M. Heidegger, Identität und Differenz

GESAMTAUSGABE,
I. Abteilung: Veröffentlichte Schriften 1910–1976,
Band 11: Identität und Differenz

K vydání připravil F.-W. von Herrmann, Frankfurt am Main (Klostermann) 2005, 167 str.

Aleš Novák

Plný text (PDF): M. Heidegger, Identität und Differenz

Nejnovější svazek Heideggerových sebraných spisů nebude snadno dostupný, neboť přináší přednášky, které Heidegger za svého života z větší části publikoval v nakladatelství Neske z Pfullingen a tituly z tohoto nakladatelství zahrnuté do sebraných spisů nejsou volně v prodeji, nýbrž jsou dány k dispozici pouze předplatitelům celého korpusu souborného vydání Heideggerova díla. Svazek 11 přináší především dvě Heideggerovy zásadní přednášky z padesátých let: Der Satz der Identität (1957) a Die onto-theo-logische Verfassung der Metaphysik (1957) společně s rozsáhlým poznámkovým aparátem z pera samotného Heideggera, který své spisy důkladně procházel a podroboval kritice. Obě tyto přednášky jsou zároveň zasazeny do celkového Heideggerova myšlenkového kontextu v padesátých letech, jež zahrnovala témata techniky, překonání metafyziky, advent (Kommen, Ankunft) jiného počátku, ohrožení lidskosti člověka, transformace myšlení v chodu po cestě vstříc jeho vlastnímu původu (Herkunft), která začíná krokem zpět (Schritt zurück). Proto svazek 11 obsahuje na úvod přednášku Was ist das – die Philosophie? (1955), která je k dispozici v českém překladu Ivana Chvatíka, [1] a v níž Heidegger výrazně operuje s motivem cesty (der Weg) myšlení, které se na této cestě a po cestě transformuje. I tato přednáška je doplněna o několik Heideggerových postranních glos z příručního exempláře přednášky.

Po obou hlavních přednáškách, ve kterých se Heidegger zamýšlí nad cestou myšlení ke svému původu v epoše charakterizované hegemonií bytnosti techniky ve smyslu Gestell, přináší svazek přednášku Die Kehre z brémského cyklu Einblick in das, was ist (1949), [2] ve které Heidegger zcela na hraně jazykové a hlavně myšlenkové sledovatelnosti (jelikož se jedná o závěrečnou přednášku sevřeného cyklu, z jehož kontextu je ke škodě čtenáře vytržena) líčí svou představu transformace myšlení a překonání úkladu (die Gefahr) zapomenutosti pravdy bytí, která v podobě stanovování Gestellu ukládá (Nachstellen) samo sobě o pravdu, ve které a do které se podává, takže bytí podávajíc se do zjevnosti v podobě Gestell zapírá, že Gestell je právě ono samé bytí. Přednáška Die Kehre tak doplňuje a ujasňuje některé momenty z obou hlavních přednášek a demonstruje Heideggerovu představu o tom, jak transformativní myšlení překonává metafyzikou tematizaci bytí jsoucího, jež je podle něho „pouhou“ vůdčí (Leitfrage), nikoli však hlavní otázkou (Grundfrage) transformativního myšlení. Tou je tázání po pravdě (neskrytosti) samotného bytí, po tom, v jaké podobě se bytí podává (Schicken, Geschick) do zjevnosti vůči lidství, které je bytostně v ustavičné vazbě na dotek takto se podávající pravdy (neskrytosti) bytí, jež „posléze“ mimo jiné může (resp. musí moci) nabýt významu „bytí jsoucího“ ve významu genitivu subjektivního i objektivního.

Po této přednášce následuje přednáška Grundsätze des Denkens (1957), která bezprostředně předcházela přednášce Der Satz der Identität, a představuje tak její „dějinný“ kontext s ohledem na tematizaci u Fichta a Hegela. Heidegger tyto přednášky pronesl v rámci Studia generale na freiburské universitě v roce 1957 a všechny přednášky jsou obsaženy v 79. svazku sebraných spisů.

Poslední část 11. svazku představuje dva Heideggerovy dopisy. První z nich je slavný dopis adresovaný W. Richardsonovi z roku 1962, který tento použil jakožto předmluvu ke své knize o Heideggerovi Through Phaenomenology to Though. V něm se Heidegger ohrazuje oproti banalizujícímu rozlišení na Heidegger I před a Heidegger II po tzv. Kehre a dokládá vnitřní konzistenci svého myšlení počínaje knihou Bytí a čas a konče přednáškou Zeit und Sein. Zároveň v něm Heidegger doplňuje a interpretuje svou slavnou přednášku Zeit und Sein z roku 1962, obsaženou ve sborníku Zur Sache des Denkens (1969). Druhý dopis adresovaný japonskému filosofovi Takehiko Kojimovi z roku 1963 je třešničkou na dortu, protože obsahuje Heideggerův kompaktní souhrn vnitřní myšlenkové souvislosti Gestell – „odlidštění lidskosti člověka“ –: „cesta k nalezení toho, co je pro lidskost člověka tím nejvlastnějším“. Na minimální ploše stran (155–161) Heidegger sevřeně a analyticky (chtělo by se říci téměř more geometrico) popisuje stanovování (Stellen), s nímž bytnost techniky nechává všemu přítomnému (das Anwesende) vystupovat již jenom v rámci nastaveného sledu vypočitatelné dispozičnosti a manipulovatelnosti pouhých nahraditelných zdrojů (jsoucno vystupující v rámci Gestell jakožto Bestand). Člověk je pak tímto stanovováním rovněž postaven k dispozici a jeho lidskost spočívá právě v tomto stání k dispozici oné moci stanovování, jež vystupuje ve smyslu a v „roli“ bytí. Tím se však ukazuje, že lidství člověka musí moci vždy a ustavičně být zahrnuto do prosté souvislosti s bytím, takže v rámci hrozby stanovování klíčí záchrana (das Rettende), jak Heidegger opakovaně cituje Hölderlinův verš z hymnu Pathmos.

Pokud jde o obě hlavní přednášky, podle nichž je svazek 11 pojmenován, první se zabývá – což asi překvapí – motivem identity a druhá motivem diference. Identitu Heidegger tematizuje vycházeje od Parmenidova zlomku B 3 (Diels): „vždyť myslit a býti je totéž“, diferenci vycházeje od Hegelovy otázky, kterak se dostává bůh do filosofie. V obou přednáškách se však snaží ukázat, že hlavní otázkou myšlení není bytí ani jako identita, ani jako diference, nýbrž jako Ereignis, které lze nejlépe tlumočit jakožto Počátek. [3] V obou přednáškách Heidegger kriticky vystupuje proti pojetí „bytí“ jakožto „Grund-zdůvodňující zakládání“ ve smyslu jak substance (základ: fundamentum), tak působící příčiny (zdůvodňování, působení, kladení: ratio, ponere, thesis). Tohoto faktu si v minulosti řada kritiků (jako pars pro toto Werner Beierwaltes) prostě nevšimli a naopak kladli Heideggerovi do úst, že bytí považuje za Grund, a tím dokládá svou příslušnost k dějinám metafyziky, od které se přeci chtěl Heidegger oprostit. Pro Heideggera nicméně bytí samo ve své pravdě (neskrytosti) není Grund, ale během svého dějinného podávání se do zjevnosti muselo moci vystoupit ve významu jakožto Grund – a tuto nutnost se Heidegger ve svém tzv. „pozdním“ díle snaží ukázat a promýšlet.

V přednášce o identitě Heidegger ukazuje, že nejvyšší zákon myšlení nemá jen logický, ale především ontologický význam. Identitu vysvětluje jako sou-patřičnost (das Zusammengehören) bytí a lidství, přičemž české tlumočení akcentuje „patření“ ve smyslu „hledět“, „patřit na sebe“, zatímco německá předloha akcentuje vzájemné naslouchání (hören). Heidegger pak vylíčí formu této sou-patřičnosti, která určuje přítomnost přítomného naší epochy jakožto Gestell a klade důraz na to, abychom postřehli, že je to právě Gestell, ve kterém se ona sou-patřičnost bytí a lidství člověka odehrává jakožto předehra (Vorspiel) samého Ereignis, jež je centrem a původem a tím, co z vlastní povahy „obou“ pojí bytí a lidství k sobě. Zároveň se vyslovuje o povaze Ereignis takovým způsobem, že je to terminus technicus nepřeložitelný, stejně jako čínské dao či řecký logos. Teze identity tak odkazuje k tomu, co udílí jak bytí, tak lidství člověka, totiž to jim patřičné a vlastní (das Eigentümliche), a proto odkazuje k samotnému Počátku-Ereignis, jehož je odehráváním se.

V přednášce Die onto-theo-logische Verfassung der Metaphysik Heidegger tematizuje to, oč v myšlení běží neboli „záležitost myšlení“ (Sache des Denkens) v rámci rozhovoru s Hegelem, vůči němuž se v úvodu jednoznačně vymezí. Tím, oč Heideggerovi v myšlení běží, je diference mezi bytím a jsoucnem, která podle něho až dosud nebyla myšlena a která je tím, co myšleno být má. To, oč v myšlení běží, je podle Heideggera návratem k počátku, je krokem zpět z metafyzického pojetí „bytí“ jakožto Grund k pojetí „bytí“ jakožto Počátku-Ereignis, který je diferencí nejen ke všemu jsoucímu, ale diferencí sám v sobě. Jelikož se krok zpátky vymaňuje z metafyziky, která čerpá svou závaznost z oné nemyšlené diference v samotném Ereignis, obrací Heidegger pozornost na samotnou bytnost (Wesen) metafyziky, kterou vymezuje jakožto onto-theo-logickou strukturu (Verfassung). Metafyzika určuje význam jsoucna jakožto jsoucího v celku (on hé on: aspekt ontos-) pomocí kategoriálního způsobu odkrývání a stanovování (logos), přičemž celá rozmanitost jsoucnosti jsoucího je shrnována a garantována společným základem nejvyššího principu a nejvyššího jsoucna, kterým je tradičně a vždy bůh (theos). Tato jednota ontologického, logického a theologického utváří jednoduchou bytnost metafyziky, kterou Heidegger nazval onto-theo-logickou strukturou a uvedl ji závazně do oběhu. Ukazuje dále, jak právě z této jednoduché onto-theo-logické bytnosti metafyziky muselo moci dojít k určení významu „bytí“ jakožto Grund, [4] jež představuje nutný předpoklad pro vyhrocení významu „bytí“ do podoby Gestell. Zdůvodňující zakládání je předpokladem pouhého stanovování, s nímž „bytí“ v extrémní podobě Gestell nechává jsoucno v celku včetně člověka vystupovat již jenom jako pouhé zdroje (Bestand) v rámci předem nastaveného sledu vzájemného vynucování a disponujícího manipulování. Ovšem místo zdůvodňujícího zakládání předvádí Heidegger jako „model“ či způsob „vztahu“ bytí a jsoucího diferenci. [5] Diference podle Heideggera znamená „odehrávání se překračování a dospění“ (der Austrag von Überkommnis und Ankunft), kdy bytí nechávajíc jsoucno dospět do jím rozevřené významové odkrytosti přechází a překračuje toto jím odkryté jsoucno, jež takto dospěvši do rozkryté volnosti významového doteku vůči lidství člověka teprve může prodlévat a např. „působit“, mít významovou konturu (eidos), být „předmětem“ či pouhým zdrojem. Jakožto takováto diference se bytí podává do zjevnosti svými dějinami (Seinsgeschichte) ve významové střídě fysis, logos, hen, idea, energeia, substancialita, objektivita, subjektivita, vůle, vůle k moci, vůle k vůli. [6] Vnitřní souvislostí a jednotou dějin bytí jakožto odehrávající se diference v samotném bytí však není žádný dialektický proces, nýbrž náhlost (Jähe, tamt.). Poté, co Heidegger na konkrétním příkladě „bytí“ vystupujícího jakožto Grund ukáže nutnost, s níž se bytnost metafyziky musela moci strukturovat do podoby onto-theo-logie, pronese na závěr slavný výrok o bez-božném myšlení, které je božskému bohu, který není metafyzickým konstruktem causa sui (k němuž se nelze modlit, jemuž nelze obětovat, před nímž nelze v bázni padnout na kolena, muzicírovat ani tančit) jakožto nejvyšší instancí zdůvodňujícího zakládání onto-theo-logie, podstatně blíže nežli veškerá metafyzická theologie. [7] A podobnými slovy končí i přednáška Die Kehre, kde se o božství a blízkosti (o životě a smrti) boha rozhoduje z konstelace bytí, [8] která v dané přednášce vystupuje ve významu odehrávající se diference samotného Počátku-Ereignis.

Svazek 11 tak představuje editorsky významný počin v tom, že předkládá soubor vnitřně myšlenkově a tematicky propojených přednášek, které ukazují konzistentní obraz jistého směru Heideggerova tzv. „pozdního“ myšlení, na něž nikdy není dost pozdě a které zatím ještě ani nezačalo.