Intencionalita, budoucnost a nejsoucno

Václav Němec

Článek analyzuje intencionální vztah subjektu k budoucnosti jakožto oblasti ještě ne-jsoucího. Autor ukazuje, že subjekt primárně míní sám sebe jakožto aktivní centrum budoucí situace a rozvrhuje do ní své budoucí jednání, zároveň však také anticipuje řadu vnějších okolností situace. Kromě předvídatelných složek přitom subjekt míní nepředvídatelné složky budoucí situace, mezi něž patří i nepředvídatelné aspekty jeho vlastního jednání, s nimiž počítá nad rámec svého rozvrhu. Aktivní pozornost subjektu je koncentrována především k tomu novému, co bude muset sám vykonat, aby zvládl budoucí situaci, co však nelze vposled odvodit z toho, co je již dáno. V kritickém vyrovnání s J.-P. Sartrem pak autor ukazuje, že odpovídající postoj k budoucnosti představuje nikoli úzkost, ale víra, která právě umožňuje subjektu překlenout propast mezi přítomnou daností a ještě ne-jsoucí budoucností.

Předložený příspěvek si klade za cíl projasnit strukturu vztahování subjektu k dosud nenastalé budoucnosti, s níž se otevírá dimenze možného bytí jakožto možného překračování fakticky daného jsoucího. V rámci této analýzy zaměření subjektu k budoucnosti se soustředím zejména na ty intencionální akty, jejichž korelátem jsou nepředvídatelné složky budoucí situace. Pokusím se ukázat, že nepředvídatelné složky budoucí situace se z hlediska intencionálního života subjektu jeví jako specifické nejsoucí, k němuž je však právě koncentrována zvláštní pozornost k budoucnosti vztaženého subjektu. Úvaha o zaměření subjektu k nepředvídatelným aspektům jeho vlastního budoucího jednání nám pak umožní objasnit, že právě skrze tuto aktivní koncentraci subjektu na specifické nejsoucí, jak se odhaluje v jeho vztahu k budoucnosti, povstává nové bytí, jež dosud nebylo a jež nelze odvodit z daného jsoucna. V závěru naznačím, v jakém smyslu tato fenomenologická analýza může vést k reinterpretaci některých tradičních ontologických kategorií.

Vztah subjektu k budoucnosti

Pozornost dějinně orientovaného subjektu je koncentrována do zvládání budoucích situací. [1] Subjekt vztahující se k budoucnosti primárně míní budoucí situace a sám sebe jakožto subjekt, který bude centrem příslušné situace. „Mínění“ budoucí situace je přitom velmi složitý intencionální akt, zahrnující množství dílčích intencionálních aktů, [2] které se vztahují k různým dílčím složkám budoucí situace jakožto svým předmětným korelátům. Tyto dílčí intencionální akty vztažené k dílčím intencionálním předmětům se navíc mohou vyznačovat různými modalitami či kvalitami, [3] tj. mohou mít povahu představování, teoretického soudu ve formě predikce, praktického soudu ve formě přání či rozhodnutí (rozvrhu vlastního jednání), emocionálního aktu (touhy, obavy) atd. Protože primární pozornost subjektu vzhledem k budoucnosti je soustředěna na jeho zvládnutí budoucí situace, náleží v jeho vztahu k budoucnosti zvláštní význam té modalitě mínění budoucího, již lze označit jako „rozhodnutí“ či „rozvrh“. „Rozhodnutím“ či „rozvrhem“ v návaznosti na Paula Ricoeura rozumím takový praktický soud, jenž „označuje, to jest prázdným způsobem míní, budoucí čin, který závisí na mně a je v mé moci“. [4] V rozhodnutí se subjekt na způsob „prázdného mínění“ vztahuje k vlastnímu budoucímu činu, a toto mínění tedy může být vyplněno pouze jednáním příslušného subjektu samého. Protože však subjekt svůj čin rozvrhuje do budoucí situace, musí právě zároveň mínit tuto situaci a její podstatné složky prostřednictvím celé řady dalších intencionálních aktů, jakkoli jsou tyto složky koncentrovány kolem projektu subjektu samého a jeho činu jakožto vlastního jádra jím míněné budoucí situace.

V tomto vztahu lidského subjektu k budoucnosti se manifestuje a uskutečňuje jeho svoboda. Díky rozvrhování subjektu do budoucích situací provázenému „pocitem moci“ [5] pro něj není skutečnost pouze souhrnem jednou pro vždy daných a nezměnitelných faktů, ale uprostřed daností, stávajících okolností a poměrů se vynořuje dimenze možného. [6] Právě v rozhodování subjektu „možné předbíhá reálné a razí mu cestu“, neboť „vůle otevírá možnosti přímo v srdci reality“. [7] Ve vztahu subjektu k budoucnosti, primárně v jeho rozvrhování do budoucnosti, tak dochází ke štěpení skutečnosti na oblast fakticky daného a otevřenou oblast možného. Podmínkou této diferenciace skutečnosti je však nejen existence svobodného subjektu, ale také a především sukcesivita času. Je to vposled právě posloupnost jednotlivých okamžiků, která zakládá možnost permanentního štěpení skutečnosti na fakticky dané a možné, jak k němu dochází v rozvrhování svobodného subjektu. Kdyby po jednom okamžiku nenásledoval jiný a kdyby to nebylo subjektem reflektováno a předjímáno, neotevírala by se mu žádná budoucnost, a subjekt by se tedy neměl „kam“ rozvrhovat a zůstával by uvězněn v žaláři nezměnitelně daného. [8] Plynutí času uvědomované a anticipované subjektem otevírá dimenzi budoucího jakožto ještě-ne-jsoucího, do nějž subjekt projektuje své jednání, a díky tomu vůbec může vetkat svým činem do skutečnosti něco nového.

Při rozvrhování do dosud nenastalé budoucnosti se rozevírá určitým způsobem strukturovaný vějíř možností, jak – tj. jakým budoucím činem – tato budoucnost bude vyplněna. Přitom nejde pouze o možnosti činů, jež by měly vzhledem k subjektu jakousi akcidentální povahu, ale jde zároveň o možnosti subjektu samého, tj. o možné způsoby jeho vlastního bytí, které právě subjekt svým rozhodováním tvoří. [9] Užívám metafory „vějíře“, abych zdůraznil pluralitu možností a zároveň jejich omezený počet a předběžně vytyčenou strukturu, jejímž svrchovaným tvůrcem není subjekt sám. Rozvrhování do oblasti možného nikdy není rozvrhováním do libovolně možného, ale vždy jde o rámec do značné míry vymezený fakticky daným, které určuje prostor svobody jako nelibovolně možného. [10] Povaha možností je vždy do jisté míry spoluurčena celou řadou daností, jimiž je definována perspektiva a uskutečnitelné směry rozvrhujícího se subjektu. Vedle základních fyzických, biologických i společenských daností a podmínek, na něž je příslušný subjekt vázán, je tu především skutečnost, že rozvrhování člověka je zapojeno do komplexní sítě interakcí s jinými subjekty, jež předem strukturují rozhodování příslušného subjektu svými požadavky a více či méně předvídatelnými možnými reakcemi na chování subjektu. Centrální roli přitom hraje vědomí odpovědnosti a respektu vůči druhým subjektům, jež předem vylučuje určité typy možného jednání. [11] Vějíř možností je navíc do značné míry předem strukturován historickou pamětí, a to nejen individuální pamětí jedince, ale i kolektivní pamětí celé společnosti, kultury či civilizace, kterou si jedinec osvojuje v průběhu socializace. Vědomí toho, jakým způsobem lze vyplnit štěrbiny možného bytí otevírající se díky plynutí času a svobodě subjektu ve fakticky daném, je strukturováno příklady, modely či vzorci chování, pravidly, normami ustavenými a subjektem samým osvojenými v minulosti. [12] Zjednodušeně lze říci, že smyslem kultury či civilizace je toto rozšíření individuální paměti prostřednictvím kolektivní paměti uchovávající různé modely či vzorce chování, jež jsou díky jakési typologizaci a analogizaci aplikovány jednotlivými subjekty na nové a jedinečné situace, a tak strukturují možné směry či způsoby, jak má být vyplněn prostor nelibovolně možného, resp. přetvořen rámec fakticky daného. Do této oblasti patří i morální normy ve smyslu sociálně a kulturně zprostředkovaných vzorců chování, které jsou ovšem do značné míry právě návody k jednání v interakci s jinými subjekty a předjímají jejich požadavky v určitých typických – i když vždy zároveň jedinečných a na určitý typ neredukovatelných – situacích. [13]

Vědomí nepředvídatelného jakožto vědomí nejsoucího

Jak již bylo řečeno, z hlediska intencionálního života subjektu se budoucí situace jeví jako velmi zvláštní komplexní intentum, k němuž se subjekt vztahuje celým svazkem dílčích intencionálních aktů, které se samy zaměřují k dílčím strukturálním složkám této situace jako svým dílčím intencionálním předmětům. Intencionální předměty těchto intencionálních aktů přitom tvoří především určité předvídatelné složky budoucí situace. Mezi předvídatelné složky budoucí situace patří nejen rozličné intencionální předměty míněné teoretickými soudy ve formě predikce či reprezentované představivostí, ale také a zejména vlastní činy, které subjekt míní v rozvrhu či rozhodnutí. Čin projektovaný do budoucí situace má více či méně určité a zřetelné kontury, které rýsuje subjekt ve svém vědomí. Jakkoli je i sám tento rozvrh vlastního činu v zásadě svobodným a tvůrčím aktem subjektu, jeho struktura krystalizuje v rámci nelibovolně možného a je limitována a spoluurčována celou řadou daností, jak o tom byla řeč výše. Protože jednání je rozvrhováno do společného světa a zpravidla má charakter interakce s ostatními subjekty, představují významnou oblast předvídatelných složek budoucí situace také záruky druhých vůči příslušnému subjektu, ať už jde o explicitně vyjádřené sliby nebo o implicitní vzájemné závazky zakotvené ve společně sdíleném systému norem či vzorců chování. Všechny tyto předvídatelné složky jsou důležitými opěrnými body, s jejichž pomocí subjekt může anticipovat dosud nenastalou budoucí situaci a mínit ji jako komplexní, ale obsahově určitý intencionální předmět svého druhu.

Vztah subjektu k budoucnosti je však zároveň provázen vědomím, že budoucí situace jsou vposled nepředvídatelné. Strukturování budoucnosti má vždy jen provizorní charakter a je v něm započítána principiální možnost či nutnost revidování těchto anticipací. Ke specifickému způsobu mínění budoucí situace a jejích složek patří, že kontury míněných předmětů i jejich vzájemné konfigurace mohou a vlastně musejí být modifikovány a přehodnocovány v průběhu času až do doby, kdy dotyčná situace skutečně nastane. Lze říci, že hybnou silou této modifikace a restrukturalizace je právě vědomí principiální nepředvídatelnosti, tj. vědomí, že tato situace bude jiná, než jak je v přítomnosti míněna. Toto vědomí souvisí s tím, že budoucí situace je rozpoznána jako něco, co ještě není a co vposled ani nelze nijak odvodit ze souhrnu toho, co v daném okamžiku jest, i kdyby naše poznání daného stavu věcí bylo sebedokonalejší. Toto vědomí nepředvídatelnosti svědčí o tom, že subjekt nějak počítá i s neznámými a nepředvídatelnými složkami budoucí situace.

Ve zvláštním modu mínění budoucích situací tak odkrýváme specifické intence, které se zaměřují k něčemu jinému, než jsou předvídatelné složky budoucí situace, jejichž souhrn vytváří situaci, jak je anticipována ve vědomí subjektu. Řekli jsme, že tyto předvídatelné složky i situace jako celek představují intencionální předměty k budoucnosti vztažených intencionálních aktů. Byť jde o předběžné modely budoucích situací a jejich složek, vyznačují se tyto intencionální předměty svou obsahovou určitostí, a potud představují určité „něco“ (quid) intencionálního aktu. Intencionální akt zaměřený k určitém intencionálnímu předmětu je obvykle provázen vědomím jsoucnosti tohoto předmětu, přičemž ono vědomí zároveň rozlišuje různé modality jsoucnosti dotyčného předmětu. V případě, že tímto předmětem je některá ze strukturálních složek budoucí situace, jde o modalitu budoucího jsoucího, resp. ještě-ne-jsoucího, jež s větší či menší mírou pravděpodobnosti může, ale také nemusí být. Nepředvídatelné složky budoucích situací však představují odlišné, velmi zvláštní koreláty intencionálních aktů. Nejen že jsou rovněž projektovány do budoucí situace jakožto ještě-ne-jsoucí, ale navíc postrádají obsahovou určitost intencionálních předmětů natolik, že je lze stěží charakterizovat jako určité „něco“ (quid). Tyto koreláty jsou vymezeny negativně jako „jinak, než jak“ je něco míněno, nebo jako „něco jiného než něco“ (aliud quam quid), co je míněno. Tyto zvláštní koreláty jsou transcendentní vůči přítomně předjímané struktuře budoucí situace zahrnující její předvídatelné složky. Z hlediska intencionálního života subjektu jsou tyto koreláty jakoby pohlcené temnotou nejsoucího a jeví se mu jako specifické ne-jsoucí ležící i za hranicí ještě-ne-jsoucího, které je předjímáno ve své obsahové určitosti. Subjekt v napjaté pozornosti svými intencemi stále přesahuje do této „temnoty nejsoucího“, odkud očekává vynoření obsahově určitého jsoucího, a právě toto přesahování se stává hybnou silou jeho revize a restrukturalizace předjímané struktury budoucí situace.

Nepředvídatelnost v rozvrhu vlastního bytí a jednání subjektu

Moment neznámého a nepředvídatelného, který je bytostně spjat s dosud nenastalou budoucností, souvisí nejen s nepředvídatelnou konstelací různých okolností v budoucích situacích obecně, ale také a zejména s nepředvídatelností jednání jiných subjektů, s nimiž příslušný subjekt bude v budoucích situacích vstupovat do interakce. Neméně důležitá – a v naší souvislosti ještě důležitější – je však také okolnost, že do jisté míry pro sebe nepředvídatelný je i sám rozvrhující se subjekt a jeho vlastní budoucí akty. V rámci nepředvídatelných složek budoucí situace lze identifikovat ty, jež budou vyplněny vlastním jednáním subjektu a za něž je tento subjekt odpovědný, třebaže je sám nedokáže předvídat. Subjekt při svém rozvrhování do budoucnosti vedle předvídatelných složek svého budoucího jednání nějak míní i tyto složky svého jednání, které jsou pro něj samého principiálně nepředvídatelné, přestože jde o jeho vlastní budoucí čin. [14] Jak je to možné?

Jak bylo řečeno výše, subjekt do budoucí situace rozvrhuje svůj vlastní čin, který patří mezi předvídatelné složky budoucí situace, nakolik má více či méně určité kontury a nakolik je míněn kategoricky. Subjekt si je nicméně zároveň vědom toho, že svůj čin rozvrhuje do budoucí jedinečné a vposled nepředvídatelné situace, v níž může obstát pouze tehdy, když bude schopen jednání, které je této situaci přiměřené. Ale protože pro něj příslušná situace není plně předvídatelná, nemůže přesně předjímat ani přesnou strukturu svého jednání v ní.

Zvláště tam, kde člověk pouze nevykonává rutinní činnosti, jako při práci či řemeslném zhotovování, ale kde jedná jako jedinečná a svobodná bytost, která svým konáním „počíná ve světě něco nového“, [15] je pak rozvrh jeho činu provázen vědomím, že jednání v budoucí situaci od něj bude vyžadovat jakýsi kreativní či „konkreativní“ výkon, díky němuž vyvstane něco nového, co předtím nebylo a co nemůže být beze zbytku odvozeno z toho, co již bylo či jest, a to ani z toho, co je v něm samém. Přitom je to často právě toto nové, jež nelze nijak odvodit z toho, co bylo, na čem danému subjektu i ostatním subjektům, jež s ním vstupují do interakce, obzvláště záleží. Není-li člověk schopen těchto aktů, jejichž prostřednictvím dochází k vpádu nové skutečnosti do světa, lze jeho jednání nezřídka hodnotit jako selhání. I toto „nové“, jež vejde do světa skrze jednání subjektu samého až tehdy, když příslušná situace nastane jako přítomná, je pro něj do značné míry nepředvídatelné a do té doby, než nastane, se mu rovněž jeví jako součást specificky nejsoucího, jež přesahuje kontury jeho budoucího jednání, jak je předjímá v rozvrhu.

Právě posledně zmíněný aspekt nepředvídatelnosti ve vztahu subjektu k sobě samému a ke svému budoucímu jednání představuje samotné jádro oblasti specificky nejsoucího, k němuž je soustředěna napjatá aktivní pozornost rozvrhujícího se subjektu. Protože jde o jeho vlastní jednání, na němž závisí jeho zvládnutí budoucí situace a za něž je odpovědný, ačkoli je není schopen plně předvídat, vědomí tohoto segmentu specificky nejsoucího podněcuje v subjektu aktivní úsilí, jež je ve své podstatě přípravou na chvíli, kdy tato jemu určená průrva nejsoucna bude muset být vyplněna jeho vlastním činem. Z řečeného je také zřejmé, že aktivní a intenzivní zaměření intencionálních aktů k této oblasti specificky nejsoucího je jedním z klíčových předpokladů zvládnutí budoucí situace. Právě soustředěné zaměření či stále nové zaměřování na nejsoucno ve výše vymezeném smyslu mobilizuje subjekt k přípravným aktivitám na budoucím situaci a vposled ho disponuje k tvůrčím aktům, při nichž je subjekt sám jakoby obohacován či oplodňován a jimiž vstupuje do světa něco skutečně nového. Riziko selhání naopak spočívá v neschopnosti či neochotě soustředění subjektu k tomuto nejsoucímu, která je zpravidla pouze rubem nepřiměřené fixace na to, co již bylo či jest. Zvláště delikátní v tomto ohledu je vazba subjektu k aktům v minulosti, jež připisuje sobě samému, resp. k výsledkům či sedlinám těchto aktů, jež přetrvávají v přítomnosti. [16]

Úzkost a víra jako základní mody zaměření k budoucímu a nejsoucímu

Výše provedená analýza vztahování subjektu k budoucnosti nám ukázala, že subjekt míní budoucnost jakožto ještě-ne-jsoucí, přičemž ve svých intencionálních aktech předjímá toto ještě-nejsoucí na způsob budoucích situací, jejichž jádrem je on sám a jeho budoucí čin, jak je míněn v rozvrhu. Tím subjekt jakoby „předbíhá“ sám sebe jakožto přítomného, „přenáší se“ či „vyklání se“ do ještě-ne-jsoucího, aby se již nyní a zde připravoval na chvíli, kdy toto ještě-ne-jsoucí nastane jako přítomné jsoucí. Přitom subjekt toto ještě-ne-jsoucí reprezentuje v přítomném jsoucím a pomocí již daného jsoucího skrze své intencionální akty tak, aby byl před ještě-ne-jsoucím ve stálém předstihu. Veškeré intence zaměřené ke složkám budoucí situace vytvářejí jakési subtilní „lešení“, jež si subjekt buduje za pomoci daného nad propastí ještě-ne-jsoucího, do něhož je vykloněn. Základními stavebními součástkami této konstrukce jsou intencionální akty vztažené k předvídatelným složkám budoucí situace, jež jsou utkány z látky již daného jsoucího, ale zároveň jsou stále doprovázeny intencemi zaměřenými k nepředvídatelným složkám, které se stávají hybnou silou problematizace a restrukturalizace předjímaných kontur budoucí situace. V tomto pohybu se subjekt stále znovu distancuje od daného a otevírá se novému – ještě nedanému –, a získává tak stále adekvátnější přístup k ještě-ne-jsoucímu, které přichází. Právě v tomto pohybu se připravuje vynoření nového, jež vposled vzejde z jeho jednání v budoucí situaci, avšak subjekt je již v této fázi vztažen do silového pole, v němž se otevírá pronikání nové skutečnosti do světa skrze vlastní akty, jejichž vyvrcholením a završením bude jeho budoucí čin, k němuž směřuje.

Takto pochopené vztahování subjektu k budoucnosti může být ve svém základu neseno různými typy bytostné orientace či – heideggerovsky řečeno – způsoby „naladěnosti“. [17] Jak zdůraznil Jean-Paul Sartre, vůči budoucímu se člověka může zmocňovat úzkost. Co je však pravým důvodem této „úzkosti z budoucnosti“ (l’angoisse devant l’avenir)? [18] Z výše řečeného bychom mohli vyvodit, že to, co v subjektu probouzí úzkost, je budoucnost jako taková, protože budoucí situace v přítomnosti není, a potud se ukazuje jako „ještě-ne-jsoucí“. Smím-li parafrázovat oblíbenou metaforu, úzkost se z tohoto hlediska jeví jako „závrať“, [19] jež se zmocňuje subjektu „vykloněného“ do ještě-ne-jsoucího či balancujícího na jemném lešení svých intencí nad propastí ještě-ne-jsoucího, která se před ním rozevírá díky jeho vztahu k budoucnosti. Zvláště příhodným adeptem na vyvolavatele úzkosti se však zdají být nepředvídatelné složky budoucí situace. Viděli jsme, že právě ve vztahu k těmto složkám intencionální akty subjektu jakoby ztrácejí půdu pod nohama a noří se do „temnoty nejsoucího“, a potud se v nich také vlastně ohlašuje skutečný status budoucí situace jakožto ještě-nejsoucí a předvídatelné složky situace jsou skrze ně problematizovány jako konstrukce, kterou subjekt vykloněný do ještě-ne-jsoucího vytváří v přítomnosti z látky daného jsoucího, aby se na ni připravil.

Jak ovšem také ukázal Sartre, úzkost z budoucnosti by nebyla plně pochopitelná, a snad ani možná, kdyby se člověk zaměřený k budoucnosti vztahoval pouze k těm budoucím složkám situace, které jsou na něm nezávislé. Úzkost se vposled rodí tam, kde se subjekt vztahuje k budoucímu jako ke „svým vlastním možnostem“. Úzkost je podle Sartra vyvolána právě vědomím, že „způsoby mého chování jsou jen možnosti“, a sice „právě mé možnosti“. [20] V návaznosti na výše předloženou analýzu bychom mohli říci, že těžištěm úzkosti, která zachvacuje subjekt v jeho reflektovaném vztahu k ještě ne-jsoucí budoucnosti, je jeho vztah k sobě samému a svému budoucímu činu jakožto jádru předjímané budoucí situace. Úzkost z budoucnosti souvisí s nejistotou, zda praktický soud, jímž subjekt „prázdně míní“ svůj budoucí čin, bude tímto činem skutečně vyplněn, a zda tedy subjekt v budoucí situaci obstojí. Řečeno se Sartrem, tato nejistota pramení z toho, že „to, co jsem, není základem toho, co budu“. [21] Motiv mého budoucího činu nijak nezaručuje, že tento čin bude skutečně vykonán, můj čin se „vymyká determinaci motivů“. [22] Proto také Sartre (v návaznosti na Kierkegaarda) mluví o úzkosti ze svobody či o úzkosti svobody ze sebe samé. [23]

Sartrova analýza však v tomto ohledu nejde dost daleko a přehlíží vlastní jádro problému „úzkosti z budoucnosti“, k němuž nelze proniknout, pokud máme na mysli jen předvídatelné možnosti subjektu. Kořen fenoménu úzkosti lze pochopit až tehdy, zohledníme-li vědomí nepředvídatelných složek budoucí situace, které mají být vyplněny jednáním subjektu samého. [24] Jak bylo výše naznačeno, úzkost z budoucnosti vposled pochází z nejistoty subjektu, zda v budoucí situaci obstojí. Viděli jsme však, že k tomu, aby subjekt v budoucí situaci obstál, musí vyvinout jakési kreativní či „konkreativní“ akty, jimiž vstoupí do světa něco nového, co nelze odvodit z toho, co jest, a to ani z toho, co je v subjektu samém. Z toho vyplývá, že ve vztahu k budoucnosti není ve hře pouze skutečnost, že „ten, kým budu, není tím, kým jsem“. To, co vposled působí úzkost ze svobody, je ještě něco víc: nepřeklenutelná propast mezi tím, čím jsem, a tím, čím budu – a to nikoli jen proto, že ten, kým budu, není tím, kým jsem, ale protože to, čím budu, je (nebo má být) něčím víc než to, čím jsem, a toto „víc“, čím budu (nebo mám být), nelze odvodit z toho, čím jsem. Nejhlubší důvod úzkosti tkví tedy ve vědomí subjektu, že budoucí situace, pokud v ní má obstát, od něho bude žádat něco nového, co vposled není v jeho moci, nakolik se chápe jako svrchovaný a autonomní původce svých činů, a proto to ani sám nemůže předvídat.

Proti Sartrovi je také třeba zdůraznit, že úzkost není původní a autentickou orientací či naladěností, která by byla nezbytně a nepřekonatelně spjata se vztahem k budoucnosti a s vědomím svobody jako takové. Akutní stav úzkosti zachvacující subjekt tváří v tvář budoucnosti je ve skutečnosti spíše příznakem či příčinou (či obojím) selhávající a rezignující svobody. [25] Nelze popřít, že možnost úzkosti je dána spolu s možností svobody. Pokud se katalyzátorem úzkosti stává zostřené vědomí vlastních selhání subjektu v minulosti či zjitřené vědomí možnosti nemožnosti rozvrhování sebe sama do budoucnosti, jak vyvstává v perspektivě uvědomění vlastní smrtelnosti, může mít vědomí úzkosti pro subjekt osvobodivý účinek, nakolik ho probouzí k pravdivému nahlédnutí jeho situace a mobilizuje ho k volbě jeho možností. Není-li však úzkost překonána, pak subjekt spíše paralyzuje v jeho vztahu k budoucnosti a může se stát příčinou dalšího selhávání jeho svobody. Úzkost je spíše stálou možností svobody, jíž ovšem subjekt musí aktivně čelit, aby byl vůbec schopen výkonu svobody a tvoření nové skutečnosti.

„Existenciální orientaci“, s jejíž pomocí subjekt překonává úzkost, nazývám v souladu s Kierkegaardem „vírou“. [26] Právě reflexe, v níž se úzkost odhaluje jako příznak selhávání a vnitřního rozporu svobody, staví subjekt před úkol transformovat úzkost ve víru. Pojem víry je však třeba opět zasadit do souvislosti s výše naznačeným vztahováním subjektu k budoucnosti. [27] V této perspektivě se víra ukazuje jako bytostná orientace či modalita celkového vztahování subjektu k ještě ne-jsoucímu budoucímu, která provází a nese rozvrhování jeho jednání (a tedy i rozvrhování subjektu samého) do budoucích situací. Víra umožňuje vztahování subjektu k nejsoucnu, které se mu odhaluje s budoucností, takovým způsobem, že ho disponuje ke zvládání budoucích situací ve smyslu spolutvoření nové skutečnosti. Víra implikuje vědomí subjektu, že ve svém předjímání adekvátně neuchopuje budoucí situaci a že ve svém rozvrhování není s to dostatečně strukturovat svůj budoucí čin potřebný ke zvládnutí této situace, a přesto tváří v tvář budoucnosti nerezignuje, ale v aktivním úsilí se jí s důvěrou otevírá a očekává v ní obdarování novou skutečností, jejímž spolutvůrcem se musí stát, aby v budoucí situaci obstál. Jinak řečeno: Víra je mostem, jímž subjekt překlenuje onu „nepřeklenutelnou propast“ rozevírající se mezi tím, čím momentálně je, a tím, čím bude (resp. čím má být). Z řečeného je snad zřejmé, proč právě víra může být touto spojnicí: Zmíněná propast je totiž nepřeklenutelná jen za předpokladu, že se subjekt chápe jako svrchovaný a plně autonomní původce svých aktů a ve svém rozvrhování se spoléhá pouze na svou vlastní moc. A právě víra – na rozdíl od úzkosti – je aktem, jenž implikuje zřeknutí se tohoto předpokladu a v němž se subjekt vedle své vlastní moci spoléhá na moc, jejímž zdrojem není on sám.

Bytí jakožto syntéza jsoucího a nejsoucího

Výše načrtnutá fenomenologická analýza má svou ontologickou relevanci a může vést k jisté reinterpretaci některých tradičních ontologických kategorií. Původní smysl ontologických struktur je totiž třeba vykázat právě s ohledem na původní situovanost subjektů jakožto středů perspektiv, z nichž se skutečnost ukazuje, a jakožto vlastních ohnisek skutečnosti, tj. aktivních center, jimiž je skutečnost stále znovu spolutvořena.

Naše zkoumání ukázalo, že kvůli plynutí času a aktivitě svobodných subjektů se v totalitě daného jsoucího objevují jakési trhliny nejsoucna. Toto nejsoucí se naskýtá subjektům zaměřeným k budoucnosti jakožto ještě-ne-jsoucímu, které je různými způsoby předjímáno intencionálními akty subjektů v podobě budoucích situací, zahrnujících předvídatelné i nepředvídatelné složky. Právě v aktivním zaměření svobodných subjektů k těmto trhlinám nejsoucna – k ještě-ne-jsoucímu jako takovému a zvláště pak ke specifickému nejsoucímu ve smyslu nepředvídatelných složek, jež budou vyplněny jednáním subjektu samého – proniká do daného celku jsoucího stále znovu nová skutečnost, jejímiž spolutvůrci jsou samy subjekty, již však nelze nijak odvodit z již daného jsoucího, a to ani z toho, co je dáno v těchto subjektech samých. Abych odlišil tento integrální proces, při němž díky temporálně podmíněnému štěpení daného jsoucna na jsoucí a nejsoucí prostřednictvím koncentrovaného vztahu subjektů k budoucímu stále znovu povstává nová skutečnost, a dané jsoucno se tak proměňuje, od celku jsoucna ve smyslu jeho stavu hic et nunc (což je ovšem odvozený sekundární modus, resp. myšlenková konstrukce vzniklá na základě abstrakce), pomohu si starým gramatickým rozlišením mezi „jsoucnem“ a „bytím“. Bytí je produktivní jednotou „jsoucna“ a „nejsoucna“, permanentním procesem ontogonie, v němž je dané jsoucí, které však samo není ničím jiným než výsledkem či sedlinou dosavadního procesu, stále znovu rekonstituováno, proměňováno a přetvářeno subjekty „vykloněnými“ do nejsoucna, vykonávajícími jakousi syntézu mezi jsoucím a nejsoucím, díky níž se rozhojňuje bytí.