Poznámka 33

V mnoha aspektech je toto pojetí srovnatelné s literárněvědným působením teorie systému Niklase Luhmanna. Srv. v této souvislosti zvláště poučné pojednání Jürgena Fohrmanna, Der Kommentar als diskursive Einheit der Wissenschaft, in: Jürgen Fohrmann a Harro Müller (vyd.), Diskurstheorien und Li- teraturwissenchaft, Frankfurt am Main 1988, str. 244–257. Tam se komentář pojímá jako nevyhnutelná formální procedura, resp. abstrahovaná podmínka druhové diferenciace literárních (a jiných) textů, jako jeden z výsledků nepřetržitého sebepodržujícího „postupu přidělování významu“, který vyznačuje všechny sebereferenční systémy (str. 247). „Vědecké systémy produkují ve svých diskursních souvislostech stále se pohybující a pohyblivé předmětné extenze. Literární texty se tedy objevují ve vědeckém systému teprve ve svém zpracování prostřednictvím (především) komentáře a každé nové komentování je komentování ve vědeckém systému (str. 249). Z toho plyne, že „to, co předstírá [komentář], že přináší… nikdy není „vlastní“ poetický produkt (který se vně přidělování významu nestává komunikací)“ (str. 248). V tomto smyslu je třeba souhlasit s Luhmannem, považuje-li koncept autopoiesis za „jednoznačně poststrukturalistickou teorii“; viz Niklas Luhmann, Die Autopoiesis des Bewußtseins, in: Alois Hahn a Volker Knapp, Selbstthematisierung und Selbstzeugnis. Bekenntnis und Geständnis, Frankfurt am Main 1987, str. 32.