Návrat Dona Quijota české filosofie
Emanuel Rádl (1873–1942) patří nepochybně k nejpronikavějším českým myslitelům minulého století. Akademicky se kvalifikoval jako přírodovědec pozoruhodnými výsledky empirického bádání, a zvláště svými obsáhlými Dějinami vývojových theorií v biologii XIX. století (1909), přeloženými do několika evropských jazyků. V mladé republice se stal profesorem přírodní filosofie na Přírodovědecké fakultě University Karlovy. Zároveň zesílil jeho zájem filosofický a občanský. V souladu s Masarykem chápal filosofii jako usilovné hledání pravdy v mravní a politické odpovědnosti myslitele. Nelze se spokojit daným stavem věcí, nestačí jenom pragmaticky rozebírat „to, co jest“, nýbrž usilovat o to, „co býti má“. Proto Rádl nezůstával v akademickém zátiší, nýbrž se vrhal do zápasů o orientaci československého veřejného života. Organizoval studentské hnutí především v křesťansky orientované Akademické YMce, zakládal Čs. ligu pro lidská práva, zasazoval se o spravedlivé národnostní i sociální uspořádání republiky. Odpíral důsledně nacionalistickému i rasistickému pokušení, jak k nám postupně prosakovalo z Německa, ale měl i kriticky důrazné otázky na adresu české menšinové politiky. Šarvátek, do kterých se pouštěl, je bezpočet – právem o něm jeho blízký přítel J. L. Hromádka ve své monografii razil heslo rytířský Don Quijote české filosofie.
Oba totalitní režimy Rádlovu odkazu nepřály, přehlížely jeho podněty či přímo proti jeho vlivu bojovaly. Ani v odborných filosofických kruzích se mu brzy nedostávalo valné pozornosti, s čestnou výjimkou myslitelů jako Jan Patočka, Božena Komárková a Ladislav Hejdánek. Tím více zasluhuje vděčné pozornosti společná iniciativa Přírodovědecké fakulty UK a Výzkumného centra pro dějiny vědy při Akademii věd a Universitě, uspořádat mezinárodní konferenci o významu Rádlova díla. Konala se v pražském Karolinu 9.–12. února 2003, a to pod patronancí předsedy Senátu Petra Pitharta. Ten také hned v první podvečer spolu s Ladislavem Hejdánkem přednesl klíčové referáty. Tři další dny byly věnovány třem základním dimenzím Rádlova díla.
První den hodnotil jeho přírodovědecké úsilí. Řada zahraničních i našich vědců s respektem, byť místy kriticky, se soustřeďovala zvláště na jeho Dějiny – podnes mezinárodně uznávaný spis, tuto „stálici na nebi dějin biologie“ (S. Komárek).
Druhý den byl věnován Rádlově filosofii, a to jak v kontextu doby vzniku, tak v její dnešní aktualitě. Značné pozornosti se přitom dostávalo – vedle osobitých, mimořádně podnětných, místy kontroverzních Dějin filosofie – i jeho poslední, už uprostřed těžké nemoci za německé okupace psané Útěše z filosofie, včetně jejích aspektů theologických. Tak třeba myšlenka „bezbranného Boha“, jemuž v bezmoci kristovské lásky patří naše budoucnost, razila cestu nejen některým z českých i ekumenických theologů, nýbrž i reflexím Václava Havla, a to nejen v samizdatovém (ale hned i do němčiny přeloženém) spisu „Moc bezmocných – pokus žít v pravdě“.
Závěrečný den symposia byl věnován Rádlovu občanskému a politickému úsilí: právě zde se prokazovala bohatost jeho myšlení, např. v otázce evropského soužítí Čechů a Němců, mravních aspektů naší literární tvorby, i vysloveně eticko-politické problematice interupcí. – Závěrečné slovo konference pronesl Jan Sokol (který už předtím přispěl kritickým výkladem k Rádlově koncepci národa).
Referátů na konferenci byla přemíra: téměř padesát – množství, které už předem ztěžovalo diskusi – i když i tak docházelo v plénu i v kuloárech k řadě plodných výměn. Ten náklad zřejmě „ducha neuhasil“.
Ve srovnání s mnohými obdobnými kongresy bych vyzvedl trojí povzbudivý rys: pražské sjití se osvědčilo jako plodně interdisciplinární podnik. Věrni polyfonii rádlovského odkazu tu pospolu „vydrželi“ biologové s filosofy, theologové s politology. To je nemalý zisk akademické kultury. To druhé: podnětem ke konferenci byla rádlovská jubilea (130. výročí jeho narození a 60. výročí jeho smrti). Taková příležitost snadno svádí k „jubilejně nekritickým“ chvalořečem osobnosti i díla. V Karolinu tomu tak nebylo. Převládal nepochybně respekt k mimořádnému dílu, nechyběla však řada, místy i rádlovsky peprných, kritických výhrad. A to třetí, pro mne nejpovzbudivější: konference se účastnila řada mladých badatelů a studentů, a to jak mezi přednášejícími, tak v početně přítomném publiku, jehož průběhem konference neubývalo, spíše přibývalo. Ti, kteří po ideové i organizační stránce symposium připravili, především neúnavný Tomáš Hermann se všemi pomocníky, vykonali dobré dílo: podstatný příspěvek k žádoucímu návratu Don Quijota české filosofie do našeho kulturního života.
Zpětné odkazy: Reflexe 24