Originalita, plagiátorství a „plagiátorství“ při překládání naukových textů

Kříž, Nováková, Mráz

V 15. čísle loňského ročníku LN publikoval profesor Radislav Hošek recenzi mého překladu Aristotelovy Poetiky (67. svazek AK, 1996). Příznivá recenze mě samozřejmě velice potěšila. Profesor Hošek se v ní zmiňuje také o tom, že navazuji na určitou překladatelskou tradici, jejíž stoupenci neusilují o originalitu překladu za každou cenu a naopak se vědomě opírají o výsledky svých předchůdců. V ediční poznámce k překladu na obvyklém místě jsem uvedl všechny starší překlady i komentáře, jichž jsem při překládání použil, a zvláště jsem vyzdvihl překlad naší významné badatelky (již zesnulé) profesorky Julie Novákové. Vyjádřil jsem přitom své přesvědčení, že od tohoto vynikajícího překladu „by na mnoha místech bylo možné se výrazněji odchýlit jen s rizikem méně přesného přetlumočení Aristotelova výkladu“. V recenzi se konstatuje, že „při letmém pohledu“ se můj překlad od práce Julie Novákové příliš neliší, ale z dalších slov recenzenta vyplývá, že ho považuje za přínosný, protože se mi podařilo zprůhlednit text a zpřesnit závažná místa. Při svém příznivém hodnocení vyjádřil recenzent pouze politování, že jsem způsob své práce s textem někde podrobněji nerozvedl a nevyhnul se tak možným nedorozuměním.

Teprve nedávno (zřejmě s určitým zpožděním) jsem zjistil, že k takovému nedorozumění již došlo. V Listech filologických (CXIX, 1996, 1–4, str. 173–177) publikovala docentka Eva Stehlíková krátkou polemickou stať Nad Mrázovým překladem Aristotelovy „Poetiky“. Jádro stati tvoří paralelní otištění mého překladu 6. kapitoly Poetiky a překladu stejné kapitoly od Julie Novákové. Kurzívou jsou vyznačena všechna slova, která se objevují v obou překladech. Těchto slov je ovšem mnoho, což postačilo autorce stati k odsouzení mého překladu jako plagiátu.

Považuji za nutné se k této věci veřejně vyjádřit, a to nejen proto, že se mě osobně dotýká, ale i proto, že se za ní skrývají některé obecnější problémy spojené s překládáním klasických naukových spisů.

Jsem přesvědčen, že jde skutečně o nedorozumění. Docentka Stehlíková by měla zcela pravdu, kdyby kritizovala podobné shody v překladech poesie nebo umělecké prózy, tedy v oblasti, která je jí nejbližší. Tam je nepochybně nutno požadovat, aby překlad jako svébytné umělecké dílo vyjadřující osobní prožitek překladatele byl zcela originální. Je tomu však stejně u překladů děl z dějin filosofie nebo podobných oborů? Velcí filosofové dřívějších epoch nám ovšem zanechali mnoho textů, jejichž překlad závisí do značné míry na interpretaci obsahu, takže se může stát – a také se to stává –, že dva překlady téhož klasického textu se od sebe velmi liší, jako by překladatelé ani neměli stejnou předlohu. Neplatí to však obecně. Připravuje-li někdo například nový překlad nějakého textu z dějin matematiky (dejme tomu Eukleidových Základů), nevyhne se asi tomu, aby použil v naprosté většině případů stejných ekvivalentů řeckých slov jako jeho předchůdce. Jak se tu vyhnout „plagiátorství“ při překládání řeckých výrazů, jimž v češtině odpovídají slova „trojúhelník“, „přímka“, „úhlopříčka“ atd. atd.)? Přitom si dovedu docela dobře představit, že nový překlad by byl i při použití mnoha stejných slov velmi přínosný. Obdobně je tomu i při překládání spisů z dějin logiky (např. výrazy „sylogismus“, „premisa“ , závěr“, „soud“ a mnoho jiných), ale týká se to i značné části klasických filosofických textů – a také Aristotelovy Poetiky.

Pokud jde o Poetiku, může se mé tvrzení zdát někomu překvapivým. Ale skutečně to platí i o ní. Poetika sice pojednává o básnickém umění, avšak Aristotelův jazyk zůstává i v tomto spise nedotčen básnickou licencí. Celý spis je posloupností strohých výkladů, v nichž se třídí a charakterizují některé druhy umělecké tvorby, podávají se výčty jejich základních složek a stránek, formulují se a řeší různé obecnější problémy a mnohé z toho se ilustruje stručnými příklady. Půda pro „plagiátorství“ je tu dokonale připravena. Jak originálně přeložit řecké výrazy, jejichž ekvivalenty jsou v češtině téměř jednoznačně dány (často to jsou právě slova převzatá z řečtiny) a jichž museli nutně použít již dřívější překladatelé? Takových slov je v Poetice nebývale mnoho, což je dáno i tématem celého pojednání. Uveďme třeba slova „komedie“, „tragédie“, „epos“, „epika“, „drama“, „básník“, „herec“, „hudba“, „mluva“, „povaha“, „verš“ , úplný výčet by zaplnil několik stránek. Ani zmíněný styl Aristotelových výkladů v Poetice neposkytuje nadbytek možností a hlavně důvodů k novým variacím: po syntaktické stránce jde většinou o kratší větné celky nebo poměrně jednoduchá souvětí.

Když jsem před více než sedmi lety přijal po určitém váhání nabídku připravit nový překlad Poetiky (práci na něm jsem dokončil zhruba po půldruhém roce), vedlo mne k tomu několik pohnutek. Znal jsem velice dobře starší překlad profesora Antonína Kříže a věděl jsem, že v novém překladu bude třeba na mnoha místech se od něj výrazně odchýlit. Současně jsem byl rozhodnut neměnit Křížovo překládání jednotlivých výrazů v těch případech, kde proto nebude závažný důvod (za takový ovšem nepokládám originalitu). Je o mně známo, že přes všechny kritické připomínky, které kdy byly z různých stran vzneseny, si velice cením výsledků celoživotní překladatelské činnosti Antonína Kříže a pokládám je za dobrý základ pro utváření určité tradice aristotelských překladů (úpravě překladů z Křížovy pozůstalosti jsem ostatně věnoval několik let). Samoúčelné odchylky od Křížových překladů jednotlivých slov, zvl. pokud jde o důležité pojmy, by se mi z tohoto hlediska jevily přímo jako něco negativního. (Na druhé straně jsem si ovšem vědom potřebnosti řady změn.) Cenil jsem si také možnosti vytvořit novou předmluvu a komentář k tomuto Aristotelovu dílu. Znal jsem poměrně dobře i překlad Julie Novákové, před zahájením vlastní práce jsem ho však podrobněji nekonfrontoval ani s řeckou předlohou, ani s jinými překlady. Na základě znalosti jiných prací Julie Novákové jsem byl přesvědčen, že její překlad bude značně odlišný od Křížova způsobu překládání a výrazně neomezí prostor pro můj pokus o výstižnější tlumočení Aristotelova textu. Brzy po zahájení práce na překladu jsem s překvapením zjistil, že jsem se velice mýlil. Julie Nováková se v tomto případě zřetelně začlenila do „Křížovy linie“ a přetlumočila v tomto duchu výstižněji a elegantněji mnoho míst, kde jsem se chtěl pokusit o totéž i já. Mohu to dokumentovat třeba právě na textu 6. kapitoly, z níž pro srovnání tří překladů vybírám nahodile několik odstavců.

Pro ilustraci připojuji ještě srovnání překladů větší části 8. kapitoly (v ostatních kapitolách je situace velmi podobná). Shody s překladem Julie Novákové označuji stejně jako docentka Stehlíková kurzívou, shody s Křížovým překladem podškrtnutím.

6. kapitola

Nepředkládám toto srovnání proto, abych vytvořil podklad pro další unáhlené posuzování vztahů mezi jednotlivými překlady. Tento způsob myšlení je mi zcela cizí. Srovnání je však podle mého názoru užitečné z několika hledisek. Předně osvětluje na konkrétních příkladech překladatelské problémy, o nichž jsem zatím mluvil spíše obecně. Za druhé ukazuje, že Julie Nováková postupovala při překladu způsobem, který je podle mého názoru při překládání naukových textů optimální. Na základě důkladné znalosti řeckého textu si vytvořila vlastní představu o způsobu jeho přeložení, ale neopomněla vzít plně v úvahu i výsledky svých předchůdců a nebála se s nimi shodnout v těch případech, kdy to pokládala za nevyhnutelné. Za třetí se zde zřetelně projevuje, jak může pouhá registrace shodných výrazů být sporná a matoucí. Názorně to lze doložit třeba na poslední větě prvního odstavce. Kříž překládá: „odvoďme její výměr z podstaty toho…“, Nováková: „vyvoďme z toho… výměr její podstaty“. Slova i gramatické tvary jsou zde téměř zcela shodné, překlad Novákové je však zřetelně odlišný a výstižnější. Podobných příkladů, i pokud jde o můj překlad, by bylo možno uvést mnoho. Někdo by mohl říci, že shod je v předloženém srovnání ještě více, než je vyznačeno. Např. mezi významy výrazů „odvoďme“ a „vyvoďme“ asi není velký rozdíl. Podle mého názoru se však v těchto nuancích projevuje odlišný styl a jazykový cit každého překladatele a může je výrazně ovlivnit i snaha o jednotnost překládání stejných slov nejen v rámci překládaného textu, ale i ve vztahu k překladům jiných spisů téhož autora (jak jsem již vysvětlil, je pro mne toto hledisko zvláště důležité). A konečně se zde ukazuje, že přes řadu shod se všechny tři překlady od sebe dosti liší.

Své dosavadní úvahy mohu shrnout asi do tohoto závěru: za plagiátorství považuji při překládání naukové literatury postup, při němž překladatel bez vlastního překladatelského zpracování daného díla převezme práci svého předchůdce a stylisticky ji více méně pozmění tak, aby vztah takto upraveného textu k jeho původní podobě nebyl na první pohled patrný. Za plagiátorství naopak nepovažuji postup, při němž se překladatel naukového textu rozhodne z uvedených důvodů použít pro překládání mnohých výrazů stejné ekvivalenty jako jeho předchůdci a potom překládá text na základě vlastních jazykových i obsahových analýz. Rozhodl-li se ovšem pro téměř shodnou „slovní zásobu“, může u mnohých vět dojít k velmi podobným nebo i shodným výsledkům jako jeho předchůdci. Za organickou součást takového postupu, považuji (jak jsem uvedl již v předcházejícím odstavci) i to, že překladatel porovnává pracovní verzi svého překladu s řešením svých předchůdců. V některých případech může s uspokojením konstatovat, že jeho odlišný způsob překladu je oprávněný, v jiných musí dát (ač třeba nerad) za pravdu dřívějším překladatelům a vzít při další práci s textem v úvahu i důvody, které je vedly k určitému řešení. Tím se ovšem jeho vlastní překlad může ještě více přiblížit výsledkům předchůdců. Mohu s klidným svědomím konstatovat, že právě takto jsem postupoval při překladu Poetiky. Nemusím se snad přitom odvolávat na mnoho lidí, kteří můj způsob práce s řeckými texty dobře znají. Lze to prokázat na textu samém i na mnohých místech komentáře, kde podrobně vysvětluji, proč jsem se rozhodl pro takové a takové řešení.

Vyvstává ovšem otázka, podle jakého kritéria posuzovat, zda vydání nového překladu, který se na řadě míst výrazně neliší od dřívějších, je oprávněné a přínosné. Tuto otázku jsem si musel položit ve vztahu k Poetice před šesti lety i já. Rozhodujícím kritériem pro mne bylo, že přes řadu shod s předchůdci (nejen v 6. kapitole) přináší můj překlad i dost nových a snad i podnětných řešení jednotlivých míst (samozřejmě připouštím, že nejedno z nich může být sporné nebo i nesprávné). Svůj význam snad má i rozsáhlá předmluva a podrobný komentář (jsou ovšem určeny širší čtenářské veřejnosti, takže je lze kritizovat – jak k tomu někdy paradoxně dochází – za uvádění mnohých poznatků, které jsou odborníkům známy). Docentka Stehlíková odmítla pro uvedené shody zabývat se jakkoli tím, v čem se můj překlad od ostatních liší. Jsem velice vděčen profesoru Hoškovi za to, že i po této stránce můj překlad prověřil a svůj názor vyjádřil již v nadpise recenze (Aristotelova Poetika nově).

Jak jsem uvedl již na začátku tohoto článku, problémy, k nimž se zde vyjadřuji, se netýkají jen jednoho překladu, nýbrž jsou mnohem obecnější. Nemáme sice tak nepřetržitou a po mnoha staletí se rozvíjející tradici v překládání antických naukových textů, jakou mají některé jiné národy, ale přesto i u nás již působilo v této oblasti mnoho vynikajících překladatelů. Zmínil jsem se již o Antonínu Křížovi, Julii Novákové, zcela mimořádné je celoživotní dílo našeho platónského překladatele profesora Františka Novotného, je nutno uvést i profesory Karla Svobodu, Ferdinanda Stiebitze, Antonína Koláře, ze současníků profesora Hoška, a tento výčet není zdaleka úplný. Možná, že další generace překladatelů se rozhodnou jít zcela novými cestami a zásadně změní jazyk svých překladů. Možná, že další generace čtenářů si na to postupně zvyknou. Nepokládám to však za pravděpodobné a ani bych v tom neviděl nic žádoucího. Budou-li se však noví překladatelé opírat o výsledky svých předchůdců, budou se muset znovu a znovu potýkat s problémy, o nichž zde byla řeč. A netýká se to jen překládání z klasických jazyků. Od renomovaných odborníků vím, že obdobná je situace i v překládání z jiných literatur. Dozvídám se i o překladatelích, kteří z obavy, aby nebyli nařčeni z nedostatku originality, „vykoupí“ svůj vynikající překlad mnoha kapitol nějakého díla tím, že se pronikavě odchýlí od svých předchůdců i v jiných kapitolách, kde odlišný překlad je nevyhnutelně horší. Nepovažuji tuto situaci za dobrou. Ten, kdo je tím nejvíce poškozen, je čtenář, kterému je překlad určen. Uvítal bych proto diskusi na toto téma, jejímž cílem by bylo dospět k nějaké konvenci zamezující v budoucnosti podobným nedorozuměním.

Milan Mráz

O básnictví, jež napodobuje v hexametrech, a o komedii budeme mluvit později. Nyní pohovořme o tragédii a odvoďme její výměr z  podstaty toho, co vyplývá z dosavadního výkladu.

Je tedy tragédie napodobení vážného a úplného děje určité velikosti lahodnou řečí rozdílných tvarů v jednotlivých částech, osobami děj předvádějícími a ne pouhým vypravováním, soucitem a bázní utvářející očištění takových duševních hnutí.

…

Každá tragédie tedy má nutně šest složek, které jí dodávají určitého rázu. Je to děj, povahy, myšlenkový výraz  výprava, mluva a hudební skladba. Prostředky totiž, jimiž se napodobuje, tvoří dvě složky, jedna způsob napodobování a předměty napodobení tři; mimo ně není již nic. Těchto tvarů tedy užívají ne málokteří, nýbrž takřka všichni; neboť každé drama obsahuje i scénickou výpravu i povahy, děj i mluvu i hudbu a rovněž tak stránku myšlenkovou.

…

Čtvrtou složkou jest mluva. Jak jsme totiž řekli již dříve, mluva čili slovní výraz jest schopnost vyjadřovati se slovy, a to má stejný význam ve verších i v prose.

Z ostatních složek hudba je nejmocnějším prostředkem působícím lahodnost, scénická výprava však je sice působivá, ale je nejméně umělecká a pramálo patří do poetiky. Neboť účinek tragédie jest možný i bez provozování a bez herců, a mimo to při vnější výpravě jest důležitější dovednost divadelního mistra než umění básníků.

Kříž

Děj jest jednotný nikoli, jak někteří míní, týká-li se jediné osoby. Neboť jediné osobě se může přihodit nesčetné množství událostí, z nichž některé nevytvořují jednotu. Tak i činností jednotlivcových bývá mnoho, aniž se z nich stává jednotné jednání. Proto se zdá, že chybují všichni básníci, kteří složili Herakleidu, Theseidu a podobné básně. Mají totiž zato, poněvadž Héraklés byl jeden, že také děj o něm nezbytně tvoří jednotu. Ale Homeros, jako se od těch básníků liší v ostatních věcech, i to patrně správně postřehl buď působením odborné znalosti nebo vlivem přirozeného nadání.

Když totiž tvořil Odysseiu, nezbásnil všechno, co se Odysseovi přihodilo, na příklad, že byl zraněn na Parnassu a že v shromáždění předstíral šílenství, poněvadž nebylo nutno ani pravděpodobno, že se stane i druhý příběh, stal-li se jeden, nýbrž složil Odysseiu o jednotné události tak, jak my jednotnost chápeme, a podobně též Iliadu.

 O tvorbě v hexametrech a komedii pojednáme později. Nyní pohovořme o tragédii a předně si vyvoďme z  toho, co už bylo řečeno, výměr její podstaty.

Je tedy tragédie zobrazení děje vážného a úplného, který má určitý rozsah, a to řečí zkrášlenou v každém úseku příslušnými prostředky zvlášť; užívá jednajících postav, nikoli vyprávění, a působí skrze soucit a strach očištění takových citů.

…

Nezbytně má tedy každá tragédie šest složek, které ji činí takovou či onakou. Jsou to děj, povahy, mluva, myšlení, výprava a hudba. Dvě složky jsou totiž ty, jimiž se zobrazuje, jedna je způsob, jak se zobrazuje, tři jsou předměty zobrazení, a kromě nich už není nic. Těch použili mnozí básníci takříkajíc jako druhů; má přece každá hra svou jevištní stránku i povahy, děj, mluvu, hudbu a právě tak i myšlenky.

…

Čtvrtou složkou textu je mluva. Myslím tím, jak jsem řekl výše, sdělení pomocí slov, což znamená jedno a totéž ve verších i v próze.

Co se tkne složek zbývajících, tou největší příkrasou je hudba; výprava je sice působivá, ale nejméně umělecká a básnickému umění nejvzdálenější. U tragédie se totiž účinek dostavuje i bez představení a  bez herců; ostatně o vytvoření podívaných rozhoduje spíše umění divadelního výtvarníka než básníkovo.

8. kapitola

Nováková

Týká-li se děj jediného hrdiny, není proto ještě jednotný, jak se někteří domnívají. Jednotlivci se přece přihází mnoho, ba bezpočtu věcí, a některé z nich v sobě nemají nic jednotícího; podobně i činů jednotlivcových je mnoho, a nevzniká z nich žádné jednotné dění. Proto se zřejmě dopustili chyby všichni ti básníci, kteří složili Hérakleidu, Théseidu a jiné takové básně; mají totiž za to, že byl-li Héraklés jeden, že pak i příslušný děj je nutně jednotný. Homér však, právě jako vyniká v tom ostatním, zřejmě pochopil dobře i toto, ať už díky svému umění nebo svému nadání.

Když totiž skládal Odysseu, nezbásnil všechno, co se Odysseovi přihodilo, např. že byl raněn na Parnassu, že při náboru vojska předstíral šílenství, věci, z nichž ani jedna za sebou neměla vzápětí podle nutnosti nebo pravděpodobnosti druhou, nýbrž sestavil celou Odysseu kolem jediného příběhu, jak jej my chápeme, a podobně i Iliadu.

O zobrazování v hexametrech a o komedii pojednáme později. Nyní pohovořme o tragédii. Na základě toho, co již bylo řečeno, vyvoďme nejprve výměr její podstaty.

Je tedy tragédie zobrazení vážného a uceleného děje s určitým rozsahem, a to takové, při němž se používá řeči zkrášlené v každém úseku příslušnými prostředky zvlášť, děj se nevypráví, ale předvádějí se jednající postavy a soucitem a bázní se dosahuje očištění takových pocitů.

…

Každá tragédie má tedy nutně šest složek, podle nichž posuzujeme, jaká je. Jsou to děj, povahokresba, mluva, myšlenková stránka, výprava a hudba. Prostředky, jimiž se zobrazuje , tu tvoří dvě složky, způsob zobrazení jednu a jeho předměty tři. Kromě těchto složek už není žádná jiná. Těchto složek použilo nemálo básníků, takřka všichni, k utváření druhů tragédie; každý její druh má přece svou výpravu, povahokresbu, děj mluvu, hudbu a právě tak i myšlenkovou stránku.

…

Čtvrtou stránkou textu je mluva. Míním tím, jak již bylo řečeno výše, vyjadřování pomocí slov, což má stejný význam u veršů i v  próze.

Pokud jde o zbývající složky, je největší ozdobou hudba. Výprava je sice působivá, ale nejméně umělecká a již mimo vlastní oblast básnictví. U tragédie se totiž může účinek dostavit i bez představení a bez herců; kromě toho má na scénické představení větší vliv umění tvůrce výpravy než básníkovo.

-----------------

Mráz

Týká-li se děj jediné osoby, není proto ještě jednotný, jak se někteří domnívají. Jednotlivci se přece stává mnoho, ba bezpočtu příhod, z nichž některé nemají v sobě nic jednotícího. Podobně může jednotlivec vykonat i mnoho činů, které nevytvářejí žádné jednotné jednání. Proto se patrně dopouštějí chyby všichni ti básníci, kteří složili Hérakleidu, Théseidu a jiná taková díla. Mají totiž za to, že byl-li Héraklés jeden, musí být jednotný i děj, jehož je hrdinou. Homéros však, právě jako vyniká v ostatním, zřejmě dobře pochopil i toto, ať již dík svým znalostem nebo svému nadání.

Když totiž skládal Odysseiu, nelíčil vše, co se Odysseovi přihodilo, například že byl zraněn na Parnassu a že při svolávání vojska předstíral šílenství – stala-li se jedna z těchto věcí, nebylo přece nutné ani pravděpodobné, že se stane i druhá –, nýbrž sestavil celou Odysseiu kolem jednoho příběhu v tom smyslu, jak to chápeme my, a podobně i Íliadu.