Poznámka 18

Zásadní prací pro současné bádání o raných pythagorejcích (tj. do Platónovy doby) zůstává kniha W. Burkerta Weisheit und Wissenschaft. Studien zu Pythagoras, Philolaos und Platon (Nürnberg 1962, anglický překlad: Lore and Science in Ancient Pythagoreanism, přel. E. L. Minar, Jr., Cambridge [Mass.] 1972), v níž její autor přesvědčivě zpochybnil pozdější antické zprávy o původním pythagoreismu, které vznikly pod silným vlivem akademické, novopythagorejské a novoplatónské reinterpretace legendární postavy mudrce Pythagoru a jeho následovníků. Burkert rozlišuje mezi tradičním podáním o Pythagorově „šamanské moudrosti“, proti níž stojí zejména matematická, „věda“, přičemž jako historicky možnou přijímá pouze první z nich. Přestože má ve své detailní analýze pythagoreismu nesporně v mnoha bodech pravdu, jeho odmítnutí vědecké stránky Pythagorovy osobnosti se zdá být upřílišněné. Jednak Pythagoru obviňuje z přílišného provozování „zkoumání“ (ἱστορίη) a následné „mnohoučenosti“ (πολυμαθείη) již Hérakleitos (DK 22 B 40 a 129, srv. rovněž Xenofanés, DK 21 B 7), jednak, jak je patrné na příkladu Empedoklea, se v tehdejším Řecku spolu mystická „moudrost“ divotvůrce a „věda“ docela dobře mohly v jednou člověku spojovat. Dále je těžko vysvětlit, jak by z Pythagory pozdější doba mohla udělat vynikajícího matematika, pokud by žádný význam číslům nepřičítal.