Několik slov k jubileu Ladislava Hejdánka a Jakuba S. Trojana

Karel Floss

Plný text (PDF): Několik slov k jubileu Ladislava Hejdánka a Jakuba S. Trojana

Prosloveno 13. května 2012 v Písku

Oba jubilanti představují osobnosti vzácné – zejména v naší společnosti – nejen vzhledem k tomu, co se dá říct o nich, nýbrž spíše a snad především v tom, že právě ve spojení s nimi se dá se vší vážností a odpovědností hovořit o tom, na čem nejvíce záleží – o předpokladech budování Božího království. Neznamená to ovšem nic menšího než hovořit v Boží přítomnosti, a tedy stále znovu selhávat, a přesto se stále znovu pokoušet o výstižnější vyznění našeho poselství. J. L. Hromádka nám připomínal tento úkol křesťana a zejména theologa mluvit o Bohu i s vědomím, že to nikdy nebude to pravé slovo – právě proto, že Bůh je nevýstižný. Velcí boho-slovci si to ovšem uvědomovali vždycky, tak Augustin při svých meditacích o tajemstvích Boží Trojice věděl, že se sice hovoří o třech osobách, ale nikoli proto, aby se něco takového definitivně řeklo, nýbrž aby se pouze nemlčelo. A odvažuji se – jako katolík – také pod vlivem obou jubilantů domnívat, že celé dosavadní dějiny Kristova poselství jsou jen počátkem počátků – křesťanská Evropa není v posledním tažení, má za sebou v Božím kalendáři snad teprve první dny své existence. Boží království přece nemůže být jednou provždy poznamenáno způsobem smíru s císařem Konstantinem – je třeba se zcela radikálně ptát, jak se mohli nicejští Otcové dohodnout s císařem, když Ježíš před Pilátem v zásadě mlčel a Pavel byl po svých projevech jak Agrippou, tak Festem při vší úctě označen za blázna.

Něco o těchto souvislostech, i když velmi mlhavě, naznačil Jan XXIII. ve svém zahajovacím projevu na druhém Vatikánu. Tento koncil – jako vůbec celá šedesátá léta – byl světelným obdobím našich životů. Zejména v ekumenickém semináři v Jirchářích se denně rodily nové myšlenky a vyjevovaly nové obzory, přičemž katalyzátorem všeho dění byla překvapivá symbióza protestanta Ladislava Hejdánka a katolíka Jiřího Němce. Šlo o ekumenickou dílnu, kterou nám mohl závidět doslova celý svět. Dnes, v době ekumenismu spíše umdlévajícího, proto volám po nějakém oživení Jirchářů, zejména když se blíží veliká reformační jubilea. Ta by měla být signálem také k novému pokusu budovat opravdové Boží království. Prvním krokem přitom musí být úzké propojení mezi pojmy blahobytu a blahoslavenství, což úzce souvisí s Ježíšovou i Pavlovou výzvou nebýt z tohoto světa. My zatím vůbec tuto roli nezvládáme, jak o tom mimo jiné svědčí i nedůstojné hrdlení se církví o majetek. Kdybychom byli řekli – jak se k tomu původně vyjádřili i někteří církevní představitelé –: nějaké prostředky pro svou činnost potřebujeme, ale kolik dáte konkrétně, necháme v Kristově duchu na vás –, dávno by již církve měly všechno, co potřebují.

Opravdová víra v možnost budovat Boží království je ostatně vzácná i mezi věřícími, v rámci katolicismu přímo v srdci magistéria. Teprve nedávno si Jan Pavel II. povšiml nepochopitelného hiátu v modlitbě růžence, kdy se od nalezení chlapce Ježíše v chrámu přeskakovalo bezprostředně k úzkostem v Getsemanské zahradě – a tak se teprve odnedávna medituje v takzvaném světelném růženci též o budování Božího království.

Tak stále víc souhlasím s oběma jubilanty, že je třeba říct většinu věcí nově a mnohdy zásadně nově. Oni také dobře vědí, že mi v takových – a někdy velmi bolestných – přerodech pomáhá vedle mnoha jiných myslitelů zejména Hans Küng. Jsem s ním ovšem v rámci katolicismu – a nejen českého – vlastně osamocen, teprve budoucnost zřejmě ukáže, co všechno bylo příčinou takového stavu a proč se mezi českými katolickými biskupy osměluje říct něco pozitivního snad jedině Václav Malý. V takové situaci mě vždycky znovu dojímají statečné postoje, které vůči Küngovi hned od počátku zaujímal charismatický kněz Bonaventura Bouše, tedy právě ten katolík, kterého brněnští historikové z huti CDK neváhali charakterizovat jako podobného nazaretskému prorokovi.

Opravdové budování Božího království bude ovšem vyžadovat nejen nové myšlení, pro jehož zrod v našich zemích oba jubilanti tolik udělali, ale také statečnost, kterou sice oni mnohokrát osvědčili, ale která je u nás stále vzácná. Je třeba tvůrčím způsobem odporovat všem autoritám, jestliže nás k tomu vybízí vlastní svědomí a jestliže jsme jako apoštol Pavel přesvědčeni, že se nenacházíme na správné cestě. Tak biskupové, kteří se tvůrčím způsobem nestřetávají s římskými centry, jsou vlastně jaloví – pro budování onoho nového rozvoje Božího království vlastně bezcenní. Opravdové Boží království bude také zřejmě iniciováno a neseno novou formou následujících koncilů: nejprve půjde o bratrské sněmování všech křesťanů, později všech věřících, nakonec všech lidských bytostí. Dosud zřejmě vůbec nerozumíme pravdě, že Bůh je Otcem všech lidských bytostí. Právě proto také nepřistupujeme vhodně k fenoménu islámu. Stanislav Komárek nedávno napsal, že Evropa bude jednou islámská. Co tím chce říct a co si o tom máme myslit my? Znamená to špatný, nebo dobrý vývoj? Nemůže to znamenat ani to, že po selhání křesťanské větve vsadí Bůh na islámské směřování (nově k tomu H. Küng). A nezapomínejme též na ono závěrečné objetí křesťanů se staršími židovskými bratry, o němž tak toužebně hovoří apoštol Pavel. Všechny tyto souvislosti by nám měly přinejmenším připomínat právě tu skutečnost, že v uskutečňování Božího království jsme stále ještě pouze na začátku. Na počátku třicátých let minulého století napsal A. Carrel, autor proslulého spisu Člověk tvor neznámý, že lidský organismus nemůže být dobře vysvětlen ve světle pojmů, které máme zatím k dispozici. To platí tím více o našem vztahu k Bohu a k budování jeho království. Také zde pomohli při nalézání nových pojmů a postojů oba naši jubilanti nepřehlédnutelně.

Přispěli a přispívají tím k hlubšímu a vydatnějšímu pochopení onoho janovského pojmu aggiornamenta. Dnes už si málo uvědomujeme, co znamenala publikace Křesťanství dnes, kterouredigoval Jiří Němec a v níž jsme se sešli vlastně všichni, kdo se podíleli na rozvíjení ekumenického ducha Jirchářů. Svou roli hrál při všech těchto aktivitách přirozeně také Teilhard de Chardin se svou ústřední myšlenkou bodu Omega. Dnes jsou jeho iniciativy poněkud zapomenuty, ale dovoluji si věřit, že jeho základní směřování je oběma jubilantům stále blízké. Zejména svým bytostně antinaturalistickým chápáním smyslu vývoje celého vesmíru, které kdysi Tomáš Akvinský vyjádřil – podle mě jedině autenticky křesťanskou – vírou, že smysl veškerého kosmického dění spočívá v závěrečném naplnění počtu vyvolených. Domnívám se, že hovořím v duchu obou jubilantů, jsem-li přesvědčen, že nejde o lidskou domýšlivost, či dokonce zpupnost, nýbrž o odpovědné převzetí lidské důstojnosti, jejímž vrcholem a korunou je přece Bohočlověk. Zdá se, že od podobných úhelných kamenů nemůžeme ustoupit, aniž opustíme nejhlubší poselství evangelia.

Snad i těchto několik jen hrubě naznačených postřehů ukazuje, o co všechno se oba jubilanti zasloužili zejména v našich českých poměrech. Je jen škoda, že se některých významných iniciativ ujali lidé, kteří nedosahovali jejich ani lidských, ani odborných hodnot. Podívejme se jen pečlivěji na osudy osob publikujících v časopise Tvář. Zůstane hořkou otázkou naší budoucí historiografie, proč se kormidla v nových časech nechopili alespoň někteří jirchářští křesťané. A byli k tomu někteří blízko – připomeňme si jen iniciativy Jana Sokola a také Jakuba Trojana. A pokud jde o Ladislava Hejdánka: snad si ze všech nejjasněji uvědomoval, že budovat Boží království a současně pečovat o res publica je – alespoň zatím – nad běžné lidské síly. Boží království totiž nelze opírat o umění kompromisu, o němž většina běžných politiků hovoří jako o nezbytné podmínce.

Jsem rád, že mohu tento medailónek zakončit konstatováním, že oba naši milí jubilanti neudělali nikdy, nikde a za žádných okolností laciný kompromis. Přinejmenším v tomto smyslu nemohou být zapomínáni a v současné chvíli jim nemůže být nepoděkováno. A také: ještě dlouho je v naší zemi citelně potřebujeme. Ladislave a Jakube:

GRATIAS MAXIMAS ET AD MULTOS ANNOS!

Karel Floss