Vzpomínka na Milana Machovce

Předneseno na Filosofické fakultě UK 28. ledna 2003
Milan Balabán

Zcela nedávno se akademická i širší obec rozloučila ve strašnickém krematoriu s profesorem Milanem Machovcem. Rozloučení bylo dojemné, duševní atmosféra byla čirá. Vědomí ztráty významné osobnosti masarykovského typu bylo citelné a bolestné. Při této příležitosti bych rád uvedl několik vzpomínek a přednesl abecední akrostichon k Machovcově poctě.

Dívaje se do minulosti, tak málo dávné, mám před očima profesora Machovce, signatáře Charty 77 a disidenta specifického ražení, jak pomalu a podpírán někdy lepou mladou ženou (výjimečně zde hrály roli doprovázeček a napůl mytických průvodkyň krasavice dvě), jak pomalu a s přesvědčující námahou stoupá schod za schodem do 4. patra k bytu manželů Vodrážkových v domě statujícím v Templové ulici. Na každém pátém šestém schodu pronesl Machovec nějaký pozoruhodný výrok (o národu, státu, církvi, Wagnerovi a filosofii, která není, jak on říkal: „zakurvená do sebe“), až se nahoře (skoro jako v nebi) otevřely dveře a v nich se objevila necírkevní mystička Iva Vodrážková. Profesor, učitel podzemí, usedl za stůl, byl mu přistaven velký hrnek tajemného čaje a po bocích guruových jsme zasedli my, dva asesoři, Egon Bondy a já. Já po levici a Egon Veliký ovšem po pravici. Celý byt byl obklopen mysteriózními obrazy Ivy Vodrážkové. Vzniklo ovzduší, v němž každé filosofické gnóma filosofovo, získávalo aurický přísvit prazvláštního transcendentna. Účastníků bytového semináře bylo mnoho, polovina seděla na zemi, a všichni s myslí urputnou i flexibilní naslouchali přednášce. Někdy se profesor uchýlil ke klavíru a řekl: „Něco vám, sličné dámy a ostatní kolegové, zahraju, a pak bude to vaše pochopení snazší. Víte, on ani ten Heiddeger není nesnadný, jen se dostat přes bariéru zatušilých slov, ale raději se budeme věnovat Masarykovi, ten je, jak to říká jeden z vás tady na zemi sedících, výživnější.“

Druhá vzpomínka: Celá řada přednášek byla věnována Ježíši z Nazaretu, kterému Machovec také věnoval jeden ze svých spisů, byla to patrně jeho nejzdařilejší kniha. Machovec srovnával Ježíšovo poselství s vynikají tvorbou antických básníků Ovidia a Vergilia. Řekl: „Víte, sličné účastnice i vy ostatní kolegové, já tu římskou poezii znám, mohl bych vám přednést celé dlouhé pasaže zpaměti, a Homér? – no to je skoro jako můj domov. Ale proti tomu, co vyjadřuje neopakovatelně, opakuji neopakovatelně, milé dámy i páni, ve svém Horském kázání a v přiznání, že je mu „líto zástupů“, Ježíš, to je naprosté novum, celá ta poezie opěvující císaře nebo nadlidskou lidskou zdatnost je proti tomu, jak bych to řekl, no prostě malé hovínko.“

Třetí vzpomínka: Před třemi lety se na Evangelické fakultě University Karlovy konala v podvečerních chvílích konference věnovaná ekumenickým stykům a mezináboženským rozhovorům, ale mezi jiným i J. L. Hromádkovi a podobně… Opožděn vsunul se do posluchárny profesor Machovec, trochu bizarně oblečený, a poslouchal ty proslovy od řečnického pultu. V rozpravě se přihlásil o slovo a obrátil se, mluvě střídavě česky a německy, k přítomným bohoslovcům. V rychle za sebou jdoucích atacích provokoval pány theology: „Víte vy, co vlastně chcete? Nevěnujete se až příliš malichernostem, dogmatům, historii a etice, která vám padne k saku?

Víte, že je v sázce duše národa, ba duše člověka vůbec? Víte, že celá naše planeta je v akutním ohrožení? Ježíši se slitovalo zástupů, ale vám jde o to exaktně vyjádřit, nakolik byl Ježíš Bůh a pokud byl vůbec člověk! Hanba, hanba! Vzpamatujte se, než bude pozdě, teď je tu ještě, jak bych to řekl, čas milosti! Hodina pravdy je tu!“ Bylo to hromobití, které bylo očistné. I Ladislav Hejdánek, filosoficky jinak tvarovaný současník a souběžec Machovcův, se tvářil osloveně a kýval souhlasně hlavou, což dělá málokdy.

A nakonec ten akrostichon:

ABECEDNÍ AKROSTICHON K POCTĚ MILANA MACHOVCE

Miluješ a děláš si co chceš

Ide tvá černá holka smrt a její kus je nad tvůj vkus

Líto ti bylo zástupů jak tomu z Nazaretu

A chtěl jsi těm davům nabídnout svou skývu a svůj truňk tu slivovici touhy

Najedli jste se Marxe? Jezte Masaryka a Gándhího a toho, teď jsem zrovna zapomněl to jméno,
jó von vlastně tady ještě není, ta okna, ta okna

Mýlit se je lidské, ale podvádět? To ani holka smrt nedělá.

Já chci být já i po smrti

A nakonec, mé sličné kolegyně a učení kolezi v zambezi svých trudných hypotéz

Chovejte svůj národ řek bych mateřsky a nestrkejte mu do zadku ty navoněný čípky

O Jezu můj ó bílí havrani ó ty moje umřelá ženo

ó ty Mário z Magdaly

Vím, že vím sotva mrž a že mi hvězdy letí nad hlavou a že nedokoktám svoji lásku k vám

vy moji lidičkové v říjnu i po té sametové

Et cetera. Copak jsem si jist, když slyším černé holky hvizd
a třesu se jak pokálený list

a ani Liszt s Kristem na hoře Olivetské, ba ani génij Wagner
mi neporučí kvíst

Co na závěr, vy krásně komičtí v tom pestrém shluku kolem katafalku

Civím v tu dutou smrt a celaskony útěch splachuju do stoky

Civím v to pestré bezsláví a na mě civí Svit,

to světlo, které nemá atribut

Civím a čekám, tedy asi jsem

Milan Balabán