M. Heidegger, Imma von Bodmershof. Briefwechsel 1959-1977

K vydání připravil, komentářem doprovodil a doslov napsal Bruno Pieger, Stuttgart 2000, 216 str.
Aleš Novák

Plný text (PDF): M. Heidegger, Imma von Bodmershof. Briefwechsel 1959-1977

Korespondence mezi Martinem Heideggerem a Immou von Bodmershofovou [1] zahájila v nakladatelství Klett-Cotta publikační řadu věnovanou Martinu Heideggerovi. Imma von Bodmershofová byla rakouskou literátkou a básnířkou haiku, která našla cestu k Martinu Heideggerovi po jeho mnichovské přednášce o Hölderlinovi. [2] Pouto skrze Hölderlina bylo o to více umocněno faktem, že pořizovatelem prvního souborného vydání Hölderlinových spisů byl Norbert von Hellingrath, snoubenec Immy von Bodmershof, jenž padl jako dobrovolník roku 1916 u Verdunu. Proto je velká část – z celkového počtu 125 dopisů – korespondence věnována právě Hölderlinovi a Hellingrathovi, potažmo reflexím nad básnictvím a stavem řeči v epoše dominujícího technologického new-speaku, který za doby jejich korespondence jistě ani zdaleka nedosáhl absurdnosti dnešního stavu řeči. Na rozdíl od Heideggerovy korespondence s Bernardem Weltem [3] a Maxem Müllerem, [4] která se odehrála na rovině čistě formálních zdvořilostí, je korespondence s Immou von Bodmershofovou „našlapána“ náměty k zamýšlení, což patrně pramení z toho, že se spolu – na rozdíl od Müllera s Weltem – téměř nevídali, a tak Heidegger s von Bodmershofovou museli to podstatné, co si Heidegger s Weltem a Müllerem říkali mezi sebou, vkládat do dopisů. K vzájemné korespondenci je na závěr připojeno i několik dopisů, které si po Heideggerově smrti vyměnily von Bodmershofová s Elfride Heideggerovou, jež střízlivě, ale o to dojemněji, informuje o Heideggerově skonu (dopis č. 116 z 18. 6. 1976) a připojuje seznam pasáží z Hölderlinových básní z von Hellingrathovy edice, které na Heideggerově pohřbu přednesl starší syn Jörg.

Celou korespondencí proniká atmosféra stesku po zašlých časech. To je pocit natolik silný, že korespondence vzbuzuje dojem jakéhosi románu v dopisech, románu o starých, dobrých časech. Ale nikdy nezazní kýč ani sentiment. Heidegger nechává v dopisech promlouvat své úvahy o motivu řeči, o tom, jak se svým myšlením snaží řeč „vymanit z obvyklých logicko-gramatických kategorií“ a „myslet ji z toho, co je jí vlastní“, přičemž toto je „tím nejtěžším“, jelikož „řeč je neustále čímsi dějinným“ (Heideggerův dopis č. 7, str. 25). Korespondence krouží okolo první edice Hölderlinových sebraných spisů, které pořídil N. von Hellingrath, u níž Heidegger průběžně vyslovuje své pochybnosti o technicky sice dokonalých, ale jinak zcela zpustlých „filologických“ reedicích (dopis č. 20, str. 41). Řeč podle Heideggera mizí, ztrácí se a je třeba se bránit jejímu zplošťování (dopis 33, str. 54; 36, str. 57). „Řeč – pohlédneme-li nazpět na její dějiny, bude patrné, že čím dál tím více pustne a zplošťuje se. Ale nikdo nesmí tvrdit, že tento postup je nezadržitelný. Zajisté, převaha informačně-technologického a kyberneticko-instrumentálního užívání řeči, dorozumívání se lidí, mnoho omílaná ,masová média‘ velice snižují naději na nějaký obrat. Avšak tento obrat si nelze vynutit ani uměle ani institucionálně. Mohl a musel by se naskytnout pouze v jistém proměněném vztahu člověka ke světu. Ten si ale člověk sám nedokáže udělat. A tak nezbývá než vyvolat do paměti to, co je staré, a nechat to zaznít z volání věcí. Jedno z největších nebezpečí se mi zdá spočívat v tom, že se zvyšuje dovednost a obratnost v mluvení a psaní, že se rozpíná nivelizace a měřítka se stávají přebytečnými – paradoxní proces, který vzbuzuje ostych veřejně ještě něco říkat a psát. Avšak v tom všem se ukazuje tajuplná přítomnost řeči, jež se v rámci rozpínající se světové civilizace a pro člověka moderní průmyslové společnosti čím dál tím více skrývá – nicméně přesto zůstává.“ [5] Dbát skryté přítomnosti řeči vede ke konfrontaci s povahou (Wesen) moderní techniky: „Vědní obory upadají spolu s technikou, k níž náležejí, do běsnění a stávají se nepřehlednými. Co kdysi slulo ,filosofie‘, je čímsi cizím a odpudivým. Široké obory uměleckého provozu nabývají informačního charakteru – všechno to jsou jevy, jež jsou adekvátní naší epoše. Tu je pak dobré znát ještě odlišné studnice.“ [6] O svých úvahách Heidegger říká, že „… je lze snadno považovat za pesimistické, ale že nejsou. Vycházejí z malého světla, které má zapotřebí opatrný ohled ve své vlastní dílně.“ [7]

Heideggerova „pozdní“ fenomenologie „nepatrného“ (das Unscheinbare) je dbaním toho, co není zdánlivé (das Un-Scheinbare), a Heidegger ji charakterizuje postojem „ponechanosti“ (Gelassenheit), jež v sobě shrnuje trojkrok základních nálad zděšení–ostych–zdrženlivost (Erschrecken–Scheu–Verhaltenheit), které stojí jednak vůči základní náladě tzv. „prvního“ počátku filosofie – údivu (Erstaunen), a jednak vůči naprosté nivelizaci sebe-prožitku moderního subjektu – poživačnosti (Erlebnis). Řeč je „souzvukem ticha“ (Geläut der Stille) neslyšitelně „hýbajícím“ temporálním rámcem Součtveří Země a Nebe, božských a smrtelných, jimž je Součtveří jakožto vzájemné zadržení světa a věci odkrýváno právě řečí, jež v Heideggerově Dopise o „humanismu“ slula „dům bytí“. [8] Nivelizace řeči jde nutně ruku v ruce se zapomenutostí bytí (Seinvergessenheit), která se radikalizuje v opuštěnost jsoucna bytím (Seinsverlassenheit) a v přenechání jsoucna napospas jemu samému v epoše vlády povahy (Wesen) techniky, jež Heidegger nazývá Ge-Stell. Ge-Stell je sama pravda bytí, a proto si určuje charakter řeči, která nám lidem ukazuje bytí v jeho sebe-odpírání. Řeč ukazuje to, co je nepatrné, a přesto (ba právě proto) nikoli zdánlivé; řeč přibližuje to, co je nepřiblížitelné, jelikož není jsoucí: tím je samotná blízkost, která svým blížením „hýbe“ temporálním rámcem Součtveří. Fenomenologická vykazatelnost těchto motivů u Heideggera probíhá za pomoci konfrontace s básníky Friedrichem Hölderlinem a Georgem Traklem. Není to rezignace na tradiční „metody“ filosofického bádání, nýbrž úsilí o radikalizaci Husserlovy fenomenologické maximy „k věcem samým!“ (zu den Sachen selbst). Ale každá snaha o radikalizaci, o vyšší náročnost je podezřelá, protože klade mnohem vyšší nároky na toho, kdo ji podniká, i na toho, kdo je s ní konfrontován jako badatel. K radikalizované fenomenologii nestačí „seriózně se zabývat filosofií“, tak jako se zabýváme sbíráním známek, a ani „zabývat se“ ve smyslu „profese“. Radikální fenomenologie není úřednickou filosofií, která nekonfliktně, vždy bezpečně a zcela zbytečně okupuje filosofické ústavy, katedry, fakulty a výzkumné instituty. Radikální fenomenologie je „proměněným vztahem člověka ke světu“, jak o tom hovořil Heidegger v dopise von Bodmershofové, onou „odlišnou studnicí“ nechávající z volání věcí zaznít to, co je staré ve smyslu počáteční: a tím je podle Heideggera alétheia – sebe-odpírající podávání se volnosti, které ponechává jsoucno být jsoucí a nechává ho týkat se nás, smrtelných. Bohužel, jak jednoznačně ukazuje svazek korespondence mezi filosofem Heideggerem a básnířkou Immou von Bodmershofovou: partnery v této snaze se namísto „akademických“ úředníků, nárokujících si ze setrvačnosti označení „filosof“, musí stát básníci.