Poznámka 12

Výjimkou je Benardete, cit. d., str. 140. Problém vidí také D. A. White, Rhetoric and Reality in Plato’s Phaedrus, Albany 1993, str. 106–107, ale řeší ho prostým předpokladem celkového samopohybu nebe. Tradice vzájemné komplementarity dialogů Faidros a Timaios se rodí v Plótinově pojednání O sestupu duše do těl (IV, 8,[6],19–26), v němž Plótinos vypracovává své vlastní pojetí pádu a vzestupu duší. S ohledem na něj pak promítá duši světa z Timaia do „celku kosmu“ z dialogu Faidros (246c1–2) a činí dokonalost lidské duše z téhož dialogu Faidros závislou na tom, zda vystoupila k dokonalé duši celku.