Poznámka 85

Srv. str. 9, pozn. 46, kde byla uvedena ona výchozí „jen formální“ identifikace. Postupná analýza zprvu ukázala, že transcendence míní dění konstituce významnosti „určovat“ (srv. str. 12–13, pozn. 62, str. 13) a nyní již můžeme nahlédnout základní smysl takto zprvu jen jako transcendence uchopeného dění, sice ustavení významnosti „být“.#Ona původně opět zprvu snadno přehlédnutelná identifikace dění a prodlévání (str. 9, pozn. 46) je prvním poukazem k pojednáním samým nerozvíjené identitě a diferenci bytí a času. Jak v přednášce Co je metafyzika?, tak v pojednání Vom Wesen des Grundes je od časovací dimenze problému sice odhlédnuto (srv. VWdG, pozn. 60, str. 166), upozorněme nicméně alespoň hrubě a stručně na to, že prodlévání jako „ek-statické“ (tzn. sice trvací rys vykazující, nicméně co do svého vnitřního smyslu [Eigene] vyvstávání [Extasis] diference „přitomno-nepřitomno“) přísně Heideggerem odlišované od představy časové fluxivity, trvání (Beharren, Dauern) – srv.: „Aber zu rasch beruhigen wir uns dabei, währen als bloßes dauern […] aufzufassen […] Die Rede vom An-wesen verlangt jedoch, daß wir im Währen als dem Anwähren des Weilen und Verweilen vernehmen.“ M. Heidegger, Zur Sache des Denkens, Niemeyer, Tübingen 1969, str. 12 [Zeit und Sein]; = ZuS.) „Doch Verweilen ist jetzt nicht mehr das bloße Beharren eines Vorhandenen.“ M. Heidegger, Vorträge und Aufsätze (= VuA), Neske, Pfullingen 1954, str. 172: „Die Griechen stellen das ,wesen‘, das ,währen‘ in erster Linie nicht als ein bloßes Dauern vor.“ M. Heidegger, Was heißt Denken (= WhD), Niemeyer, Tübingen 1961, str. 143, míní vnitřní temporální smysl (Eigene) dění-bytí (Geschehen), který je ovšem opět, sice proto, že vnitřní smysl „prodlévání“ je vyvstání diference „přitomno-nepřitomno“, vnitřním smyslem prodlévání samého. Dění identity bytí a času (Geschehen, Verweilen) v oboru jejich vnitřního smyslu a diference v oboru jejich ustavených podob nazývá Heidegger „Ereignis“ (k těmto jen hrubě naznačeným souvislostem srv. především ZuS).