Bankéř Bulstrode a problém zodpovědnosti a sebeklamu. Odpověď na kritiku Petra Adámka

Kamila Pacovská

V článku Bankéř Bulstrode nečiní zlo úmyslně. Případ sebeklamného provinění, který vyšel v Reflexi 44 (2013), jsem zkoumala typ provinění, který je ve filosofické literatuře často neprávem opomíjen. Jedná se o provinění doprovázené sebeklamem, které jsem studovala na příkladu bankéře Bulstrodea, postavy z románu Middlemarch od George Eliotové. Na článek kriticky reagoval Petr Adámek v textu Sebeklamné provinění aneb případ bankéře Bulstrodea napodruhé, který vyšel v Reflexi 46 (2014). V tomto textu Adámek formuluje závažnou kritiku, vůči níž je třeba se hájit: předkládám podle něj závěr, který je „ve své podstatě nemorální, neboť nás vede k tomu, abychom bagatelizovali zlo“. [1] Než se však dostanu k odpovědi, která bude vyžadovat poměrně zevrubný výklad pojmu sebeklamu, je třeba uvést na pravou míru několik hrubých zkreslení, jichž se Adámek ve svém textu dopouští. Tato zkreslení nejsou totiž ojedinělá v tom druhu kritiky, při níž autor přichází z jiné filosofické tradice a je vybaven jinými pojmy, metodou, či dokonce strukturou otázek. Asi nepřekvapí, že toto zkreslení se týká právě a především formulace onoho nemravného závěru.

1. Výchozí pojmy a hlavní teze článku

Kritizuje-li autor nějaký argument z pozic jiné tradice, je věcí odborné slušnosti nejprve se ubezpečit, zda dobře rozumí pojmům, které jeho oponent používá, a případně se s nimi – s využitím odkazů na odbornou literaturu – obeznámit. Adámek však významy pojmů, které užívám a které fixuji pomocí definic a odkazů na autory a texty české odborné veřejnosti poměrně známé, systematicky pomíjí nebo je výrazně posouvá. Zcela ledabyle směšuje základní pojmy již při úvodním shrnutí hlavního argumentu. Vinou toho mu uniká pointa celé druhé poloviny článku (především části 4), jež má dokázat, že sebeklamné provinění, byť není vedeno zlým úmyslem (v případě bankéře Bulstrodea úmyslem zabít Rafflese) a není v tomto smyslu úmyslné, je konáno dobrovolně, a proto je možné za něj činit jednajícího zodpovědným. Základem pro připsání dobrovolnosti jednání se stává motiv jednání – v případě Bulstrodea jeho jasně vykazatelná (a vykázaná) touha se Rafflese zbavit. Podle Adámka však údajně dokazuji, že jednající jedná „svobodně“ (namísto „dobrovolně“) a že připsání zodpovědnosti je umožněno „skrytou touhou po zlu“ (namísto skryté touhy uspíšit smrt Rafflese). [2]

Takové formulace kromě toho, že se dopouštějí závažné nepřesnosti, zcela zatemňují dvě rozlišení klíčová pro smysluplnost celého argumentu, totiž 1) rozlišení mezi jednáním dobrovolným a úmyslným a 2) rozlišení mezi různými popisy onoho „zla“, z nichž některé jsou v jednání zamýšlené, jiné však nikoli. V textu dokazuji, že Bulstrode uspíší smrt Rafflese dobrovolně, ovšem nikoli úmyslně. Úmyslně poruší příkazy lékaře (jeden popis „zla“), nelze však říci, že by zamýšlel uspíšit smrt Rafflese (druhý popis „zla“), a už vůbec ne že touží po zlu jako takovém. Výrazy „popis jednání“ (action description) nebo „jednání pod určitým popisem“ (acting under a description) sice nejsou v českém prostředí tak zažité, ale už přes půl století platí za klíčové pojmy anglosaské teorie jednání. [3]

Respekt k pojmům kritizovaného autora není jen projevem puntičkářského lpění na formě a přesnosti. Kvůli neznalosti příslušné diskuse Adámek nesprávně chápe sám problém, o nějž v mém článku jde: hlavním úkolem, který na začátku jasně formuluji, je dokázat, že sebeklamné provinění je dobrovolné a jednající je za ně zodpovědný. Pokud Adámek nepochopil, proč je třeba toto dokazovat (argument odbyde jednou větou s tím, že se jedná o „vyumělkovanou konstrukci“), [4] znamená to, že nepochopil velkou část mého textu. V té nota bene dokazuji přesný opak výše zmíněného „nemravného závěru“ – totiž že přes veškeré pochyby Bulstrodeovi můžeme připsat autorství onoho činu, a tedy i zodpovědnost za něj. Úvaha o povaze jeho zodpovědnosti za čin (totiž že ji můžeme považovat v určitém smyslu za sníženou) je až jakýmsi dodatkem k tomuto hlavnímu závěru.

2. Zodpovědnost a vina

Jedním z důvodů, proč Adámek považuje mé závěry o Bulstrodeově zodpovědnosti za zlehčování jeho viny, je ten, že nerozlišuje mezi zodpovědností a vinou. Je třeba si však uvědomit, že otázka, zda člověk je či není zodpovědný za určité zlo, je odlišná od otázky po zdroji jeho viny. V prvním případě se ptáme, zda a jak dotyčný zlo způsobil svým jednáním, v druhém případě se ptáme, v čem tkví jeho pochybení, chyba, selhání či nedostatek, za něž ho můžeme vinit. První otázka se táže po vztahu jednajícího k zlému důsledku, druhá po jeho zavinění. V případě tradičně pojatého amorálního činu, kdy se jednající chladnokrevně rozhodne učinit něco, o čem ví, že je to špatné, tyto dvě perspektivy více méně splývají: zodpovědnost i pochybení lokalizujeme do rozhodnutí jednajícího. Že se mohou radikálně rozcházet, můžeme vidět například na zavinění z nedbalosti. Řidič, který srazí dítě kvůli předchozí nedbalosti (např. neseřídil brzdy, opil se), je za jeho smrt zodpovědný, protože řídil auto, které ho zabilo. Jeho pochybení však nespočívá v úmyslu či rozhodnutí zabít dítě. Jeho chybou byla předchozí nedbalost, která měla nešťastnou shodou okolností za následek smrt dítěte. [5]

Úvaha o vině se v tomto případě bude rozkládat do dvou složek: předně budeme řidiče vinit za onen čin – za to, že zabil dítě (byť neúmyslně). Zároveň jej ale budeme vinit za pochybení, kvůli němuž se tragédie stala: za jeho nedbalost. Čím slabší je pak autorství daného činu, tím větší bude tendence lokalizovat zdroje viny mimo samu událost jednání. Je-li například provinění spíše spontánní reakcí na danou situaci a nepředchází-li mu rozvažování a rozhodnutí, budeme často chybu hledat v charakteru jednajícího, který se v jeho reakcích odráží. [6] To, že v daném případě prokážeme nižší míru autorství činu (jako u činu z nedbalosti nebo u spontánní reakce), však v žádném případě automaticky neznamená, že se tím snižuje vina. Důkladná analýza povahy autorství činu naopak umožňuje správně identifikovat charakter této viny. [7]

Právě tato analýza byla cílem mého článku o Bulstrodeově provinění. Protože mě zajímala povaha jeho zodpovědnosti za jednání, omezila jsem se na izolovanou událost jednání a otázku po zdrojích viny, která naopak často vyžaduje širší kontext, jsem záměrně ponechala stranou (u sebeklamného provinění se jedná o velice komplexní problém, který by vyžadoval mnohem rozsáhlejší studii). Zajímalo mě tedy, zda a v jakém smyslu Bulstrodea můžeme činit zodpovědným za to, že uspíšil smrt Rafflese. Interpretaci Bulstrodeova činu totiž hrozí mnohem závažnější zlehčení než to, o němž hovoří Adámek: Hrozí, že jeho čin bude chápán právě jako pouhá nedbalost. V této interpretaci by se Bulstrode provinil tím, že zanedbal příkazy lékaře, následkem čehož Raffles zemřel, ale nikoli tím, že chtěně (dobrovolně) uspíšil smrt Rafflese. Cílem 4. části bylo dokázat, že Bulstrode smrt Rafflese nejen způsobil (např. svou nedbalostí), ale dobrovolně ji uspíšil – byl autorem tohoto činu. Kdyby se nepodařilo prokázat, že motivem porušení příkazů lékaře byla touha napomoci smrti Rafflese, že to naopak byla pouhá nedbalost, Bulstrodeova vina by měla zcela jiný charakter: Mohli bychom ho volat k zodpovědnosti pouze za onen důsledek (smrt Rafflese), nikoli za čin uspíšení smrti Rafflese.

Bulstrode tedy právě tento čin provedl dobrovolně – na rozdíl od neúmyslného zabití čin proto vyjadřuje jeho chtění, a tím i jeho charakter, v nichž díky tomu můžeme hledat zdroje viny. Míra Bulstrodeova autorství je však omezená. Jak jsem se snažila ukázat a jak ještě ukážu níže, Bulstrode se vědomě nerozhoduje uspíšit smrt Rafflese, ani nemůžeme říct, že to vědomě zamýšlel. Na rozdíl od činu, při němž jednající přesně ví, co dělá, a jemuž předchází jasné rozhodnutí a transparentní úmysl, je míra jeho kontroly nad jednáním a míra jeho autorství omezená. Tato míra vyjadřuje, nakolik je jednající v činu přítomen a nakolik se s činem identifikuje. V částech 5 a 6 svého článku jsem se snažila ukázat, že v sebeklamném provinění je jednající přítomen jen v omezeném smyslu a že je pro něj typická velká míra pasivity. Sníženou míru autorství jsem pak přirovnala ke stavům omezené racionality způsobené afektem, únavou apod. Mohli bychom diskutovat o tom, zda tato snížená racionalita v nějakém relevantním smyslu část jeho viny omlouvá – tomu by mimo jiné napovídal fakt, že mnoho lidí po přečtení příběhu Bulstrodea lituje. Avšak vzhledem k tomu, že Adámek se ve své kritice k této otázce nevyjadřuje, ponechám ji zde otevřenou. Adámek totiž popírá sám její základ, totiž že Bulstrodeův čin byl neúmyslný – a právě toto je třeba vyjasnit nejdříve.

3. Sebeklam

Adámek nenahlíží smysluplnost mého důkazu autorství Bulstrodeova činu, protože jeho jednání považuje za vědomé a úmyslné. Z toho důvodu se ve své polemice soustředí na vyvrácení dvou mých předpokladů, které v textu formuluje následovně: „a) Vědění o zlu, resp. zlý úmysl lze omezit jen na to, co je ve chvíli jednání ve vědomí; b) Vědění o zlu nutno pochopit odděleně od vědění o celkové situaci, v níž k realizaci zla došlo, příp. vůbec od vědění o mravní kontinuitě života jednajícího.“ [8] Uveďme pro přesnost, že „věděním o zlu“ se zde míní poznání jednajícího, že čin, který vykonává nebo se jej vykonat chystá, je činem morálně zavrženíhodným – v tomto případě poznání skutečné povahy jednání (uspíšení smrti Rafflese) splývá s poznáním jeho morální zavrženíhodnosti. Otázka, jak chápat vědění a uvědomění si něčeho v praktické situaci, stojí vlastně v pozadí celého mého článku. Je to proto, že právě tato otázka je klíčová pro interpretaci fenoménu sebeklamu, který definuje analyzovaný typ provinění. Diskusi o pojetí úmyslu a praktického vědění zde tedy nelze oddělit od otázky, co je sebeklam, resp. od otázky, zda sebeklam existuje. Domnívám se, že právě v tomto bodě se má a Adámkova pozice zásadně liší.

Pro mé chápání povahy Bulstrodeova provinění je klíčové, že ve chvíli jednání si Bulstrode plně neuvědomuje, co dělá – nechá sice paní Abelovou dávat Rafflesovi dávky opia a vydá jí klíč od komory s brandy, ale už si neuvědomuje, že to dělá proto, aby uspíšil Rafflesovu smrt. Jinými slovy, nečiní tak s úmyslem uspíšit Rafflesovu smrt. Jak jsem se snažila ukázat v 2. a 6. části svého článku, podléhá zde zvláštnímu typu zaslepenosti, vnitřní lži, o níž přesvědčil sám sebe. Adámek ovšem neuznává, že bychom v tomto případě mohli mluvit o nepřítomnosti vědění. Na pomoc si bere události z předchozího večera, kdy Bulstrode explicitně a jasně identifikuje svou touhu po smrti Rafflese a odsoudí ji – je zjevné, že v té chvíli Bulstrode ví, že chce Rafflesovu smrt, a ví, že tato touha je zavrženíhodná. A co víc, sám ji zavrhne. Adámek zcela správně říká, že „Bulstrode od počátku ví, že chce něco, co je zlé“. [9] Tato epizoda, s níž ostatně pracuji ve svém článku i já, pro Adámka představuje základ pro tvrzení, že Bulstrode i o den později v tomtéž smyslu ví, že chce uspíšit smrt Rafflese a že tento záměr je zavrženíhodný. Zde se však naše interpretace rozcházejí – zatímco v mé interpretaci dochází u Bulstrodea během osudového dne k důležitému vývoji, během něhož se u něho rozvíjí sebeklam postihující jeho vědění, Adámek tento proces ani jeho výsledek za relevantní
nepovažuje.

Vykázání změny a vývoje v Bulstrodeových přesvědčeních je však nutné k tomu, abychom v jeho případě mohli mluvit o sebeklamu. Sebeklam totiž podobně jako klamání druhého vyžaduje určitý časový úsek, v němž mluvčí sám sebe (resp. druhého) přesvědčuje o lži. Člověk, který klame, v obou případech musí znát pravdu a zároveň musí přesvědčovat sebe či druhého o něčem, o čem ví, že to je v rozporu s pravdou. [10] K tomu využívá různé strategie jako manipulace faktů, zdůrazňování aspektů, které nejsou relevantní, ignorování evidence apod. Tento proces je v případě klamání sebe sama mnohem komplikovanější než v případě klamání druhých. Mohli bychom říci, že při klamání sebe sama dochází k jakémusi rozdvojení – člověk, který poznává pravdu (Bulstrode, který ví, že opium a alkohol jsou pro Rafflese škodlivé), sám sebe přesvědčí o opaku (Bulstrode zpochybňující tvrzení lékaře o jejich škodlivosti). V určitém smyslu tedy sebeklam vyžaduje, aby člověk zastával zároveň dvě vylučující se přesvědčení. Mnoho autorů možnost takového stavu mysli popírá či tento definiční požadavek sebeklamu oslabuje. Já se přikláním k analýzám Amélie Rortyové, která tato odporující si přesvědčení klade do různých rovin vědomí či spíše do různých rovin uvědomělosti. [11] Domnívám se, že toto pojetí vystihuje můj příklad, protože – jak jsem ukázala v 6. části svého článku – Bulstrode i v době, kdy už vědomě neuznává, že porušením příkazů lékaře napomáhá Raffle­sově smrti, přesto v určitém omezeném smyslu ví, že Rafflesovu smrt uspíšit chce a že opium a brandy k tomuto cíli povedou.

V podstatě celá první polovina mého článku měla za cíl ukázat, že příběh bankéře Bulstrodea můžeme interpretovat jako případ takto definovaného sebeklamu, a to nejen sebeklamu týkajícího se pouhých přesvědčení, ale navíc sebeklamu, který se týká jednání (resp. úmyslu): Bulstrode se totiž klame nejen v otázce škodlivosti opia a brandy, ale také a především v otázce toho, co dělá, tj. zda uspěšuje smrt Raffle­se. Především 2. část mého článku detailně popisuje proces Bulstrodeova vnitřního klamání, tedy proces, v němž se mění jeho vnitřní postoj k tomu, co chce učinit (tento popis Adámek nesprávně chápe jako nekonsistenci). [12] Uznáme-li, že existuje cosi jako sebeklam a že v Bulstrodeově případě se o sebeklam jedná, stane se zřejmým, proč je důležité rozlišovat, co je obsahem Bulstrodeovy mysli v jednotlivých časových momentech, a to právě proto, že sebeklam tyto obsahy mění: Na začátku procesu Bulstrode jasně ví, že předpisy lékaře musí dodržet a že pokušení je porušit plyne z jeho touhy po odstranění Rafflese, na konci procesu tyto předpisy porušuje s tím, že popírá jejich souvislost se smrtí Rafflese. Je tedy patrné, že v otázce vědění o zlu a zlém úmyslu je u sebeklamného jednání třeba brát v úvahu „to, co je ve chvíli jednání ve vědomí“ (první z předpokladů uvedených výše).

Vrátíme-li se ke srovnání sebeklamu s klamáním druhého, povšimneme si ještě jedné důležité charakteristiky: Klamající člověk má zájem na tom, aby druhý člověk uvěřil jeho lži, má pro klamání motiv. Podobně tomu je i v případě sebeklamu, v němž právě existence motivu pomáhá odlišit tento případ od pouhého omylu: Lživé přesvědčení je totiž pro daného člověka výhodné, je v jeho zájmu, vyhovuje nějaké jeho touze či emoci. [13] Často se také v případě sebeklamu hovoří o „motivovaném přesvědčení“, i když tuto charakteristiku splňují i různé typy racionalizací, zaujatých soudů či sebenaplňujících se proroctví, které sebeklamem v úzkém smyslu nejsou. Právě existence touhy po Rafflesově smrti hraje klíčovou roli ve vysvětlení Bulstrodeova sebeklamu (jak detailně ukazuji v 6. části): Na začátku procesu, kdy Bulstrode ještě vnímá jasně, tuto touhu jasně identifikuje a odmítá pokušení zahrávat si s příkazy lékaře. Postupem času však svůj postoj k příkazům lékaře mění právě proto, že je to v souladu s tím, po čem touží. Zároveň ovšem mění postoj ke svému budoucímu jednání.

Mohli bychom se ale ptát, proč se Bulstrode musí uchylovat k vnitřnímu klamání. Proč prostě neudělá, co udělat chce? Zde se ukazuje další klíčová podmínka sebeklamu, totiž že jeho nositel se před sebou snaží zatajit něco, co by pro sebe nemohl schválit. Jak víme, Bulstrodeovi velmi záleží na morálním charakteru vlastního jednání a tento zájem je důvodem, proč se ohledně něj musí sám obelhávat: Bulstrode musí sám sebe přesvědčit, že porušením příkazů neškodí Rafflesovi, protože jinak by si musel přiznat, že je vrahem, a toto vědomí by nesnesl. Činí tak strategií typickou pro sebeklam – vymyšlením falešného důvodu, který ospravedlní ono nepravdivé přesvědčení. [14] Obě popsané změny Bulstrodeových přesvědčení jsou tedy motivované – nepřijímá je na základě evidence či jasného zdůvodnění. Že tyto motivy působí mimo jeho uvědomění, není nic podivného – motivy obecně nemusí být vědomé a to, že nás v našem jednání a myšlení nezávisle na naší vůli ovlivňují různé touhy a strachy, snad není třeba složitě dokazovat.

4. Vědění o dobru a zlu

Adámek ovšem neuznává, že Bulstrodeova přesvědčení se během kritické epizody v relevantním smyslu mění. Aby dokázal, že i v době jeho jednání je v Bulstrodeovi „přítomné vědění o dobru a zlu“, [15] poukazuje na mnou zdůrazňovaný fakt, že Bulstrode během celé epizody zažívá bouřlivý vnitřní konflikt. „Co jiného je však tento vnitřní boj než vědění o rozporu dobra a zla ve mně, resp. vědění o mém špatném svědomí. Bez tohoto vědění je přece řeč o vnitřním boji nesmyslná!“ [16] Jedná se o jedno z míst, kde vágnost Adámkovy terminologie – když hovoří o dobru a zlu bez upřesnění, co se jimi míní v konkrétním jednání – zakrývá skutečný problém. V Bulstrodeově případě totiž vše závisí na tom, jak interpretujeme ono „vědění o zlu“. Tato formulace totiž může v daném případě znamenat mnoho různých věcí: 1) Bulstrode ví, že uspíšit něčí smrt je špatné, 2) Bulstrode ví, že chce uspíšit smrt Rafflese (což je špatné), 3) Bulstrode ví, že porušením příkazů lékaře uspíší smrt Rafflese (což je špatné), 4) Bulstrode ví, že porušit příkazy lékaře je špatné. Protože Bulstrodeův vnitřní konflikt se týká otázky, zda dodržet, či porušit příkazy lékaře, muselo by být „vědění o zlu“ interpretováno jako 4). Jak ukážu, Bulstrodeovi však musíme připsat pravý opak.

Nejprve podotkněme, že obecně není pravda, že vnitřní konflikt musí být způsoben sporem dobra a zla, resp. váháním, zda učinit to, co je správné, nebo to, co je nesprávné. Vnitřní konflikt a váhání svědčí primárně o tom, že člověk neví, jak jednat, a rozhoduje se mezi alternativami, které pro něj mají přibližně stejnou přitažlivost. Dává naprosto dobrý smysl hovořit o takovém boji i tam, kde daný člověk „jen“ neví, která ze dvou alternativ je lepší, nebo – jak tomu často bývá – která je horší. Podobně lze o vnitřním boji mluvit i tam, kde se člověk jen nemůže k něčemu odhodlat, nebo naopak tam, kde se snaží něčemu odolávat. Ani zde však není nutným předpokladem „vědomí sporu dobra a zla“, ale vyrovnanost obou alternativ jednání.

Bulstrode váhá mezi tím, zda dodržet či nedodržet příkazy lékaře (a napravit či nenapravit opomenutí). My víme, že vyrovnaná přitažlivost obou variant je dána na jedné straně touhou zbavit se Rafflese tím, že mu ponechá dávky opia (ona „zlá“ varianta), na straně druhé morální zábranou (to, že někoho nezabijeme, bych nenazývala „dobrem“). Toto však Bulstrode neví a nenahlíží. V momentě váhání na schodech, tj. v momentě, kdy učiní zásadní krok v klamání sebe sama, se nerozhoduje mezi tím, zda udělá to, co je správné (starat se o Rafflese), nebo to, co je špatné (zbavit se Rafflese) – podle toho, jak je v textu románu líčen sled jeho myšlenek, Bulstrode nerozvažuje o těchto variantách a ani Adámek nakonec nedokáže opak. [17] Vycházíme-li z textu, dochází u Bulstrodea v tomto momentě naopak právě k jakémusi přepsání toho, co pro něj znamená správná a nesprávná alternativa: Bulstrode sám sebe přesvědčí o tom, že porušit příkazy lékaře vlastně není nesprávné. Je to klíčový okamžik, kdy u Bulstrodea dochází k oné změně popsané výše: Na základě vymyšleného odůvodnění (příkazy lékaře nejsou důvěryhodné) změní své přesvědčení a spolu s ním i postoj k tomu, co je správné či nesprávné, a tedy i k tomu, co chce dělat: Protože příkazy lékaře už nepovažuje za důvěryhodné, nevadí, když je nedodrží. Jednání, které ještě předchozího večera považoval za nesprávné, nyní považuje za přípustné.

Že jednání bankéře Bulstrodea v románu Middlemarch je správné interpretovat uvedeným způsobem jako případ sebeklamu, dokládají i pasáže, v nichž Eliotová sama Bulstrodeův charakter a jednání komentuje, a také závěrečná Bulstrodeova slova, v nichž popírá veškerou vinu. [18] Přesvědčivé argumenty, že v případě bankéře Bulstrodea lze mluvit o sebeklamu a sebe-klamání ve výše definovaném smyslu, však nalezneme i ve filosofické literatuře: Dana K. Nelkinová ve svém článku Self-Deception, Motivation, and the Desire to Believe ukazuje, že v případě Bulstrodea se jedná dokonce o „paradigmatický případ sebeklamu“ – právě ve chvíli váhání na schodech (cituje dokonce sled Bulstrodeových myšlenek) podle ní Bulstrode „navzdory evidenci, již dobře poznává, pojme přesvědčení, že je ve svém jednání zcela bez viny“. [19] Nelkinová tvrdí, že toto přesvědčení je motivováno „jeho touhou, aby platilo, že je zcela bez viny“. [20] Allen Wood navíc ukazuje, že v Bulstrodeově sebeklamu dochází ke skutečnému rozdvojení mysli, protože Bulstrode „jistě ví (na určité [tj. nevědomé – pozn. aut.] rovině), že poskytnutá brandy Rafflese zabila, avšak (vědomě) sám sobě nedovolí tomu věřit“. [21] Eliotová je ostatně ve filosofické literatuře známá a studovaná jako autorka, která se problémem sebeklamu (jako jednoho z nejtypičtějších projevů egoismu) systematicky zabývala – známější jsou v tomto smyslu její postavy Dorothey a Casaubona z Middlemarche. [22]

Vraťme se však k otázce Bulstrodeova soudu o tom, co je správné a co špatné. Pro Adámka výše popsaná změna na rovině vědomého soudu a přesvědčení není pro vysvětlení Bulstrodeova činu podstatná, protože neuznává relevanci rozlišení vědomého a ne-vědomého. Mluvíme-li však o rozhodování či rozvažování předcházejícím nějakému činu, tedy o procesu, jehož projevem může být onen „vnitřní boj“, na nějž Adámek upozorňuje, zajímá nás především myšlenkový pochod jednajícího, tedy vědomá stránka tohoto procesu. Už Aristotelés ve III. knize Etiky Nikomachovy popsal rozvažování jako „hledání“ (1112b21), tedy vědomou aktivitu, která se daří více či méně podle toho, jak je člověk v dané aktivitě zdatný (resp. je vybaven příslušnou ctností rozumnosti). Nebude proti Aristotelovu duchu, když dodáme, že člověk, který rozvažuje dobře, usiluje o nalezení pravdy týkající se toho, co je správné v dané chvíli učinit. To v praktické situaci vyžaduje nejen schopnost logického usuzování, ale také disciplinované zaměřování pozornosti, adekvátní interpretaci situace, případně využití představivosti tam, kde je třeba nalézat nové cesty či argumenty.

Sám Adámek uznává, [23] že jedním z klíčů k Bulstrodeově vině je právě zkoumání způsobu, jakým selhává jeho rozvažování, tedy jeho vědomé posouzení situace. Za normálních okolností, kdy člověk rozvažuje rozumně, je jeho přemýšlení vedeno otázkou, co je v dané situaci dobré udělat. Bulstrode ovšem podléhá určité iracionalitě: Místo aby jeho rozvažování směřovalo k poznání toho, co je správné, stává se jeho cílem ospravedlnění toho, co Bulstrode již předem chce (porušit příkazy lékaře), ale co si nemůže přiznat. Motivem jeho hledání tak není pravda, ale jeho zájem. Jeho rozvažování i výsledný soud jsou tedy zaujaté a pokřivené, a jakožto rozvažování a souzení selhávají. [24]

Jak jsme řekli výše, proces rozvažování je vědomá aktivita, a tudíž se můžeme ptát, do jaké míry je Bulstrode zodpovědný za její selhání (resp. za svůj sebeklam). Při hledání odpovědi na tuto otázku je však opět třeba nepřeceňovat Bulstrodeovu kontrolu: Sebeklam je do velké míry dispoziční a Adámek správně upozorňuje na to, že se u Bulstrodea jeho vzorce rozvíjejí už při jeho prvním pochybení. [25] Jisté je, že proces sebeklamu u něj není úmyslný v tom smyslu, že by si řekl: „Teď musím sám sebe přesvědčit o X“ – předpokladem úspěchu sebeklamu naopak je, že o něm dotyčný neví. Dalo by se sebeklamu tedy v konkrétní situaci předcházet jakousi myšlenkovou disciplínou, sebereflexí a sebekritičností? Odpověď bude záviset na tom, jak nakonec pochopíme onen kognitivní defekt, který je za sebeklam zodpovědný. Domnívám se, že chybu u těchto sebeklamných mechanismů je třeba hledat především v jejich příčině – tj. v neschopnosti přiznat vlastní chybu a přílišném lpění na bezúhonném morálním profilu. Odlišit toto lpění od skutečného zájmu na dobru je však velmi komplikované, a proto rozpracování této chyby ponechám již stranou pro další studii.

5. Svébytnost sebeklamného provinění

Když Adámek tvrdí, že Bulstrode po celou dobu ví, že napomáhá smrti Rafflese, a interpretuje tímto způsobem i celý jeho příběh, nejenže pomíjí, jak Bulstrodeův čin v románu probíhal, ale navíc znemožňuje adekvátní vysvětlení Bulstrodeovy viny, v níž hraje sebeklam zásadní roli. To ostatně není ve filosofické literatuře nic ojedinělého – protože sebeklamné provinění má v určitém ohledu podobnou strukturu jako akrasie či slabá vůle (u obou jednající ví, co je správné, ale podléhá pokušení jednat proti tomuto svému soudu), má mnoho autorů tendenci buď je přímo vysvětlovat jako případ akrasie, nebo naopak připouštět, že akrasie může obsahovat prvky sebeklamu. [26] Jak jsem se však snažila ukázat, existují důležité důvody, proč sebeklamné provinění chápat jako svébytný typ.

Hlavním důvodem je především fakt, že povaha morální chyby v sebeklamném provinění je zcela jiná než při provinění akratickém. To, jak chápeme pochybení jednajícího, má přitom dopad nejen na naši představu o tom, co udělal špatně a za co jej pak viníme (zde mimo jiné proces sebeklamu, který není součástí akrasie). Zároveň nám však správné poznání zdrojů viny dává vodítko k tomu, jak se poučit a provinění propříště předcházet, případně jak se k takovému pochybení vztahovat v případě druhého člověka. Jak jsem zdůrazňovala ve svém článku, sebeklamné provinění se od akratického liší mimo jiné v tom, že jednající nenahlíží svou vinu a činu nelituje. Budeme-li přehlížet roli sebeklamu v této absenci lítosti, připravíme se o prostředky, jak tuto situaci napravit.

Srovnáme-li dále charakterovou vadu jednajícího v případě akrasie a sebeklamného provinění, zjistíme opět, že se v podstatných bodech odlišují. Zatímco v případě akrasie spočívá tato vada v nedostatku sebeovládání a v nedostatečné síle morálního závazku, v případě sebeklamu je tomu jinak. Jak jsme zdůraznili výše, předpokladem sebeklamu je právě tento silný morální závazek, který ovšem do jednání vstupuje nesprávným způsobem. Součást charakterové vady je zde také ona zaslepenost a nepravdivost, o níž jsme mluvili výše a která opět není nutnou součástí akrasie.

Největší hrozba, které se vystavujeme, když odmítáme považovat sebeklamné provinění za svébytný typ, tkví však v tom, že je v dané situaci vůbec nerozeznáme. Ve svém článku jsem poměrně rozsáhle ukazovala, že má-li být sebeklam úspěšný, vyžaduje nenápadnou manipulaci faktů, která je umožňována určitým typem vnějších okolností. Jednání může být potom rozloženo do jednotlivých kroků, které jsou samy o sobě nenápadné. Zatímco tam, kde se jednající přímo rozhodne učinit něco nemorálního, můžeme jednoduše ukázat na toto rozhodnutí, prokázat sebeklamné provinění je podstatně těžší. Pochopení mechanismů sebeklamu a analýza zvláštního typu pasivity, který je v sebeklamném činu obsažen kvůli omezenému autorství, je nutnou podmínkou k tomu, abychom tyto činy byli schopni v konkrétní situaci odhalit. Není pravda, že se zde poukázáním na částečně pasivní charakter jednajícího bagatelizuje jeho vina. Takové tvrzení se zakládá na nepravdivém a zavádějícím předpokladu, že vina předpokládá plné autorství a úmysl. [27]