Poznámka 6

Tak například celkový projekt Bondyho nesubstanční ontologie je vystavěn jako chtěná antiteze Spinozova pojetí substance a celkový obraz světa a jeho vývoje nezapře podobnost se Schopenhauerovou koncepcí stále vyšších rovin manifestace vůle. Dějinně filosofické představy o sebepřekonání lidstva mají svůj zřetelný původ u Marxe. Svou roli hraje u Bondyho otázka po sebezachování, klíčová v novověké filosofii od Hobbese po Nietscheho. V otázce filosofie vědy a filosofie dějin je autor ovlivněn Kuhnem, resp. Jaspersem (srv. I, 228; II, 14). Jindy naopak svým rozhodným racionalistickým étosem tíhne až k Popperovu kritickému racionalismu (srv. I, 152 nn.; II, 281) a v lehčích polohách neváhá použít humeovskou ironickou skepsi (srv. „zahodit tuto lektýru“ – I, 106, podobně 115, 121, srv. I, 151). Opakovaně se objevují heideggerovské motivy, a to především v závěru esejů, kde mu slouží jako východisko ze svízelné situace (viz čekání na Nové slovo, člověk jako pastýř bytí, význam umění); smysl je však neheideggerovský, neboť Bondy staví na technickém optimismu.