Jan Sokol, Etika a život

Pokus o praktickou filosofii
Praha (Vyšehrad) 2010, 239 str.
Jakub Jirsa

Plný text (PDF): Jan Sokol, Etika a život

Sepsat dobrou úvodní studii o etice není jednoduché. Jan Sokol v knize Etika a život poskytuje nejen interpretace základních etických postojů, ale snaží se předložit vlastní chápání původu morálních závazků v našem životě.

Dědictví jako zdroj života a závazku

Na začátku knihy Jan Sokol čtenáři předkládá své důvody pro sepsání filosofického pojednání o bytostně praktické otázce: Jak máme žít? Prvním důvodem je, že u věcí, „o kterých se přestane mluvit, vzniká dojem, že přestaly být“. Druhým důvodem je obecně rozšířená neschopnost svůj život a své jednání tematizovat, neboť to zkrátka neumíme (21–22). [1] Sokol tedy nejen připomíná, kde a jak se mravnost v našem životě projevuje, ale zároveň chce čtenáři představit rozbor základních pojmů, které k uchopení morálky potřebujeme.

Hlavní tezí Sokolovy knihy je, že „žijeme ze zděděného“. Život, kterého se nám dostalo, je chápán jako zděděný a jako takový vytváří závazek nejen toto dědictví neprohospodařit, ale zároveň i předat dál (174). Sokol zde chápe „život“ jako život biologický – nikdo z nás není původcem sebe sama – i jako život společenský – rodíme se nejen do určitého kulturního a společenského prostředí, ale také díky tomuto kulturnímu a společenskému prostředí. [2] Oba tyto aspekty zaujímají v Sokolově výkladu klíčové místo.

Život a společnost

Základ, na kterém celý normativní výklad v knize stojí, autor odvozuje na nejelementárnější úrovni od sedmi významných rysů života (33 a 39). Sokol se vlastně snaží ukázat, jak biologický pojem života přirozeně vede k jím načrtnuté etice dědice. Již na biologické úrovni lze totiž hovořit o vydělení, které bychom na úrovni jednotlivce asi uchopili v pojmu osoby, dále o závislosti organismu na svém okolí, což je na úrovni jedince téměř samozřejmé, ale zároveň často opomíjené. Dalšími rysy jsou regulace vnitřních stavů a procesů, tj. základní sebe-vztah, a dráždivost, tj. schopnost orientace a rozlišování. Sokol dále zmiňuje přirozený průběh života od zrodu po zánik, reprodukci a evoluci. Těchto sedm atributů živého autor rozvíjí nejen v jejich biologickém slova smyslu, ale hlavně na úrovni jedince a společnosti. Tento způsob myšlení připomíná Henri Bergsona.

Na opačném pólu výkladu (kterému je, podle mého soudu, bohužel v knize věnováno neúměrně málo místa) pak stojí člověk jako bytost společenská. [3] Na několika stránkách Sokol načrtává obhajobu společenských institucí (odd. 4.4): „svědomitá péče o uchování, rozvíjení, kritické čištění a předávání kultury v nejširším smyslu slova není už možná jinak než odpovídajícím rozdělením odpovědností. Lidé, kteří do příslušných oblastí vstupují … přebírají zvláštní odpovědnost za ‚své‘ oblasti a obory“ (217). Tato odpovědnost tak vytváří závazky, které dotyčný má nikoli proto, že je člověkem či prostě morální bytostí, ale právě protože je nositelem dané role či zástupcem společenské instituce.

Problémy se svobodou a s rozumem

V nejrozsáhlejších pasážích knihy, mezi výkladem o životě a obhajobou společenských institucí, autor nejprve vyloží své chápání několika základních etických pojmů (spravedlnost, svoboda, odpovědnost atd.) a následně ve třetí kapitole probere jednotlivé etické koncepce (etiku ctností, Kantův přístup a utilitarismus). Sokol v úvodu zmiňuje tři opěrné pilíře svého výkladu: lidský rozum, historickou zkušenost a výsledky – zejména biologických – věd (19). Zřejmě nejčastěji užívanou vědou je však antropologie. Historicky i prostorově obsáhlým antropologickým záběrem Sokol ukazuje jak vývoj a závislost zdánlivých samozřejmostí v našem životě na dobových a místních kontextech, tak také universální konstanty, které jsou v kulturní rozmanitosti zachovány (např. dar, úcta k předkům).

V druhé kapitole „Od slov k pojmům“ (29–89) se začíná rozborem běžného užití slov jako „svoboda“, „odpovědnost“ či „spravedlnost“. Zmiňme především Sokolovo pojetí svobody, kterému je věnováno nejvíce prostoru. Autor tematizuje svobodu tradičně jako absenci vnějších překážek (viz paradigmaticky u Hobbese) a jako možnost volby (Locke); třetí koncepcí, která je autorovi nejbližší, je svoboda modelovaná na základě hry. Hra, stejně jako svoboda, vyžaduje vzájemnost, tvořivost i nutnost pravidel a samozřejmě zdůrazňuje nutnost volby.

Nicméně Sokolův radikální závěr nelze při nejlepší vůli přijmout: „souvislost mezi hrou a svobodnou společností není nahodilá a není to pouhá metafora. … Díky společné zkušenosti spravedlivé čili ‚férové‘ hry se pak lidé nakonec odvážili prosazovat i do tvrdého života hlavní prvky hry: pravidla, nestranné soudce a snahu o spravedlnost.“ (55) Autor se zde snaží přesvědčit čtenáře, že uspořádání lidské společnosti se odvíjí od zážitku „férovosti“ ve hře. Nikdo nepochybuje, že hra a hraní pravidlům učí. Pokud je však tato teze myšlena skutečně tak obecně a radikálně, jak je výše citována, pak by si zasloužila alespoň pokus o doklad, ve kterém by byla patrná nikoli pouze analogie mezi jistými aspekty svobody ve společenském životě a ve hře, ale právě také závislost pravidel společenského života na pravidlech hry. Je otázkou, jak vážně autor tuto koncepci svobody vlastně míní. Již v následující kapitole pojednávající o vztahu svobody a moci totiž svobodu chápe jednoduše jako svobodu volby, bez jakékoli stopy po konceptu hry či jiných pojetích (60).

Motivem, který prochází celou knihou, je autorova nedůvěra k intelektualismu či racionalitě obecně (odlišné od rozumnosti). [4] „V životě nejde především o vědění, o poznání a moudrost, nýbrž o život sám v jeho bezpodmínečné a nezajištěné křehkosti“, píše Jan Sokol (76). K péči o křehký život pak vede etika založená na nutné vzájemnosti mezi živými bytostmi a společenskou institucí, nikoli například snaha racionální bytosti o maximalizaci vlastního blaha či jednání podle pravidel rozumu. Ve své kritice role rozumu při konstrukci morálních teorií však Sokol často své oponenty spíše zkresluje, místo toho aby vyložil meritum jejich názorů.

Tento nešvar je zjevný například v kritice Immanuela Kanta: podle Sokola Kant redukuje problém jednajícího člověka na správnost rozhodnutí, které je chápáno jakožto singulární akt, jejž jedinec vykoná jen jednou a pak na něj navazuje. V Sokolově interpretaci Kanta se svoboda týká jen jednotlivých rozhodování, u kterých okamžitě víme, zda jsou dobrá či špatná, a nemáme tedy nikdy čeho litovat (109). Sokol také opakuje Simmelovu námitku, že mravností svého jednání si můžeme být jisti pouze tehdy, když vede „proti snaze o štěstí“ (108), čímž by se reflektovaný mravný život stal nutně životem nešťastným. Kant podle tohoto závěru chápe štěstí jako karikaturu požitkářství, které chce z našeho života vyloučit spolu s „mravním citem“ (107–108).

V první řadě je otázkou, nakolik jsou motivy jednání podle Kanta člověku přístupné tak, jak předpokládá Sokol. Kant je v tomto ohledu natolik skeptický, že ani u vlastního jednání nemůže naše přesvědčení o jeho morální hodnotě vycházet ze zkušenosti. [5] Jednání ani rozhodnutí dále podle něj nelze chápat jako singulární akt [6] a vztahovat k takovému aktu pojem svobody je zcela v rozporu s Kantovým názorem. [7] V žádném případě pak neplatí, že mravní život je životem nešťastným a že by se člověk měl vzdát štěstí ve svém životě. [8]

Další (vybrané) problémy

Následující námitky mohou vypadat jako slovíčkaření, ale sám Jan Sokol upozorňuje, že „filosof nemá k dispozici nic jiného než slova a zase slova, a musí si jich tudíž patřičně hledět“ (29). Bylo by obtížné vykázat, že Humův skepticismus ohledně vyvozování normativních závěrů z deskriptivních výroků [9] nějak odpovídá Kantovu rozlišení mezi materiální přírodou světa kolem nás a „říší účelů“, jak tvrdí Sokol (24).

V kapitole „Východiska praktické filosofie“ prochází autor většinu historických etických koncepcí. Domnívám se, že jeho interpretace jsou v několika bodech neudržitelné, což snižuje jejich hodnotu, zejména pokud by knihu měli číst studenti bez vlastní průpravy v dějinách etiky. Například tvrzení, že „G. E. Moore redukoval praktickou filosofii na logické zkoumání hodnotících výpovědí“ (123) je problematické nejen kvůli roli, kterou Moore přisuzuje kasuistice, [10] ale hlavně proto, že odpovídá pouze první, nejznámější kapitole jeho spisu Principia ethica. Zbylých šest kapitol je substanciálním výkladem ne-naturalistické etiky a nemá s „logickým zkoumáním“ mnoho společného.

Teze, že stoické učení není deterministické (130), by si samozřejmě také zasloužila větší obhajobu, protože v porovnání s dochovanými texty není zřejmé, proč by čtenář měl takové interpretaci prima facie věřit.

Co dál?

V celé knize nalezneme mnoho motivů, které čtenáře zaujmou, avšak málokterý z nich je náležitě rozvinut, což je škoda zejména v poměru k množství trivialit. Krátká diskuse o spravedlnosti obsahuje náčrt zajímavé a pohříchu nerozvinuté myšlenky: je důležité si všimnout, kdo či jaká instituce je tím, kdo v rámci etické teorie hodnotí (81). Avšak myšlenka zůstává jen u vyjmenování několika příkladů, aniž by autor například nějak naznačil vztah mezi povahou či typem hodnotitele a dané etické teorie.

Výše zmíněná „institucionální“ odpovědnost generuje závazky, které mohou být v rozporu se závazky individuální morálky. Když Sokol takové konflikty tematizuje (vlastně jen pomocí několika příkladů na str. 204), hovoří především o dodržování institucionálních závazků. Ve výkladu tak citelně chybí pojednání o opačných příkladech, kdy je oprávněný nárok osobní morálky natolik silný, že znemožní výkon dané institucionální role. [11]

Výše jsem uvedl, že Sokol jednotlivé atributy živého rozebírá nejen na úrovni biologické, ale i osobní a společenské. Tento postup je výsledkem Sokolova zacházení s jazykem, při kterém si všímá možných významů jednoho pojmu na různých úrovních a v různých kontextech. To mu také umožňuje překročit případné rozdíly mezi normativním či deskriptivním užitím pojmu (srv. například zacházení s pojmem „moc“ na str. 56 n.). Takový přístup je na mnoha místech velmi plodný – ukazuje spjatost etických konceptů s běžným užíváním jazyka (29) –, avšak vzbuzuje zároveň několik otázek. Bylo by zajímavé se dozvědět, co si Sokol myslí o samotné distinkci mezi normativním a deskriptivním významem pojmů a soudů, avšak v knize jsem žádnou takovou reflexi nenalezl. Dalším zajímavým sporem uvnitř knihy je autorovo vlastní zkoumání jazyka morálky a etických pojmů na straně jedné a kritika analytické filosofické tradice na straně druhé (např. str. 123). Není Sokolův přístup vposledku věrný kritizované analytické tradici více, než by si autor připustil?

Sokolova snaha předložit vlastní zdůvodnění morálních závazků je sympatická, avšak není dopracována. Vlastní etika zděděného života by si zasluhovala systematický výklad na větším prostoru než na pár stranách, které jsou jí v knize Etika a život věnovány. Zároveň by bylo zajímavé rozpracovat ji do konkrétnější podoby, případně ukázat aplikaci tohoto pojetí na různé etické problémy. [12]