Rozvíjet nalézané rozpory

Michal Janata

Pavel Kouba, Nietzsche. Filosofická interpretace, Český spisovatel, Praha 1995, 290 str.

Kniha Pavla Kouby Nietzsche. Filosofická interpretace ukazuje konstitutivní rys Nietzschova díla – rozporuplnost – jako možnost nového, jednotnou myšlenkovou perspektivou nedeformovaného přístupu ke skutečnosti. Novost ovšem nespočívá v jednou rozhodnuté perspektivě pohledu, ale v aporiích stále obnovovaného vztahu ke skutečnosti. Kouba postupně snímá z Nietzscheho díla dezinterpretující nánosy, jež na něj navršila různá časová údobí. Pokouší se uchopit Nietzscheho ze samého středu jeho myšlení, z jeho zápasu s morálním viděním světa.

Tak jako mladý klasický filolog Nietzsche ze vzájemné odkázanosti apollinského a dionyského popsal zrození řecké tragédie z ducha hudby, rekonstruuje Pavel Kouba z rozporuplného, ale myšlenkově soudržného Nietzschova díla zrod filosofie z tragické rozeklanosti života. Apollinský pól života – zdání a krásy – vyvažuje opačný pól – dionyský úděs ze života. Dionysos překonává apollinskou strnulou uměřenost svou hloubkou a naopak Apollón krotí bezuzdnou nemírnost Dionysovu. Oba elementy, jak apollinské zdání, tak dionyská strast, jako další výkladová vrstva obou pólů tragického čerpají sílu ze vzájemné odkázanosti: „Tato podmíněnost krásy poznáním životních hrůz je úhelným kamenem Nietzschovy interpretace tragédie“, píše český Nietzschův interpret Pavel Kouba. Tragédie v Nietzscheho pojetí však nevede jako u Schopenhauera k popření, ale naopak k přitakání životu v jeho konstitutivní problematičnosti.

Nietzsche jako pronikavý diagnostik moderní doby spatřuje v objektivismu vědění snahu obejít rozpornost skutečnosti iluzí vědění, které se domnívá, že má svými objektivujícími výkony přístup k celku skutečnosti. Nietzsche neustále demaskuje metafyziku i z ní vycházející moderní vědění poukazováním ke kořenům jejich podmíněnosti. Výklad světa je vždy spoluvytvářen svou konkrétní situovaností. Odkázanost výkladu na svůj protějšek nejpronikavěji Nietzsche ukazuje na příkladu morálky jako paradigmatu zapomenutosti podmínek, z nichž každý výklad vyrůstá. Nietzsche rehabilituje ,pouhé jsoucno‘, svět jevů, jež bylo v hierarchii dosavadní filosofie, tedy metafyziky, podřízeno myšlenkové strategii hledání posledního účelu bytí, posledního smyslu celku. Metafyzická či te(le)ologická perspektiva celku oslabuje existenciální tenzi, jež vyplývá z neodstranitelného rozporu mezi podrobeností celku a jeho zásadní neuchopitelnosti. „Bezvýhradné přesvědčení o smyslu celku se […] jeví jako to, co člověka spoutává a činí bezohledným, neboť vše snižuje na pouhý prostředek, jak tento smysl naplnit“, píše ve svém exkursu o smyslu Pavel Kouba. Nietzschovo pojetí svobody má proto negativní ráz. Odmítnutím celkového smyslu však podléhá život erozi a mělké skepsi, proto si Nietzsche klade úlohu, jak dát tomuto životu váhu. Oním gravitačním polem je Nietzscheho myšlenková figura ,věčného návratu téhož‘. Tím, že lidský život nemá jednotící perspektivu, smysl mimo sebe, se přesouvá těžiště smyslu do jednotlivého činu. Věci a činy přestávají být pouhými průchozími momenty a prostředky ke smyslu, který existuje mimo ně. Účel, který degraduje věci a činy na pouhé prostředky, se stává těžištěm těchto činů a věcí samých. Přítomnost je v sobě samé založenou hodnotou, svou vztažeností k ostatním rozměrům času – tedy k minulosti a budoucnosti – neoslabený, plný, svézákonný čas. Kruhový model času vyjádřený figurou věčného návratu téhož především ukazuje zásadní nevztaženost času k nějakému smyslu či účelu. Čas tak přestává být médiem překonávání minulého budoucím, stává se čirou nahodilostí: „celek se zde neotvírá překročením jsoucna, nýbrž pro ně“, píše Kouba. Vztah celku a jsoucna se tak převrací. Jenže přítomnost nemá jen dimenzi v sobě založené plnosti. Je rovněž rozdílem, diferencí mezi minulostí a přítomností. „Všeovládající přítomnost se změnila v protiklad mezi uzavřenou, omezující minulostí na straně jedné a výzvou a nárokem na straně druhé.“ Z rozdílu mezi těmito možnými přístupy k přítomnosti pak vyrůstá i Nietzscheho pojetí nadčlověka. Smysl se stává tím, co je třeba vytvářet.

Tyto polohy Nietzschova myšlení vyplývají z jeho odmítnutí morálky jako jednotícího pohledu, který člověka zbavuje odpovědnosti rozhodovat se vždy z vnitřku jedinečné situace. Nietzsche tak ruší metafyzický dualismus v sobě založeného dobra na jedné straně a stejně tak v sobě založeného zla na straně druhé. Skutečnost je prostorem vzájemné odkázanosti a vzájemné podmíněnosti dobra a zla. Morální optika je optikou nevěcnosti, protože morálka si z věci vybírá právě jen tu část, která je vztažena k ideji dobra. Nietzschův pohled ovšem neznamená naprostou suspenzi odpovědnosti za hodnocení, nevyplývá z něho ani dnes tolik vzývaný relativismus. Hodnocení patří k nezbytným stránkám lidského života. Aby překonal tuto potíž, hovoří Nietzsche o dvojí morálce, morálce jako poslušnosti vládnoucím mravům, tedy morálce konformní, v Nietzschově slovníku otrocké, a morálce tvůrčí, morálce vlastního náhledu, nonkonformní, opět Nietzschovým slovníkem morálce panské… Nietzschovo „přehodnocení všech hodnot“ neznamená odmítnutí morálního chování, ale morálního výkladu světa. Morálka je naopak nahlížena optikou života. Při rekonstruování Nietzschova pojetí sub specie vitae vychází Pavel Kouba z příslušných pasáží Kantovy Kritiky soudnosti, neboť Nietzsche čerpá významovou dynamiku pojmu života z umění. Soud vkusu není totiž logicky ani empiricky ověřitelný či garantovatelný. Výkonem soudnosti je spíše napětí mezi vlastním stanoviskem a perspektivou, vůči níž se aktem soudu vymezujeme. Tato odpovědnost, jež není zbavována tíže jednotlivých rozhodnutí jednotící perspektivou smyslu, je odpovědností diferencovanější. Je to odpovědnost bez posledního založení, odpovědnost podrobující se tíži jedinečnosti situace, odpovědnost čerpající svou sílu ze situativní vazby se skutečností. Nezajištěnost perspektivou smyslu otevírá svět v jeho bohatší, neproniknutelnější zvrstvenosti.

Nietzschova ostrá distance vůči morálnímu výkladu světa vede k jeho rozchodu s křesťanstvím, ale Nietzschův myšlenkový odstup od křesťanské metafyziky vidí Pavel Kouba daleko diferencovaněji, než je obvyklé. Křesťanství tím, že postuluje vírou zajištěný život jako neporušený a bezrozporný, ubírá životu právě to, čím je konstituován – to jest neodstranitelnou dvojznačnost a rozporuplnost. Nietzsche kritizuje především křesťanské pojetí života jako pouhého průchodiště k věčnému životu, jako pouhé přípravy na něco budoucího. Tím, že křesťanství přesouvá těžiště života mimo něj, odebírá mu vlastně jakýkoli smysl. „Zatímco u Nietzscheho je určitý smysl celku vnitřně opodstatněn tím, co v dané situaci znamená jeho směřování proti odpovídajícímu ne-smyslu, snaží se morální výklad založit smysl přímo, tzn. odvodit jej ze ,smyslu‘ absolutního,“ píše Kouba. Toto zavedení absolutního smyslu pak stojí v základech toho, co Nietzsche shrnuje pod záhlaví nihilismus. Není to však jen platónsko-křesťanská metafyzika, ale i osvícenský emancipační optimismus, co vede k nihilismu jako důsledku proměňování světa jako pouhého prostředku k dosažení nejvyššího účelu. Důležité je Koubovo konstatování, že Nietzschův útok proti křesťanství nemá protináboženský, nýbrž protimorální charakter. V tomto smyslu je třeba i Nietzschův výrok ,Bůh je mrtev‘ interpretovat nikoli ve smyslu theologicko-ontologickém, ale ve smyslu morálním. Kouba cituje důležitý Nietzschův výrok z pozůstalosti, že bůh jen ,svléká svou morální kůži‘. Nietzschův vztah k božskému není aktem víry, ale zakoušení přítomnosti božských sil ve světě.

Neuchopitelnost jako konstitutivní rys skutečnosti odhaluje nezbytnou odkázanost pravdy na lež a opačně. Tímto Nietzscheho náhledem se mění i úloha poznání samého. Poznání ustaluje vztah člověka ke světu, tudíž produkty poznání nejsou poznatky, ale „imperativy, které nám pomáhají zvládat skutečnost“. Poznání má bytostně metaforický charakter. Přenos, metafora tedy není přiřazením poznání a poznaného k sobě, ale překlenutím dvou různorodých sfér, mezi nimiž nepanuje žádný přímý vztah. Pravda už tedy nemá v sobě zakotvený monolitně bezrozporný charakter. Vázanost pravdy na nepravdu je dvojí, jak praví Pavel Kouba ve své práci: „jednak na ne-pravdu, vůči níž se pravda prosazuje, jednak na nepravdu, v niž se sama může změnit“.

Stejně jako v případě pravdy je i vůle k moci konstituována tím, vůči čemu působí. Vzájemná odkázanost vůle k moci a toho, co jí klade odpor, hluboce proměňuje i dotud běžné pojetí svobody jako něčeho, co je samo o sobě dosažitelné. „Vůle k moci sama není hodnotou, ale neuniknutelnou hodnotovou tenzí, v níž váha hodnoty vždy souvisí s její schopností otevírat danou konstelaci rozumění.“ Z tohoto pojetí vyrůstá i Nietzschova nevole vůči liberálnímu ,misarchismu‘, jenž odmítá každou moc a vládu, která neslouží individuálním cílům. Toto liberalistické „rozpoutání privátní osoby“ nakonec vede k rozsáhlé nivelizaci smýšlení. Stejně pronikavá a předvídavá je Nietzschova diagnóza socialismu, který ve snaze odstranit životní nouzi a vykořisťování je nucen stupňovat moc státu daleko za meze dosud známého despotismu. Z Nietzschových filosofémat poskytla vůle k moci asi nejširší prostor k nedorozuměním. Kouba otevírá nové možnosti porozumění tomuto nanejvýš složitému a s jinými Nietzschovými tématy spjatému myšlenkovému motivu. „Vůle k moci je tedy vůle udržet interpretaci pohromadě neslučitelné, ale k životu nezbytné významy, v nichž se ,my obojživelníci‘ pohybujeme.“ Kouba se ve svém výkladu přidržuje Nietzschova textu, zejména méně známého posthumního díla, ale přesahuje textovou danost prohlubováním a odkrýváním jejích rozporů. Tam, kde jiní interpreti shledávají myšlenkové nespojitosti jako nevýhodu Nietzschovy filosofie, vidí Pavel Kouba naopak originálně soudržný myšlenkový prostor, jehož síla je rozehrávána vzájemnými rozpory. Koubův výklad se tedy vědomě a metodicky zříká nalezení jakékoli jednoty Nietzschova díla. To, co drží Nietzschovo dílo pohromadě, je „soudržná ne-jednota“. Koubův výklad je práv Nietzschovu dílu tím, jak vzájemnou konfrontací rozporů Nietzschových filosofémat objevuje nové dimenze a možnosti naší situace. V dostatečné blízkosti textu a zároveň v dostatečném myšlenkovém odstupu od něho dává Pavel Kouba vyvstávat Nietzschovu dílu v plasticky reliéfních obrysech.