S. Sousedík, Identitní teorie predikace

Praha (OIKOYMENH) 2006, 172 str.
Karel Šebela

Identitní teorie predikace má ambici být obecnou sémantickou teorií, vysvětlující význam všech typů výroků. Sousedík se při jejím výkladu soustředil pouze na singulární predikativní výroky, týkající se empirických předmětů. Jsou to výroky typu Alík je pes, v nichž je subjektem individuový výraz označující nějaké smysly postižitelné individuum, které je nějak charakterizováno příslušným predikátem. Tyto výroky byly vybrány proto, že ostatní typy výroků se podle Sousedíka na singulárních predikativních výrocích v nějaké smyslu zakládají (Předmluva, 10) [1]  – toto tvrzení není dále zdůvodněno. Rozvržení knihy pak plyne právě ze struktury singulárních predikativních výroků. Její první díl se věnuje tomu, co označuje subjekt právě těchto výroků, tedy individuím. Během výkladu autor rozliší dva druhy individuí, empirická a absolutní, a na tyto části je také první díl rozdělen. Ve druhém dílu se pojednává o tom, pomocí čeho o individuích něco vypovídáme, tedy o predikátech. Ty jsou také rozděleny na dva druhy, totiž na predikáty jednoznačné a analogické.

Kapitolu o absolutních individuích uvádí Sousedík tak, že empirická individua se běžně pohybují a mění. Právě kvůli vysvětlení možnosti změn se stanou tématem Sousedíkových úvah tzv. absolutní individua, což jsou substance a akcidenty. Změny pak autor dělí na malé a velké, podle toho, zda při nich individua přestanou či nepřestanou existovat, zda se změní či nezmění v jedno či více individuí odlišných. V knize se pak autor věnuje pouze vysvětlení malých změn; výklad o velkých změnách, nebo-li zániku individua, z plánovaného obsahu práce vypadl. Tentýž osud potkal i kapitolu o existenčním predikátu, považovaném za zvláštní případ predikátu analogického. Autor v předmluvě slibuje, že výklad o těchto námětech brzy předloží ve zvláštní publikaci. Především ono druhé téma, totiž existenční predikát, je často přetřásaným tématem soudobé logické sémantiky a jeho zpracování ze Sousedíkova aristotelského pohledu na věc může být velmi zajímavé.

Ačkoli zní téma jako vyhraněně logické, velká část knihy je věnována úvahám metafyzického rázu. Sousedíkovo zdůvodnění tohoto faktu bych zde rád ocitoval: dle něj různé druhy výrazu, vyskytujících se v singulárním predikativním výroku, nemohou „označovat nic jiného než různé ,typy‘ námi poznávaných předmětů. Poznání těchto předmětů je nutnou podmínkou toho, abychom o nich mohli mluvit. Naším úkolem bude tedy v první řadě zkoumat, o jaké ,typy‘ předmětů se jedná. Vědě, která se zabývá otázkou, jaké typy předmětů se vůbec vyskytují, se říká metafyzika nebo ontologie… Vytyčený úkol je tedy úkol již v určitém smyslu metafyzický“ (kurziva S. S.) (10). Uvedené věty považuji za nesmírně důležité, neboť – ač je považuji za pravdivé – jsou stěží k nalezení v dílech soudobých logiků a analytických filosofů. Pravda, podle některých (post)analytických filosofů jsou to kontroverzní tvrzení, především věta, že poznání předmětů je nutnou podmínkou toho, abychom o nich mohli mluvit. Mohli by totiž namítnout, že poznání předmětů před a nezávisle na mluvení o nich je nemožné, neboť, stručně řečeno, poznání předmětů a mluvení o nich považují za neoddělitelné „věci“; jinak řečeno, že naše zkušenost o světě je vždy již „artikulovaná“. Tuto kontroverzi zde však nebudu sledovat.

Důležitější je, že i při budování moderních formalizovaných jazyků logiky, jako je kalkul tříd nebo predikátový kalkul, předchází zavedení příslušných proměnných rozklad universa, dejme tomu na věci, vlastnosti a vztahy, což není nic jiného než zaujmutí jistého ontologického stanoviska. [2] Vůdčí ideou je zde snaha o jednoduchost a vystříhání se přílišných diskusí na toto téma, neboť by šlo o diskuse povýtce metafyzické. Je však jednoduchost opravdu ten nejlepší recept? Koneckonců i v rámci moderní logiky se rozvinula filosofie logiky, ve které jsou témata jako individuum, obecnina a další předmětem živých diskusí. První díl Sousedíkovy knihy pojednávající o individuích a principech individuálnosti, lze proto chápat jako příspěvek do této diskuse. Především jeho úvahy o odlišnosti individuí od agregátů, tedy souborů individuí, a hledání různých kritérií individuálnosti považuji za nejoriginálnější a nejpodnětnější část knihy; také zde se přísně drží myšlenkové linie aristotelismu, ale nepochybně tvůrčím způsobem.

V Předmluvě Sousedík kromě již uvedeného citátu reprodukuje i známé Strawsonovo dělení metafyziky na deskriptivní a revizionistickou. Deskriptivní metafyzika je taková, která vychází ze zjištění, co míníme výrazy přirozeného jazyka a chce popsat skutečnou strukturu našeho myšlení o světě, zatímco revizionistická se snaží vytvořit lepší strukturu téhož. Představiteli prvního typu metafyziky jsou podle Strawsona Aristotelés a Kant, mezi revizionisty patří např. Descartes, Leibniz a Berkeley. Sousedík ve své knize řadí do revizionistické metafyziky i mechanicismus, poprvé formulovaný Démokritem (27). Náš autor se rozhodně hlásí k deskriptivní metafyzice a přijímá v této souvislosti metodickou zásadu, že pokud určitý názor odporuje způsobu, jímž běžně uvažujeme o světě, a nejsou-li pro takovou korekci zvláštní důvody, pak je to důvod pro jeho odmítnutí. Proto např. již na začátku první kapitoly knihy odmítá monismus, postoj, podle něhož je svět pouze jediné velké jsoucno a to, co v něm považujeme za jednotlivé, vzájemně odlišné věci, jsou ve skutečnosti pouze jeho odlišné stránky a projevy. Takový názor odporuje našemu běžnému chápání světa jako plurality individuí a jejich agregátů, a proto jej Sousedík jako deskriptivní metafyzik odmítne (15–16).

V rámci (deskriptivně) metafyzického zkoumání rozlišuje autor dvě fáze: první je popisná, zjišťuje se při ní, jaké typy předmětů označují výrazy přirozeného jazyka. V druhé se teoreticky vysvětluje povaha a původ těchto předmětů. Např. po zjištění, že subjekt singulárních predikativních výroků označuje individua, přichází ke slovu hledání principů individuálnosti a rozčlenění empirického individua na individua absolutní, substanci a akcidenty. Právě průběh oné druhé fáze, jak ji provádí Sousedík, však podle mne ukazuje meze uvedeného Strawsonova dělení metafyziky a slabinu Sousedíkova lpění na něm. Sousedík se snaží popsat způsob, jímž běžně uvažujeme o světě, a jeho zjištění, že za individua považujeme v první řadě sebe, lidi, zvířata a rostliny a poněkud váháme u neživých bytostí, zní vcelku přijatelně. V rámci druhé fáze však přichází např. s tezí, že individui jsou i atomy (ale nikoli části, z nichž se skládají) a na vyšší úrovni jsou individui molekuly (ale nikoli atomy, z nichž se molekuly „skládají“). To znamená, že sloučením atomů kyslíku a vodíku tyto atomy jako takové zanikají (!), a to, co z nich vznikne, např. molekula vody, není pouhý agregát individuí, ale nové, dříve neexistující individuum (33–35). Dále je pak autor v zájmu udržení identitní teorie predikace nucen předpokládat entitu zvanou absolutní subjekt, která „sama o sobě“ není ani konkrétní, ani abstraktní, ani jedna, ani mnohá (123–128). Prapůvodním záměrem při vytyčování těchto tezí je snaha teoreticky objasnit způsob, jímž běžně uvažujeme o světě. Tyto teze se však způsobu, jímž běžně o světě uvažujeme, natolik vzdalují, že se nezaujatému čtenáři vnucuje otázka, zda se ještě stále jedná o deskripci, nebo již spíše o revizi. Koneckonců i mechanicismus, který Sousedík jakožto revizionistickou metafyziku odmítá, předkládá teoretické objasnění toho, jak se nám svět jeví. Toto vysvětlení sice vede k revizi některých našich běžných názorů o světě, ale za běžně přijímaný názor o světě považuji např. i tvrzení, že každá věc je buď abstraktní, nebo konkrétní, jedna, nebo mnohá.

Již několikrát jsem zmínil, že Sousedík je věrný aristotelskému myšlenkovému odkazu. Co se tím míní? Aristotelský realismus, který tvoří metafyzické pozadí jeho teorie, autor sám vymezuje oproti idealismu (jehož nejvýznačnějším zastáncem je Kant) a ultrarealismu čili platonismu. Realismus na rozdíl od idealismu tvrdí, že naše poznání předmětů se řídí povahou předmětů samotných, nikoli naopak. Oproti platonismu zdůrazňuje, že předměty nejsou na našem poznání nezávislé naprosto – lidský rozum předměty určitým způsobem „adaptuje“ (10–11). Tyto předpoklady nejsou dále rozváděny ani obhajovány, cílem práce je něco jiného. Je jasné, že kdyby to Sousedík učinil, vydalo by to na samostatnou práci. Nicméně všudypřítomná a stěží oddělitelná závislost proponované teorie na aristotelské metafyzice bude pravděpodobně hlavním kamenem úrazu pro čtenáře, který „vyrostl“ v myšlenkovém prostředí moderní filosofie. Nejde jen o ztížené pochopení, ale hlavně o přijetí. Identitní teorii predikace lze jen těžko přijmout bez přijetí aristotelského realismu; kdo jej nepřijímá (či má alespoň výhrady), nemůže přijmout ani tuto teorii. V tom se také ukazuje výhoda výše zmiňovaného ontologického „minimalismu“ moderní logiky – Sousedík si z ní může leccos vzít, ačkoli jeho ontologické teze jsou často odlišné, ale moderní logik, který není aristotelikem, má při recepci Sousedíkovy teorie pozici mnohem těžší.

Na Sousedíkovu obranu je třeba uvést, že konkrétní body aristotelské nauky nejsou dále ve výkladu prostě předloženy, či dokonce citovány z klasiků, ale autor se k nim postupně dopracovává při analýze jednotlivých částí výroků, a tedy nezávisle na autoritách a samostatně. To se týká nauk o substanci a akcidentech, potenci a aktu, výkladů pojmu esence, propria atd. Celá kniha by vlastně mohla sloužit jako alternativní výklad aristotelismu, vycházející z analýzy výroků přirozeného jazyka.

Jak jsem již uvedl, cíl práce je jiný – formulace a obhajoba identitní teorie predikace. Jak název napovídá, podle této teorie má být predikace vztahem jakési identity mezi tím, co je označováno subjektem, a tím, co je označováno predikátem predikativního výroku. Subjekt označuje (empirické) individuum, predikát by tedy měl označovat něco, co je v individuu přítomno tak, že je to s ním nějakým způsobem identické. Zde vyvstává zásadní problém, neboť tentýž predikát lze pravdivě vypovídat o více individuích, a to, co označuje, by tedy mělo být něco obecného. Jak ale může být něco obecného identické s tím, co je individuální? Mimochodem, na tomto místě výkladu zmiňuje Sousedík L. Wittgensteina (a jeho Traktát) a E. Husserla (v Logických zkoumáních) jako autory, kteří se pokusili uvedený rozdíl mezi individuálním a obecným překonat. Wittgenstein tím, že podle něj subjekt i predikát označují reálné předměty, Husserl tím, že podle něj oba označují předměty ideální neboli abstraktní. Při hledání východiska z této situace sahá Sousedík pro inspiraci (opět) k Husserlovi a G. Fregovi. U obou totiž nachází obdobnou intuici, podle níž se dva výrazy označující tentýž předmět mohou navzájem lišit způsobem danosti předmětu. Tato idea navozuje v analytické filosofii známé téma smyslu (později intenze) jazykového výrazu.

Sousedík však z tohoto nápadu vytěží něco jiného. „Danost empirického předmětu“ předně znamená, že předmět má různé stránky či části. Kdykoli poznáváme předmět, poznáváme jej vždy z určité stránky, nikoli jako celek. Predikát tedy označuje nějaký způsob danosti předmětu. Věc se však komplikuje, neboť Sousedík chce zároveň držet ideu, že predikát má označovat cosi, co je s individuem reálně identické. Nezbývá než vyvodit, že ony „stránky“ nebo „části“ nejsou od individua reálně odlišné, ale liší se nějakou slabší distinkcí, kterou Sousedík definuje (ve shodě s tradicí) jako virtuální distinkci (112). Ta spočívá v tom, že ač jsou dvě entity E₁ a E₂ reálně totožné, E₁ může být předmětem naší poznávací schopnosti, aniž by zároveň byla předmětem naší poznávací schopnosti E₂. Je zřejmé, že touto poznávací schopností nemohou být smysly; ony „části“ předmětu jsou poznatelné pouze rozumem (úkonem abstrakce) a Sousedík pro ně zavádí termín metafyzická část (ve zkratce mč). Abstrakcí je příslušná metafyzická část jakoby vytažena (= abstrahována) z individua, s nímž je „srostlá“, a stane se obecnou. Je tedy třeba také rozlišit mezi metafyzickou částí, tak jak je v individuu, a stejnou metafyzickou částí, tak jak je v rozumu, tedy intencionálně. První je metafyzická část ve stavu konkrétnosti (mč v K), druhá je metafyzická část ve stavu abstraktnosti (mč v A = pojem). Ona identita, o kterou stále jde, je pak identitou mezi individuem x a metafyzickou částí F ve stavu abstraktnosti, která nastává právě tehdy, pokud má individuum x metafyzickou část F ve stavu konkrétnosti. Pro tento typ identity razí autor termín oslabená identita.

Nyní se nabízí otázka: Co to znamená, že táž metafyzická část je ve stavu konkrétnosti, a zároveň ve stavu abstraktnosti? Odhlédneme-li od vlastností, které má metafyzická část pouze ve stavu konkrétnosti (např. individuálnosti), i od vlastností, které má pouze ve stavu abstraktnosti (např. obecnosti), zbude to, co je nositelem či subjektem těchto vlastností. Uvedený „nosič“ nazývá Sousedík absolutním subjektem. Tento klíčový pojem identitní teorie predikace umožňuje předložit definici oslabené identity. Zní takto: „Mč F v A je oslabeně identická s x právě tehdy, když má mč F v K takovou, že tato část má s F v A společný absolutní subjekt“ (120). Lze říci, že oslabená identita je vztahem pojmu k jednotlivým individuím náležejícím do jeho rozsahu. Opačný vztah, opět ve shodě s tradicí, se nazývá participace.

Jak bylo řečeno, absolutní subjekt nemá ty vlastnosti, jichž nabývá ve stavu abstraktnosti či konkrétnosti. To je zdrojem oné podivné „charakteristiky“, že absolutní subjekt není o sobě ani konkrétní, ani abstraktní, ani jeden, ani mnohý (zde je třeba pro úplnost dodat, že Sousedík rozlišuje dva typy jednoty, totiž pozitivní a negativní, přičemž onu „slabší“, negativní, absolutnímu subjektu přičíst lze). To, že absolutní subjekt nemůže být ani jeden, ani mnohý, podle mne plyne i z následujícího dilematu: kdyby byl absolutní subjekt jednou „věcí“, znamenalo by to, že táž věc se nachází zároveň na různých místech, tj. v předmětu i v rozumu; kdyby nebyl jedním, byly by zde dva absolutní subjekty a pro udržení identitní teorie predikace bychom museli říct, že tyto absolutní subjekty mají něco společného, čímž bychom nastartovali nekonečný regres.

Je třeba dodat, že přísně vzato se výše uvedené vztahuje pouze na tzv. klasifikační predikáty, které se vypovídají o substancích, např. Jan je člověk. Tento druh predikátů je však zjevně považován za základní a identitní teorie predikace je vyložena na nich. O tzv. charakterizačních predikátech, např. Jan je statečný, lze zjednodušeně říci, že se vztahují k substanci skrze akcident. Klasifikační i charakterizační predikáty jsou souhrnně označeny jako jednoznačné predikáty, což znamená zhruba to, že jsou to predikáty, které mají v různých výrocích vždy stejný smysl. Od jednoznačných se liší predikáty analogické, které naopak v různých výrocích nezachovávají stejnost smyslu. Patří mezi ně mimo jiné často diskutované dispoziční predikáty, např. být tvárný, křehký atd. Sousedík se však zaměřuje především na predikáty „mající pasivní schopnost“ (= potence) a „vymezení“ (= akt). Nauka o analogických pojmech je důležitým, do velké hloubky propracovaným tématem aristotelské logiky a filosofie a Sousedíkův rozbor zde dosahuje krajní subtilnosti, blíže se jí zde však nebudu zabývat.

Rád bych se ještě vrátil k prvnímu oddílu recenzované knihy, konkrétně k podkapitole Individuové výrazy. Na jejím začátku totiž najdeme zásadní sémantické úvahy a rozhodnutí (93–94). Především je zde specifikován dosud nediferencovaně používaný termín „označovat“. Podle Sousedíka některé jazykové výrazy, mezi něž řadí především predikáty, označují dvojím způsobem – bezprostředně a zprostředkovaně. Tak predikáty bezprostředně označují vlastnost, zprostředkovaně empirická individua, která danou vlastnost mají. Ono bezprostřední označování Sousedík dále nazývá vyjadřováním (signifikací), vztah jím zprostředkovaný denotací (či supozicí). To, co predikáty označují bezprostředně, je význam, to, co označují zprostředkovaně, je denotát. Tyto konvence sice nejsou pro tradiční ani moderní sémantiku ničím novým, ale zároveň lze na jejich základě otevřít takřka bezednou studnici zásadních témat (nejen) moderní sémantiky. Že Sousedík tuto studnici otvírat nechtěl, je pochopitelné. Myslím si však, že na tomto místě mohlo být alespoň zmíněno, že v moderní sémantice existuje již poměrně dlouhá tradice „popíračů“ oné podvojnosti vztahu označení. Několik myšlenek na toto téma se přece jen objevuje na začátku kapitoly o analogických predikátech (143–145). Zde je totiž zmíněn L. Wittgenstein, který ve Filosofických zkoumáních redukoval význam predikátu na pravidlo jeho používání. Vzniklou teorii Sousedík nazývá nepředmětnou teorií predikátu a uznává, že je v současnosti velmi rozšířená (zmiňuje např. německého filosofa Ernsta Tugendhata). Mezi přednosti této nauky patří to, že se obejde bez metafyziky a jejích teoretických entit. To je podle Sousedíka výhoda relativní, neboť pozitivisté ji ocení, kdežto aristotelici nikoli. Druhou výhodou je jednoduchost; ta je vítanou vlastností, pokud ovšem neomezuje explikativní sílu teorie. To je však podle Sousedíka případ nepředmětné teorie predikace. Dokládá to na příkladu explikace pravdivosti singulárního výroku, kde podle něj nepředmětná teorie selhává. Domnívám se, že tato pasáž vyvolá nejvíce nesouhlasných reakcí, neboť zmíněná teorie má mnoho zastánců i v českých zemích.

Podobně košatým tématem je sémantika vlastních jmen. Jak Sousedík uvádí (94), existuje spor o to, zda vlastní jména denotují nějaké individuum přímo, bez zprostředkování významem, či nikoli. Druhou variantou nazývá Sousedík deskriptivistickou teorii vlastních jmen, první variantu drží tzv. kauzální teorie formulovaná S. Kripkem. Kauzální teorie je také v souladu se starší aristotelskou tradicí a Sousedík ji považuje za pravděpodobnější. Uvedený spor ale autor dále nesleduje především proto, že podle něj je identitní teorie predikace slučitelná jak s kauzální, tak s deskriptivistickou teorií vlastních jmen.

Co říci na závěr? Sousedíkova kniha je obdivuhodně systematickým a do velké šířky i hloubky jdoucím návrhem (to je také důvod, proč jsem mnohé z autorova výkladu nemohl zmínit). V kontextu současné diskuse však vychází z pozic, které jsou výrazně okrajové. Je tak velkou otázkou, zda se tento návrh stane osvěžující a inspirující alternativou, nebo jen nápadem, který zapadne. To však již záleží na jiných – Sousedík svou práci odvedl.