Emanuel Rádl - vědec a filosof

(Mezioborová a mezinárodní konference, 9.–12. 2. 2003, Praha)
Viktor Žárský

V době od 9. do 12. února tohoto roku se setkávalo v Praze v Malé aule Karolina na padesát přednášejících politiků, filosofů, biologů, sociologů, historiků, theologů, politologů a literárních vědců spolu s řadou zaujatých posluchačů nad dílem Emanuela Rádla, od jehož narození letos uplyne 130 let. Sjeli se z řady zemí světa, aby na konferenci „Emanuel Rádl – vědec a filosof“ po půlstoletí nuceného mlčení ohledávali stále inspirující motivy v rozsáhlém díle jednoho z největších českých myslitelů 20. století. Byl tak vlastně podniknut první pokus o celkový pohled na tohoto mnohostranného člověka – díky aktivní účasti odborníků mnoha oborů vznikl plastický přehled Rádlova díla a působení, který byl sám o sobě velkým přínosem pro zúčastněné. Podařilo se předvést platnost teze, že Rádlovi – filosofovi se dá lépe porozumět, porozumíme-li mu napřed jako biologovi, a že celé Rádlovo dílo pravděpodobně vykazuje značnou míru vnitřní konzistence. Tak může být inspirující se zabývat i jeho stanovisky, která se dnes jeví jako sporná.

Z konference bude připraven sborník, který bude nejlepším základem jejího hlubšího zhodnocení; v tomto okamžiku nezbývá než pokusit se o zachycení některých momentů z konference, na níž vedle obvyklé češtiny a angličtiny zaznívala rovnoprávně jako konferenční jazyk také němčina. Hned v rámci slavnostního zahájení byly nastíněny všechny hlavní tematické okruhy, kterými se konference zabývala: 1) význam Rádlovy veřejné činnosti za první republiky a jeho stále aktuální koncept soužití Čechů a Němců (Petr Pithart, který také jako předseda Senátu Parlamentu České republiky konferenci zaštítil; poslanec Bundestagu Gert Weisskirchen), 2) zakladatelský Rádlův přínos pro vznik dějin biologie jako vědeckého oboru (Uwe Hossfeld z Jeny), a pak zvláště 3) úvod Ladislava Hejdánka (Praha) do Rádlovy filosofie hledání smyslu a rozpoznávání vlády pravdy a budoucnosti v lidském i mimolidském světě.

Následující „biologický“ den ukázal, že Rádl je zajímavý už jako biolog smyslového vnímání (Tomáš Hermann, Praha – jeden z hlavních organizátorů konference) a svým pohledem na biologii silně ovlivnil řadu myslitelů, např. Ernsta Cassirera (John Beatty, Minnesota). Vítězslav Praks (Brno) na závěr předvedl, jak je možno Rádlovu typologii evolučních teorií použít v literární kritice. „Filosofický“ den zahájili Bedřich Loewenstein (Berlín) a Jan M. Lochmann (Basilej) průhledem do filosofických kořenů Rádlova aktivismu – odmítnutí positivistického objektivismu a determinismu; rozpoznání, že každý člověk osobně ručí za své rozhodování v dané dějinné situaci. V rámci řady zajímavých „monografických“ pohledů na jednotlivé aspekty Rádlovy filosofie zazněl také příspěvek o významu „autority“ v Rádlově filosofii jako něčeho, co se vyjevuje právě teprve tím, že je jí jednání/rozhodování vedeno; jinak je autorita nepoznatelná (Aleš Havlíček, Praha). Zuzana Škorpíková (Praha) provedla důslednou rádlovskou kritiku moderní mechanistické biologie jako největší surovosti na matce přírodě. Werner Korthaase (Berlín) demonstroval, jak se Emanuel Rádl někdy uměl v rámci svého anti-objektivistického decisionismu mýlit, mj. také na Rádlově hodnocení Komenského. „Filosofický“ den pak byl zakončen slavnostní recepcí ve vile Lanna, při které Dr. Vladimír Rádl barvitě vzpomínal na svého strýce a přidal tak důležité osobní rysy k Rádlovu portrétu, který se před námi během konference postupně vynořoval.

Poslední „politický a náboženský“ den zahájil evangelický farář Jan Šimsa (Brno) zamyšlením nad Rádlem jako spoluzakladatelem a ideovým vůdcem organizace Akademická YMCA a časopisu Křesťanská revue. Rádl vždy vytvářel společenství (i jako universitní učitel) a ve vztahu ke křesťanství kladl důraz na jeho historičnost a zakotvenost v církvích. Londýnský bohemista Robert B. Pynsent se pak kriticky zabýval některými značně konservativními postoji Emanuela Rádla, jak se projevovaly např. v jeho výkladech o rasách a potratech (Rádl byl ovšem rozhodným odpůrcem rasismu: lidé nejsou stejní, jsou si ovšem rovni v tom nejdůležitějším – cíli). Eva Hahnová (Oldenburg) demonstrovala, jak zanedbávání kontextualisace komplikuje dorozumění o česko-německé historiografii, a Jan Horský (Praha) poukázal na obtížnou splnitelnost Rádlova zadání dějepiscům – entita vymezitelná volně (tedy rozhodnutím, nikoli na základě objektivních kritérií, např. „ducha doby“) nemusí být badatelsky dostupná. Konferenci uzavřel J. M. Lochmann (Basilej) poukazem k tomu, že spolu s Masarykem a Patočkou patří Rádl mezi stále aktuální české myslitele evropského formátu, a Jan Sokol (Praha) výzvou k rádlovské účasti intelektuálů na budování veřejného prostoru a k domýšlení jeho filosofických otázek – tedy výzvou, kterou Ladislav Hejdánek konferenci otvíral.

Konference sama svou mimořádnou aktuálností a inspirativností prokázala, že Emanuel Rádl zůstává inspirativním myslitelem dnes i do budoucnosti. Konferenci pořádala Přírodovědecká fakulta UK a Výzkumné centrum pro dějiny vědy – společné pracoviště Ústavu pro soudobé dějiny AVČR a UK v Praze.