Vojtěch Belling, Legitimita moci v postmoderní době
Proč potřebuje EU členské státy?
Brno (Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav) 2009, 211 str.
Lukáš Kollert
Plný text (PDF): Vojtěch Belling, Legitimita moci v postmoderní době
Jedním z výchozích konceptů politické filosofie je nepochybně pojem moci a jedním ze základních problémů možnost její legitimizace (již lze chápat jako ospravedlnění politického panství vůči každému podřízenému jedinci). Jsou-li dále společenství a moc koreláty, pak se tázání po legitimitě moci ukazuje být otázkou, která vůbec odhaluje možnost bytí s druhými, jež nemá povahu teroru. [1] Zároveň je třeba poznamenat, že toto téma se stává nadmíru aktuálním právě v dnešní době – v souvislosti s vývojem nadnárodní integrace byly totiž zpochybněny k pojmu legitimity přiléhající koncepty suverenity, státu či politické reprezentace, jež byly s tázáním po možnostech ospravedlnění moci spojeny od okamžiku smysluplné expozice příslušné otázky.
Vydání původní studie českého autora věnované tomuto námětu je tedy počinem, který by neměl zůstat opomenut. Bellingovi se bez známek vrávorání daří pohybovat na pomezí právní filosofie, politické teorie a teoretické filosofie, a je proto schopen kompetentně nazírat jednotlivé problémy z rozličných úhlů.
Vymezme hned na úvod z dějinné perspektivy prostor, v němž se autor v rámci své publikace pohybuje. Otázku po legitimitě moci je z jeho hlediska, jež je v souladu s míněním většiny autorů věnujících se tomuto problému, stricto sensu možno klást až ve spojitosti s moderní sekularizací mocenských systémů (15–17). [2] Jakkoli totiž lze i ve středověku zaslechnout otázku po dominus legitimus, klíčovým problémem a předmětem studia politické filosofie se stává teprve s definitivním oddělením sféry nadpřirozené a pozitivní normotvorné moci (jež v důsledku této rozluky a svého osamostatnění hledá své sebe-ospravedlnění). [3]
V nastíněném kontextu je pochopitelné, proč se Belling in extenso nezabývá postojem antického či středověkého myšlení k tématu a analyzuje až moderní koncepty; je to logické a nutné, neboť problematika sama je následkem modernizace. Na zástupce předchozích epoch poukazuje kniha jen tam, kde taková aluze plní hermeneutickou roli nebo odkrývá významné souvislosti.
Tázání po legitimitě moci je podle Bellinga možno zúžit zejména na otázku po možnosti ospravedlnění všech aktů veřejné (zvl. státní) moci i vůči jedincům, kteří s tímto jednáním nesouhlasí (7). Ukáže-li se hledání uspokojivé odpovědi na položenou otázku neproduktivní, nezbude prý než společně s Hansem Kelsenem konstatovat, že logickým důsledkem kolektivně závazného rozhodování je zánik svobody nesouhlasícího jednotlivce, neboť v rámci jeho modelu zůstávají svobodní pouze ti, jejichž mínění je ve shodě s rozhodnutím většiny. [4]
Uvedené vymezení hlavního námětu knihy je však možno ještě konkretizovat. Autor v návaznosti na E. J. Sieyèse rozlišuje mezi ospravedlněním pouvoir constituant a pouvoir constitué, [5] jež s Julienem Freundem interpretuje jako dualismus res formans a res formata. První moc, jež se projeví jen za cenu suspenze dosavadního pozitivního ústavního řádu (např. při vyhlášení výjimečného stavu či po absolutní vojenské porážce), lze v souladu s autorem nazvat mocí ústavodárnou. [6] Pouvoir constitué je naproti tomu mocí omezenou formou, jež jí byla dána ústavou (a to i pokud jde o ústavodárnou činnost podle platné ústavy). [7] Ze strukturního hlediska dává tento rys vzpomenout na některé novověké teorie subjektu (např. Fichtovu), v nichž je člověk jako individuum (zde konkrétní politická moc) výslednicí sebe-omezení či kontrakce původně zcela ne-omezeného a spontánního absolutního subjektu. Bellingův přístup ostatně lze, jak bude později naznačeno, přiřadit k současným směrům, které v politické teorii proklamují návrat subjektu do filosofie.
V prošetření možností legitimizování ústavu dávající moci samé spočívá i primární autorův zájem. Zatímco zdůvodnění legitimity pouvoir constitué se podle jeho názoru překrývá s legitimizační doktrínou toho kterého politického systému opírající se právě o platnou ústavu (přitom ne nutně v podobě psaného textu), [8] je ospravedlnění pouvoir constituant zcela jinou problematikou, neboť z pojmu vylučuje možnost sekundárního ex-post-mechanismu legitimizace. [9] Je mocí zcela čirou, nespoutanou prostřednictvím pozitivní formy, jež by stanovila její hranice.
Belling v recenzovaném svazku identifikuje tři základní druhy postojů k možnosti legitimizace této amorfní moci. (Je si ovšem, jak je z textu patrné, vědom toho, že jím předkládaná typologizace nerýsuje pevně stanovené, vždy jasně určitelné hranice skupin, do nichž by bylo lze konkrétní myslitele zcela neproblematicky začlenit – tj. nezastírá, že jednotlivá pojetí se prolínají; tři autorem nastíněné typy fungují spíše jako ideální silová centra. [10] Následující distinkce a rozvíjení v nich obsažených momentů současně tvoří osu celé práce.
První přístup odvozuje legitimitu z vůči moci externích, objektivně platných a poznatelných norem (ať již materiálních, či procedurálních), jejichž respektování v pozitivním právu má představovat kritérium ospravedlnění moci (27–28). Jako pramen legitimity politického systému je tudíž určena korespondence buď mezi matérií pozitivního a nadpozitivního práva, nebo mezi formální stránkou procesu přijímání politických rozhodnutí a imperativy racionálního diskursu (i procedurálně pojatý Habermasův koncept se podle autora nutně opírá o představu určitého absolutního, ovšem konkrétního a poznatelného obsahu racionality, jenž každé moci předchází, a není tedy jejím produktem). Podle Bellinga se jedná o přístup navazující na předmoderní přirozenoprávní uchopení vztahu práva a moci – klíčovým prvkem tohoto pojetí je existence na moci (i na ústavě) nezávislé instance oprávněné interpretovat obsah uvedených norem a přezkoumávat legitimitu vší, tedy i ústavodárné moci. Do právě nastíněných kategorií má být možno po případných úpravách zařadit současné přirozenoprávní a diskursivně-etické koncepty.
Druhou pozici ztělesňují myslitelé, které lze ve shodě s autorem souhrnně označit termínem pozitivisté. Ti legitimitu (pokud na pojem jako takový nerezignují) považují za vlastnost inherentní každému politickému systému, který je schopen sebeprosazení. Fakticita moci a její legitimita jsou proto podle Bellinga v jejich pojetí pojmy komplementárními. Legitimita moci zde tedy nemá být postavena na nadpozitivní, systém transcendující bázi, nýbrž má spočívat v akceptaci moci (ve smyslu panství – Herrschaft) ze strany ovládaného obyvatelstva, případně ve weberovské „víře v legitimitu“. [11] Autor o ní proto v souvislosti s pozitivismem hovoří jako o „systémově imanentní kategorii“. [12] V souladu s duchem recenzované knihy lze říci, že mezi násilím a mocí tu nemá být strukturální rozdíl – jakýkoli pojem legitimity má být považován jen za výsledek prvotního, všudypřítomného násilí.
Legitimizační strategie třetího možného stanoviska, která podle Bellinga bytostně nemá být převoditelná ani na jeden ze dvou výše uvedených postojů, je fundována zejména v pojmu suverenity (72), jehož významové konotace bude eo ipso nezbytné alespoň v konturách načrtnout.
Stopy koncepce, která má být nyní sledována, nachází autor například v dílech Hobbese, Rousseaua, Hegela či ve spisech významných německých teoretiků politické filosofie 20. století, mezi něž lze zařadit i – sice poněkud kontroverzní, ovšem stále intenzivněji recipované – dílo Carla Schmitta. [13] Společně s Agambenem odkazuje i na tzv. Pindarův fragment jako jeden z nejstarších dokladů podobného uvažování. Pro toto pojetí je podle Bellinga charakteristické chápání vztahu mezi mocí a právem na způsob koincidence, jež je v moderní epoše artikulována právě v pojmu suverenity – ideální, mimoempirické moci identické s abstraktní sférou práva. [14] Není tomu tedy ani tak, že by (a) (nad)přirozené právo předcházelo moci (jusnaturalismus), ani tak, že by (b) právo z moci vycházelo (pozitivismus).
Základním kamenem tohoto legitimizačního modelu má být představa ideální homogenní jednotky politického národa (ve smyslu nadempirického démos, nikoli empirického ethnos) (112), [15] jež je pojímána jako zdroj veškeré moci. [16] Belling si správně všímá, že povaha vzniku této „jednotky“ se u různých filosofů liší. Je možno vycházet například z představy racionálního uzavření společenské smlouvy, jak je tomu u podtřídy koncepcí kontraktualistických, ale také (jako u Hegela) z myšlenky apriorně přítomné jednotky kolektivního subjektu v podobě objektivního ducha. Všem variantám tohoto směru je podle autora ovšem společné, že se vznikem (resp. přítomností) národa jako ideálního homogenního celku vzniká rovněž suverénní moc čili suverén. Suverenita proto není pouhým označením nejvyšší faktické moci, [17] nýbrž pojmem odkazujícím do sféry jejího transcendentního (či symbolického) centra, které splývá s pojmem státu jakožto uskutečnění objektivního ducha, resp. ideální vůle kolektivního subjektu.
Pojmenujme na základě autorových postřehů specifické znaky této klasické „teorie suverenity“, které ji mají odlišovat od prvních dvou výše uvedených postojů. Moment odlišnosti od první pozice spočívá podle Bellinga zejména v popření existence poznatelných, od moci oddělených přirozenoprávních norem. Nadpozitivní a nadempirickou normu má představovat samo transcendentní centrum moci v pojmu ideálního lidu – dému, jehož moc je mocí vskutku a původně suverénní, zcela neomezenou (101). [18] Legitimita a suverenita tak mají ze své podstaty být svázány, aniž by však bylo možno říci, že je jedna podřízena druhé – jde jen o dvě strany jedné mince. Podle Maritaina takový koncept suverenity přesahuje Bodinovo rozumění pojmu, jež „suveréna“ podřizuje Bohu a přirozenému zákonu a činí jej tak pouze „lidským suverénem“. [19] Problémem ovšem zůstává, kdo interpretuje zákon, jemuž je „suverén“ podřízen. Právě v otázce quis interpretabitur nachází Belling rozhodující argument, jímž již Hobbes (byť současně uznával existenci „božích“ zákonů) de facto vyvrátil možnost omezit moc suveréna (19).
Znak odlišující teoretiky suverenity od pozice druhé spatřuje autor v postulování existence transcendentní jednotky homogenního lidu coby normativního zdroje empirické moci a v pojmu jeho „re-prezentace“, tedy „znovu-zpřítomnění“.
Zařazení momentu reprezentace jako podstatného rysu třetíhoproudu se v kontextu knihy nemusí zdát zcela korektní. Autor do něj totiž začleňuje i teoretiky suverenity jako je J. J. Rousseau (10), [20] kteří jsou známi spíše jako zastánci identitárního, nikoli reprezentativního modelu legitimace politické moci. Ani jejich koncept suverenity však nemá bez pojmu reprezentace být v konečném důsledku myslitelný – ne všichni obyvatelé spravovaného území totiž mají, jak Belling sám poznamenává, právo participovat na tvorbě politické vůle, a musí být proto reprezentováni. [21] Především však má být podle jeho názoru i Rousseaův v plebiscitu hlasující lid „znovuzpřítomněním“ volonté générale jakožto abstraktního pojmu národa a kritériem legitimity moci má být právě tato identita volonté de tous (sumy jednotlivých zájmů) a volonté générale. S přihlédnutím k nevykořenitelné faktické diskrepanci obou vůlí však Belling tuto shodu chápe spíše jako regulativní ideu (83).
Pro náležité pochopení podstaty třetího postoje se tak ukazuje vhodným stručný rozbor významu pojícího se s pojmem reprezentace. Autor s odkazem na Gerharda Leibholze jasně rozlišuje mezi pouhým „zastoupením“ a „reprezentací“ a paralelně ve sféře ústavní reality hovoří o diferenci mezi „imperativním“ a „volným“ mandátem (105–106, 109–110). [22] V diskursu „třetího proudu“ má tedy být termín „reprezentace“ pojímán v jeho původním smyslu „re-prezentace“ jakožto „empirického znovu-zpřítomnění transcendentálně přítomné politické jednotky“ (51). „Re-prezentace“ se v Bellingově monografii ukazuje být jakoukoli formou zpřítomnění nad-empirického, ideálního celku a procedurálně nutným prvkem legitimity; bez něj se moc redukuje na prosazení empirického násilí.
Belling popsaný moment „re-prezentace“ chápe jako fundamentální bod „teorie suverenity“ přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé má být conditio sine qua non projevu na úrovni transcendence jsoucího národa na poli empirie prostřednictvím jedné či více osob (73). Za druhé má jakožto konsekvence představy ideálního lidu ztělesňovat základní znak odlišnosti při komparaci s teoriemi pozitivistů, [23] s nimiž však bývají zastánci „třetího proudu“ nezřídka ztotožňováni. [24] Ti popírají, jak bylo již ve shodě s recenzovanou knihou uvedeno, jsoucnost tohoto ideálního celku (redukujíce jej na pouhou fikci) a konstatují pouze existenci empirické, diverzifikované společnosti partikulárních zájmů, která ze svého pojmu nemůže být re-prezentována, neboť jí chybí nezbytná ideální homogenita (není „jednotou“), nýbrž pouze zastupována. Neblahým normativním důsledkem tohoto odmítavého postoje byly v minulosti pokusy o zasazení homogenity a celostního základu moci do empirické sféry v podobě etnických jednotících momentů. Ty jsou ovšem podle autora v logickém rozporu se shora uvedenou teorií suverenity.
Logickou konsekvencí důsledného promyšlení konceptu pozitivistů je podle Bellinga nutnost rezignace na pojem volného mandátu ve prospěch mandátu imperativního. Neexistuje-li ideální zájem celku, ale pouze heterogenita zájmů rezonujících ve společnosti, nemá podle jeho názoru smysl hledání společného dobra ve svědomí reprezentanta. Tento krok však nutně musí, jak autor poznamenává, znamenat opuštění jednoho ze základních pilířů většiny dnešních demokracií, včetně české ústavy, podle níž je normou jednání člena parlamentu „zájem všeho lidu“, tedy lidu jako ideálního celku. Následkem tohoto pohybu v rámci pozitivistického hnutí (opouštějícího koncept „re-prezentace“) může být zdánlivě paradoxní tendence některých teoretiků pluralismu (k němuž pozitivismus inklinuje) směřovat ke korporativistickému státnímu zřízení, která se podle Bellinga projevuje např. ve snahách o revitalizaci Althusiova konceptu consociatio symbiotica, případně jiných předmoderních, polyarchickýchmodelů vlády (57, 143, 147–148). [25]
Směr, který byl v několika jeho podstatných rysech stručně představen, však není pouhým anachronickým modelem a nenáleží do sféry dějin politické filosofie. Lze plausibilně říci, že i aktuální autoři jako Badiou, Žižek, Laclau či Rancière inklinují k „teorii dému“, neboť (jakkoli koncept reprezentace podrobují kritice) uznávají nutnost existence „transcendentního“ subjektu moci prostřednictvím konkrétní osoby – jména. [26] Podobně jako je pro teoretiky suverenity vznik ústavodárné moci výjimečným stavem založeným v suspensi pozitivních norem a čistém projevu suverenity, hovoří zmínění současní filosofové o „událostech pravdy“ v nikoli zásadně odlišném smyslu. [27] Mezi další možné představitele tohoto typu myšlení je jistě třeba zařadit rovněž Giorgio Agambena.
Ústředním tématem poslední kapitoly recenzované monografie je možnost legitimizování moci nadnárodních celků, tedy mimo rámec původního pojmového domova termínu „legitimita“, spjatého tradičně spíše s konceptem národního (ve smyslu démos) státu. Její základní otázku lze formulovat jako tázání se po prameni legitimity tělesa nadnárodního typu: „Vyvěrá jejich moc z vlastního legitimačního pramene, nebo se opírá o legitimitu národních států…?“ (125) Takové zkoumání je s ohledem na debaty vedené ohledně postupující nadstátní integrace v Evropě prima facie velmi aktuální. Sám autor předkládá čtenáři obraz současných pokusů o teoretické ospravedlnění integračních tendencí Evropské unie a poukazuje na jejich přednosti i nedostatky.
V teoretické části díla provedené analýzy nacházejí v tomto oddílu svou aplikaci na konkrétní komplikace panující na scéně pokusů o legitimizování „skutečného“ nadnárodního celku. Nejpřednější problém spatřuje autor ve snaze legitimizovat autonomně nadnárodní politickou jednotku (tedy bez legitimizace prostřednictvím státu) při podržení současného legitimizačního modelu parlamentní demokracie a s ním spojeného pojmového instrumentária, které je zakořeněno především v údobí formování států 19. století. Přenesení tohoto modelu ze státní na nadstátní organizaci nelze podle Bellinga považovat za samozřejmost, neboť je pojmově vázán na stát, resp. na pojem suverenity a ideální jednotky politického lidu. Na příkladu evropské integrace ukazuje prekérnost pokusů o propojení „nového“, ne-státního systému s tradičními pojmy demokratického diskursu založenými (podle jeho názoru nutně) na teorii suverénního politického národa a státu.
Autor uzavírá kapitolu tezí, že kombinace obou faktorů není smysluplně udržitelná a od členských států neodvozené legitimizování nadnárodníhocelku tak musí buď rezignovat na dnes běžný legitimizační mechanismus parlamentních demokracií (a to se všemi logickými důsledky), nebo je conditio sine qua non jeho legitimity jeho proměna z nadnárodníhotělesa vjednotku národní, tedy vznik evropského dému konstituovaného kolem společných témat a zájmů.
Belling je nepochybně zúčastněným pozorovatelem, který neskrývá náklonnost k jednomu z předložených legitimizačních schémat (přinejmenším v tom ohledu, že pojem legitimity považuje za koincidentní s pojmem suverenity). Na základě tohoto přesvědčení požaduje také systémovou konsekventnost: nemá-li politický systém rezignovat nejen na pojem legitimity, ale rovněž na slovník spojený s reprezentativní demokracií, nemůže opustit ani příslušnou ideovou bázi.
Navzdory viditelné preferenci jednoho z výše popsaných konceptů však zůstávají jeho rozbory věcně korektní a vykazují tak distanci, již si autor k problému dokáže zjednat. Důsledkem takového postupu je zralý a erudovaný ráz publikace, jež však současně nezůstává pouhou deskripcí jednotlivých možných pozic či jakousi „sbírkou roztodivných mínění jiných“, a přispívá tak k vědeckému prozkoumání dané problematiky a prohloubení rozumění tématu. Velkým kladem a důkazem šíře autorových vhledů je pak schopnost uplatnit v teoretické části získaná schémata na jedinečnou dějinnou situaci, konkrétně na možnost integrace na úrovni Evropské unie.
Zpětné odkazy: Reflexe 41