Bernard Bolzano, Lehrbuch der Religionswissenschaft II, §§ 55‒83

Vlastimil Hála

Hrs. von Jaromír Loužil, Friedrich Frommann Verlag, Günter Holzboog, Stuttgart-Bad Cannstatt 1997, in: B. Bolzano, Gesamtausgabe. Reihe I, Schriften, Bd. 7, zweiter Teil, Lehrbuch der Religionswissenschaft, zweiter Teil.

Učebnice náboženské vědy (Religionswissenschaft), jež se nám v rámci souborného vydávání Bolzanova díla dostává do rukou, byla anonymně vydána r. 1834 v Sulzbachu a je zpracováním poznámek z přednášek, jež měl Bolzano v rámci svého kursu o náboženské vědě v letech 1805–1819, jak je pořídili J. Dittrich a F. Schneider. O tento text se – s přihlédnutím k dalším pramenům – opírá i Loužilovo kritické vydání. Učebnice náboženské vědy je zde rozdělena do dvou dílů. Druhý svazek druhého dílu Bolzanovy „učebnice náboženské vědy“ navazuje na první díl a první svazek druhého dílu uvedené knihy. Dva vydané svazky jsem recenzoval loni na stránkách Filosofického časopisu (XLIV, 1996, č. 4, str. 698–702).

První díl – částečně i první část druhého – má do značné míry filosofický charakter a v tomto smyslu i klíčový význam pro poznání některých Bolzanových základních filosofických názorů: nalézáme zde např. Bolzanovu formulaci nejvyššího mravního zákona nebo načrtnutí jeho základních pozic ve vztahu k německé klasické filosofii. Zde bych chtěl připomenout, že některé paragrafy z druhého oddílu „Přirozená morálka“ byly vydány v českém překladu J. Loužila ve Výboru z filozofických spisů B. Bolzana s předmluvou spoluvydavatele J. Černého (Praha 1981), podobně jako pojednání o Kantově systému a některých „novějších filosofiích“ v Německu a způsobech filosofování, jež je pro ně typické.

U druhého svazku druhého dílu recenzované práce převažuje naproti tomu jednoznačně didakticko-apologetický ráz. Cíl je zde jasně formulován: je jím potvrzení zjeveného křesťanského náboženství obecně a katolického zvláště prostřednictvím zázraků, jež obsahuje bible (str. 11, a svým způsobem ve všech následujících kapitolách).

V českém historickém povědomí je osobnost B. Bolzana spjata s osvícenským utopismem, konstruujícím obraz „nejlepšího státu“, s pedagogickým působením, jež Bolzanovi vyneslo známý proces, s nahlédnutím sociální podmíněnosti rodícího se česko-německého konfliktu atp., tedy vesměs s progresivními a celkově nonkonformními postoji. Vzhledem k tomuto poněkud jednostrannému hodnocení, ovlivněnému i tím, že v našem prostředí se s ohledem na historické zkušenosti těšily vždy větším sympatiím rebelující či pronásledované myslitelské osobnosti (např. Hus, Komenský, Havlíček, částečně Masaryk), působí předkládaná část jeho „Religionswissenschaft“ ještě překvapivěji než předchozí. „Proti očekávání“, jak správně uvádí J. Loužil v úvodu, stojí totiž celkovým pojetím Bolzano blíže „filosofovi víry“ F. H. Jacobimu než stoupencům osvícenské skepse a racionalismu.

V Bolzanově praktické pedagogické a kazatelské činnosti i v jeho mnohých názorech lze nepochybně najít pečeť osvícenského postoje, uvažuje-li však Bolzano teoreticky, potom až překvapí pravověrným apriorismem ve způsobu pojetí analyzovaných problémů, místy i jistou účelovostí a naivitou argumentace. Bolzanovou metodou není racionalizace dogmatu, tím méně snaha o vytvoření racionálního náboženství nebo – na filosofickém poli – racionalizace náboženství jako zkoumání ducha, jeho pohybu a podob v pokantovské německé filosofii, nýbrž snaha o racionální interpretaci zázraku. Na rozdíl od mnoha jiných osvícenců – jež jako Wielanda a Rousseaua (str. 129, 143–144), právě pro metodu racionalizace kritizuje – se Bolzano snaží prokázat „empirickou realitu“ zázraku na základě dějinného svědectví, podávaného biblí.

Základním Bolzanovým postupem je prověřování biblických svědectví, jak je nacházíme zejména u evangelistů, s alternativními interpretacemi z hlediska logické konzistence i empirické pravděpodobnosti. Takto je dokazována netoliko pravdivost křesťanství vůbec, ale specielněji i přednost jeho katolické varianty, neboť katolicismus naplňuje v nejvyšším stupni Ježíšovu předpověď o církvi, jež bude trvat navěky a vedle toho obsahuje i podstatně více zázraků a morálně prospěšných učení (zde hraje roli Bolzanův morální utilitarismus) než náboženství nekatolická, v nichž nelze nalézt ostatně ani vlastní závažná zázračná podání (str. 128–129). Do tohoto postoje se zřejmě promítá „pravděpodobnostní“ a „množinový“ způsob myšlení tohoto velkého matematika a logika.

Nejvýznamnějším rysem Bolzanova přístupu k problematice zázraku je naplňování proroctví. Jednak jde o naplňování proroctví starozákonních Ježíšovými skutky (str. 99–126), jednak o naplňování předpovědí samotného Ježíše Krista (str. 38 n.). V prvním případě dokládá autor svá tvrzení např. proroctvími Zachariášovými, Ezechielovými, Danielovými, Micheášovýni a Malachiášovými, v případě druhém poukazuje např. na naplnění Ježíšových předpovědí o osudech židovského národa či o světovém rozšíření křesťanství (str. 38–48). Pro Bolzanovo pojetí mesiášské postavy Ježíše Krista je typické zdůraznění „znalostí a sil“ („Kenntnisse und Kräfte“), jež měl z Božího úradku zakladatel křesťanského nábožentsví k tvorbě zázraků, jak to potvrzují především svědectví evangelistů (str. 20 n.). Způsobilost evangelistů k tvorbě zázraků je přitom odvozená od Ježíše jako Božího syna. V této souvislosti je pozoruhodné, že spolehlivost samotných evangelií je Bolzanovi potvrzena jejich neidentickým zněním i jistou mezerovitostí (str. 90).

Bolzano neproblematizuje nadpřirozený charakter, zázračnost Ježíšových skutků (např. vzkříšení Lazara) či událostí provázejících Kristovo zmrtvýchvstání (str. 60–70, 74–89), nýbrž snaží se je vyložit logicky korektně a empiricky přesvědčivě. Takto se Bolzano pokouší vyvracet možná „přirozená“ vysvětlení – např. že šlo o smrt pouze zdánlivou nebo že apoštolové manipulovali mrtvým Ježíšovým tělem.

Ježíšovo zmrtvýchvstání, jež má pro křesťanství pojaté jako „náboženská věda“ (podtrhl. VH.), klíčový význam, má ještě jednu pro Bolzana eminentně důležitou stránku: jako autor pojednání „Athanasia“, jehož účelem je důkaz nesmrtelnosti lidské duše, se i v případě základní biblické události Bolzano zaměřuje především na jakoby empirický důkaz svébytnosti duše a jejího života, jež se projevuje v Kristově zjevování po ukřižování a zmrtvýchvstání v tom, že díky své schopnosti měnit podobu a zjevovat se současně na různých místech, prokazoval Ježíš větší dokonalost stavu („Zustand“), v němž duše není vázána na pozemské tělo (str. 94).

Zajímavou stránkou Bolzanových úvah je konfrontace křesťanského světa s antickým. Na obhajobu biblických svědectví sahá náš autor i ke svědectví „pohanských“ autorů (Josephus Flavius, Celsus, Porfyrius aj., str. 26–33). V této konfrontaci se ale vyostřeně projevuje i Bolzanův apriorismus a apologetický přístup ke křesťanství. Tam, kde se jedná o zázraky pohanského světa, se Bolzano totiž jeví jako pravý skeptický a racionalistický osvícenec – v protikladu k důvěře, kterou chová vůči zázrakům křesťanským. Pohanské – domnělé – zázraky (uváděni jsou např. novopythagorejci Apollonius z Thyany a jeho žák Damis z Ninive, viz str. 132 n.) jsou Bolzanovi dokonce svědectvími klamu, ba podvodu (str. 136).

Bolzanova apologetická tendence je možno říci apriorní a komplexní. Promítá se, jak správně zdůrazňuje v úvodu J. Loužil, i do takových konkrétních případů, kde působí nevěrohodně: aby nevyvstalo podezření rozporu s obecnou křesťanskou premisou neprotivení se vrchnosti, tvrdí Bolzano, že sv. Pavel by prý neprchl z Damašku, kdyby dostal oficiálně na vědomí, že má být uvězněn. Logická stavba Bolzanova pojetí náboženské vědy jako systému dobře zdůvodněných pravd (což je tématem autorova chef d’oeuvre, „Vědosloví“) nemá být porušena ani případným odvoláním se na lidskou slabost a nedůslednost; modelové postavy křesťanského náboženství proto musejí jednat v souladu se schématy, které jim takové pojetí, snažící se sloučit doslovný obsah nadpřirozených biblických svědectví s nároky na logickou konzistenci i empirickou hodnověrnost, předepisuje.

V prověřování pravdivosti zázraků, kde Bolzano zvažuje alternativní varianty výkladu biblí popisovaných fenoménů, se proto ukazuje jistá „zdánlivost“ metodického zpochybňování: čtenář ví vždy předem, jaký bude rezultát. Bolzano usiluje o racionální pročištění argumentace, projasnění výkladu; jako významný metodolog vědy a vědeckého podání, podává svůj výklad jasně a srozumitelně, vážné pochybnosti o samých základech si ovšem nepřipouští.

Vzhledem k autorovu dobově podmíněnému racionalisticky osvícenskému přístupu (jež se projevil mj. i v negativním hodnocení německých spekulativních filosofických systémů) chybí Bolzanovu pojetí v podstatě i smysl pro dějinnost a pro, jak bychom mohli říci dnes, „hermeneutický“ rozměr interpretace. Stejně tak musela být Bolzanovu střízlivému stanovisku vzdálená iracionální a paradoxní dimenze víry, vyjádřená v tertuliánském „credo quia absurdum“. Bolzano by své vyznání mohl formulovat zhruba takto: věřím, protože je to logicky zdůvodněné a empiricky věrohodné.

Recenzované dílo obraz Bolzana-myslitele po mém soudu spíše jen dokresluje. V oblasti náboženství se ukazuje, že Bolzano byl významnější jako pedagog a kazatel; ostatně i Učebnice náboženské vědy vznikla v souvislosti s jeho pedagogickým působením, v jehož rámci zaujímal často kritické stanovisko k aktuálním dobovým problémům. Jako teoretik, myslitel pak nás ještě dnes zaujme spíše tam, kde se dotýká obecnějších filosofických a morálních problémů, jak jsme to viděli v předchozích dvou svazcích, především v prvním dílu.

Jsem přesvědčen, že z širšího hlediska filosofické relevance se Bolzanovo úsilí o racionální zajištění víry – i pravověrnosti – pojaté i jako obrana proti radikálnějším osvícenským pochybnostem neukázalo příliš perspektivním. Pokusy o reflexi a aktualizaci obecnějšího smyslu náboženství se ubíraly jinými cestami. V tomto ohledu má Učebnice náboženské vědy, zvláště ovšem její právě recenzovaná část, spíše historický význam. Ukazuje nám ovšem také Bolzana jako myslitele složitějšího a nejednoznačnějšího, vymykajícího se z jednostranně konstruovaného schématu nonkonformity a pokrokovosti, jak byl v minulosti často předkládán. Seznámení se i s tou stránkou Bolzanovy myslitelské osobnosti, jež se projevuje v recenzované publikaci, má tak i nespornou poznávací hodnotu.