Ve věci „Heidegger“

Aleš Novák

„Mein liebes Seelchen!“ Briefe Martin Heideggers an seine Frau Elfride. 1915–1970, vydala a komentovala Gertrud Heideggerová, München (Deutsche Verlags-Anstalt) 2005, 416 str.
//

Martin Heidegger und seine Heimat, sestavili a k vydání připravili Elsbeth Büchinová a Alfred Denker, Stuttgart (Klett-Cotta) 2005, 266 str.

Martin Heidegger – Bernhard Welte
Briefe und Begegnungen, k vydání připravili Alfred Denker a Holger Zaborowski, předmluva Bernhard Casper, Stuttgart (Klett-Cotta) 2003, 191 str.

Martin Heidegger
Briefe an Max Müller und andere Dokumente, k vydání připravili Holger Zaborowski a Anton Bösl, Freiburg – München (Alber) 2003, 196 str.

Všechny čtyři recenzované tituly sjednocuje postava Martina Heideggera, kterou v daných titulech můžeme pozorovat z různých pohledů a v různých životních situacích, které ukazují, jak filosof čelí a odpovídá konkrétním životním situacím, do nichž se promítá částečně filosofický postoj autora. Nejucelenější, nejautentičtější a nejkonkrétnější obraz skýtá Heideggerova korespondence s manželkou, a proto je lépe probrat ji před svazkem líčícím Heideggerovo rané mládí, které se vesměs opírá o sekundární prameny. Třetí svazek představuje korespondenci s Heideggerovým celoživotním přítelem, krajanem B. Weltem, a poslední svazek představuje Heideggerova žáka M. Müllera.

1. – První titul „Mein liebes Seelchen!“, jenž shrnuje korespondenci Martina Heideggera adresovanou manželce Elfridě Petri, ukazuje filosofa v kontextu rodinného a partnerského života. Podle Friedricha Nietzscheho „ženatý filosof náleží do komedie“. S tím je třeba na základě uvedené knihy a za současného předpokladu, že jste filosof a máte rodinu, bezmezně souhlasit. Zveřejněná korespondence může za jistých podmínek přinést odpovědi na mnohé otázky, které se týkají ne zrovna jednoznačného obrazu tohoto německého myslitele. Kniha sice nepřináší úplnou sbírku dopisů Martina Heideggera, ale podle slov editorky, Heideggerovy vnučky Gertrudy, kritické a úplné vydání je v přípravě, byť s neurčeným datem. Editorka však zveřejňuje veškerou korespondenci z nejožehavějších let 1933–1945. K této sbírce korespondence a k jejímu aktérovi nelze přistoupit tzv. „objektivně“ či „nezaujatě“. Kdo přistupuje k Heideggerovi nepřátelsky, uvidí Heideggera jako bezohledného sobce, posedlého zaslepenou a nikdy nezpochybněnou vírou ve své myslitelské poslání, který utíkal od rodiny a navazoval vztahy s jinými ženami. Kdo přistupuje k Heideggerovi vstřícně, pozná Heideggera vroucně oddaného své práci, na které mu jedině záleželo, a to je zdůvodněním, byť ne ospravedlněním (jelikož něčeho podobného pak není vůbec zapotřebí) mnoha kontroverzí. Každopádně lze ze sbírky nabýt dojmu, že k tomu, aby filosof mohl skutečně naplnit a vytvořit významné a podstatné filosofické dílo (což není totéž jako „úspěšné“ a „působící“), nemůže mít rodinu. Heidegger s rodinou skoro vůbec netrávil čas. Buď byl v rodném Meßkirchu, na todtnauberské „chaloupce“ („Hütte“), nebo u kdejakých známých, aby se tam výhradně věnoval svému ne snadnému, ale o to závažnějšímu dílu, které nemá – minimálně v rámci 20. století – sobě rovné.

Korespondence jednak silně zpochybní zdůrazňování Heideggerova katolického původu. Heidegger se tímto tématem, tj. radikální kritikou katolicismu zabývá jen před první světovou válkou a během ní. Jednak korespondence ukazuje ambivalentní postoj k Husserlovi, kterého sice na jednu stranu Heidegger ironizuje a znemožňuje (Husserl vede do slepé uličky), ale na druhou stranu k němu a jeho práci (byť ne k výsledkům této práce) má veliký a nikdy neutuchající respekt. Co se údajného antisemitismu týče, Heidegger nesdílí Elfridin antisemitismus živící se z jejího maloměšťáckého, vojenského původu. O Židech raději nehovoří a když, tak jen v dobrém (např. chvála Bergsona, od kterého se Němci mají co učit, protože o dvacet let dříve řešil témata, nad kterými Husserl ve své době žasnul). Co se národního socialismu týče, Heidegger nesdílí Elfridiny sympatie k NSDAP, považuje tuto stranu za spolek primitivů; vysmíval se „teorii“ Blut und Boden, děsil se v roce 1938 mobilizace, nesouhlasil s válkou, do NSDAP vstoupil jen pro forma v souvislosti s rektorátem. Pak je také třeba věřit mu jeho poválečné vysvětlení, že z NSDAP nevystoupil proto, aby to nevypadalo jako laciné gesto kariérních „převlíkačů kabátů“. Spíše však lze na základě korespondence, ze které krystalizuje Heideggerův charakter, usuzovat na to, že jako správně roztržitému a svému dílu zcela oddanému filosofovi to Heideggerovi bylo lhostejné a prostě na to buď zapomněl anebo se nepotřeboval nějakým gestem zbavovat členství ve straně, pro kterou neměl sympatie a pro kterou nikdy nic neudělal. Heidegger nebyl ani kariérista ani alibista ani pokrytec: Heidegger je nepolitický myslitel a člověk, který sleduje jenom své filosofické dílo a nebere ohledy na nic, ani na dobu, na aktuální politiku, na válku, dokonce ani na rodinu. Ale jak bylo řečeno, vzhledem k tomu, že jeho choť sdílela opačné stanovisko jak ve věci antisemitismu, tak ve věci NSDAP, Heidegger se k oběma otázkám nevyjadřuje. Buď si to vyříkali přímo, nebo si nechtěl dělat zbytečné problémy polemizováním v rámci permanentně napjatého vztahu. [1]

Ani po válce toto napětí nevyprchalo, jelikož nejpozději tehdy se do hry dostal aspekt Elfridiny žárlivosti. Heidegger patrně často a rád navazoval známosti s jinými ženami, které byly intelektuálně zdatnější, nebo přinejmenším úspěšnější nežli Elfride. [2] Zdá se, že Heidegger hledal jistou formu obdivného porozumění své práci, o kterou se chtěl dělit i v soukromí.

Pokud tedy čtenář chce, dokáže na základě uvedeného svazku korespondence Heideggera (snad definitivně) zprostit od nacismu. Avšak hlavním dojmem a „poučením“ z uvedené sbírky dopisů Martina Heideggera adresovaných manželce Elfridě je právě ono na úvod uvedené Nietzscheho diktum.

2. – Pro dokreslení postavy myslitele i člověka Martina Heideggera slouží svazek obsahujícího Heideggerovy nejranější zveřejněné práce a zprávy o jeho lokálním působení a vystupování od roku 1909 s názvem Martin Heidegger und seine Heimat. Hlavním motivem publikace však je zvážení role domoviny a samotné osoby myslitele jako určitý druh předpokladu pro způsob či formu filosofování. Heidegger se nikdy netajil svou silnou vazbou k domovině a nejznáměji tuto vazbu vyslovil v meditaci Der Feldweg (Polní cesta) z roku 1945. [3] Role zakořeněnosti a náležení k určitému místu spolu se svérázným způsobem nahlížení na smysl věcí se sice může zdát být marginální a nahodilou záležitostí, nicméně podle J. G. Fichta si filosofii každý volí podle svého charakteru. A charakter je v první řadě determinován původem. A Heideggerův původ byl venkovský a katolický. Zdůrazňování role katolicismu, Heideggerova nedokončeného theologického studia se prolíná celou knihou a především pak v obšírných poznámkách, které v nakladatelství Klett-Cotta naštěstí patří ke standardu. Ve svazku Heideggerovy korespondence s manželkou referovaném výše jsem však naznačil, že role katolicismu v Heideggerově životě je přeci jen silně přeceňovaná. To může mít svůj důvod v tom, že editoři knihy o Heideggerově domovině nebyli s jeho korespondencí manželce seznámeni, což potvrzují slova samotné editorky této korespondence o tom, že po celou dobu nikomu nedovolila do ní nahlédnout.

Kniha po obecném uvedení z pera A. Denkera, jenž od roku 1997 systematicky pracuje na Heideggerově biografii, se rozděluje na část nejranějších Heideggerových publikovaných článků v lokálním tisku z let 1909–1915 (str. 35–115), pak na část nazvanou „Martin Heidegger v zrcadle lokálního tisku“ (str. 117–171), kde je obsažena doba mezi lety 1903–1976, a konečně na třetí část „Předkové Martina Heideggera“ (str. 173–200), kde je Heideggerův původ vystopován až do roku 1649 a následně je vyhotoven celý rodokmen jak z otcovy, tak matčiny strany. Závěrečná čtvrtá část (Dodatek, str. 201–242) jednak přináší referenci o Valerianu Kempfovi, jenž byl bratrem Heideggerovy matky a básníkem, jednak tato část přináší i výňatky z rozhovoru o Martinu Heideggerovi mezi editorkou knihy a jedním Heideggerovým sousedem, což má být asi úlitba dobové posedlosti tzv. „antropologického“, jakože „autentického“ rozhovoru s pamětníky, čili je zbytečný.

Vždy když Heidegger během přednášek hovořil o konkrétním autorovi, omezil se na lapidární sousloví: „Narodil se, žil a zemřel“; jako kdyby tím chtěl říci, že osobnost autora není podstatná, jelikož myslitel stojí pod nárokem Bytí (Seyn), které myslitelem promlouvá div ne jako na způsob orákula. Kdyby tomu však tak bylo, tak těžko pochopit Heideggerovo lnutí k rodné hroudě: „Das ,Kunizige‘ v sobě zahrnuje pohostinnou otevřenost vůči lidem a věcem, jako i ryzí starostlivost o ně; jde však o to, nikoli úmyslně, setrvat ve skrytosti, což může snadno být špatně pochopeno jako nějaká záludnost. Co toto slovo znamená, to se odehrává v různých oblastech ,lidského pobývání‘ až po oblast nejvyššího myšlení, aby v jeho případě označovalo hluboký vhled do toho, co je podstatné, hluboký vhled objevující se v tom, co je nepatrné a ne pouze zdánlivé, hluboký vhled přivádějící ve všem protikladnost k vyšší jednotě, a přitom neustále zůstávající v pohybu; to vše v hornošvábském způsobu vedení života, který buď máte, nebo ne.“ [4] Je to snad právě tato zakořeněnost do svého původu, která Heideggera vedla k motivům jako „počátek“, „blízkost“, důvěrná blízkost „věci“ a zabydleného „světa“ jakožto dynamické, prolnuté jednoty součtveří země a nebe, božských a smrtelných, kdy první dvojici Heidegger chápe podle Hölderlinova dikta jako „anděly domova“ (hymna Heimkunft). Snad i „pojem“ Dasein či přesněji: pozdější verze tohoto „pojmu“ ve smyslu Da-sein, jehož významové tlumočení by mohlo znít „zabydlená blízkost“, mají svou motivaci ve lnutí ke svému původu. Vždyť Heidegger sám prohlásil, že „Zukunft blebt stets Herkunft“: [5] „Budoucnost vždy zůstává původem.“ Myšlenka původu a ztráty původu se přeci prolíná celým Heideggerovým myšlením a jeho promýšlení povahy techniky ve smyslu Ge-Stell jako pustošící nivelizace uniformní bezodstupovosti ústící v koncept Gelassenheit jakožto proměněného lidského postoje ke světu a věcem snad čerpá svou motivaci a naléhavost z hluboké vazby k počátku, který přiděluje každému to jemu vlastní (Ereignis).

Ale nemá to znamenat, že každá myšlenka má své psychicko-autobiografické předpoklady, např. jako že Plótinos musel myslet Jedno, protože až do vysokého věku svého dětství chodil za svou kojnou se tišit k prsu. Banalizace tohoto typu je jen další snahou o konec myšlení. Ale jisté je, že každé bytostné myšlení musí zaujímat postoj základní naladěnosti a v Heideggerově případě je to zakořeněnost ve svém původu, který předkládaný titul dokumentuje a přivádí ke slovu.

3. – Předchozí svazek nachází své doplnění ve zveřejněné korespondenci mezi M. Heideggerem a katolickým theologem Bernardem Weltem. Oba pocházeli z Meßkirchu, sdíleli katolické zázemí a výchovu, avšak Heidegger šel záhy vlastní, nekonfesní cestou, byť spolu s Weltem sledovali podobný úděl „absence Boha“ v době, kdy je třeba se ptát, zda vůbec ještě můžeme v Boha věřit. K tomu Heidegger v dopise č. 31 z 28. 3. 1976: „Můžeme se ještě odvážit / pronést božské / volajíc-oslovujícím Slovem? / Mluví ještě Řeč?“ [6]

Edice obsahuje 33 dopisů převážně formálního charakteru včetně vydatného poznámkového aparátu, jak je pro nakladatelství Klett-Cotta standardem; [7] a několik statí Bernharda Welteho pojednávajících o theologických aspektech Heideggerova myšlení. Je možné zde nalézt i pasáže Hölderlinových básní, které pronesl Heideggerův starší syn Jörg při pohřbu svého otce, nad jehož hrobem pronesl Welte smuteční proslov. Welte se pokouší o interpretaci těchto pasáží na str. 128–136. Welte se neustále snaží Heideggera dostat ke vztahu filosofie a theologie, jimž Heidegger věnoval proslulou přednášku Phänomenologie und Theologie (Fenomenologie a theologie) z roku 1927, [8] ve které Heidegger theologii upírá myšlení ve smyslu filosofického, řadě theologii mezi vědy, o nichž téměř zpupně prohlašuje: „Věda nemyslí.“ V dochované korespondenci se však najde jen jediný dopis, v němž se Heidegger k tomuto tématu vyslovuje, maje na mysli svou přednášku z roku 1927, aniž by se však pouštěl do věcné diskuse. Jedná se o list č. 10 z 13. 10. 1964 (str. 20): „Dialog mezi theologií a filosofií se pomalu dostává do plodné, věcné dimenze. Naživu zůstává přání, aby v mladé generaci bylo probuzeno spekulativní myšlení a hlavně, aby tomuto myšlení bylo přísně uvyknuto. Ve srovnání s dobou před čtyřiceti lety je mnohé dnes připraveno a předestřeno. Avšak toto usnadnění a dnešní dovednost výřečnosti jsou zároveň velkým úkladem. [9] Tomuto úkladu lze čelit jedině důkladným vedením k věcnosti.“ Překážkou této věcné dimenze však je to, že filosofický jazyk není podle Heideggera neproblematicky převoditelný z jedné řeči do jiné, jak praví v dopise č. 28 z 22. 12. 1975 (str. 42): „Překlad základních pojmů myšlení do románského jazyka je obzvláště obtížný; neboť německá řeč myšlení je bližší řecké nežli římsko-latinské.“

Opravdu významným pokynem v záležitosti Heideggerova myšlení je však dopis č. 29 z 14. 1. 1976 (str. 43–44), kde Heidegger jinými slovy opakuje svou výzvu vyřčenou v protokolu ke slavné přednášce Zeit und Sein (Čas a bytí), [10] aby se tím, oč v myšlení běží (Sache des Denkens), stalo promýšlení vzájemného zadržení světa a věci, k čemuž je nejprve zapotřebí vzdát se ontologické diference: „Čemu Cézanne říká la réalisation, to je ukazování se přítomného ve světlině přítomnosti – sice tak, že rozdvojení obého je překonáno v prostotu ryzího záření jeho obrazů. Pro myšlení se to stává otázkou po překonání ontologické diference mezi bytím a jsoucím. Překonání je však možné pouze tehdy, když ontologickou diferenci jako takovou nejprve zakusíme a promyslíme, což je zase možné jen na základě otázky po bytí položené v práci Bytí a čas. [11] Rozvinutí otázky po bytí vyžaduje zkušenost údělu bytí. Vhled do tohoto údělu bytí teprve připraví vykročení na cestu, která se zabydlí v prostém jmenování na způsob označování toho, co je vyšetřené, čemuž je myšlení vystaveno.“ V několika slovech zde Heidegger vyslovuje celou svou tzv. „pozdní filosofii“, nakolik něco takového vůbec existuje. Pasáž o Cézannovi přitom odkazuje na závěr Heideggerovy přednášky Was heißt Denken?, kde provádí interpretaci smyslu přítomnosti na příkladu Cézannovy oblíbené hory Mt. Saint-Victoire. [12]

4. – Naprosto organickým doplněním předešlého svazku je korespondence mezi Martinem Heideggerem a Maxem Müllerem (1906–1994), která Heideggerovi prokázala velikou službu ve věci postupné korekce jeho působení v období rektorátu 1933/34 a významně tak doplňuje svazek 16 Heideggerovy Gesamtausgabe, [13] který přináší celou řadu dokumentů upřesňujících situaci v inkriminované době, jež slouží jako alibi pro nezabývání se Heideggerovým myšlením. Max Müller jako Heideggerův žák se nezanedbatelnou měrou přičinil o to, aby Heidegger nepřišel o svou knihovnu, kterou chtěli francouzští úředníci zabavit a vystrojit jí knihovnu nově založené university v Mainzu. Ba co více: přimlouval se za to, aby mohl opět přednášet na universitě ve Freiburku a aby nebyl připraven o plnohodnotnou profesorskou penzi. Za to mu byl Heidegger po celou dobu nesmírně zavázán. Heidegger „na oplátku“ podporoval zvolení Müllera děkanem filosofické fakulty.

Svazek je rozdělen do dvou částí. V první části je obsažena korespondence čítající celkem 89 dopisů z let 1930–1974, z nichž drtivá většina je Heideggerových. Dopisy a pohlednice jsou z větší části formální a přátelské, jen tu a tam v krátkých náznacích Heidegger vysloví cosi věcně přínosného.

V druhé části jsou obsaženy dokumenty, které se týkají přátelství mezi Heideggerem a Müllerem: Heideggerův posudek na Müllerovu habilitační práci Wahrheit und Wirklichkeit, str. 68–70; Müllerovu recenzi Heideggerovy knihy Einführung in die Metaphysik z roku 1953 (Tübingen 1953, 1998) na str. 82–92; [14] Müllerův příspěvek k Heideggerovým 75. narozeninám (1964) na str. 98–103; k osmdesátinám [15] (1969) na str. 104–109; Müllerův projev k příležitosti udělení čestného občanství města Meßkirch Martinu Heideggerovi r. 1959 na str. 93–97; a konečně rozhovor Maxe Müllera s Berndem Martinem a Gottfriedem Schrammem z 1. 5. 1985. [16] V tomto rozhovoru se dozvíme od Müllera např. o Heideggerově vztahu k Husserlovi (str. 114): „Řekl jsem Heideggerovi: ,A vlastně z fenomenologie nerozumím ničemu a Vy jste vypsal Fenomenologické cvičení k Aristotelovi (ZS 1928/29). Nechápu, co to má být.‘ ,No co‘, odpověděl Heidegger, ,třesky-plesky! To je jen gesto vůči mému učiteli Husserlovi. Obsahově z Husserla nemusíte znát vůbec nic. Neboť můj způsob interpretace nemá s Husserlem nic společného.‘“ Dále tam Müller hovoří (str. 117–118, 135–136) o Heideggerově nadšení vůdčími individualitami, v němž spatřuje důvod jeho obdivu k Hitlerovi. K tomu se pojí Müllerovo zklamání z interview pro Spiegel, [17] kdy se Heidegger „měl doznat, že mu nešlo o staré hodnoty ani o uchování staré university, ale že naopak chtěl universitu postavit na hlavu“ (str. 119). Nejvíce však Müllera pochopitelně muselo bolet, jak Heidegger, který pozitivně hodnotil jeho habilitační práci, negativně hodnotil Müllerovy „politické“ postoje (str. 131–132), takže nakonec Müller nebyl habilitován a jejich vzájemné styky skončily roku 1938 a byly obnoveny až po roce 1945 na Heideggerovu prosbu, aby se za něho Müller přimluvil během denacifikačního procesu. Pak Müller hovoří o tom, jak byl Heidegger vlastně velmi nejistým člověkem, který se raději zdržel úsudků ve věcech, o nichž neměl příliš znalostí, např. v otázkách hudby a umění vůbec (str. 136), což u autora pojednání O původu uměleckého díla působí dosti komicky. [18]

Jako praktikující a přesvědčený katolík se Müller musel nutně dotknout i tématu Heideggerova vztahu ke křesťanství, a toto svědectví je natolik slavné, že jej Rüdiger Safranski zahrnul na závěr své slavné heideggerovské monografie. [19] Müller hovoří o tom, jak s Heideggerem šli okolo lesního kostelíku a Heidegger tam poklekl, nabral svěcenou vodu a k Müllerovu překvapení se pokřižoval. Když se ho Müller na to dotázal, odvětil mu Heidegger (str. 140): „Musíte myslet dějinně. Tam, kde se hodně modlilo, tam je božské nablízku zcela jedinečným způsobem. Ať již tuto postavu vykládáte jak chcete, mám za to, že božské bylo neobyčejně blízko v postavě Krista. Dnes už tomu tak není.“ K tomu se Heidegger vyjadřuje ještě v dopise č. 69 z 12. 6. 1965 (str. 52): „Stále častěji se setkávám s podivem nad tím, že ze svého myšlení vypouštím židovsko-křesťanský ,svět‘. Vůči tomu se tvrdí, že novověká filosofie není bez tohoto světa myslitelná. Avšak tento svět neurčoval filosofii, nýbrž řecká filosofie ovlivnila interpretaci tohoto světa – zda ke vzájemnému prospěchu, či škodě, to bych nechal otevřené. Zde se otevírá stará crux – otázka po vztahu biblické víry a myšlení. Říká se: ve víře se rovněž odehrává jakési myšlení. Jistě – ale myšlení v jakém smyslu? To, že ve víře cosi míním – avšak co víra v tomto smyslu ,myslí‘, v to věří a nemůže to ,myslet‘ ve smyslu myslícího myšlení – nesmí se ani snažit to myslet, jestliže víra rozumí sama sobě, tj. věří. Chtít proti sobě postavit ,porozumění bytí‘ Starého zákona a filosofii, je vzájemným oslepováním. Víra nemá s porozuměním bytí vůbec nic společného. … Neexistuje žádná ,křesťanská filosofie‘; co se tak jmenuje, je theologie a je jí jen natolik, nakolik zůstává biblickou theologií, jejíž λόγος zůstává věřící řečí, a proto ani nemá zapotřebí žádné filosofie jazyka.“ Když v roce 1947 Müller psal páteru Aloisi Naberovi SJ ohledně Heideggerova filosofického vývoje (str. 71–81), pravil k tématu „křesťanství u Heideggera“ následující slova: „Heidegger je nesmírně hluboký, avšak vnitřně týraný a rozervaný člověk, jenž si nikdy nedokáže vyrvat z těla Boží háček, který byl do něho vržen křtem a velmi zbožnou výchovou, byť se tento háček často ukazuje být trýzní a měl by z něho být vytržen. Tato jeho utýranost vnitřní rozervaností činí Heideggerův obraz tolikrát nejasný a nedovolí dospět k žádnému rozhodnutí; nicméně jedno je jisté: že jedním z jeho základních problémů je problém religiozity a problém křesťanství a že neúnavně krouží kolem otázky po Absolutnu. Je to hluboce věřící člověk, avšak zda-li je křesťanem či dokonce katolíkem – nehledě na nezrušitelný fakt křtu – to nelze říci. Jeho filosofie v posledních desíti letech tenduje s přibývající silou k mystice a k určitému gnostickému mysticismu“ (str. 81).

Z korespondence mezi Martinem Heideggerem a Bernardem Weltem i Maxem Müllerem se lze dozvědět více osobních nežli věcných informací k Heideggerovu myšlení, což je možná součástí zkoušky trpělivosti a serióznosti, která se dle Heideggera musí vystát, jak o tom praví v dopise č. 19 z 11. března 1950 (str. 22): „Od filosofie musíme stále odrazovat; a když se jí přesto někdo bude držet a prokouše se jí, je to dobré.“