Poznámka 36

Sepětí svědomí s citem ovšem není převratný objev; tato tradice sahá až k již zmíněným skotským moralistům počínaje Humem (D. Hume, cit. d., srv. zejm. str. 574–591) a po něm například též Smith (A. Smith, The Theory of Moral Sentiments, Oxford 1976). Ovšem na etiku vůbec mělo toto empirické myšlení obrovský vliv: například Kant (I. Kant, Kritika praktického rozumu, str. 96–107) se přiznává, že za mnohé vděčí právě jemu; koneckonců i v této konstrukci morálky lze postřehnout, že nejzazší „vzpruhou“ mravního jednání je zase cit, cit pro vznešenost mravního zákona. Kromě toho též fenomenologie našla v citu zdroj mravního konání, zejména v provedení Schelerově (M. Scheler, cit. d., srv. např. str. 331–354).