Immanuel Kant, Critique of Pure Reason

P. Guyer – A. W. Wood (vyd.)
Cambridge University Press, Cambridge – New York – Melbourne 1998, 785 stran
Jiří Chotaš

Kantova filosofie se v anglosaských zemích vždy těšila zvláštnímu zájmu. Tato skutečnost překvapuje o to více, že Kant nikdy nenapsal anglicky ani řádku, takže veškerá recepce jeho filosofie v anglosaském světě (a právě tak i v Asii a v Austrálii) se děje takřka výhradně prostřednictvím překladů. Snad vědomí právě této skutečnosti bylo tím, co již před lety přimělo vydavatele Paula Guyera a Allena W. Wooda a nakladatelství Cambridge University Press k ambicióznímu projektu čtrnáctisvazkové edice překladů Kantových spisů, která by anglosaskému čtenáři zpřístupňovala nejen všechny spisy, které Kant za svého života publikoval, ale i dochované opisy jeho přednášek, jeho rukopisné poznámky a náčrty k publikovaným dílům, jeho obsáhlou korespondenci s přáteli a s významnými osobnostmi jeho doby, a i jeho poslední, nedokončené dílo Opus postumum. [1]

Již dnes lze konstatovat, že nápad to byl štastný a jak první vyšlé svazky dokládají, edice svým rozsahem a úrovní zpracování v mnohém předčí i nejdůležitější současná německá souborná vydání Kantových spisů. [2] Vydavatelé k práci na cambridgské edici přizvali celou řadu předních současných kantovských badatelů a překladatelů (např. K. Ameriks, E. Forster, M. Gregor, P. Heath, D. Walford, G. Zöller aj.) a vytvořili tak rozsáhlé dílo, jež je užitečné nejen pro čtenáře z anglosaského světa, ale i pro všechny, kdo mají o studium Kantovy filosofie hlubší zájem.

Nejzdařilejším svazkem celé edice je bezpochyby překlad Kantova Opus postumum, jehož autory jsou E. Forster a M. Rosen. Oba američtí překladatelé sledují chronologické řazení jednotlivých listů Kantova rukopisu, a to tak, jak je navrhl Erich Adickes v roce 1916. Tím se podstatně odchylují od německého vydání v rámci Akademického vydání (sv. XXI a XXII), v němž je rukopis otištěn zcela chaoticky tak, jak se – po letech putování a uchovávání u různých vlastníků – dostal k tehdejším redaktorům Akademického vydání, jimiž byli Artur Buchenau a Gerhard Lehmann. Naopak jako nejproblematičtější svazek cambridgské edice překladů Kantových spisů se mi zdá ten, který bude věnován výboru z Kantových Reflexionen (= Refl.), což jsou krátké rukopisné poznámky, které si Kant v průběhu desetiletí zaznamenával do svých knih a na různé volné lístky (všechny tyto materiály vyšly zásluhou E. Adickese – s pravděpodobným určením doby jejich vzniku – v celkem šesti svazcích Akademického vydání). Vzhledem k tomu, že Kant si tyto úvahy pořizoval jen pro svou vlastní potřebu, bude jejich překlad v mnoha případech velmi obtížný i pro zkušeného překladatele Kantových textů, protože obsahují řadu eliptických formulací. Ohlášený svazek překladů Kantových Reflexionen (ve svazku Notes and Fragments) ovšem dosud nevyšel, takže na zhodnocení výkonu překladatelů si musíme ještě nějaký čas počkat.

Jedním ze svazků cambridgské edice překladů Kantových spisů je zcela nový překlad Kantova hlavního díla, Kritiky čistého rozumu, od P. Guyera a A. W. Wooda, kteří jsou také vydavateli celé edice. V předložené recenzi tohoto překladu shrneme hlavní principy Guerova a Woodova překladu a porovnáme ho se starším, v anglosaském světě ale dodnes hojně rozšířeným překladem Normana Kempa Smithe z r. 1930. [3]

(1) První zvláštností Guyerova a Woodova překladu je to, že překladatelé pracovali s „virtuální edicí“, tj. že pro svou práci nepoužili žádné moderní kritické vydání textu. V úvodu k jejich překladu se dočítáme, že původně začali překládat – tak jako kdysi Norman Kemp Smith – podle vydání Raymunda Schmidta (Felix Meiner Verlag), avšak byli s tímto vydáním nespokojeni (Schmidt prý Kantův text příliš „modernizoval“ a včlenil do něj příliš mnoho textových emendací), a proto se začali poohlíželi po jiném moderním kritickém vydání textu. [4] Nenašli ovšem žádné, které by jim plně vyhovovalo, a tak překlad nakonec vznikl jako kompilace textu obou původních vydání spisu (r. 1781 a 1787) a vydání I. Heidemannové pro nakladatelství Reclam (r. 1966). [5] Výhodou zvoleného postupu je, že překlad věrně sleduje Kantovu syntaxi a strukturu vět. Zjevnou maximou překladatelů bylo, aby pasáže, které jsou čtenářům originálu jasné, byly právě tak jasné i čtenářům překladu, zatímco pasáže, jež jsou čtenářům originálu nejasné a vyžadují si intepretaci, zůstávaly nejasné i čtenářům překladu a nutily je nad nimi přemýšlet. Při podrobnějším studiu překladu ovšem zjistíme, že Guyer a Wood v řadě pasáží přejímají Erdmannovy korektury, a to tam, kde Kant (či sazeč Kantova textu) se zjevně zmýlil. [6]

(2) Další zvláštností (či spíše předností) Guyerova a Woodova překladu je to, že se snaží kombinovat obě první vydání spisu (r. 1781 a 1787), aniž by jedno z nich upřednostňovali. V chronologickém sledu tak překlad obsahuje nejen verzi předmluvy k prvnímu a k druhému vydání, obě verze transcendentální dedukce a paralogismů (Kant – jak známo – všechny tyto pasáže do druhého vydání podstatně přepracoval), ale i obě verze úvodu, transcendentální estetiky a kapitoly o rozdílu mezi phaenomena a noumena. Zvolené řešení má tu výhodu, že čtenáři Guyerova a Woodova překladu mohou číst první a druhé vydání takřka samostatně a mohou též zaujmout samostatnou pozici k otázce změn v Kantově textu. Čtenářům tak není vnucována perspektiva, z které mají text číst. Praxe dosavadních vydavatelů a překladatelů (například N. Kemp Smith) byla totiž taková, že upřednostňovali převážně druhé vydání Kantova spisu a na rozdíly vůči prvnímu vydání poukazovali v poznámkách pod čarou či v dodatcích k překladu. Je ovšem zřejmé, že každý, kdo chce číst první vydání samostatně, může tak činit jen s obtížemi.

(3) Třetí zvláštnost Guyerova a Woodova překladu pak spatřuji v tom, že zahrnuje všechny Kantovy rukopisné poznámky z jeho příručního exempláře spisu z roku 1781. Tyto poznámky přepsal Benno Erdmann z Kantova exempláře první Kritiky, který se před první světovou válkou nacházel v knihovně University v Královci, a vydal je samostatně v roce 1881. Dosavadní vydání (např. R. Schmidt) a překlady (např. N. Kemp Smith) otiskovaly pouze některé z těchto poznámek (spíše ty, které považovaly za textové emendace), zatímco jiné. které představovaly samostatné Reflexionen, vynechávaly. Guyer a Wood se rozhodli svým čtenářům zpřístupnit všechny tyto texty a identifikovat v hlavním textu věty, ke kterým patří. Vedeni přitom byli nepochybně snahou, aby se čtenáři sami rozhodli, jaký význam mají tyto poznámky zvláště pro druhé vydání. Považuji tento nápad za šťastný, neboť v řadě těchto poznámek Kant komentuje svůj vlastní myšlenkový postup v hlavním textu, a poznámky tak představují jedinečný zdroj informací o Kantově odstupu od jeho vlastního textu. [7] Na druhou stranu některé z těchto poznámek nelze považovat za textové emendace v pravém slova smyslu, protože po včlenění do hlavního textu by nedávaly smysl. Je zřejmé, že Kant při jejich psaní většinou nepomýšlel na to, že by někdy měly mít stejnou důležitost jako jím publikovaný text.

(4) Za čtvrtou zvláštnost a přednost Guyerova a Woodova překladu pak považuji to, že překladatelé v poznámkách za překladem upozorňují na Kantovy Reflexionen, které se vztahují k jednotlivým pasážím první Kritiky. Tyto úvahy obsahuje ponejvíce 16. svazek („Logik“), 17. a 18. svazek („Metaphysik“) Akademického vydání, lze v nich nalézt jak rané náčrty pasáží a kapitol, které byly posléze vtěleny do publikovaného textu Kritiky, [8] tak pasáže, které představují nové promýšlení publikovaného textu jak prvního, tak druhého vydání. [9] Guyerův a Woodův překlad tak nabízí jedinečnou příležitost pro kantovské badatele, aby jeho prostřednictvím mohli snáze studovat materiály, které se chronologicky a tematicky váží k jednotlivým pasážím první Kritiky.

Dosud jsem se zmiňoval převážně o záležitostech, které se týkají výběru materiálů, které byly do překladu zahrnuty, a jejich uspořádání. Pokud jde o překlad samotný, pak je zřejmé, že překladatelé se chtěli odlišit od stylu překladu N. Kemp Smithe z roku 1929, který lze charakterizovat jako celkově mírně povýšený. Guyer a Wood jsou ovšem přesvědčeni, že Kantův styl osciluje mezi dvěma polohami: stylem mistrné prózy a stylem rétorických výšek, jaké lze nalézt například ve slavné pasáži o ostrovu pravdy obklopeném rozlehlým a bouřlivým oceánem zdání (A 235/B 294 n.). Jejich překlad se snaží obě tyto polohy napodobit. Zároveň překladatelé podržují Kantovy věty jako jeden celek a nerozdělují je do několika kratších vět, které by byly čtenářsky jistě srozumitelnější. Překladatelé toto zcela jistě považují za přednost jejich překladu. Nemohu se ovšem ubránit dojmu, že jejich překlad je strohý a že i rodilému mluvčímu bude v angličtině způsobovat potíže. Zdá se mi proto, že šťastnější způsob překladu zvolil W. S. Pluhar, který dikci Kantových vět více přizpůsobuje duchu angličtiny. [10] Tato moje výhrada ovšem nijak nesnižuje vysokou úroveň, kterou Guyerův a Woodův překlad má, a domnívám se, že tento překlad je podstatným přínosem pro přetlumočení Kantova stěžejního díla do angličtiny.