O antické svobodě ve srovnání se svobodou moderní

Benjamin Constant [1]

Constantova přednáška z roku 1819 je jedním ze základních textů liberálního myšlení 19. století. Autor zde vysvětluje násilnosti francouzské revoluce snahou jejich vůdců o prosazení svobody jakožto podílu na společné moci v okamžiku, kdy se lidé od tohoto antického pojetí odvrátili ve prospěch nového typu svobody: možnosti věnovat se svým požitkům bez strachu ze zásahu suverénní moci. Constant ukazuje, jak s tímto radikálně novým pojetím souvisí idea zastupitelského systému, a odpovídá též na otázku, jak máme v moderní době chápat vztah mezi oběma pojetími.

Projev přednesený v pařížské Athénée royal roku 1819 [2]

Pánové,

rád bych vám předložil k posouzení několik odlišností dvou druhů svobody, jež jsou stále ještě neznámé. Zůstaly totiž dosud buď zcela bez povšimnutí, nebo na ně bylo upozorňováno pouze nedostatečně. [3] Uskutečňování první ze svobod bylo drahé antickým národům, zatímco užívání druhé svobody je obzvláštně ceněno národy moderními. Nemýlím-li se, naše zkoumání bude zajímavé ze dvou hledisek.

Za prvé proto, že zmatení těchto dvou druhů svobody bylo u nás příčinou mnohých útrap během tak slavných dnů naší revoluce. Země byla vyčerpána neužitečnými pokusy jedinců, kteří, rozdrážděni neúspěchem, se snažili vnutit Francii dobro, jež nežádala, a upírali jí dobro, po němž toužila.

Za druhé je zajímavé a užitečné zkoumat, proč byla zastupitelská vláda, která nás po naší úspěšné revoluci zahrnuje dobrodiním (navzdory jejím násilnostem nazývám revoluci úspěšnou, neboť se zaměřuji na její výsledky) a která je jedinou vládou, pod jejíž ochranou můžeme dnes nalézt určitou svobodu a klid, téměř neznámá svobodným antickým národům.

Jsem si vědom, že podle některých autorů lze nalézt stopy zastupitelské vlády již u těchto národů, například ve Spartě nebo u našich galských předků; tito autoři se však mýlí.

Lakedaimonská vláda byla „asketickou“ aristokracií, [4] a nikoli zastupitelskou vládou. Moc králů byla sice omezena efory, [5] nikoli však lidmi, jimž by bylo svěřeno poslání podobné tomu, které dnes volby udělují ochráncům našich svobod. Je pravdou, že eforové, ač původně uvedeni do úřadu králem, byli voleni lidem. Avšak eforů bylo pouze pět. Jejich pravomoci byly nejen náboženské, ale i politické; eforové se podíleli na samotné vládě, tj. na výkonné moci. Z toho plyne, že jako téměř u všech lidových úředníků v antických republikách nebyly jejich výsady ani zdaleka hrází proti tyranii, nýbrž se spíše někdy samy stávaly touto nesnesitelnou tyranií.

Vláda Galů, dosti se podobající vládě, kterou by u nás jistá strana ráda zavedla, byla zároveň theokratická a bojechtivá. Kněží se tu těšili neomezené moci. Vojenská třída nebo urození disponovali pravomocemi velmi nestoudnými a utlačovatelskými, zatímco lid byl bez práv a bez ochrany.

V Římě plnili zastupitelské poslání do jisté míry tribunové lidu. Zastupovali plebejce, které oligarchie – stejná ve všech dobách – podrobila velmi tvrdému otroctví poté, co svrhla krále. Přesto však lid vykonával velkou část svých politických práv přímo. Shromažďoval se, aby hlasoval o zákonech a také aby soudil obžalované patricije. V Římě tedy existovaly pouze skrovné stopy zastupitelského systému.

Tento sytém je moderním objevem a uvidíte, pánové, že stav lidského rodu v antice neumožňoval jeho zavedení či ustavení. Antické národy nemohly pociťovat potřebu zastupitelského systému, ani docenit jeho výhody. Jejich organizace společnosti je vedla k tomu, že toužily po zcela odlišné svobodě, než je ta, kterou nám zajišťuje náš systém.

Cílem přednášky dnes večer bude předvedení této pravdy.

Nejprve si, pánové, položte otázku, co v dnešní době Angličan, Francouz či obyvatel Spojených států amerických rozumí pod slovem svoboda. Pro každého z nich je to právo být podřízen pouze zákonům a právo nebýt zadržen, vězněn, usmrcen nebo týrán jakýmkoli způsobem na základě libovůle jedince či několika osob. Pro každého z nich je to právo říci svůj názor, vybrat si své povolání a vykonávat je, disponovat svým vlastnictvím nebo ho dokonce zneužívat, volně se pohybovat bez povolení, aniž by bylo nutné objasňovat své pohnutky a činy. Pro každého je to právo spolčovat se s jinými jedinci za účelem rozmlouvat o svých zájmech, praktikovat náboženství, které daný člověk a jeho společníci vyznávají, nebo pouze s cílem naplňovat své dny a hodiny způsobem, jenž je nejbližší zájmům a představám daného jedince. Konečně je to pro každého právo mít vliv na chod vlády, ať již jmenováním všech či některých úředníků, nebo námitkami, peticemi či žádostmi, které je moc nucena více či méně brát v potaz. Nyní porovnejte s touto svobodou svobodu antických národů.

Tato svoboda spočívala v kolektivním, a přitom přímém výkonu určitých částí suverénní moci, ve veřejném projednávání války a míru, v uzavírání spojeneckých smluv s cizinci, v hlasování o zákonech, ve vyhlašování rozsudků, ve zkoumání činnosti úředníků – jejich způsobu řízení záležitostí a spravování účtů –, v odhalování jejich činnosti před celým lidem, v možnosti jejich obžaloby, odsouzení či zproštění viny. Antické národy však připouštěly, že s tímto kolektivním chápáním svobody je slučitelné úplné podrobení jedince autoritě společenství. Nenaleznete u nich téměř žádný z požitků, které jsou, jak jsme právě viděli, součástí moderního pojetí svobody. Veškeré soukromé jednání je podřízeno přísnému dohledu, není povolena žádná individuální nezávislost, ani názorová, ani pracovní, především pak ne náboženská. Možnost zvolit si své náboženství, kterou považujeme za jedno ze svých nejcennějších práv, by připadala antickým národům jako zločin a svatokrádež. Autorita společenského tělesa vstupuje i do zcela bezvýznamných záležitostí a překáží vůli jednotlivců. Terpandros nemohl ve Spartě přidat na své lyře strunu, aniž by nevzbudil hněv eforů. [6] Vnější moc zasahovala i do výlučně domácích záležitostí. Mladý Sparťan nemohl svobodně navštívit svou novomanželku. V Římě cenzoři bedlivě pozorovali život uvnitř domácností. Zákony upravovaly mravy a vzhledem k tomu, že se mravy týkaly všeho, nebylo záležitosti, která by nepodléhala zákonu.

A tak je u antických národů jedinec téměř vždy suverénem ve veřejných záležitostech, avšak otrokem ve všech svých soukromých vztazích. Jakožto občan rozhoduje o míru a válce; jakožto soukromá osoba je omezován, pozorován a jakýkoli jeho pohyb je potlačován; jakožto součást kolektivního tělesa vyslýchá, sesazuje z úřadu, odsuzuje, zbavuje majetku, posílá do vyhnanství, uvaluje trest smrti na své úředníky či nadřízené; jakožto jedinec podřízený tomuto společenskému tělesu může být i on zbaven svého postavení, svých hodností, vyhnán či odsouzen k smrti suverénní vůlí shromáždění, jehož je členem. U moderních národů je jedinec nezávislý ve svém soukromém životě, avšak jeho suverénní moc je i v těch nejsvobodnějších národech pouhým zdáním. Jeho suverenita je omezena a její výkon je téměř vždy pozastaven. A pokud v určitých vzácných, pevně stanovených obdobích, kdy je navíc ještě obklopen různými opatřeními a překážkami, svou suverenitu vykonává, je to vždy pouze proto, aby se jí zřekl.

V tomto bodě musím, pánové, na chvíli přerušit svůj výklad, abych předem upozornil na námitku, kterou by bylo možné vznést. V antice totiž existovala jedna obec, v níž podřízení individuální existence kolektivnímu tělesu nebylo tak úplné, jak jsem právě popsal. Tato obec je obcí ze všech nejslavnější; jistě jste všichni poznali, že mám na mysli Athény. S touto námitkou souhlasím a až se k Athénám později vrátím, objasním vám příčinu takového stavu. Uvidíme, proč se ze všech antických států Athény nejvíce podobaly státům moderním. Všude jinde byla soudní pravomoc společnosti neomezená. Jak uvádí Condorcet, antické národy neměly žádné vědomí individuálních práv. [7] Lidé byli, abych tak řekl, pouhými stroji, jejichž pružiny a soukolí řídil zákon. Stejné podrobení charakterizovalo velkolepá staletí římské republiky; jedinec byl svým způsobem ztracen v národu a občan v obci.

Nyní budeme postupovat proti proudu až k prameni tohoto zásadního rozdílu mezi antickými národy a námi.

Všechny antické obce se rozkládaly na malých územích. I ta nejvíce obydlená, nejmocnější a nejváženější z nich se svou rozlohou nevyrovnala nejmenším moderním státům. V důsledku malé rozlohy byl duch těchto obcí nutně bojovný, každý národ byl v neustálých třenicích se svými sousedy. Puzeni nutností, jedny proti druhým tak spolu tyto národy neustále bojovaly nebo se navzájem ohrožovaly. Ti, kdo nechtěli být dobyvateli, nemohli odložit zbraně, aby nebyli sami podmaněni. Všichni platili za svou bezpečnost, nezávislost a vůbec za svou existenci bojem. Boj byl stálým zájmem a téměř všedním zaměstnáním antických svobodných států. Konečně v důsledku tohoto způsobu života měly všechny tyto státy otroky. Do jejich rukou spoutaných řetězy byla vložena mechanická práce a u některých národů dokonce i práce řemeslná.

Moderní svět nám nabízí zcela jiný pohled. Nejmenší státy dnešní doby jsou nesrovnatelně rozlehlejší než byla Sparta či Řím v průběhu pěti staletí. Samotné rozdělení Evropy do několika států je v důsledku pokroku civilizace spíše zdánlivé než skutečné. Zatímco kdysi byl každý národ osamocenou rodinou a od svého zrodu byl v nepřátelském vztahu k jiným rodinám, nyní je dav lidí navzdory různým jménům a různým způsobům společenské organizace svou podstatou stejnorodý. Tato masa je dostatečně silná, aby se nebála barbarských hord, a dostatečně osvícená, aby jí válka byla na obtíž. Jednotně směřuje k míru.

Tento rozdíl s sebou přináší další odlišnost. Válka předchází obchodování; válka a obchodování jsou totiž jen dva různé prostředky k dosažení téhož cíle, kterým je vlastnění toužené věci. Obchodování je jen výrazem respektu, který chová k síle vlastníka ten, kdo o danou věc usiluje. Je to snaha po vzájemné dohodě nabýt to, co násilím získat už nedoufáme. Člověk, který by za všech okolností byl nejsilnější, by nikdy neuvažoval o obchodu. K tomu jej přivádí až zkušenost, která jej učí, že boj, tedy použití síly proti síle druhého, naráží na různé formy odporu a nezdaru. Obchod je tedy nejmírnějším a nejjistějším prostředkem k tomu, aby byl zájem druhého nakloněn zájmu tohoto člověka. Boj je pud, zatímco obchod je kalkul. Z toho vyplývá, že musí nutně nastat doba, kdy obchod nahradí válku. A ta právě nyní nastala.

Netvrdím, že mezi antickými národy neexistovaly národy obchodnické. Avšak ty byly svým způsobem výjimkou z pravidla. Rozsah mé přednášky mi neumožňuje vyjmenovat všechny překážky, které tehdy brzdily rozvoj obchodu. Znáte je ostatně stejně dobře jako já. Promluvím tedy jen o jediné. Neznalost kompasu nutila antické mořeplavce držet se pobřeží a co nejméně ztrácet zemi z dohledu. Jako nejsmělejší podnik bylo nahlíženo proplutí Herkulovými sloupy, tedy Gibraltarským průlivem. Féničané a Kartáginci, kteří byli nejobratnějšími mořeplavci, se toho odvážili až velmi pozdě a jejich příklad dlouho nikdo nenásledoval. V Athénách, o nichž budeme za chvíli mluvit, dosahoval námořní úrok zhruba šedesáti procent, zatímco běžný úrok byl pouze dvanáctiprocentní, za tak nebezpečnou byla považována dlouhá námořní výprava.

Kromě toho, kdybych si mohl dovolit odbočku, jež by ale bohužel byla příliš dlouhá, ukázal bych vám, pánové, na rozboru mravů, zvyků a způsobu směny antických obchodnických národů s jinými národy, jak byl samotný jejich obchod takříkajíc prodchnut duchem doby, atmosférou války a nepřátelství, která jej obklopovala. Obchod byl tehdy šťastnou náhodou, zatímco dnes je běžným stavem, jediným cílem, všeobecným směřováním a opravdovým životem národů. Dnešní národy žádají klid, spolu s klidem blahobyt, a jakožto zdroj blahobytu žádají práci. Válka se stává každým dnem stále více neúčinným nástrojem ke splnění jejich tužeb. Válka nenabízí jedincům ani národům užitek srovnatelný s výsledky pokojné práce a pravidelné směny. U antických národů zmnožovala úspěšná válka počet otroků, poplatky, půdu k rozdělení, veřejné i soukromé bohatství. V moderní době stojí úspěšná válka nevyhnutelně více, než kolik přináší.

Evropské národy nemají v konečném důsledku díky obchodování, náboženství a intelektuálnímu a morálnímu pokroku lidstva již otroky. Svobodní lidé musí vykonávat všechna povolání a zajistit všechny potřeby společnosti.

Snadno, pánové, vytušíte nutný důsledek těchto rozdílů.

Za prvé, velká rozloha země zmenšuje politickou sílu připadající každému jedinci. I ten nejnicotnější občan republikánského Říma či Sparty měl určitou moc. Totéž neplatí pro prostého občana Velké Británie či Spojených států. Jeho individuální vliv tvoří jen zanedbatelnou část společenské vůle, která určuje směřování vlády.

Za druhé, zrušení otroctví zbavilo svobodné obyvatelstvo všeho volného času, který získávalo díky tomu, že většinu práce vykonávali otroci. Bez otroků by nemohlo dvacet tisíc Athéňanů každý den na veřejném prostranství rozhodovat o veřejných záležitostech.

Za třetí, obchodování, na rozdíl od války, neponechává v životě jedince období nečinnosti. Neustálý výkon politických práv, každodenní diskuse o státnických záležitostech, rozmíšky, tajné schůze a vše, co provází a ovlivňuje různé kliky, byly potřebným vzrušením i nutnou výplní času, pokud mohu použít tento výraz, v životě svobodných antických národů, které by bez tohoto pramene chřadly pod vahou bolestné nečinnosti. Všechny tyto aktivity by však přinesly pouze zmatek a únavu moderním národům, v nichž je každý jedinec zaměstnán vlastními úvahami, činnostmi a požitky, jež získává či doufá získat, a od nichž chce být co nejméně a na co nejkratší dobu odveden.

Konečně obchod budí v lidech intenzivní lásku k individuální nezávislosti. Obchod uspokojuje jejich potřeby i touhy bez zásahu vnější moci. Tento zásah téměř vždy – co pravím – vždy, přináší problémy a nepříjemnosti. Pokaždé, když se kolektivní moc snaží vmísit do soukromého podnikání, překáží jedinci. Pokaždé, když se vlády snaží vyřizovat naše záležitosti, činí to hůře a s většími výdaji než my sami.

Nyní bych pánové, jak jsem již uvedl, promluvil o Athénách, jejichž příklad by mohl být postaven proti některým mým tvrzením. Ve skutečnosti je však všechny potvrdí.

Athény se ze všech řeckých obcí nejvíce věnovaly obchodu; [8] jejich občané také disponovali nekonečně větší individuální svobodou než Římané či Sparťané. [9] Kdybych se mohl podrobně zabývat jednotlivými historickými událostmi, ukázal bych vám, že obchodování u Athéňanů odstranilo některé z rozdílů mezi antickými a moderními národy. Obchodnický duch Athéňanů se blížil duchu dnešních obchodníků. Xenofón uvádí, že během peloponnéské války nechali Athéňané odvézt své jmění z Attiky na ostrovy. [10] Obchod u nich dal vzniknout peněžnímu oběhu, u Isokrata nalezneme stopy užívání směnky. [11] Jen se podívejte, jak se jejich mravy podobaly našim mravům. Opět u Xenofónta se dočteme, že spokojení manželé, pokud v domácnosti vládl mír a patřičné přátelství, omlouvali nestálost manželky tyranií přirozenosti a zavírali oči nad neodolatelnou mocí vášní, takže promíjeli první slabost a odpouštěli druhou. [12] Ve vztahu k cizincům vidíme, jak nešetřili občanskými právy a udělovali je každému, kdo se k nim přestěhoval se svou rodinou a začal vykonávat nějaké řemeslo či vést dílnu. [13] Konečně jsme udiveni jejich přehnanou láskou k nezávislosti jedince. Jeden filosof uvádí, že ve Spartě občané přibíhají hned, jak je úředník zavolá; [14] Athéňan by však byl zoufalý, kdybychom jej považovali za závislého na úředníkovi. [15]

Ovšem některé okolnosti, které určovaly charakter antických národů, přetrvávaly i v Athénách. Vzhledem k tomu, že tu žili otroci a území bylo velmi omezené, nacházíme tu pozůstatky svobody vlastní antickým národům. Lid tvořil zákony, dohlížel na chování úředníků, vyzýval Periklea ke složení účtů a odsuzoval na smrt vojevůdce z bitvy u Arginús. [16] Dále tu existoval ostrakismus, zákonná zvůle, kterou vzývali všichni tehdejší zákonodárci; ostrakismus, který nám připadá jako pobuřující nespravedlnost, dokazuje, že jedinec byl v Athénách mnohem podřízenější společenskému tělesu než je tomu dnes v jakémkoli svobodném evropském státě.

Z řečeného vyplývá, že dnes se již jedinec nemůže těšit ze svobody v antickém pojetí, která spočívá v aktivní a stálé účasti na kolektivním výkonu moci. Naše svoboda spočívá v poklidném užívání individuální nezávislosti. Podíl, který měl v antice každý jedinec na národní suverenitě, nebyl jako za našich dnů pouhým abstraktním předpokladem. Vůle každého měla skutečný vliv; výkon této vůle byl pronikavým a opakovaným požitkem. Pro zachování svých politických práv a svého podílu na chodu státu byli tudíž občané připraveni k mnoha obětem. Každý s pýchou pociťoval váhu svého hlasu a nacházel v tomto vědomí vlastní důležitosti hojné odškodnění.

Toto odškodnění pro nás dnes již neexistuje. Jedinec, ztracený v davu, téměř nikdy nepociťuje vliv, který uplatňuje. Otisk jeho vůle na celek je neviditelný a jeho spolupráce je pro něj samého nepostřehnutelná. Výkon našich politických práv nás tak naplňuje pouze částečným uspokojením v porovnání s antickými národy. Zároveň civilizační pokrok naší doby, její směřování k obchodu a vzájemný styk mezi národy nekonečně rozmnožil a rozrůznil prostředky k dosažení individuálního štěstí.

Z uvedeného vyplývá, že musíme mnohem více než antické národy dbát o svou individuální nezávislost. Antické národy, jež obětovaly tuto nezávislost politickým právům, totiž dávaly méně, aby získaly více, zatímco my bychom touto obětí více ztratili, než získali.

Cílem antických národů bylo, aby se všichni občané téže vlasti podíleli na společné moci; toto podílení se na moci nazývaly svobodou. Cílem moderních národů je zabezpečení soukromých požitků; svobodou pak jmenují instituční záruky těchto požitků.

V úvodu jsem řekl, že někteří muži s dobrými úmysly tyto rozdíly nepostřehli a během naší dlouhé a bouřlivé revoluce napáchali nekonečné škody. Snad, nedej Bůh, nejsou mé výtky příliš přísné, chyba těchto mužů je omluvitelná. Nemůžeme číst krásné stránky z antických děl a vydávat se po stopách činů jejich velkých mužů, aniž bychom nepocítili určité zvláštní pohnutí, které v nás ale nevzbudí žádný čin moderní doby. Zdá se, jako by se v nás při těch vzpomínkách probouzely staré prvky přirozenosti, takříkajíc předcházející té naší. Nelze nelitovat, že minula doba, kdy se lidské schopnosti rozvíjely sice v předem daném směru, ale v takové šíři životní dráhy a s tak ohromnou vlastní silou a pocitem životní síly a důstojnosti. Když se jednou oddáme takové lítosti, je nemožné nechtít takové jednání napodobit. Tento pocit byl hluboký především v dobách, kdy jsme žili pod špatnými vládami, které, aniž by byly silné, nás urážely a jejichž principy byly nesmyslné a činnost žalostná. Hybnou silou těchto vlád byla zvůle a jejich cílem ponížení lidského rodu. Někteří lidé se odvažují tyto vlády chválit i dnes, jako by bylo možné někdy zapomenout, že jsme byli svědky i oběťmi jejich neústupnosti, nemohoucnosti i jejich pádu. Cíl našich reformátorů byl šlechetný a velkorysý. Kdo z nás neslyšel své srdce tlouci nadějí při pohledu na cestu, kterou, jak se zdálo, otevírali? Běda i dnes tomu, kdo necítí potřebu prohlásit, že poukázáním na určité chyby našich prvních vůdců nehanobíme jejich památku ani nepopíráme názory, které tito přátelé lidstva v určitých dobách pronášeli.

Tito muži však čerpali některé své teorie z děl dvou filosofů, kteří si sami nebyli vědomi změn, které poznamenaly lidský rod v průběhu dvou tisíc let. Snad jednou podrobím zkoumání [17] systém nejslavnějšího z těchto filosofů, Jeana-Jacquesa Rousseaua. Předvedu, že tento vznešený duch, kterého ovládala nejčistší láska ke svobodě, poskytl neblahé záminky k nejednomu druhu tyranie, když chtěl do naší doby přenést takový rozsah společné moci a kolektivní suverenity, jež patřila do jiných staletí. Až budu odhalovat a vyvracet to, co považuji za důležitý omyl, budu zajisté obezřetný ve své argumentaci a uctivý ve svých výtkách. Určitě se vyhnu tomu, abych se připojil k pomlouvačům tohoto velikého muže. Pokud se bude zdát, že se s nimi náhodou v určitém jediném bodě shoduji, budu nedůvěřivý sám k sobě. Zneklidněn tím, že v určitý okamžik jako bych sdílel na určitou jednu částečnou otázku jejich názor, budu pro svou útěchu ze všech sil zavrhovat a hanobit domnělé spojence.

Přesto musí zaujetí pro pravdu zvítězit nad úctou, již zesiluje záře zázračného génia a autorita nesmírného věhlasu. Jak ostatně ještě uvidíme, neměl by být omyl, který budu vyvracet, připisován prvotně Rousseauovi. V mnohem větší míře jej nalezneme u jednoho z jeho pokračovatelů, jenž byl sice méně výřečný než Rousseau, ale nepostrádal jeho strohost a své myšlenky dováděl do extrému. Tímto mužem je abbé Mably. [18] Můžeme jej považovat za zastance takového zřízení, které v souladu se zásadami antické svobody hlásá, že občané musí být zcela podřízeni, aby byl národ suverénní, a jedinec musí být otrokem, aby lid byl svobodný.

Podobně jako Rousseau a mnoho dalších myslitelů považoval i abbé Mably po vzoru antických národů autoritu společenského tělesa za jeho svobodu. Litoval, že část lidské existence je nezávislá, a vítal všechny prostředky rozšiřující působení autority na její úkor. Všude ve svých dílech vyjadřuje lítost nad tím, že zákon může postihovat pouze činy. Jeho přáním by bylo bývalo, aby zákon dosáhl i na myšlenky, na ty nejprchavější dojmy; aby neustále pronásledoval člověka a nenechal mu místo, kde by mohl uniknout jeho moci. Jakmile u jakéhokoli národa zpozoroval nějaké utiskovatelské nařízení, domníval se, že učinil objev, a navrhoval jej jako model pro ostatní. Nenáviděl individuální svobodu jako nenávidíme úhlavního nepřítele a pokud v dějinách nalezl národ, v němž tato svoboda zcela chyběla, byť by tento národ postrádal i svobodu politickou, hned se mu obdivoval. Byl u vytržení nad Egypťany, neboť, jak uváděl, všechno tam bylo řízeno zákonem, včetně odpočinku a základních potřeb. Vše tu bylo podřízeno vůli zákonodárce; každý okamžik dne byl naplněn určitým úkolem a dokonce i láska podléhala této vážené vůli. Zákon rozhodoval o tom, kdy je možné vstoupit do manželského lože, a kdy nikoli.

Ještě větší nadšení vzbuzovala v tomto filosofovi Sparta, která v sobě spojovala republikánské zřízení s podobným podřízením jednotlivců. Mably považoval tato ohromná klášterní kasárna [19] za příklad dokonalé republiky. Hluboce pohrdal Athénami a neváhal by o této obci pronést podobná slova, jaká pronesl na adresu Francouzské akademie jeden z jejích vznešených členů: „Jaký hrozný despotismus! Každý si tu dělá, co chce.“ Musím podotknout, že tento velký pán měl na mysli Akademii před třiceti lety.

Montesquieu neudělal zcela stejnou chybu, neboť měl méně horkou hlavu, a tedy bystřejšího ducha. Přestože si však byl vědom rozdílů, jež jsem právě uvedl, nepostihl jejich pravou příčinu. Montesquieu píše, že politikové Řecka, kteří žili pod lidovou vládou, neuznávali jinou sílu než ctnost. Dnešní politikové mluví pouze o výrobě, obchodu, penězích, bohatství, a dokonce o přepychu. [20] I když Montesquieu tento rozdíl připisuje rozlišení mezi republikou a monarchií, je třeba v něm vidět rozdíl mezi duchem staré a moderní doby. Občané republik stejně jako poddaní v monarchii, všichni bez výjimky se chtějí v dnešní společnosti těšit z požitků a nikdo je ve stávající společnosti nemůže nechtít. Mezi dnešními národy byl ten, který byl před osvobozením Francie nejvíce zapálen pro svou svobodu, také národem, který byl ze všech nejvíce zaměřen na různé smyslové požitky. Na svobodě mu záleželo, neboť v ní viděl záruku požitků, po nichž toužil. V dřívějších dobách bylo možné snášet odříkání, pokud bylo doprovázeno svobodou. V dnešní době je odříkání nutně doprovázeno otroctvím, neboť jinak by je nikdo nepřijal. Dnes by bylo jednodušší učinit z otroků Sparťany, než vychovat Sparťany pro svobodu.

Muži, které události vynesly do čela naší revoluce, byli nutně v důsledku své výchovy plni antických názorů. Avšak tyto názory, které díky výše uvedeným filosofům získaly na vážnosti, již neplatily. Rousseauova metafyzika, v níž se jako záblesky objevují vznešené pravdy spolu s okamžiky strhující výřečnosti, strohost Mablyho, jeho nesnášenlivost, nenávist vůči všem lidským vášním, lačná touha si je všechny podřídit, přemrštěné nároky na pravomoc zákonů, rozdíl mezi tím, co doporučoval, a tím, co ve skutečnosti bylo, jeho patetické řeči proti bohatství a dokonce i proti vlastnictví, to vše muselo nutně okouzlit muže vzrušené čerstvým vítězstvím, kteří mohli jakožto držitelé legální moci lehce tuto moc rozšířit na vše kolem. Autorita těchto dvou spisovatelů, tvůrců axiómů zákonů, byla pro ně svatá, byť se tito autoři pronášející klatbu nad despotismem sami věci neúčastnili. Tito muži tedy chtěli vykonávat veřejnou moc způsobem, který se naučili u svých učitelů a který byl kdysi v platnosti ve svobodných státech. Stále věřili, že vše musí ustoupit kolektivní vůli a že veškerá omezení práv jednotlivce budou plně nahrazena podílem na moci společenského tělesa.

Výsledek, pánové, sami znáte. Svobodné instituce vycházející ze znalosti ducha století by bývaly mohly přetrvat. Avšak chrám vystavěný po vzoru starých národů se zhroutil, navzdory všem snahám a mnoha obdivuhodným hrdinským činům. Moc společenského tělesa totiž v každém ohledu urážela nezávislost jednotlivce, aniž by touhu po ní zničila. Národ odmítal představu, že by dokonalý podíl na pomyslné suverenitě stál za přikázané oběti. Marně mu bylo v duchu Rousseaua opakovaně připomínáno, že zákony svobody jsou tisíckrát přísnější nežli jho tyranů. Národ nechtěl tyto přísné zákony a ve své zemdlenosti se někdy domníval, že jho tyranů bude lepší. Zkušenost, která následovala, dokázala mylnost tohoto názoru. Ukázala, že zvůle lidí je ještě horší než nejšpatnější zákony. Avšak i ty musejí mít své hranice.

Pokud jsem, pánové, dosáhl toho, že se mnou budete sdílet přesvědčení, jež dle mého soudu vyplývá z uvedených fakt, jistě spolu se mnou uznáte pravdivost následujících principů.

Nezávislost jednotlivce je prvotní potřebou moderních národů. V důsledku toho nelze nikdy po moderních národech žádat, aby tuto nezávislost obětovaly kvůli politické svobodě.

Z uvedeného vyplývá, že v moderní době nelze připustit existenci žádné z mnoha a příliš vychvalovaných institucí, jež v antických republikách omezovaly osobní svobodu.

Zprvu se může zdát, že taková pravda je nadbytečná. Zdá se, že mnohé dnešní vlády nijak neusilují o to, aby napodobovaly antické republiky. Avšak jakkoli tyto vlády nenalézají zalíbení v republikánských institucích, některé republikánské zvyky v nich vzbuzují utrčitou náklonnost. Je znepokojivé, že se jedná právě o zvyky, které umožňují vyhoštění, vyhnanství či zbavení majetku. Vzpomínám si, jak se v r. 1802 do jednoho zákona o zvláštních tribunálech vloudil článek, který ve Francii zaváděl řecký ostrakismus. Tento článek byl nakonec stažen, avšak jen Bůh ví, kolik vynikajících řečníků nám při obhajobě tohoto článku líčilo svobodu Athén a všechny oběti, jichž by měli být jedinci v jejím jménu schopni! K něčemu podobnému došlo v nedávné době, kdy se úřady plné strachu nesměle pokusily přizpůsobit volby své vůli. Jedny noviny, které přitom vůbec nehájí republikánskou věc, navrhly obnovit římskou cenzuru, aby mohli být odstraněni nebezpeční kandidáti.

Domnívám se, že nebude od věci, když se nyní na podporu svého tvrzení zmíním o těchto dvou tak vychvalovaných institucích.

Ostrakismus v Athénách byl založen na předpokladu, že společnost má nad jednotlivcem plnou moc. Tento předpoklad ostrakismus ospravedlňoval a v malém státě, kde vliv jednotlivce posílený jeho postavením, jeho chráněnci a slávou často vyvažoval sílu davu, mohl mít určité zdání užitečnosti. Ale v dnešní době mají jedinci práva, která musí společnost respektovat a navíc, jak jsem již uvedl, je vliv jednoho člověka naprosto ztracen v množství stejných či důležitějších vlivů. Každý tlak na jedince, motivovaný snahou zmenšit jeho vliv, je tak zbytečný a v konečném důsledku nespravedlivý. Nikdo nemá právo poslat občana do vyhnanství, pokud tento občan není zákonně odsouzen řádným soudem na základě zákona, jenž přiřazuje trest vyhnanství za jednání, kterým se občan provinil. Nikdo nemá právo odtrhnout občana od jeho vlasti, vlastníka od jeho majetku, obchodníka od jeho obchodu, muže od manželky, otce od dětí, učence od jeho meditací či starce od jeho zvyků. Každé politické vyhnanství je zneužitím politické moci. Každý trest vyhnanství pronesený shromážděním z důvodu ochrany veřejného blaha je zločinem tohoto shromáždění proti veřejnému blahu, jež spočívá vždy pouze v úctě k zákonům, v dodržování předpisů a zachovávání záruk.

Římská cenzura spočívala stejně jako ostrakismus na diskreční moci soudu. Všichni občané římské republiky, kteří si díky chudobě udrželi zcela prosté mravy, obývali jedno město a nevykonávali žádné povolání, jež by odvádělo jejich pozornost od státních záležitostí. Neustále se tudíž podíleli jako diváci i soudci na výkonu veřejné moci. Na jednu stranu tak cenzura mohla mít větší vliv, na druhou stranu byla libovůle cenzorů omezena určitým morálním dohledem, který nad nimi občané vykonávali. Jakmile však velikost republiky, větší složitost společenských vztahů a zdokonalení civilizace připravily tuto instituci o to, co bylo jejím základem a mezí, zvrhla se cenzura dokonce i v Římě. Nebyla to tedy cenzura, která stvořila dobré mravy, ale jednoduchost mravů zakládala sílu a účinnost cenzury.

Ve Francii by instituce, která by byla tak svévolná jako cenzura, byla zároveň neúčinná i nesnesitelná. V dnešní společnosti jsou mravy utvářeny jemnými, proměnlivými a nezachytitelnými odstíny, které by tisíci různými způsoby ztratily svou přirozenost, pokud bychom jim chtěli dát více přesnosti. Pouze veřejné mínění se jimi může zabývat a soudit je, neboť je stejné povahy. Toto mínění by povstalo proti každé úřední moci, jež by chtěla tyto odstíny více zpřesnit. Pokud by vláda nějakého moderního národa chtěla po vzoru římských cenzorů pranýřovat občana na základě diskrečního rozhodnutí, celý národ by povstal proti tomuto rozsudku a odmítl by stvrdit rozhodnutí úřední moci.

To, co jsem právě prohlásil o přenášení cenzury do moderní doby, se týká i dalších aspektů společenské organizace, v souvislosti s kterými se mluví o antice ještě častěji a s větším důrazem. Tak například výchova. Kolik jsme toho slyšeli o potřebě umožnit vládě, aby se zmocnila nových generací, aby je zformovala podle svého! Jakými učenými příklady jsou podpořeny tyto teorie! Peršané, Egypťané, Galie, Řecko i Itálie defilují před našimi zraky. Tak tedy, pánové, my nejsme ani Peršané, podřízení tyranovi, ani Egypťané sklánějící se před kněžími, ani Galové, které mohli jejich druidové obětovat, a konečně ani Řekové či Římané, kteří byli za své soukromé otročení odškodněni podílem na společné moci. Jsme moderní občané a chceme se každý těšit ze svých práv, rozvíjet své schopnosti, jak se komu z nás zachce, a aniž bychom někomu ubližovali; chceme dohlížet na rozvoj těchto schopností u dětí, které přirozenost svěřila naší náklonnosti; tato náklonnost je díky své opravdovosti osvícenější a potřebuje úřední moc pouze k nastínění obecných zásad výchovy, které může nabízet podobně jako cestovatelé, kteří využívají hlavní cesty zřízené z úřední moci, aniž by si jí však nechali předepsat, kam mají jít. Podobně je reminiscencím zašlých dob vystaveno náboženství. Neohrožení obránci jednoty víry nám citují antické zákony proti cizím božstvům a opírají práva katolické církve o příklad Athéňanů, kteří odsoudili k smrti Sókrata za to, že otřásl polytheismem, nebo o příklad Augusta, který vyžadoval věrnost kultu otců, což bylo příčinou toho, že krátký čas poté byli první křesťané předhozeni šelmám.

Střežme se tedy, pánové, tohoto obdivu pro určité antické zvyklosti. Žijeme totiž v moderní době, proto žádám svobodu, jež moderní době přísluší. Žijeme v době monarchií, a proto poníženě žádám tyto monarchie, aby si nevypůjčovaly od antických obcí prostředky k našemu utlačování.

Opět opakuji, pravou moderní svobodou je svoboda individuální. Její zárukou je politická svoboda; ta je tedy nezbytná. Avšak žádat po lidech dnešní doby, aby jako lidé dob dřívějších obětovali celou svou individuální svobodu kvůli svobodě politické, je nejjistějším prostředkem, jak je o individuální svobodu připravit, a bude-li toho dosaženo, jak se zmocnit i jejich svobody politické.

Vidíte, pánové, že moje pozorování nemá nikterak v úmyslu snížit hodnotu politické svobody. Z předložených skutečností nevyvozuji závěry, které z nich vyvozují jiní. Z toho, že antické národy byly svobodné a že my již nemůžeme být tak svobodní jako ony, usuzují, že jsme určeni být otroky. Chtěli by utvořit nový společenský stav s malým počtem prvků, které dle jejich slov jedině odpovídají situaci dnešního světa. Těmito prvky jsou předsudky k zastrašení lidí, egoismus k jejich zkažení, lehkovážnost k jejich omámení, sprosté požitky k jejich ponížení, despotismus k jejich vedení; a nezbytně též konstruktivní vědění a exaktní vědy, jež obratněji slouží despotismu. Bylo by podivné, kdyby toto mělo být výsledkem čtyřiceti staletí, během nichž lidský rod získal tolik morálních a fyzických prostředků; tomu nemohu věřit.

Z rozdílu mezi naší dobou a antikou vyvozuji zcela opačné závěry. Není třeba oslabit záruky, ale naopak rozšířit požitky. Nechci se vzdát politické svobody, žádám však svobodu občanskou a spolu s ní jiné podoby svobody politické. Vlády nemají více než dříve právo přivlastnit si nelegitimní moc; avšak vlády vycházející z legitimního zdroje mají méně nežli dříve právo vykonávat nad jedinci nadvládu zvůle. I dnes jsme vybaveni právy, které jsme měli za všech časů, věčnými právy schvalovat zákony, usnášet se o svých zájmech, být integrální součástí společenského tělesa, jehož jsme členy. Vlády však mají nové povinnosti. Pokrok civilizace a změny během staletí vyžadují po státní moci větší respekt ke zvykům, náklonnostem a nezávislosti jedinců. Moc musí s těmito věcmi zacházet opatrněji a jemněji.

Toto omezení autority je nejen její přísnou povinností, ale je též v jejím dobrém zájmu. Jestliže totiž svoboda, která vyhovuje moderním národům, je odlišná od té, která vyhovovala národům antickým, pak též despotismus, který byl možný u antických národů, není možný u národů moderních. Na rozdíl od antických národů se tak často nezaobíráme politickou svobodou a v každodenním životě nejsme pro ni tak zapáleni. Mohlo se tedy stát, že jsme občas až příliš opomíjeli záruky, které jsou v ní obsaženy, což bylo vždy chybou. Protože nám však mnohem víc než antickým národům záleží na svobodě individuální, jsme připraveni ji bránit mnohem dovedněji a vytrvaleji, pokud na ni někdo zaútočí; k její obraně máme navíc prostředky, které antické národy neměly.

Obchod činí akt zvůle vůči nám obtížnějším než tomu bylo dříve, neboť naše činnosti a spekulace jsou rozmanitější, takže svévolná moc musí rozšířit svou působnost, aby na ně dosáhla. Obchod navíc umožňuje lépe se této moci vyhnout, neboť je schopen měnit povahu vlastnictví, které se touto změnou stává téměř neuchopitelné.

Obchod dále vybavuje vlastnictví novou vlastností, oběhem peněz. Bez peněžního oběhu je vlastnictví pouhým požívacím právem, neboť moc může kdykoli toto právo pozměnit a zbavit vlastnictví užitku, který z něj máme. Avšak oběh peněz vytváří pro toto jednání společenské moci neviditelnou a nepřekonatelnou překážku.

Dopady obchodu sahají ještě dále; obchod nejen osvobozuje jedince, ale tvorbou úroku činí moc závislou.

Jeden francouzský autor uvádí, že peníze jsou nejnebezpečnější zbraní despotismu; zároveň jsou však jeho nejúčinnější brzdou. Úrok totiž podléhá lidskému mínění a síla je v tomto případě neúčinná; peníze mohou být ukryty či zmizet, takže všechny činnosti státu musí být pozastaveny. U antických národů neměl úrok takový vliv jako dnes. Vlády byly tehdy totiž silnější nežli jednotlivci, zatímco dnes je tomu naopak. Bohatství je dnes za všech okolností dostupnější mocí než moc politická. Je schopné více vyhovět různým zájmům, a proto je tedy skutečnější a respektovanější mocí. Politická moc hrozí, zatímco bohatství odměňuje. Abychom unikli politické moci, klameme ji; abychom získali bohatství, je třeba mu sloužit. Nutně tedy bohatství vítězí nad politickou mocí.

Stejné příčiny způsobují, že je individuální existence méně začleněna do politického života. Jedinci přemisťují své bohatství na velké vzdálenosti a nosí si s sebou všechny požitky soukromého života. Obchod navzájem přiblížil jednotlivé národy a vybavil je téměř stejnými mravy a zvyky. Vůdci států dnes mohou být navzájem nepřáteli, avšak příslušníci různých národů jsou krajany.

Ať se s tím tedy politická moc smíří: potřebujeme svobodu a budeme ji mít. Naše svoboda je však odlišná od svobody antických národů, a tudíž je pro ni potřeba jiné organizace než té, která by mohla vyhovovat antické svobodě. Tehdy se člověk považoval za svobodnějšího, věnoval-li více času a sil na vykonávání svých politických práv. Avšak svoboda, o niž dnes můžeme usilovat, je nám tím vzácnější, čím více nám vykonávání našich politických práv nechá čas na naše soukromé zájmy.

Odtud, pánové, pochází potřeba zastupitelského systému. Ten nepředstavuje nic jiného nežli takový typ uspořádání, s jehož pomocí národ vloží na bedra několika jedinců to, co nemůže nebo nechce dělat sám. Chudáci si vyřizují své záležitosti sami, zatímco bohatí lidé si berou správce. Takové jsou dějiny antických a moderních národů. Zastupitelský systém je zplnomocnění určitého počtu jedinců masou lidí, která chce, aby její zájmy byly hájeny, a zároveň nemá čas, aby je sama hájila. Nejsou-li však bohatí lidé blázny, velmi pozorně a přísně zkoumají, zda jejich správci dobře plní své povinnosti, zda nejsou nepozorní, nakloněni korupci či neschopní. Aby mohli posuzovat činnost těchto zplnomocněnců, zajímají se obezřetní zmocnitelé o záležitosti, jejichž správu jim svěřili. Stejně tak národy, které se uchylují k zastupitelskému systému, aby se mohly těšit ze svobody, jež jim náleží, musejí vykonávat stálý a účinný dozor nad svými zastupiteli a ponechat si právo je v určitých, nepříliš od sebe vzdálených obdobích odstavit od moci a zbavit pravomocí, jestliže je tito zastupitelé klamali a své moci zneužili.

Z toho, že se moderní svoboda liší od svobody antické, vyplývá totiž také to, že jí hrozí nebezpečí jiného druhu.

Nebezpečí hrozící antické svobodě spočívalo v tom, že lidé, kteří se zabývali rozdělením moci společenského tělesa, mohli brát na lehkou váhu individuální práva a požitky.

Nebezpečí číhající na moderní svobodu tkví v tom, že se kvůli plnému zaujetí naší individuální nezávislostí a naplňováním našich soukromých zájmů můžeme příliš lehce vzdát svého práva podílet se na politické moci. [21]

Ti, kterým jsme vložili do rukou moc, nás k tomu neustále nabádají. Přeochotně nás chtějí ušetřit jakékoli námahy kromě té být poslušen a platit. Říkají nám: Jaký je vlastně cíl veškerého vašeho snažení, jaká je vlastně pohnutka vašich činů, předmět vašich nadějí? Není to štěstí? Nechte to tedy na nás a my vám je zajistíme. Nikoli, pánové, nenechávejme to na nich. Jakkoli dojemný je tento tak láskyplný zájem, požadujme po moci, ať se drží ve svých mezích. Ať se spokojí s tím, že je spravedlivá, my sami se budeme starat o svoje štěstí.

Mohli bychom být šťastni, když bychom se těšili z požitků, které by byly bez záruk? A kde nalezneme tyto záruky, vzdáme-li se politické svobody? Vzdát se jí by bylo, pánové, šílenstvím podobajícím se šílenství muže, jenž by chtěl na písku vystavět dům bez základů, vždyť prý bude bydlet jen v prvním patře.

Ostatně, pánové, je tak zcela zřejmé, že štěstí, ať je jakéhokoli druhu, je jediným cílem lidského rodu? V tomto případě by byla naše životní dráha velmi úzká a náš účel pramálo vznešený. Každý z nás, pokud by chtěl ponížit sám sebe, zkrotit své touhy, vzdát se svých aktivit, slávy a velkorysých či hlubokých citů, by otupěl a byl šťastný. Já však, pánové, beru za svědka tu lepší část naší přirozenosti, ten vznešený neklid, který nás pronásleduje a souží, to zanícení rozšířit naše vědomosti a rozvinout naše schopnosti. Náš osud nás nevolá pouze ke štěstí, ale též ke zdokonalení. Politická svoboda je přitom nejmocnějším a nejúčinnějším prostředkem zdokonalení, který nám nebesa seslala.

Politická svoboda, která předkládá všem občanům bez výjimky k posouzení a ke zkoumání jejich nejsvatější zájmy, povznáší jejich ducha, zušlechťuje jejich myšlenky a ustavuje mezi všemi určitý druh rozumové rovnosti, jež utváří slávu a sílu národa.

Podívejte se tedy, jak národ roste s první institucí, jež mu zajišťuje pravidelný výkon politické svobody. Podívejte se na naše spoluobčany všech možných společenských tříd a povolání, jak vytrženi ze své obvyklé práce a ze své soukromé činnosti najednou zastávají důležité funkce, které jim svěřuje ústava, jak rozvážně vybírají, energicky kladou odpor, odkrývají lest, vzdorují výhružkám a vznešeně odolávají pokušení. Podívejte se na ten ryzý, hluboký a upřímný patriotismus, jak vítězí v našich městech a proniká až do našich samot, skrze dílny a vesnice, které oživuje. Kterak je přímý a spravedlivý duch užitečného pěstitele a pilného obchodníka naplněn vědomím práv a nutností záruk. Ti, vědomi si zel, která v dějinách protrpěli, stejně tak jako léků na tato zla, jediným svým pohledem obsáhnou celou Francii a jako ti, kteří vyjadřují vděk národa, odměňují po třiceti letech svými volebními hlasy osobu nejslavnějšího z obhájců svobody, [22] za její věrnost principům.

Vzdáleni tedy toho, pánové, abychom se zřekli jednoho či druhého druhu svobody, o níž jsem vám vykládal, je třeba, jak jsem ukázal, naučit se je spojovat. Jak uvádí slavný autor knihy Histoire des républiques du Moyen Âge (Dějiny středověkých států), [23] instituce musí naplňovat osudy lidského rodu. Nejlépe svého cíle dosahují tehdy, když největší možný počet občanů pozvedají k nejvyšší morální důstojnosti.

Dílo zákonodárce není završeno, je-li pro lid zajišten pouze klid. Dokonce i když je tento lid spokojený, zůstává stále mnoho co dělat. Je třeba, aby instituce završily morální výchovu občanů. Instituce musí ctít práva jednotlivců, mít ohledy na jejich nezávislost, nerušit je při jejich činnosti, zároveň se však musí plně věnovat veřejné věci, apelovat na občany, aby svým odhodláním a svými hlasy přispívali k výkonu moci, zajistit jim právo kontroly a dohledu tím, že budou moci projevit své názory. Touto činností mají formovat občany ke vznešeným funkcím a zároveň jim dát touhu i schopnosti se jich zhostit.

Přeložila Hana Dohnálková