Zemřel Bohumír Janát

(* 7. 11. 1949  † 29. 11. 1998)
Filip Karfík

Great God, I ask thee for no meaner pelf
Than that I may not dissapoint myself,
That in my action I may soar as high,
As I can now discern with this clear eye.
[…]
That my weak hand may equal my firm faith,
And my life practice more than my tongue saith
That my low conduct may not show,
Nor my relating lines,
That I thy purpose did not know,
Or overrated thy designs.
(Henry David Thoreau)

Nečekaná a předčasná smrt Bohumíra Janáta je bolestnou ztrátou pro jeho přátele i pro českou filosofii.

Bohumír Janát patřil ke generaci českých filosofů, kteří vystudovali koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let. Zažil tak podobně jako příslušníci generace poválečných studentů universitní působení profesora Jana Patočky, jehož filosofickému odkazu se cítil zavázán. Do českého prostředí uvedl autory zde jinak málo známé: pozoruhodnou postavu amerického transcendentalisty 19. století Henryho Davida Thoreaua či jednoho z představitelů současné narativní filosofie Johna S. Dunna. Čeští čtenáři mu mj. vděčí za překlad nejznámější Dunnovy knihy Čas a mýtus (Praha 1980). Českých filosofů ho vedle Jana Patočky poutal zejména TGM. Významným tématem jeho filosofických esejů byla rovněž velká díla světové literatury, např. Goethův Faust či Dostojevského Bratři Karamazovi.

Síla Janátova myšlení a jeho osobnosti se nazakládala na příslušnosti k určité filosofické škole, jakkoli zavázán se mohl cítit Patočkově filosofii dějin či soudobé filosofii a theologii narativity. Bohumír Janát čerpal z osobnějších zdrojů. Neoslňoval ho ostrovtip technického slovníku moderních škol ani velkolepost tradičních myšlenkových staveb. Ptal se vždy po mravním poselství té které filosofie a každou filosofickou koncepci měřil otázkou, jaký mravní postoj ke světu, k druhým, k dějinám implikuje či rozvíjí. Tytéž otázky si kladl nad velkými literárními díly. Přitom nezapíral náboženský horizont svého myšlení. Byl křesťanským myslitelem v ryzím slova smyslu. Šlo mu o tajemství osobního jádra lidského života, o lidskou dějinnost ve smyslu životního příběhu, jehož nezaměnitelnou fyziognomii utvářejí lidská rozhodnutí. Duchovní základ, jímž – jak věřil – jsou tato lidská rozhodnutí umožněna a jemuž zároveň nejsou lhostejná, pokládal za cosi, co samo překračuje lidskou konečnost, a co právě proto člověka vybízí, aby se nikdy nedal svázat mocnostmi tohoto světa, ale jednal v něm jako svobodná bytost, v odpovědnosti vůči duchovní podmínce svobody v sobě i v druhých.

Bohumír Janát byl filosof, který svou filosofii nejenom psal, nýbrž také skutečně žil. Byl člověkem vzácné ryzosti, nevšední pevnosti a osobní nezávislosti. V době komunistického režimu byl statečným obhájcem lidských práv: od roku 1977 byl signatářem Charty 77 a v roce 1988 jejím mluvčím. Po roce 1989 patřil k těm, kteří nepokládali kritickou funkci podobného občanského hnutí za nadále postradatelnou.

Předčasně uzavřené literární dílo Bohumíra Janáta zůstává do velké míry rozeseto po řadě časopisů Je na péči jeho přátel a na iniciativě nakladatelů, aby se postarali o jeho souborné vydání.