Poznámka 16

Srv. Augustin, De Trinitate, XI,1,1, in: PL 42, 983,985: Nemini dubium est, sicut interiorem hominem inteligentia, sic exteriorem sensu corporis praeditum (Nikdo nepochybuje o tom, že vnitřní člověk je obdařen duchem, zatímco vnější je nadán tělesným smyslem. […] Proto tělesným smyslem nadaný vnější člověk cítí tělesné věci a tento smysl je, jak známo, paterý: zrak, sluch, čich, chuť a hmat). – Augustin tak navazuje na dualistické platónsko-pavlovské rozlišení mezi vnitřním a vnějším člověkem. Základní důraz na nitro člověka, na jeho vnitřní postoj, na opravdovost a upřímnost položil i sám Ježíš; srv. Mt 6,5n, kde zavrhuje vnějškovost a mnohomluvnost modlitby a naopak vyzdvihuje nutnost její intimity a niternosti: „vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je ve skrytosti.“ Podobně i při konání dobrých skutků (Mt 6,1n), rozpoznání vnitřní kvality podle vnějších plodů (Mt 7,15–20) nebo ve své kritice vnějškového formalismu: „Ano, vy farizeové, vnějšek poháru a talíře očišťujete, ale vaše nitro je plné loupeže a špatnosti. Copak ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek?“ (L 11,39n), kdy rozlišuje mezi vnitřním a vnějším, ale přednost dává vždy vnitřnímu před vnějším. K pojmu vnitřní a vnější člověk srv. úvod Eckhartova traktátu O vznešeném člověku a pozn. 2.