Poznámka 6

To platí i pro mimořádnou zaujatost pro theologii bezbranného Boha u D. Bonhoeffera, pro niž by právě v tomto novozákonním oddíle našel významnou oporu. Odkazuji na jeho Widerstand und Ergebung, München – Hamburg 1951² (česky: Odpor a odevzdání, přeložili M. Černý, J. Šimsa a M. Heryán, Praha 1991); srv. dále R. Bultmann, Theologie des Neuen Testaments, Berlin 1959, str. 48. Pro něho jsou pašijní oddíly centrem evangelijní zvěsti; co předchází, je pouze jakési „zahřívací kolo“. Dějiny spásy jsou podle něho projevem Boží milosti. Čin Boží milosti spočívá v tom, že vydal Krista na smrt kříže (Ř 8,32), a to jako smírčí oběť za hřích člověka, kterou Kristus dobrovolně a v poslušnosti vykonal (str. 289 n.). G. Ebeling, Dogmatik des christlichen Glaubens, I–III, Tübingen 1989, reflektuje téma utrpení a smrti Ježíše Krista velmi jemně a s patřičným odstíněním, v němž neopomene zdůraznit, že kříž leží na celém jeho životě. Přesto soudí, že Ježíšovo svědectví krve je to, co Bůh chtěl. Nejde o náhodu ani o něco politováníhodného, nýbrž o nutný krok v Božím plánu (str. 131 n.). S kladným vhledem do velkopátečního dění, jak je filosoficky přeintepretoval mladý G. W. F. Hegel, vstupuje i Eberhard Jüngel, který ve svém vynikajícím díle Gott als Gehemnis der Welt dokáže jít tak daleko, že mluví o „smrti Boha“, mj. i v navázání na Lutherovu theologia crucis. To pro něho znamená, že Bůh na sebe bere stigmata utrpení, nicoty. Bůh je vytlačen – na kříž (viz D. Bonhoeffer). Ale Jüngelovi se zase ztrácí ona stránka novozákonního svědectví, které podtrhuje moc Ježíšova života. Kříž, utrpení, smrt nejsou podle mého soudu centrální výpovědí. F. W. Marquardt správně kritizuje protestantskou fascinaci křížem a utrpením (in: Eine Eschatologie, II. díl jeho dogmatiky, str. 114 nn.) včetně neblahých sociálně etických důsledků, které s sebou toto „okouzlení“ nese. Nicméně všechno, co je v Ježíšově životě „nutné“, co „musí“ – a on „musí“ jít na smrt, je podle Marquardta Boží pedagogika, kterou se zaučuje velekněz Ježíš. P. Tillich přistupuje k problematice kříže ve své dogmatice Systematische Theologie, I–III, Stuttgart 1958, str. 238, pomocí kategorií esence a existence. I on se brání představě, že passio Ježíše Krista, jak je líčí závěrečné kapitoly evangelií, je rozhodující pro život víry. Stín utrpení leží na celém životě Ježíšově. Podobně jako Jüngel klade Boha do sféry nicoty, když mluví o Boží účasti na existenciálním odcizení člověka a jeho destruktivních následcích, které Bůh bere na sebe (str. 188). Opět postrádám jasné slovo o tom, že Bůh Otec není původcem utrpení svého Syna, přesně v intenci našeho podobenství.//