Poznámka 54

Pro novověkou metafysiku směrodatně Descartes naráží při sledování specifických vazeb mezi vnímatelnými singularitami – atributy, mody, kvalitami – na „distinctio realis“ vykazující, a tedy ani dále, ani vzájemně nepřevoditelné elementarity (esence): rozprostraněnost (extensio) a „cogitatio“. Elementarita „cogitatio“ přitom neznačí nic jiného než spontaneitu a jen v tomto smyslu „to bezprostřední“: „Cogitationis nomine completor illud omne quod sic in nobis est, utejus immediate conscii sumus.“ (Med., Appendix, def. I.) „Cogitationis nomine, intelligo illa omnia, que nobis consciis in nobis fiunt, quatenus eorum in nobis conscientia est…“ (Princ., I. 9) Identický základ – spontaneitu – vykazuje i filosofie Kantova: „…já, jak je samo o sobě [Ich, so wie es an sich selbst beschaffen sein mag] […] se zřetelem na to, co je v něm ryzí činností [reine Tätigkeit] (na to, co neproniká do vědomí afikováním smyslů, nýbrž bezprostředně [unmittelbar]…“ I. Kant, Základy metafyziky mravů, Praha 1990, str. 113 (znění originálu doplnil L. B.).