Poznámka 7

Toto je mínění Kierkegaardovo. Estetické stadium existence je překonáváno a pozvedáváno na etické tím, že existence volí sebe samu. Vlastně teprve v této volbě se stává duchem (nekonečným vztahem k sobě). Seberealizace konkrétní existence se nemůže uskutečnit v abstraktním poznání ideality (dobra), nýbrž pouze ve faktické volbě. U Kierkegaarda předchází volba konstituci protikladu dobra a zla. Ale je pravdou nepopřenou ani Kierkegaardem, že rozhodnutí k mravnímu ,já‘ již předpokládá požadavek dobra. Jakým způsobem tak činí a jak se uskutečňuje protiklad dobra a zla co do svého obsahu, o tom Kierkegaard nikdy neuvažoval. Tento problém je jednou z moderních podob, v níž se vrací platónska paradoxnost, podle níž ten, kdo chce opravdu poznat dobro, musí pro ně být již rozhodnut. Pokus o řešení se skrývá v Platónově mýtu o Erótovi. Kierkegaard se nedostane nad souslednost stadií: zoufalství – sebevolba – poznání dobra a zla – mravní existence. Pokud na ní ustrneme (v protikladu ke Kierkegaardovu záměru), nejsme daleko od Sartrova Götze v Le diable et le bon dieu.