Poznámka 4

Carnapovo tvrzení, že metafyzika není „smysluplnější“ než poezie, jistě odporuje tvrzením metafyziků; tato tvrzení mohou být, podobně jako Carnapovo hodnocení, založena na podcenění poezie. Heidegger, na kterého Carnap útočí, oponuje (ačkoli ne explicitně), že myšlení a básnictví (denken a dichten) jsou velmi úzce spjaty; nejsou identické, ale mají stejné kořeny. Aristotelés, jehož nikdo neobviňuje, že píše „pouhou“ poezii, byl stejného názoru: filosofie a básnictví patří k sobě; mají stejný význam (Poetika, 1451b5). Na druhé straně je zde Wittgensteinův slavný aforismus: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ (Tractatus logico-philosophicus, 7) Pokud bychom to brali vážně, nevztahovali bychom se k tomu, co leží mimo smyslovou zkušenost, ale naopak ke všem předmětům smyslového vnímání. Neboť to, co vidíme, slyšíme, nebo čeho se dotýkáme, nemůže být adekvátně popsáno slovy. Když říkáme: „Voda je studená,“ nehovoříme o vodě ani o studenosti tak, jak jsou dány smyslům. Nebylo to právě objevení této diskrepance mezi slovy, tj. mezi médiem v němž myslíme a světem jevů, tj. médiem v němž žijeme, jež především vedlo ke vzniku filosofie a metafyziky? Vyjma úplného začátku – u Parmenida a Hérakleita –, šlo o myšlení, chápané jako nús nebo logos, od kterého se očekávalo, že dosáhne pravého Bytí, zatímco na konci se důraz přesunul z řeči na jev, odtud ke smyslovému vnímání a nástrojům, kterými lze zvětšit dosah našich tělesných smyslů a učinit je pronikavějšími. Zdá se přirozené, že důraz na řeč bude diskriminovat jevy a důraz na vnímání bude diskriminovat myšlení.