Poznámka 61

U Fichta a Hegela je na motivu vztažné (relativní) reality vypracována jako řešení vztahu obou těchto vzájemně se předpokládajících elementarit teorie kladení (Setzen) a bytnosti (Wesen) jako jejich původního zprostředkování (srv. J. G. Fichte, Grundlage der gesamten Wissenschaftslehre als Handschrift für seine Zuhörer [1974], Meiner, Hamburg 1979, § 4, str. 53–55; G. W. F. Hegel, Wissenschaft der Logik, I, Berlin 1971, str. 97 n.). V opozici k nahlédnuté bytnosti spontaneity jako transcendentální soustavy závaznosti můžeme „názorně“ vidět, že tato teorie – dialektické zprostředkování, protikladové myšlení – fakticky problém neřeší vzhledem k tomu, že není s to podat ontologickou konstituci významnosti „určovat“, kterou explikací elementarit „začínat ze sebe“ a „být určován“ jako ohledů jejich (potud vůči nim původního) vztahu vždy již jen netematicky předpokládá. „Diese Kennzeichnung übersieht aber vor allem, daß sie ontologisch indifferent von ,Anfangen‘ und ,Geschehen‘ spricht, ohne daß sich das Ursachensein ausdrücklich aus der spezifischen Seinsart des so Seienden, des Daseins, charakterisiert.“ VWdG, str. 164.