Poznámka 7

Condorcet ve svém prvním pojednání Mémoire sur l’instruction publique (Pojednání o veřejném vzdělávání), část „Nature et objet de l’instruction publique“ (Povaha a předmět veřejného vzdělávání) píše: „Antické národy neměly žádné ponětí o tomto druhu svobody. Zdá se dokonce, že cílem jejich institucí bylo její zničení. Nejraději by byli lidem nechali pouze ty myšlenky a city, které zapadaly do systému řízeného zákonodárcem. Příroda podle nich vytvořila pouze stroje, jejichž pohyby a činnost měl řídit jen zákon.“ M. J. A. N. de Condorcet, Oeuvres complètes, VII, Paris 1847–1849, str. 202.#Condorcet se oklikou vrátil k protikladu mezi dvěma modely politiky ve své Rapport et projet de décret sur l’organisation générale de l’instruction publique (Zprávě a projektu o dekretu o všeobecné organizace veřejného vzdělávání), kterou přednesl před Národním shromážděním jménem Výboru pro veřejné vzdělávání roku 1792. Věnuje se zde otázce používání antických řečníků jako modelů ve vzdělávacím systému: „… jako model v umění písařském a řečnickém či v poezii mohou antické národy sloužit pouze duchům již posíleným základním vzděláním. Jaké by to ostatně byly modely, které by bylo možné napodobovat pouze s tím, že bychom zároveň bez ustání zkoumali, k jakým změnám nás nutí rozdíly v mravech, jazycích, náboženství a idejích? Zmíním pouze jeden příklad. Démosthenés na tribuně mluvil ke shromážděným Athéňanům; nařízení vycházející z jeho proslovu bylo vydáno samotným národem; kopie jeho díla poté pomalu kolovaly mezi dalšími řečníky a jejich žáky. My zde nepronášíme své projevy před lidem, ale před jeho zastupiteli, a tento projev, rozšířený tiskem, má brzy tolik chladných a přísných soudců, kolik je ve Francii občanů zabývajících se veřejnou věcí. Jestliže strhující, vášnivá a svůdná výřečnost může někdy svést z cesty lidové shromáždění, ti, které klame, se vyslovují pouze o svých vlastních zájmech. Jejich omyly dopadají pouze na ně samé. Pokud by však byli zastupitelé lidu svedeni nějakým řečníkem a podlehli by jiné síle nežli svému rozumu, zradili by svou povinnost; neboť se vyslovují o zájmech druhých. Brzy by tak ztratili důvěru veřejnosti, na níž spočívá každá zastupitelská ústava. Proto by tedy byla u nás výřečnost, jež byla potřebná v antických obcích, zárodkem ničivé zkaženosti“ (str. 19–20).