Bankéř Bulstrode nečiní zlo úmyslně. Případ sebeklamného provinění

Kamila Pacovská

Cílem příspěvku je zevrubná analýza určitého typu morálního selhání, který je v současné etické literatuře často opomíjen. Jde o jednání provázené sebeklamem, díky němuž jednající nepojme jasný zlý úmysl, a tudíž následně neuznává svou vinu a činu nelituje. Jako východisko zkoumání sebeklamného provinění slouží příklad bankéře Bulstrodea z románu George Eliotové Middlemarch. První část textu popisuje mechanismus sebeklamu v jednání a odhaluje specifický charakter tohoto typu provinění. Druhá část rozvíjí argument, že přes chybějící úmysl je provinění dobrovolné a jednající za ně může být činěn zodpovědným.

Anglosaskou etiku posledních desetiletí charakterizuje prohloubený zájem o psychologicky věrné vystižení morální zkušenosti, spojený s mohutným rozvojem etiky ctností a kritikou reduktivního přístupu dříve dominujícího kantianismu a konsekvencialismu. [1] Ruku v ruce s tímto trendem se ovšem znovu vynořuje potřeba důkladně vysvětlit mechanismy morálního selhání a zla. Tomuto tématu dosud mnoho pozornosti věnováno nebylo, a pokud ano, byla soustředěna téměř výhradně na dva modely provinění: prvním je jednání amorálního člověka, který si sice uvědomuje morální nároky dané situace, ale jsou mu lhostejné. Druhým modelem je jednání člověka se slabou vůlí, který se sice cítí vázán těmito morálními nároky, ale nemá dostatečnou vůli podle nich jednat. Zatímco provinilec v prvním modelu necítí lítost ani výčitky svědomí, selhání ze slabé vůle je lítostí a výčitkami doprovázeno nutně, protože jednající si skutečnost, že činí něco nesprávného, dobře uvědomuje a není mu lhostejná. Ať už je příčinou provinění fakt, že provinilci na morálce nezáleží, nebo jeho slabá vůle, v obou případech jednající morální nárok rozeznává, ví, že jedná nesprávně, a tudíž činí zlo vědomě.

Jak ale vysvětlit ony časté případy, kdy viník nelituje svého činu nikoli proto, že by byl lhostejný k morálním nárokům dané situace, ale proto, že neuznává, že těmto nárokům svým jednáním nedostál? Tento člověk ani v dané situaci ani ve zpětném pohledu nechápe své jednání jako nesprávné. To ovšem znamená, že zlo nečinil úmyslně, čímž se vymyká oběma zmíněným modelům. Přesto však jednal dobrovolně a my jej běžně za takové jednání činíme zodpovědným, a to navzdory tomu, že mu chyběl explicitní zlý úmysl. V tomto článku bych se chtěla soustředit právě na tento typ provinění, který je v současné etice zpravidla opomíjen, a to přestože tvoří nedílnou součást naší běžné zkušenosti. [2] Úkolem první hlavní části článku bude analýzou konkrétního příkladu ukázat, že provinění bez úmyslu existuje, a objasnit, jak je vůbec možné. Uvidíme, že viník podléhá určitému sebeklamu, který jeho zlý úmysl systematicky zakrývá.

Navzdory tomu, že méně závažné přečiny tohoto typu jsou spíše běžné, není jednoduché vytvořit věrohodný příklad. Sebeklamné provinění je totiž zpravidla nepřímé a nenápadné, závisí na jemné hře okolností v delším časovém horizontu a vyžaduje poměrně komplexní charakter jednajícího. Proto si vypomůžeme literárním příkladem z románu George Eliot Middlemarch. Důkladná analýza a interpretace konkrétního textu nám umožní prozkoumat detaily situace, sledovat rozvažování jednajícího, zvážit alternativní možnosti jeho jednání a, bude-li to nutné, odkázat k širšímu kontextu života a charakteru jednajícího. Zároveň můžeme na tomto příkladu dobře nahlédnout zvláštní povahu sebeklamného provinění, která se v mnoha směrech vymyká standardní představě o nemorálním jednání.

Provinění, kterého viník nelituje, protože nepojal jasný úmysl učinit něco zlého, není však filosoficky zajímavé jen kvůli svému nezjevnému charakteru. Pojí se s ním totiž jeden zásadní problém: nebyl-li si ve chvíli jednání jednající vědom toho, že dělá něco nesprávného, neřkuli aby to zamýšlel, jak ho za to pak můžeme vinit? Oba výše zmíněné modely provinění totiž předpokládají, že základem viny je zlý úmysl. Úmysl je vždy vědomý, a tudíž jej viník mohl svobodně posoudit a případně zavrhnout a jednat jinak. Jak ale můžeme činit někoho zodpovědným za provinění, v němž tento úmysl, a tudíž i možnost jej zavrhnout, chybí? Úkolem druhé hlavní části tohoto textu bude proto ukázat, že i když v sebeklamném provinění zlý úmysl chybí, činí přesto jednající zlo dobrovolně, a může být tedy volán k zodpovědnosti. I když totiž onu zlou věc vědomě nezamýšlí, může být přesto v jednání motivován touhou po ní. Budeme tvrdit, že na základě tohoto motivu můžeme jeho provinění prohlásit za dobrovolné, i když jakožto provinění není úmyslné. Abychom toto mohli tvrdit, bude třeba v této části vyjasnit pojem úmyslu a úmyslného jednání. [3]

Sebeklamné provinění, kterému bude věnován následující text, neunikalo pozornosti etických teorií náhodou: má totiž zcela zvláštní charakter, který se vymyká standardní analýze jednání jako epizodického činu vedeného vědomým důvodem a úmyslem. Tím také vybočuje z pojetí mysli, aktivity a racionality, jaké převažuje v současných a etických diskusích. To totiž pracuje téměř výhradně s vědomými aspekty jednání, touhy a přesvědčení a opomíjí ty, které nejsou jednajícímu vždy transparentní. [4] Uznáme-li však, že mnohé z lidských přečinů naopak nespadají do tohoto rámce, jsme nuceni přehodnotit příliš optimistickou představu o síle lidského rozumu a vůle a přijmout fakt, že morální selhání nemusí být dílem jednoho špatného aktivního rozhodnutí, které je plně pod vědomou kontrolou jednajícího, ale může vznikat postupně a nenápadně pomalou, leč systematickou manipulací faktů. Zlo, které zde budeme studovat, bude mít podobu jakési plíživé pasivity.

Charakter sebeklamného provinění

1. Příklad: pád bankéře Bulstrodea5

Abychom ukázali, jak je možné provinění bez úmyslu, budeme se věnovat jedné postavě z románu Middlemarch. V tomto románu z viktoriánské doby George Eliot líčí životy několika obyvatel malého města, jehož jméno figuruje v názvu knihy. Budeme sledovat jednu z hlavních dějových linií románu, která se vynořuje v jeho druhé polovině a kulminuje v 70. kapitole. Tato linie vypráví příběh staršího nábožensky založeného muže, který se stane obětí svého pokrytectví.

Bankéř Bulstrode, ambivalentní postava pronásledovaná světskými i náboženskými ambicemi, žije se svou ženou přísně nábožný život, v němž se snaží jít vzorem svým sousedům. Přestože rozsáhlé statky a značný vliv ve městě investuje „pro slávu Boží“ do různých dobročinných podniků, jedná ve skutečnosti často panovačně a egoisticky. Pravou povahu svého jednání si však nepřipouští, stejně jako si nepřipouští zavrženíhodnost svých minulých činů. Eliot Bulstrodea charakterizuje jako člověka, „jehož touhy byly silnější než jeho teoretická přesvědčení a jenž si postupně ospravedlňoval uspokojování svých tužeb, až byly dostatečně v souladu s jeho přesvědčením“. [6]

Bulstrodeovo pokrytectví se nám postupně začne odhalovat, když se jednoho dne objeví jeho bývalý zaměstnanec Joshua Raffles a začne ho vydírat kvůli tomu, jakým způsobem Bulstrode před třiceti lety přišel k penězům. Ještě jako mladý bankovní úředník se totiž Bulstrode zapletl do výnosného, leč špinavého obchodu svého nadřízeného, který jej také uvedl do rodiny, a když nečekaně zemřel, Bulstrode se oženil s jeho vdovou. Její ztracenou dceru, kvůli níž se vdova velice trápila, vystopoval právě Bulstrodem najatý Raffles. Aby si však pojistil dědictví, zatajil Bulstrode před svou ženou nalezení její dcery, podplatil Rafflese a poslal ho do Ameriky. Přestože již tehdy nahlížel, že druhým by se toto jednání mohlo zdát nemorální, pro něj samotného se skládalo „z malých krůčků, z nichž každý se, když na něj došlo, dal ospravedlnit zdánlivě pádnými argumenty“. [7] Uvidíme, že podobný mechanismus umožní i jeho poslední selhání.

Když se nyní Raffles znovu objeví v Bulstrodeově novém, váženém životě, stává se pro Bulstrodea zdrojem neustálého napětí. Bulstrodeova hrůza z veřejné pohany je ještě zesílena představou, jak by takové odhalení zasáhlo jeho ženu, kterou hluboce miluje. Po dvou úspěšných návštěvách, kdy z vyděšeného Bulstrodea vymámil značnou částku, se však štěstí obrací a Raffles v důsledku svého nemírného pití tělesně i duševně vážně onemocní. Okradený a zubožený záchvaty paniky se vrací do Middlemarche hledat pomoc a je odvezen do Bulstrodeova venkovského domu.

Od tohoto okamžiku až do rozhodující scény je Bulstrode vláčen prudkým vnitřním konfliktem. Přestože je Raffles nyní krotký a ujišťuje Bulstrodea o své mlčenlivosti, stále blouzní a jeho vědomí je narušené. Bulstrodeova hrůza z veřejného ponížení se tím nijak neumenšuje a Bulstrode začíná toužit po tom, aby se Rafflesovi nemoc stala osudnou, a modlí se za toto vysvobození. Na druhé straně mu však jako nábožensky založenému člověku záleží nanejvýš palčivě na správnosti vlastních činů. Je si proto vědom, že je nesprávné byť si jen přát Rafflesovu smrt, neřkuli jí napomáhat, a v duchu přísahá, že se bude řídit pokyny lékaře. Eliot popisuje a zároveň komentuje tento Bulstrodeův vnitřní boj ve dvou pasážích 70. kapitoly, které tvoří jakési milníky Bulstrodeova postupného pádu. První pasáž popisuje pochod Bulstrodeových úvah v noci, kdy se stará o Rafflese a kdy dospěje k odhodlání důsledně dodržet pokyny lékaře. Druhá komentuje Bulstrodeovu velkorysou půjčku lékaři Lydgateovi během jeho návštěvy dalšího dne, jen pár hodin před finální scénou.

V těchto pasážích je vidět, že Eliot konstruuje Bulstrodeův vnitřní konflikt jako boj dvou rovin – na jedné straně je rovina Bulstrodeova vědomého uvažování, rozhodování, vůle, vnitřní řeči a modlitby, na straně druhé rovina jeho tužeb a představ, do nichž se tyto touhy promítají. Přestože Bulstrode je schopen velmi dobře kontrolovat své vědomé úmysly, mylně se domnívá, že to stačí, aby se vyvaroval nemorálního jednání, jak dobře vidíme v jeho úvaze z první pasáže: „Ale v otázkách dobra a zla je to nejhlavnější úmysl. A Bulstrode si umínil, že své úmysly nenechá nijak ovlivnit svou touhou. V duchu si řekl, že se bude držet toho, co mu bylo nakázáno.“ [8] Uniká mu však, že je třeba vykořenit i tuto touhu samu, protože může ovlivnit jednání i jinak než skrze úmysl, jednak právě skrze úlevné představy, které si v této pasáži právě ospravedlnil, jednak posunutím významu faktů a pokřivením myšlení. To ostatně nahlíží i sám Bulstrode v pokračování citované úvahy: „Proč vůbec začal uvažovat o tom, jestli jsou Lydgateovy příkazy správné? Byl to jen běžný úskok touhy, která využívá každého nepodloženého skepticismu, protože každá nejistota ohledně možných důsledků, každá nejasnost, jež vypadá jako absence řádu, jí poskytuje větší prostor k uplatnění.“ Bulstrode zde nevědomky předznamenává právě ten mechanismus vnitřního klamání, kterému podlehne následující večer.

Bulstrodeovo pokušení zasáhnout narůstá během noci, kdy sedí u pacienta, a během dalšího dne vlivem postupující únavy a rozrušení. Doktor Lydgate, který další den přichází vyšetřit pacienta, jen zvýší Bulstrodeovu beznaděj: ujišťuje Bulstrodea, že Raffles má silnou konstituci, která by měla vydržet nedostatek spánku a potravy. Lydgate tak opakovaně dává Rafflesovi naději za předpokladu, že se neobjeví další komplikace a že budou dodrženy jeho příkazy. Lydgate však dělá Bulstrodeovi starosti i z jiného důvodu: několik dní předtím mu Bulstrode odmítl vypomoci půjčkou z vážných finančních nesnází, čehož nyní zpětně začíná litovat, protože by rád měl Lydgatea na své straně, kdyby přeci jen Raffles něco prozradil. Proto při této jeho návštěvě Lydgateovi půjčku nabídne a Lydgate ji nic netuše s radostí přijme. Eliot opět v tomto činu vidí projev Bulstrodeovy skryté touhy: „[Bulstrode] nezkoumal, nakolik jeho touhu po Lydgateově přízni vyvolaly nečisté pohnutky, nicméně zde aktivně byly a působily jako dráždivý činitel v krvi. Člověk složí přísahu, a přece od sebe neodvrhne prostředek, kterým by ji mohl porušit. Znamená to, že ji jasně porušit chce? Vůbec ne – ale touhy, které k tomu tíhnou, v něm zastřeně působí, vtírají se do jeho představ a povolují jeho svaly právě ve chvílích, kdy si znovu a znovu připomíná důvody své přísahy.“ [9] Zatímco v první pasáži má Bulstrodeovo pokušení za následek jen ospravedlnění zlé touhy, zde ovlivňuje i jednání, a to opět způsobem, který se bude opakovat v Bulstrodeově finálním selhání o několik hodin později. [10]

Nyní se podíváme na rozhodující scénu, v níž Bulstrode nakonec podléhá pokušení a poruší dva Lydgateovy příkazy týkající se léčby Rafflese: nejprve první pokyn, že malé dávky opia podávané proti nespavosti by měly po určitém čase ustat, poté druhý, že pacient za žádnou cenu nesmí dostat žádný alkohol. Eliot neponechává čtenáři žádnou pochybnost o tom, že tímto neuposlechnutím Bulstrode dobrovolně napomohl Rafflesově smrti navzdory tomu, že po celou dobu nepojal jasný úmysl Rafflese zabít.

Těsně před rozhodující scénou Bulstrode sedí dole v salónu poté, co péči o nemocného Rafflese svěřil do rukou své hospodyně paní Abelové, která se o něj má starat přes noc. Bulstrode u něj seděl minulou noc, aby zmenšil riziko vyzrazení, ale během dne se Rafflesův stav tak zhoršil, že už toto nebezpečí pominulo: i když stále nespí, už jen nesouvisle mumlá, žadoní o brandy a vykřikuje, že se kamsi propadá. Bulstrode je hluboce ponořený v myšlenkách a neurčitě uvažuje, jestli neposlat pro doktora Lydgatea, který by mohl potvrdit zhoršení pacientova stavu, a přinést tak Bulstrodeovi klid.

„(1) Hodinu a půl seděl jen při světle ohně, zabraný do takových rozporuplných úvah, když tu si náhle vzpomněl na něco, co ho přimělo vstát a zapálit svíčku, kterou si s sebou přinesl seshora. Tou náhlou myšlenkou bylo, že zapomněl paní Abelové říct, kdy má s dávkami opia přestat.

Uchopil svícen, ale dlouho stál dál nehybně. Možná už mu dala víc, než kolik povolil Lydgate. Jistě se ale dalo omluvit, že při svém nynějším vyčerpání zapomněl na část pokynů. Se svíčkou v ruce vyšel nahoru a nevěděl, má-li jít rovnou do svého pokoje a uložit se k spánku, nebo zahnout do pokoje nemocného a napravit své opomenutí. Zastavil se v chodbě s tváří obrácenou k Rafflesovu pokoji a slyšel, jak nemocný uvnitř sténá a cosi mumlá. Nespí tedy. Kdo může vědět, jestli by nebylo lepší Lydgateovy příkazy nevyplnit než vyplnit, když pacient pořád neusíná?

(2) Zašel do svého pokoje. Ještě než se stačil úplně svléct, zaklepala na dveře paní Abelová. Pootevřel je, aby ji slyšel mluvit i polohlasem.

,Ráčejí odpustit, pane, neměla bysem dostat krapet brandy nebo něčeho, co by se tomu chudačisku mohlo dát? Myslí si, že někam padá, a jináč nic nepolkne – aby ho to aspoň trošinku posílilo – jen to opium. A pořád častějc mi opakuje, že se propadá krz zem.‘

K jejímu překvapení pan Bulstrode neodpověděl. V duchu bojoval sám se sebou.

,Podle mě musí umřít na to, že se ničím neposilní, jestli to s ním takhle bude dál. Když marodil náš chudák pán, pan Robisson, a já se o něj starala, musela jsem ho pořád častovat portským a brandy, vždycky celou velkou sklenici,‘ dodala paní Abelová trochu vyčítavě.

Pan Bulstrode ale ani tentokrát hned neodpověděl, a tak pokračovala: ,Když má člověk smrt na jazyku, nemělo by se na něm šetřit, a to byste vy přeci taky nechtěl, pane, to vím jistě. Jináč bych mu už byla dala naši láhev rumu, co si doma schováváme. Ale když jste u něj tak vysedával a udělal jste všecko, co jste moh’ …‘

Nato se ve škvíře pootevřených dveří objevil klíč a bankéř chraplavě řekl: ,To je klíč od komory, kde se chladí lahve. Tam najdete brandy, kolik budete chtít.‘

(3) Brzy ráno – asi tak v šest – pan Bulstrode vstal a strávil chvíli na modlitbách. Má snad někdo za to, že modlitba v soukromí je nutně upřímná – že nutně směřuje ke kořenům našeho jednání? Soukromá modlitba, to jsou neslyšná slova, a slova jsou obrazem skutečnosti. Kdo se dokáže zobrazit věrně podle pravdy, třeba jen ve svých vlastních myšlenkách?

Bulstrode ještě ve svých myšlenkách nerozpletl zmatené pohnutky posledních čtyřiadvaceti hodin.“ [11]

Po tomto závěru – snad proti očekávání čtenáře – kapitola pokračuje. Jakoby zbaven břemena, Bulstrode se jde projít do zahrady a pozoruje krásné ráno. Potom potkává paní Abelovou, která mu oznamuje, že Raffles konečně usnul. Když se Bulstrode vrací k jeho lůžku, rozeznává nicméně symptomy blížící se smrti. Odklidí téměř prázdnou lahvičku s opiem z dohledu a po cestě na snídani odnese láhev se zbývající brandy zpět do komory. Poté u Rafflesova lůžka s pocitem úlevy a uspokojení vyčkává příchod doktora Lydgatea. Lydgate přijede právě včas, aby byl svědkem Rafflesovy smrti. Je překvapený nečekaným zvratem Rafflesova stavu, ale odjíždí bez dalšího podezření.

2. Interpretace příkladu: zločin bez úmyslu

Přejděme nyní k interpretaci příkladu, která nám bude sloužit jako podklad ke zkoumání charakteru Bulstrodeova jednání. Citovaná epizoda má dvě hlavní části a krátký dodatek, přičemž na konci každé části dojde k porušení jednoho z lékařových pokynů. V obou případech však neuposlechnutí předchází náročný vnitřní zápas, ukazující, jak Bulstrode bolestně zvažuje obě alternativy a nevědomky se přiklání ke své touze po Rafflesově smrti. Každá část tak odhaluje vnitřní proces zaujatého rozhodování a rozhodnutí, díky němuž nakonec nemůžeme popsat Bulstrodeovo jednání jako vědomé neuposlechnutí s úmyslem uspíšit Rafflesovu smrt. V první části je tento myšlenkový proces explicitní v rozhovoru Bulstrodea se sebou samým, v druhé části jej pouze tušíme.

(1) Na začátku první části si Bulstrode uvědomí, že zapomněl říct paní Abelové, kdy se má skončit s podáváním opia, a že už zřejmě dala Rafflesovi víc, než bylo předepsáno. Tím je porušena jedna část Lydgateových pokynů, které sám Lydgate výslovně zdůrazňoval. Během prvního zastavení na schodech si Bulstrode omluví toto opomenutí svým vyčerpaným stavem, aniž by se tím příliš znepokojoval. Neprojevuje žádnou starost o pacienta ani žádné výčitky za svou zapomnětlivost.

Poněkud překvapivě začíná cestou do svého pokoje váhat, jestli by měl, či neměl napravit své opomenutí, jako by neměl velkou chuť tak učinit. Během tohoto váhání se strnule zastaví podruhé, tentokrát mezi svým a Rafflesovým pokojem. Když slyší Rafflesovo mumlání, zjišťuje, že navzdory již podanému opiu Raffles stále ještě nespí. Protože opium mělo pacientovi pomoci usnout, Bulstrode to přijme jako známku, že Lydgateovy příkazy stejně nejsou spolehlivé. Bez dalšího důvodu se rozhodne jít hned spát, čímž dopustí, že je porušen první Lydgateův příkaz, přestože ještě předchozí noci byl pevně odhodlán jej dodržet.

(2) Ve druhé části scény Bulstrodeova inklinace porušit Lydgateovy příkazy nachází podporu v paní Abelové, která přichází a klepe na dveře jeho pokoje. Snaží se přesvědčit Bulstrodea, aby jí dovolil dát Rafflesovi brandy, o niž žadoní, aniž by věděla, že to bylo explicitně zakázáno doktorem Lydgatem. Skrz pootevřené dveře apeluje soucitná paní Abelová na Bulstrodea celkem třikrát. Během těchto proseb si můžeme představit Bulstrodea, jak na druhé straně dveří podstupuje tichý vnitřní boj, podobný tomu na schodech. Dvakrát nedá žádnou odpověď. Avšak poté se paní Abelová, která zřejmě interpretuje jeho váhání jako šetřivost, dovolává jeho velkorysosti. Bulstrode už nemůže dále otálet, ustupuje a porušuje tak druhý Lydgateův příkaz. Jeho nepřítomnost v jednání je jen zdůrazněna trpnou formulací: „Nato se ve škvíře pootevřených dveří objevil klíč.“ Protože je to navíc paní Abelová, kdo Rafflesovi podá zakázaný alkohol, je Bulstrodeův čin v nejvyšší míře nepřímý.

Ve druhé části na rozdíl od té první můžeme vidět jen Bulstrodeovo vnější chování, a nemáme tedy přímý přístup k tomu, co si Bulstrode myslí. Na základě struktury jeho úvah z předchozí noci a na základě znalosti jeho charakteru však můžeme předpokládat, že v mysli Bulstrodea nehybně přemítajícího za dveřmi probíhají tytéž omluvy a procesy jako v části předchozí. Tentokrát neomlouvají pouze nějaké opomenutí, ale ospravedlňují navíc pozitivní čin, totiž vydání klíče od komory. Takto přerůstají do skutečného vnitřního boje, z něhož vycházejí vítězně pouze o píď. Můžeme si představit, že kdyby Bulstrode mluvil s paní Abelovou přímo a díval se jí do tváře, neodvážil by se toho, co si dovolil schovaný za dveřmi. Zatajil před ní přece nařízení doktora Lydgatea, nechal ji jednat proti nim a v podstatě tak pacienta zabít.

(3) Jako dodatek k nočním událostem se dozvídáme, že brzy ráno Bulstrode strávil nějaký čas v modlitbách. Nedozvídáme se obsah modlitby – snad v něm již nebylo nic nového, vše bylo popsáno dříve. Eliot nám zde ve svém komentáři nicméně opět dává klíč k výkladu Bulstrodeova jednání. Říká, že Bulstrode sám ještě neporozuměl vlastním zmateným motivům, „kořenům“ svých činů. Proto nenahlíží svou vinu a necítí lítost. Právě naopak – vidíme jeho radostnou úlevu od Rafflesova vydírání. Toto je nicméně klíčový bod: přestože ještě předchozí noc jasně nahlížel nemorálnost takového jednání, v naší epizodě jsme sledovali, jak Bulstrode sám sebe přesvědčil, že nedělá nic zavrženíhodného, když porušuje Lydgateovy příkazy. Používá přitom stejný mechanismus jako u svých přečinů v minulosti: během dlouhého a váhavého rozhodování přijímá množství důvodů a výmluv, proč ignorovat Lydgateovy pokyny. Nevidí však, že ve skutečnosti je jeho pravým motivem touha po Rafflesově smrti. Toto pomýlení už jen dokresluje Bulstrodeova poslední myšlenka bezprostředně po Rafflesově smrti: „Přitom – kdo může říct, že uspíšil Rafflesovu smrt? Kdo ví, co by ho bylo zachránilo?“ [12] Tento poslední krátký vhled do Bulstrodeova svědomí uzavírá v románu příběh jeho provinění a zároveň potvrzuje Bulstrodeovo odmítnutí jakékoli viny.

Je však třeba podotknout, že navzdory nepopiratelné vině nenajdeme u Bulstrodea ani vědomý úmysl uspíšit Rafflesovu smrt, ani žádné rozvažování směřované k takovému cíli. Tím by se jistě jeho vina stala nezpochybnitelnou, neboť úmyslně uspíšit něčí smrt implikuje, že jednající ví, že dělá něco nesprávného, ale přinejmenším v daném okamžiku ho to nezajímá. Ale Bulstrode by nikdy neudělal nic, co jasně chápe jako nesprávné. Úzkostlivě se totiž stará o to, aby jednal správně a aby byl řádným a spravedlivým člověkem. Chce být řádný a spravedlivý, a myslí si také, že takovým je, ale má panovačné sklony, které unikají jeho kontrole a především pozornosti. ^lt;Proto by nikdy nepojal úmysl, který jasně nahlíží jako zlý. Viděli jsme také, že předchozí noci uspíšení Rafflesovy smrti jednoznačně zavrhl.

Jak tedy jinak vysvětlit Bulstrodeovo provinění? Nemůžeme je považovat ani za jednání v afektu, kdy jsou soud a spolu s ním i vůle ochromeny intenzívní emocí, jak by tomu bylo, kdyby se odpor a vztek vůči Rafflesovi vymkl Bulstrodeově kontrole. I zde bychom řekli, že jednající „neví, co dělá“, ale proto, že jeho rozvaha a sebekontrola je afektem znemožněna. Bulstrode je však člověk silné vůle, který se za každých okolností dovede kontrolovat a jedná s chladnou hlavou, a i v našem textu vidíme, že Bulstrode tráví mnoho času rozvažováním a má nad svým jednáním kontrolu. Jeho činy jako takové jsou tedy úmyslné, a dokonce jsou výsledkem jeho rozhodnutí. Nejsou ovšem úmyslné jakožto činy uspíšení Rafflesovy smrti, a tedy jakožto provinění, protože Bulstrode je přesvědčen, že dělá něco jiného, než ve skutečnosti dělá. K upřesnění pojmu úmyslného se postupně dostaneme ve čtvrté části.

Bulstrodeovo provinění nelze však vysvětlit ani jako případ slabé vůle, protože ta předpokládá, že člověk jedná proti vlastnímu soudu o nesprávnosti jednání a je si toho ve chvíli jednání vědom. Bulstrodeův soud je však v souhlasu s jeho činy díky tomu, že vlastní chování chápe pomýleně a pokřiveně. Jak jsme zde ukázali a jak ještě upřesníme ve čtvrté části, nemá Bulstrode ve chvíli rozhodnutí žádný vědomý zlý úmysl. Své konání považuje za ospravedlnitelné, přestože toto ospravedlnění je mylné – pokřivené působením jeho touhy. [13]

Přestože Bulstrodeovo provinění nemůže být přímo vysvětleno jako jeden z výše zmíněných typů morálního selhání, je jeho jednání nesprávné a rádi bychom jej za ně vinili. Avšak vina předpokládá zodpovědnost a v Bulstrodeově případě není jasné, v jakém smyslu může být považován za zodpovědného za svůj čin. Protože nezamýšlí uspíšit Rafflesovu smrt, a tudíž nemůže tento svůj záměr posoudit jako nesprávný a zamítnout jej, nejedná nesprávně úmyslně. Může být ale osoba viněna, pokud její provinění není v tomto smyslu dobrovolné? V druhé hlavní části článku ukážeme, že Bulstrodeův zločin, i když není úmyslný, dobrovolný je, protože Bulstrode sice postrádá vědomý zlý úmysl, ale můžeme mu připsat zlý motiv. Tento argument však bude vyžadovat důkladnou analýzu jeho motivů a důvodů k jednání, stejně jako jeho myšlenkových pochodů. Než se však obrátíme k tomuto zkoumání, je třeba poukázat na několik zvláštností našeho příkladu, typických pro sebeklamný charakter provinění, které jej vyčleňují ze standardní analýzy jednání.

Především je třeba podotknout, že zapeklitost tohoto typu provinění vyžadovala, abychom vybrali komplexní, znepokojivý příklad. Nemáme před sebou jednoduchého zločince, který by bez velkého váhání využil příhodných okolností a uspíšil smrt nepohodlného člověka, jenž mu stojí v cestě. Mnohem reálnější, ale zároveň daleko ambivalentnější a složitější charakter, jakým je bankéř Bulstrode, neumožňuje takový jednoduchý popis. Protože mu záleží na morální kvalitě vlastních činů, nemůže jednat takovým přímočarým způsobem a komplexní povaha jeho provinění pak odráží komplexnost jeho charakteru. [14] Tato nekonsistence charakteru, při níž se v jednajícím sváří jeho morální vědomí s protichůdnými touhami, je typická i pro provinění ze slabé vůle či akrasie.

3. Vnější podoba Bulstrodeova jednání

Když jsme nyní na příkladu detailně ukázali, jak vůbec dochází k provinění bez úmyslu, učiníme dva důležité postřehy o jeho typické vnější podobě, čímž završíme popisnou část článku, která měla za cíl identifikovat a charakterizovat sebeklamné provinění. Poukážeme na to, že tato vnější podoba zahrnuje určitý stupeň pasivity, který je symptomatický pro působení skrytého motivu. Charakter sebeklamného provinění tak narušuje dosud převažující představu o tom, že nemorální jednání je symetrickým protějškem jednání morálního a že i jeho analýza kopíruje analýzu morálního jednání, která předpokládá plnou aktivitu a zodpovědnost jednajícího, jenž se svobodně rozhodl pro tu či onu alternativu. Zde se nám naopak nemorální čin ukazuje jako něco deficientního, co s sebou nese určitou specifickou podobu chování, jeho motivů a zdrojů v charakteru. Dostáváme tak obrázek zla jako něčeho plíživého, nízkého a slabého. [15]

První poznámka se týká výrazného nepoměru mezi vnitřní a vnější aktivitou v Bulstrodeově chování. Jeho vnější chování je nápadné neobvyklým omezením pohybu a řeči: během části (1) se Bulstrode dvakrát na dlouhou dobu zastavuje a v části (2) završí své nehybné a bezhlesé váhání pouhými dvěma chraplavými větami a téměř nezbadatelným pohybem ruky s klíčem. Toto omezení vnějšího chování můžeme interpretovat jako znak intenzívní rozumové činnosti, paralyzované nerozhodností, váháním a vnitřním bojem. Bulstrodeovo myšlení je uvězněno v bezvýchodném konfliktu dvou stejně silných motivů, z něhož není cesta ven. Bulstrodeovy minimální pohyby na druhé straně ukazují jeho nejistotu v konečném rozhodnutí, za něž neručí a od něhož má tendenci se co nejvíc distancovat.

Oba Bulstrodeovy činy skutečně jsou výsledkem dlouhého vnitřního boje. Již v samotném faktu, že k takovému váhání dochází, bychom však mohli vidět předzvěst jeho konečného selhání. K otálení a zvažování, jestli se má Lydgateovými pokyny řídit, ho totiž nevede nic jiného než jeho silné pokušení je neuposlechnout. Bez něj by neměl žádný důvod pochybovat o Lydgateových příkazech, a tedy ani žádný důvod přemýšlet, co udělá. Jen jeho neochota udělat, co je v tuto chvíli správné, mu zabraňuje v jejich přímočarém splnění. [16]

Druhá poznámka se týká povahy Bulstrodeových činů samých. Díky velmi příhodné hře okolností mají obě jeho pochybení jakožto jednání pozoruhodně minimální a pomalu narůstající charakter: pozdější je závažnější než dřívější, jako by první bylo předstupněm k druhému. Eliot nám tak dává nahlédnout již dříve popsaný mechanismus, jak Bulstrode „krůček po krůčku“ ustupuje své zlé touze, přičemž každý krok si před sebou ospravedlňuje. To, že Bulstrode na začátku epizody zapomene sdělit paní Abelové část instrukcí, bychom dokonce mohli chápat jako základní a přípravný krok k pozdějším dvěma zavrženíhodným činům, protože vytvoří pro jeho touhy velmi příhodnou situaci. Samo toto opomenutí bychom mu však mohli vyčítat jen na základě nepodloženého podezření, proto se o to zde pokoušet nebudeme.

Další stupeň, který zároveň představuje první morální selhání, není vlastně jednáním, ale nejednáním – Bulstrode upouští od toho, co by správně měl udělat: napravit své opomenutí –, což je čin tak minimální, jak jen může být. [17] Tím, že se vyhne povinnosti napravit instrukce pro paní Abelovou, neudělá nic víc, než že se poddá své inklinaci nezasahovat do příhodné situace, která byla připravena jeho zapomnětlivostí. To by bylo těžko možné, kdyby hned na začátku paní Abelovou instruoval správně. V tom případě by byl musel jít do Rafflesova pokoje, říct paní Abelové, aby nepřestávala s podáváním opia, a pravděpodobně i vysvětlit důvod tohoto nového rozhodnutí. Musel by zalhat, a to je něco, co by před sebou nemohl tak lehce skrýt. Na druhou stranu skutečná situace, jak byla připravena jeho opomenutím, vytváří velmi vhodnou příležitost a příliš silné pokušení. Právě to, že jednání je tak snadné a minimální, umožňuje Bulstrodeovi, aby sám před sebou skryl svůj pravý motiv a našel si příhodné ospravedlnění.

První porušení Lydgateových příkazů otevřelo cestu pro porušení druhé, zase o něco závažnější. I když druhý Bulstrodeův čin už není upuštění od jednání, souhra okolností je taková, že činí Bulstrodeův zásah znovu velice snadným a minimálním: opakované prosby paní Abelové a následné obvinění z hamižnosti opět Bulstrodeovi nahrávají a znovu vytvářejí příliš silné pokušení. Jediná věc, kterou Bulstrode musí udělat, je vydat paní Abelové klíč. Protože je napůl odstrojený, nemusí jít pro brandy sám, dokonce se ani nemusí dívat paní Abelové do očí ve chvíli, kdy ji vlastně podvádí. Je to totiž nakonec ona, kdo vykoná čin, který povede k Rafflesově smrti. Opět si můžeme představit, že Bulstrode by se nerozhodl dát Rafflesovi brandy, kdyby sám seděl u jeho postele, protože u takto otevřeného jednání by těžko mohl zamaskovat jeho povahu. Pouze snadnost a minimální povaha žádoucí, leč zakázané alternativy jednání umožňuje, aby vnitřní inklinace převážila v rozhodnutí, protože jen v tom případě je možné jej nenápadnou desinterpretací faktů ospravedlnit.

Později ukážeme, že tento sebeklamný mechanismus je třeba chápat jako únik z vnitřního konfliktu, který je právě podstatnou součástí sebeklamu. Člověk se nachází rozpolcen mezi dvěma nepotlačitelnými silami – jako Bulstrode mezi svou touhou po Rafflesově smrti a svým přísným odsouzením jakéhokoli zásahu do průběhu Rafflesovy nemoci. Nemůže-li se vzdát jednoho z požadavků, musí řešení konfliktu obejít evidenci a zamaskovat pravý motiv, tak aby mohl působit skrytě a mimo kontrolu jednajícího. To se právě děje při sebeklamu, který typickými strategiemi manipuluje fakta a to, jak člověk tato fakta vnímá. K této manipulaci ovšem nemůže dojít vždy, je umožněna pouze určitým typem situace: především neurčitými a nejasnými okolnostmi, které lze snadno desinterpretovat a kde (jde-li o jednání) nelze aplikovat žádné přesně definovatelné morální pravidlo. [18] V našem případě je tato neurčitost zajištěna tím, že Bulstrodeovo jednání je rozloženo do několika minimálních, snadných a vždy jen o krůček méně „nevinných“ úkonů, které jsou pokaždé odvysvětleny posunutím významu faktů. Díky tomu se v každém okamžiku příběhu Bulstrodeovi daří se sám před sebou ospravedlnit.

Podstatná závislost na příhodných okolnostech, které sebeklamné provinění v této plíživé formě umožňují, umocňuje roli nahodilosti, a tedy fakt, že morální selhání může podstatně záviset na faktorech, které jsou mimo kontrolu jednajícího, a vzhledem k nimž je tedy pasivní. [19] Tato závislost spolu s typickou minimální podobou sebeklamného jednání ukazuje, že sebeklamné provinění balancuje na pokraji aktivity, a vyvolává tak palčivou otázku po založení zodpovědnosti jednajícího.

Zodpovědnost bez úmyslu

4. Bulstrodeova aktivita: motivy činu

Poté co jsme probrali charakter Bulstrodeova sebeklamného provinění bez úmyslu, obraťme se k naší hlavní otázce: nenacházíme-li u Bulstrodea úmysl uspíšit Rafflesovu smrt, můžeme jej vůbec za tento čin činit zodpovědným? K zodpovědnosti můžeme obecně jednajícího volat pouze za čin, který splňuje následující dvě podmínky: 1) jednání bylo dobrovolné, tj. jednající musel, jakožto autor, daný čin vykonat, a 2) jednající musel být ve stavu, kdy je plně odpovědný za své činy. Člověk není v takovém stavu v případě, že jsou jeho rozumové či volní schopnosti něčím umenšeny, a to buď v delším časovém rozsahu – jako u dětí, osob duševně nemocných či mentálně postižených –, nebo krátkodobě, vlivem opilosti, omamných látek, stresu, vyčerpání, afektu apod. U obojího je oslabení zodpovědnosti založené na uznání, že jednající neměl dostatečnou kontrolu nad svým jednáním. V případě osob nesvéprávných jejich provinění chápeme jako něco, z čeho se musí léčit či co mají napravovat. Případ dočasného oslabení sebekontroly se pak spíše projeví jako polehčující okolnost při posouzení celkové viny. V páté části naznačíme, že na Bulstrodea by se tato podmínka mohla v určitém smyslu vztahovat.

V otázce Bulstrodeovy zodpovědnosti pro nás však bude větší výzvou podmínka první, dobrovolnost či autorství jeho jednání, které jsou díky chybějícímu zlému úmyslu značně problematické. Abychom ukázali, v jakém smyslu můžeme Bulstrodeovi zabití Rafflese připsat, vyjdeme z klasického Aristotelova pojednání problému dobrovolnosti ve III. knize Etiky Nikomachovy: „Ježto nedobrovolností jest to, co se děje násilným donucením a z nevědomosti, bude asi dobrovolností to, čeho počátek jest v jednající osobě, a to tak, že zná také jednotlivé okolnosti jednání.“ [20] Podle Aristotela tak člověka mohou omlouvat v zásadě dvě věci: první je, když byl čin nějak vynucený, čímž v čistém smyslu míní nikoli situace, kdy jednáme pod nátlakem, ale ty, kdy je s naším tělem hýbáno bez naší vůle. [21] Častější, a pro nás důležitější typ zbavení zodpovědnosti je jednání z nevědomosti, kdy člověk provede něco špatného, aniž by věděl, že tak činí. [22] Poslední, šestou část otevřeme otázkou, zda se v sebeklamu nemůže jednat právě o tento případ.

Nejdříve se však podíváme na pozitivní smysl, v němž by Bulstrode mohl být „počátkem“ jednání. Zamyslíme-li se však nad jeho činy, musíme se zeptat, čeho vlastně by měl být „počátkem“. Na jedné straně je zjevné, že Bulstrode je autorem jednání, popíšeme-li je jako „podat klíče paní Abelové“, „vyhovět paní Abelové“ nebo „navzdory Lydgateovým pokynům dát Rafflesovi brandy“. Popíšeme-li však totéž jednání jako „přitížit Rafflesovi“ nebo „zbavit se Rafflese“, otázka autorství se problematizuje, protože toto nejsou popisy, pod nimiž Bulstrode vědomě jednal, a tedy toho, co dělal úmyslně. Abychom o nějakém jednání mohli říci, zda bylo úmyslné, či ne, musíme je nejprve identifikovat příslušným popisem: vnějškově stejné jednání totiž může být úmyslné pod určitými popisy a neúmyslné či nevědomé pod jinými. Rozhodující zde je, co jednající odpoví na otázku: „Co děláš?“ [23]

Bulstrode tedy úmyslně, a proto i dobrovolně „podává klíče paní Abelové“ a „nechává dát Rafflesovi brandy navzdory Lydgateovým pokynům“. Nemůžeme však říci, že se úmyslně zbavuje Rafflese, protože to nebyl popis, pod nímž jednal. Nemůžeme mu proto ani připsat tento zlý úmysl. Přesto však chceme ukázat, že právě tento čin právě pod tímto popisem vykonal dobrovolně, že byl tedy Aristotelovými slovy jeho „počátkem“. Výše jsme Bulstrodea označili za počátek jednání s dvěma neproblematickými popisy proto, že se pro tato jednání pod daným popisem zjevně rozhodl, a tedy že je chtěl. A právě pojem chtění bude pro nás hledaným svorníkem, který nám pomůže vysvětlit, v jakém smyslu byl Bulstrode také počátkem jednání identifikovaného oním problematickým popisem „zbavit se Rafflese“.

Pojem chtění je totiž komplexní. V případě jednání může na jedné straně odkazovat k jeho vědomé rovině a znamenat totéž co rozhodnutí či úmysl, na straně druhé však může mít význam širší a zahrnovat i neuvědomovanou touhu jako motiv či pohnutku jednání. Protože sebeklam zamlžuje vědomou rovinu jednání, bude třeba v otázce dobrovolnosti Bulstrodeova činu v jednání rozlišovat rovinu vědomého, a rovinu ne-vědomého. Protože jsme „počátek“ zlého jednání nenašli na rovině vědomého úmyslu, musíme jej hledat na rovině motivu a pohnutky, které nutně nevyžadují, aby si jich jednající byl vědom. Podobně budeme v šesté části hledat na ne-vědomé rovině Bulstrodeovo pravdivé přesvědčení (belief), že Lydgateovy pokyny jsou správné a jejich porušení pacienta poškodí, i když na rovině vědomé sám sebe Bulstrode přesvědčil o pravém opaku. Díky rozlišení a analýze těchto dvou rovin jednání ukážeme, že podmínka dobrovolného je širší než podmínka vědomého a úmyslného a že Bulstrodeovo provinění je právě jedním z případů, který splňuje první podmínku, ale nesplňuje druhou: Bulstrode činí zlo dobrovolně, ale ne úmyslně.

Obraťme se nyní k Bulstrodeovým činům a zvažme jejich popis, abychom ukázali, v jakém smyslu jsou dobrovolné. Co přesně Bulstrode dělá? Jak jsme ukázali v předchozích částech, jde nám o dvě po sobě jdoucí události: v první se Bulstrode rozhodne neopravit své instrukce pro paní Abelovou ohledně doby, kdy má přestat s podáváním opia; v druhé ustoupí jejímu naléhání, aby dovolil dát Rafflesovi trochu brandy. Oba tyto činy znamenají, že Bulstrode neuposlechne nařízení lékaře, čehož si je dobře vědom. Toto však není jeho poslední motiv. Nechce jen tak ignorovat Lydgateovy příkazy – to by nedávalo smysl bez dodání nějakého dalšího motivu jako např. antipatie nebo nedůvěry k Lydgateovi, a my z předchozích kapitol románu víme, že k němu Bulstrode žádné nepřátelství necítí.

Jak jsme tyto dva činy popsali, mohl by je popsat i sám Bulstrode. Oba jeho činy mají však ještě jeden obecnější popis, který by Bulstrode neuznal: oba zároveň znamenají, že Bulstrode porušením příkazů lékaře ve skutečnosti napomáhá Rafflesově smrti. To v románu jasně dokládá vylíčení Lydgateova uvažování a diagnózy. Je nanejvýš pravděpodobné, že kdyby byly Lydgateovy příkazy dodrženy, Raffles by přežil – Lydgateova metoda léčby byla správná, byť v té době revoluční, jak sám Bulstrodeovi vysvětlil. [24]

Bulstrode však tento popis svého jednání nepřijímá. Již jsme citovali jeho výmluvnou poslední myšlenku: „Kdo může říct, že uspíšil Rafflesovu smrt? Kdo ví, co by ho bylo zachránilo?“ [25] ^lt;Z těchto vnitřních ujištění je vidět, že Bulstrode pro sebe zpochybnil spolehlivost Lydgateových předpisů a sám sebe přesvědčil o jejich nepodloženosti. Popřením příčinného vztahu mezi dodržením příkazů lékaře a pacientovým stavem zároveň popírá, že jeho dva činy skutečně uspíšily Rafflesovu smrt. Tím, že tento význam svého konání neuznává, se vyhýbá také možnosti, že by šlo o motiv jeho jednání. Řekl by, že se nesnažil přitížit Rafflesovi, i když my víme, že ve skutečnosti tak činil. Jak ale toto naše tvrzení odůvodnit?

K odpovědi nás navede srovnání Bulstrodeova případu s případem příbuzným, leč v důležitém bodě odlišným. Povšimněme si, že když říkáme, že Bulstrode ve skutečnosti uspíšil Rafflesovu smrt, neodkazujeme jen k nějakému důsledku Bulstrodeova jednání, který by byl pouze vedlejším účinkem něčeho jiného, co zamýšlel. [26] O tento případ by se jednalo, kdyby Bulstrode např. jen chtěl, aby Raffles usnul, a Bulstrodeovo tajemství tak bylo v bezpečí. Protože by podáním opia a alkoholu ve výsledku dobrovolně zhoršil Rafflesův stav (věděl totiž o jejich ohrožujícím účinku), [27] měl by také dobrý motiv popírat důsledek svého jednání, a to stejným způsobem, jak to dělá v našem případě: mohl by sám sebe přesvědčit, že Lydgateovy příkazy stejně nejsou hodnověrné, a že tudíž podání opia a alkoholu pacientův stav nezhoršuje. Proto by podobně jako v našem případě neuznal tento popis svého činu jako „uspíšení Rafflesovy smrti“.

Takové jednání by však bylo podstatně odlišné od toho, které se v románu skutečně odehrálo, a to podstatně odlišné i co do morálního hodnocení. Rozdíl se ukazuje právě na odlišném popisu tohoto alternativního Bulstrodeova jednání, v němž musíme zmínit Bulstrodeův primární úmysl (zajistit, aby Raffles usnul a nemohl vyzradit jeho tajemství). Přestože bychom mohli legitimně říci, že „Bulstrode ve skutečnosti uspíšil Rafflesovu smrt“, museli bychom hned připojit „ale to nechtěl, o to mu nešlo“. A důkazem by mohly být jeho následné pocity viny a zármutek nad Rafflesovou smrtí. Mohli bychom jej tedy vinit za to, že Rafflesovu smrt způsobil, ale nikoli za to, že ji chtěl – a to ani ve smyslu, že by ji zamýšlel, ani ve smyslu, že by po ní (nepřiznaně) toužil.

V našem případě však neexistuje žádný takový jiný úmysl nebo důvod, který by mohl ospravedlnit Bulstrodeovo chování. Z románu víme velice dobře, že to, o co Bulstrodeovi skutečně jde, je Rafflesova smrt (a tím odvrácení hrozby veřejné pohany) a že jedná z touhy Rafflesovi přitížit. Tato touha však působí skrytě a nevstupuje do jeho vědomých úmyslů. Je to však ona, co nám dovoluje říci, že Bulstrode Rafflesovu smrt skutečně uspíšil, přestože tak neučinil úmyslně, tj. pod popisem „uspíšit Rafflesovu smrt“. Neuposlechl Lydgateovy příkazy ze své touhy po Rafflesově smrti, ale ne aby zhoršil Rafflesův stav. Tato touha se nikdy nestane jeho důvodem k jednání, ale je právě tím, co Bulstrodea vposled motivuje.

Právě tento motiv nám však umožňuje připsat Bulstrodeovi čin uspíšení Rafflesovy smrti, protože to je vpravdě to, čeho svým konáním chtěl dosáhnout. Tak je Bulstrodeova touha jako motiv tohoto činu jeho „počátkem“ v Aristotelově smyslu a působení příslušného motivu můžeme přijmout jako základ tvrzení, že Bulstrode uspíšil Rafflesovu smrt dobrovolně. To jsme však chtěli dokázat – dobrovolnost Bulstrodeova jednání jej otevírá morálnímu soudu (tím, že napomohl smrti Rafflese, provedl něco hanebného), čímž zakládá jeho vinu a v určitém smyslu otevírá možnost jej vinit a volat k zodpovědnosti.

5. Bulstrodeova pasivita: důvody činu

Bulstrodea však můžeme vinit jen „v určitém smyslu“. Protože mu chybí příslušný úmysl, nemůže být za uspíšení Rafflesovy smrti činěn zodpovědným stejným způsobem, jako by tomu bylo, kdyby se k tomu vědomě rozhodl. Bulstrodeovy činy jsou sice pod některými popisy úmyslné (např. „dát paní Abelové klíče“), ale nejsou úmyslné pod popisem „přitížit Rafflesovi“. Protože negativní hodnocení činu je spojeno právě s tímto popisem, nečiní Bulstrode zlo úmyslně. Přesto jsme však ukázali, že tento fakt nevylučuje dobrovolnost jeho jednání, která se odvíjí od jeho motivu, jenž nám umožnil říci, že Bulstrode ve skutečnosti chtěl Rafflesovi přitížit, byť tato jeho touha neovlivnila jeho jednání vědomě. V této části se budeme věnovat otázce, v jakém smyslu je tato zodpovědnost oslabena díky zvláštnímu charakteru sebeklamného provinění.

Tato zvláštní povaha Bulstrodeova provinění bez úmyslu se ukáže, když se obrátíme ke zkoumání jeho důvodů k jednání. [28] Protože jsme řekli, že oba Bulstrodeovy činy – totiž to, že se vyhnul napravení instrukcí a že ustoupil naléhání paní Abelové – byly pod těmito popisy vědomé a úmyslné, můžeme se legitimně ptát, proč je provedl, abychom zvážili jeho důvody. [29] Zde se však ukazuje zajímavá věc: navzdory tomu, že Bulstrode strávil mnoho času rozhodováním, pravděpodobně by tuto otázku vůbec nebyl schopen zodpovědět. Jeho zacyklené uvažování se totiž přiklonilo k jedné alternativě bez jakéhokoli explicitního důvodu. Jistě víme jenom to, že Bulstrode nejednal s žádným určitým úmyslem jako např. „ulevit Rafflesovi“. Nestačí tedy konstatovat, že „přitížit Rafflesovi“ není tím, co ve chvíli jednání zamýšlel. Je třeba také dodat, že nezamýšlel ani nic jiného. Tato absence jiného důvodu nám znovu dává prostor pro tvrzení, že co ve skutečnosti chtěl, bylo „přitížit Rafflesovi“, i když jeho motiv v něm působil nevědomě tím, že vychýlil jeho rozhodování.

Nyní se můžeme znovu pustit do zkoumání charakteru Bulstrodeových činů. Výše jsme si povšimli, že jsou pozoruhodné nepatrností svého vnějšího projevu: skutečný pohyb obsažený v Bulstrodeově konání je téměř zanedbatelný. Nyní můžeme vidět, že tento nedostatek aktivity se odráží i v našem zkoumání Bulstrodeovy mysli: Bulstrodeovo chování vykazuje určitý nedostatek racionality a uvědomění. Přestože oba činy, jimiž porušuje příkazy lékaře, jsou pod zmíněnými neutrálními popisy úmyslné, on sám nemůže vysvětlit, proč tak jednal. Proto se také zdráháme je vůbec nazvat „jednáním“: to, co se s Bulstrodem děje, spíše vypadá, jako by ustupoval inklinaci a poddával se motivu, než že by jednal na jeho základě.

Celé toto oslabené autorství činu je také vidět na tom, jak je Bulstrode v době rozhodování nepřítomný a roztržitý, což poukazuje k nedostatečné racionální kontrole nad tím, co dělá. Jako by kvůli zacyklenému rozvažování byl jeho rozum mírně vyšinutý a jeho schopnosti jasného rozhodování a pádné vůle, kterými jinak vyniká, byly dočasně ochromeny a potlačeny. Proto je celý jeho zjev během rozmýšlení alternativ jednání váhavý, zpomalený a jakoby zamrzlý. Protože Bulstrode není zcela duchem přítomný, usebraný a soustředěný, nemohou být jeho činy v plném smyslu jeho vlastní, protože takové autorství je svázáno jen s jasně pojatým úmyslem, který Bulstrodeovi chybí.

Celý Bulstrodeův postoj navíc budí dojem, že se snaží od svého jednání co nejvíce distancovat. Vypadá spíše jako člověk, který přihlíží činům někoho jiného, než jako sám jejich autor. Tato distance je výsledkem celkové Bulstrodeovy nejistoty ohledně vlastního jednání, kterou jsme naznačili výše. Na určité rovině cítí, že jeho jednání je nesprávné, a nemůže za ně plně ručit, přestože si vykonstruoval ad hoc výmluvu, že Lydgateovy příkazy nejsou spolehlivé. Jak ukážeme v poslední části, jakési nahlédnutí evidence je nutnou podmínkou sebeklamu, jemuž Bulstrode podléhá.

I když je tedy Bulstrodeovo jednání dobrovolné, protože na určité rovině chce uspíšit Rafflesovu smrt a je motivován touto touhou, jeho vlastní činy nicméně obsahují určitou nezanedbatelnou dávku pasivity a nedostatku racionality, protože je nekoná úmyslně. Proto můžeme mluvit pouze o omezeném, nikoli o plném autorství. Bulstrode byl totiž ve stavu, kdy jeho schopnosti rozumové kontroly byly částečně oslabeny, což je možné chápat jako polehčující okolnost, která snižuje, byť neruší, jeho zodpovědnost za čin: jak jsme zdůraznili dříve, Bulstrode se nemůže v danou chvíli rozhodnout čin neudělat, a to jednak proto, že nemá úmysl, o němž by takto mohl rozhodnout, jednak proto, že jeho schopnost rozumové kontroly, a tudíž sama schopnost se rozhodovat, je v důsledku dočasného vyšinutí jeho myšlení oslabena.

Pokusili jsme se ukázat, že tato jistá pasivita a oslabené autorství jsou charakteristické pro působení skrytého motivu, který byl zamaskován sebeklamným mechanismem. Tento motiv není pro Bulstrodea samého transparentní, jak jsme viděli v poslední části citovaného textu. Jeho touha po Rafflesově smrti působí pouze skrytě na nevědomé úrovni: ohýbá Bulstrodeovo rozhodování nikoli vědomým argumentem, ale nenápadně a nepřímo na způsob jakési gravitační síly – proto Bulstrode svůj motiv jasně nerozeznává. Realizace jeho touhy po Rafflesově smrti je navíc maskována ad hoc ospravedlněním a manipulací faktů. Zde je klíčová minimální povaha jeho činů, díky níž může být jejich pravá povaha snadno odvysvětlena. V závěrečné části blíže popíšeme vnitřní mechanismus této Bulstrodeovy sebeklamné strategie, jak překonat vnitřní konflikt.

6. Nevědomost, omyl a sebeklam

V našem pojednání o Bulstrodeově zodpovědnosti zůstává ještě jedna pochybnost, s níž se musíme vypořádat: Bulstrode dvakrát dopouští, aby byly porušeny Lydgateovy pokyny o Rafflesově léčení. Přitom je ale v té chvíli už přesvědčen, že tyto příkazy nejsou důvěryhodné, a proto věří, že jejich porušením nezhoršuje Rafflesův stav. Nejedná se tedy nakonec o případ, že uspíší Rafflesovu smrt nevědomě?

V jistém smyslu Bulstrode opravdu neví, co dělá. Tento smysl je nicméně odlišný od případu, kdy nevědomost omlouvá a zbavuje zodpovědnosti. Tak tomu je například u paní Abelové, která neví, že zhoršuje pacientův stav, když mu dává opium a brandy, protože nezná příkazy lékaře. Nemůžeme ji proto v žádném smyslu vinit, protože ona uspíšila Rafflesovu smrt nevědomě, a tedy nedobrovolně.

Bulstrodeův případ je však odlišný, protože Bulstrode je explicitně varován Lydgatem, který mu vysvětlil, jaké nebezpečí představují opium a alkohol pro Rafflesův zdravotní stav. Navzdory Lydgateově jasné autoritě v tomto případě ji však Bulstrode začne zpochybňovat a Lydgateovo varování odvrhne jako nedůvěryhodné a přesvědčí sám sebe, že ani opium, ani alkohol Rafflesovi neuškodí. Tím však v důsledku zároveň popře, že porušením příkazů lékaře napomáhá Rafflesově smrti. Namísto tvrzení, že neví, co dělá, bychom tedy spíše měli říci, že se mýlí v tom, co dělá.

Bulstrodeův omyl je však zvláštního druhu. Přestože jsme řekli, že na vědomé rovině se Bulstrode mýlí v tom, co dělá, víme, že na jiné rovině musí vědět, že Lydgateovy příkazy jsou důvěryhodné a pacientovu zdraví prospívají: kdyby to totiž nevěděl, jeho touha po Rafflesově smrti by nezpůsobila, že se jimi odmítne řídit. Tento fakt byl dokonce nutný k naší identifikaci jeho jednání jako „snahy přitížit Rafflesovi“. Kdyby nechápal, že porušením příkazů lékaře zhoršuje pacientův stav, jeho touha po pacientově smrti by se v tomto neuposlechnutí nemohla realizovat. Můžeme tedy otázku uzavřít tvrzením, že Bulstrodeova pochybení nejsou nedobrovolná z nevědomosti, protože jeho chování prozrazuje určitý druh poznání relevantního faktu. Toto poznání je však obcházeno klamavým mechanismem, jehož výsledkem je pomýlení na vědomé úrovni. [30]

Zvláštní povaha Bulstrodeova pomýlení je typická pro sebeklamný charakter jeho chování. Co dělá z tohoto „omylu“ případ „klamu“, je za prvé výše zmíněný fakt, že na nějaké úrovni Bulstrode musí nahlížet, jak se věci mají, za druhé pak zdroj tohoto pomýlení. [31] Bulstrode je přesvědčen, že porušením Lydgateových příkazů nezhoršuje Rafflesův stav, protože nechce vědět opak. Uhýbá před tímto poznáním z hrůzy, že by snad mohl dělat něco nesprávného. Tato úzkostlivost působí jak během rozhodování, tak i později v jeho reflexi. Mohli bychom říci, že Bulstrodeova pomýlená přesvědčení jsou pokřivována a motivována tímto strachem ze ztráty vlastního morálního profilu, na němž Bulstrode úzkostlivě lpí. Je nicméně důležité, že jeho provinění je možné pouze potud, pokud je takto zakryto a zamaskováno.

Podívejme se nyní blíže na pochod, jímž se Bulstrodeovo rozvažování stalo aktem vnitřního klamání. Je třeba nejdříve poznamenat, že Bulstrodeův pomýlený soud vzniká spojením dvou vlivů: Přiklonění k nesprávné alternativě bylo způsobeno touhou po Rafflesově smrti. Tato touha působila na způsob gravitační síly během zvažování dvou možností. Vědomý proces rozvažování byl na druhé straně pokřiven touhou zůstat bezúhonným a bez viny. První touha zapříčinila nesprávné rozhodnutí, zatímco ta druhá pouze zastírala onu první a umožnila jí působit skrytě. Bulstrodeovo rozvažování se tedy namísto hledání nejlepší alternativy jednání přiklonilo k předem žádanému výsledku a příslušným způsobem přizpůsobilo důvody v jeho prospěch. [32]

Klíčová je zde okolnost, že „gravitační vliv“ v rozhodování je vyvíjen touhou, jejíž realizaci si Bulstrode sám zakázal. [33] To je vlastní příčinou jeho vnitřního konfliktu a důvodem, proč touha nabude převahy v rozhodnutí pouze skrytým způsobem. Takto potlačena se může v jednání realizovat pouze nepřímo a nenápadně: ponouká Bulstrodea váhat tam, kde by měl jednat bez rozvažování, způsobí, že příliš rychle přijme omluvu za zapomenutí části instrukce, a nakonec ho vede k tomu, že ospravedlní nedůvěryhodnost Lydgateových příkazů důvodem, který v žádném případě nezakládá evidenci (totiž že navzdory Lydgateovým opatřením Raffles stále nespí). [34]

Takto nepřímé působení by nebylo nutné, kdyby Bulstrode jednal z upřímného zájmu o Rafflesovo zdraví. V takové touze by nebylo nic zavrženíhodného, nebyl by žádný důvod si ji nepřiznat, a musela by tedy explicitně vstoupit do Bulstrodeova rozvažování. První otázka, která by vstoupila do jeho myšlenek ve chvíli, kdy stojí se svícnem na schodech, by musela být: „Ale opravdu Lydgateovy předpisy Rafflesovi pomohou?“ Aby tato otázka byla vůbec možná, musel by mít nějakou předchozí pochybnost o Lydgateově lékařské kompetenci, například nějakou špatnou zkušenost. Žádná taková pochybnost však neexistuje a fakt, že Bulstrode skutečně začne pochybovat o Lydgateových příkazech, není proto než plodem jeho pokřiveného myšlení.

Poznamenali jsme dříve, že Bulstrodeovo vědomí se během závěrečné scény zdá mírně vyšinuté a že tato roztržitost vysvětluje selhání v jeho uvažování, které ústí do sebeklamu. Vysvětlili jsme, že tato roztržitost byla způsobena neřešitelným konfliktem mezi Bulstrodeovou silnou touhou po Rafflesově smrti a jeho zavržením jakéhokoli jednání v tomto směru. Protože Bulstrode nemohl potlačit pokušení a zároveň nemohl povolit jednání, neúmyslně přijal strategii, jak překonat tento konflikt: uvolnit pozornost a racionální kontrolu a jednat ve směru své touhy, ale tak minimálním způsobem, že to mohlo být odvysvětleno jen nepatrnou manipulací evidence. [35]

Závěr

Cílem tohoto textu bylo vysvětlit typ morálního selhání, jenž se zásadním způsobem vymyká standardním analýzám rozpracovávaným v současné literatuře (činu amorálního člověka a jednání ze slabé vůle). Jedná se o čin, kterého viník nelituje, protože nenahlíží, že udělal něco nesprávného. Snažili jsme se ukázat, že přinejmenším část těchto případů lze vysvětlit tak, že jednající upadá do určitého sebeklamu, díky němuž na vědomé úrovni nepojme jasný zlý úmysl, přestože ve skutečnosti zlý motiv má. Tak bankéř Bulstrode jednal s motivem zbavit se Rafflese, přestože by ani sobě, ani druhým vědomě nepřiznal, že měl v úmyslu se Rafflese zbavit.

Toto sebeklamné provinění bez úmyslu má ovšem velmi komplexní charakter, který vyžadoval poměrně hlubokou sondu do psychologie jednajícího. Předně bylo třeba vysvětlit, jak je vůbec možné, aby došlo ke zmíněnému odklonu úmyslu od motivující touhy. V první části článku jsme ukázali, že to je umožněno velmi specifickou podobou jednání a jeho okolností: jednání nemělo podobu jednorázového rozhodnutí, nýbrž vyžadovalo delší časový úsek, během něhož se v téměř nepostřehnutelných krocích čin realizoval s co nejmenším přispěním jednajícího. Jen tato minimalita a neurčitost umožnila manipulaci a desinterpretaci faktů, která je základem sebeklamu. Právě tato zvláštní podoba činu však zároveň tento typ morálního selhání vyčleňuje ze standardní analýzy v současné teorii jednání, která se soustřeďuje na jednorázové jednání provedené na základě jasně pojatého důvodu.

Stupeň pasivity, který jsme ukázali jako charakteristický pro sebeklamné provinění, se však dále promítl do hlavní otázky textu: na základě čeho může být jednající činěn zodpovědným za provinění, u něhož nepojal jasný úmysl, který by v kritickou chvíli mohl zavrhnout jedním aktivním rozhodnutím? Ve čtvrté části jsme ukázali, že přestože se jednající ke zlému činu (zabití Rafflese) nerozhodl, přesto jej učinit chtěl, a díky tomu můžeme říci, že činil zlo dobrovolně, i když ne úmyslně. Přesto je však míra jeho zodpovědnosti nižší než v případě, kdy by nemorální variantu vědomě zvažoval. Je to dáno tím, že jeho schopnost racionální kontroly je v dané chvíli oslabena – ukázali jsme, že díky sebeklamu u něj dochází k jakémusi vyšinutí rozumových schopností, které je důsledkem neřešitelného vnitřního konfliktu jeho motivů – touhy učinit něco nemorálního a morální zábrany. Východisko nalézá mysl jednajícího v sebeklamném mechanismu, který tím, že na vědomé úrovni zmanipuluje fakta, učiní zadost oběma motivům. Na jiné rovině však jednající pravou povahu věcí zná, proto nemůžeme mluvit o jednání z nevědomosti.

V textu jsme se pokusili ukázat, v jakém smyslu můžeme u sebeklamného provinění činit jednajícího zodpovědným za jeho jednání. Tím ovšem vyšetřování jeho zodpovědnosti nekončí – prokázali jsme sice jeho autorství, zároveň se však ukázalo, že bylo určitým způsobem oslabené. Protože tak neexistuje jeden okamžik, kdy by se jednající mohl rozhodnout zlý čin neučinit, musíme se ptát, v jakém smyslu tedy bylo v jeho moci mu zabránit a za co vlastně můžeme jednajícího vinit. Další zkoumání, které ovšem přesahuje rámec tohoto textu, by vyžadovalo dvojí: Předně by bylo třeba prozkoumat rozvoj sebeklamu v čase před proviněním, abychom zjistili, zda mu jednající mohl zabránit, a zda bychom tedy jeho chybu mohli lokalizovat v nějakém zanedbání v minulosti.

Protože v případech oslabeného autorství činu přenášíme soud na charakter jednajícího, je třeba dále zvážit, jaký typ charakterové vady můžeme jednajícímu vyčítat. Hraje-li v provinění klíčovou roli určitý typ nevědomosti a pomýlenosti, je jeho zdrojem vlastně kognitivní defekt, jenž spadá pod schopnost poznávat a soudit. Charakterová dispozice, kterou budeme sebeklamné provinění vysvětlovat, se tak bude muset týkat schopnosti soudit a jejích defektů v podobě zaujatosti, vnitřní nepoctivosti či nespravedlnosti. [36] Ctností se zde naopak ukáže určité vědění, a to takové, které je výsledkem nezaujatého a nestranného vnímání, myšlení a představování. V předchozím textu jsme tedy nabídli určitou interpretaci sókratovské teze, že ctnost je věděním. [37]