Poznámky k začátku Hegelovy Logiky

Wolfgang Wieland [1]

Kdo zná pouze tradiční formy argumentace a poprvé se setká s dialektikou prvních kategorií v Hegelově Wissenschaft der Logik (Vědě o logice), snadno nabude dojmu, že v ní něco není v pořádku. Zprvu se zdá, že se vymyká srozumitelné rekonstrukci, jak má vzejít z čistého bytí (Sein), s nímž Logika začíná, nic (Nichts) a dále stávání se (Werden) a jsoucno (Dasein). Nechyběly tak ani pokusy dovést tuto dialektiku ad absurdum; zcela v protikladu ke všem ostatním oddílům Hegelovy logikyse jeho pojednání prvních kategorií stalo již záhy terčem cílené kritiky. I když se ale pokoušíme Hegela proti takové kritice bránit, málokdy se stane, že by se začátek této logiky jevil jako srozumitelný. To je dáno především tím, že interpretace Hegela měla odjakživa potíže vyhnout se alternativě buď jen povrchní kritiky, anebo jen ujišťující parafráze Hegelova textu. Jak známo, Hegel sám přitom zdůrazňoval jednoduchost a dokonce triviálnost tohoto začátku. Tato údajná jednoduchost je však v podivném rozporu s obtížemi, na něž v Hegelově textu narážíme. Přesto nesmíme pustit ze zřetele, že se zde nejedná o obtíže, které vznikají třeba z toho, že první kategorie nemyslíme dostatečně rozlišeně, nýbrž naopak z toho, že jim nelegitimně podsouváme příliš vysokou míru pojmové diferenciace. Neučiníme-li totiž nějaká věcně oprávněná opatření, pak jsou myšlenkové prostředky, jimiž obvykle disponujeme před veškerou reflexí, příliš komplikované a příliš zatížené různými předpoklady na to, aby nám umožnily odpovídajícím způsobem pochopit první kategorie. Pro interprety spočívá hlavní nebezpečí vždy v tom, že hledají za pojmem bytí příliš mnoho. A přitom právě zde platí: „Nelze v něm nic nazírat… Právě tak málo v něm lze něco myslet.“ [2] Úkol tedy zní: myslet to, o čem takřka již z definice platí, že v něm nic myslet nelze.

Je příznačné, že Hegel začíná svou logiku pouhou zmínkou o této první kategorii. Pověstná první „věta“ Logiky není vůbec větou v pravém smyslu, nýbrž je to anakolut: „Bytí, čisté bytí – bez veškerého dalšího určení.“ [3] Výklady, které poté následují, se pokoušejí tuto neurčenost bytí blíže ozřejmit. Tato neurčenost nepřipouští, abychom v pojmu bytí hledali nějaký obsah; zapovídá však také, abychom bytí kladli do nějaké vztažné souvislosti. Z hlediska možných obsahů a relací je bytí „ve skutečnosti nic, a není o nic více ani o nic méně než nic.“ [4] K čemu zde došlo?

Hegel se pokouší formulovat o bytí, které zprvu jen zmínil, výpověď, což znamená, přiřknout mu nějaký opravdový predikát. Tento pokus se nedaří; Hegel se proto snaží právě tuto skutečnost různými způsoby opsat. Při pokusu použít k tomu vnější podobu nějaké běžné věty o bytí dospívá k formulaci „bytí je … nic“. Přitom „nic“ je ovšem jen zdánlivě běžný predikativní termín. Označuje spíše jen prázdné místo, a poukazuje tím zároveň na skutečnost, že opravdový predikát nebo opravdový predikátový termín nalézt nelze. Tím jsme však dospěli ke druhé kategorii, totiž právě ke kategorii: nic. Tato kategorie nevzniká nějakým tajemným způsobem z bytí, nýbrž je výrazem nezdařeného pokusu reflexe pojednat bytí jako opravdový subjekt výpovědi. Tímto způsobem se tedy už zde dostává ke slovu reflexe. V neurčitosti, která musí být po nezdaru všech ostatních predikací bytí nakonec přiřknuta, je nic již obsaženo. [5] Abychom však vůbec dospěli až sem, je třeba skutečně podniknout pokus utvořit výpovědi. Právě to je však záležitostí reflexe. Podnět vedoucí k tomu, abychom vyšli za čisté bytí a dostali se dál, potud tedy přichází takřka zvnějšku.

Hegel předložil diferencovaný výklad skutečnosti, že bytí není subjektem možných opravdových výpovědí: Jedná se o jednu pasáž z prvního vydání Vědy o logice, která nebyla do druhého vydání převzata ani co do znění, ani co do smyslu. Tato pasáž se nalézá ve druhé poznámce ke kapitole o bytí, která, stejně jako všechny ostatní poznámky, nepatří do systematické souvislosti předmětu, o němž pojednává Věda o logice, nýbrž přednáší reflexe týkající se této souvislosti. V této pasáži [6] jde o to, jak učinit srozumitelným smysl oné zmínky o čistém bytí, kterou Logika začíná. Hegel zde volí postup, který se podobá metodě vyčerpání všech možností: v několika krocích, které po sobě následují a jsou ve vzájemném vztahu, dospívá ke stále chudším podobám výchozí věty, poté co obsahově bohatší formy vedly k rozporům. Píše zde: „Přijmeme-li tvrzení o čistém bytí α) ve formě, v jaké nejběžněji vystupuje z mínění, totiž jako větu: Bytí je absolutno; pak je o bytí vypovídáno něco, co je od něho odlišné. To, co je od něho odlišné, je něco jiného než ono samo; toto jiné však obsahuje nic toho, vůči čemu je jiné. Co se tak v této větě naskýtá, není čisté bytí, nýbrž bytí právě tak ve vztahu k svému nic. – Absolutno je od něho odlišné; je-li však řečeno, že je absolutnem, pak je řečeno také, že odlišné nejsou. To, co se naskýtá, není tedy čisté bytí, nýbrž pohyb, který je stáváním se.“ [7]

Tento text vzbuzuje zdání, že se v něm odhaluje, či dokonce vyvozuje rozpor. Je vskutku Hegelovou naukou, že věta jako „Bytí je absolutno“ již v sobě obsahuje rozpor. Jen nebylo Hegelovi porozuměno, jestliže se jako jeho „rozpor“ chápe právě ten vztah, jenž nastává mezi prvky dvojic vět ve formě „p“ a „– p“. Takový vztah není ve skutečnosti nikdy míněn, jestliže Hegel ve spekulativních souvislostech mluví o „rozporu“, jakkoli rozmanité přitom mohou být struktury, které jsou tímto výrazem označovány. V naší pasáži je míněna diskrepance zvláštního druhu. Vzniká mezi tím, co věta vypovídá, a tím, čím tato věta sama je, respektive co činí tím, že něco tvrdí. Naše pasáž tak mluví o tom, že dotyčná věta něco určitého „vypovídá“, na druhé straně však také, že v této větě se něco určitého „naskýtá“ a že je v ní něco „rozlišeno“. Po obsahové stránce věta tvrdí nerozlišitelnost bytí a absolutna; ve své vnější podobě věta přesto rozlišení obou termínů obsahuje. Bytí a absolutno jsou tedy v této větě právě tak rozlišeny jako nerozlišeny. Kdo poukazuje na to, že k rozlišení a nerozlišení přece nedochází v témž ohledu, nevznáší tím žádnou námitku proti Hegelovi, který nikdy nezpochybňuje různost ohledů v takových případech. Proto se zde nejedná o formálně logický rozpor, nýbrž nanejvýš o metalogický pseudoparadox.

Co zde chce Hegel ukázat, je relativně jednoduché: matérie a intencionální korelát oné věty se neshodují. To lze konstatovat nezávisle na tom, jak rozhodneme otázku, zda totéž platí i o všech větách z oboru spekulativních pravd. Je totiž zřejmé, že dotyčná věta je něčím jiným než tím, co označuje. Tato věta je tedy jednou chápána předmětně pragmaticky, podruhé s ohledem na skutečnost, kterou vypovídá. To se ukazuje i na způsobu vyjádření, který Hegel volí: Jde-li o to, že se o bytí vypovídá něco, „co je od něho odlišné“, pak se to týká předmětné výpovědi, nikoli však jejího smyslu. Proto zde může Hegel mluvit o tom, co se „v této větě naskýtá“. A konstatuje-li v pragmatickém ohledu, že „absolutno je od něho odlišné“ (totiž od „bytí“), pak tím právě nemá být řečeno, že tato předmětně-pragmatická odlišnost je onou větou také tvrzena. Tvrdí se totiž pouze to, že odlišnost se právě nenaskýtá. [8]

Na tomto místě lze ponechat stranou otázky, které vyplývají z Hegelovy teorie soudu, zvláště z jeho pojetí identifikující funkce spony. Tématem zde totiž nejsou věty vůbec, nýbrž takové věty, v nichž čisté bytí zaujímá místo větného subjektu. Hegel chce na tomto místě ukázat, že tomuto čistému bytí nemůže být přísně vzato přiřknut žádný predikát, protože už pouze tím, že je mu přiřknut nějaký od něho odlišný predikát, se proti předpokladu de facto stává něčím určitým – lhostejno zda je to predikujícímu zřejmé, či nikoli.

Přijmeme-li jednou tyto úvahy, pak další stupně Hegelova postupu, vyčerpávajícího všechny možnosti, již sotva mohou působit nějaké obtíže, protože tam dochází vždy jen k analogickým úvahám. Druhého stupně je přitom dosaženo tím, že se vzdáme různosti subjektu a predikátového termínu, která je na újmu čistotě bytí. Je-li totiž větou „Bytí je absolutno“ míněna identifikace, pak by se to nyní mělo projevit také ve vnější podobě věty. Pro tento případ tak platí požadavek, aby „zmizela různost pouze jako různost slova nebo jako různost spojení s nějakou nepotřebnou částí“. [9] Druhý stupeň je tudíž reprezentován tautologií „Bytí je bytí“. I zde přesto ještě trvá diskrepance mezi matérií a intencionálním korelátem věty. To, co se zde „naskýtá“, jak to Hegel vyjadřuje, je říkání. Avšak zatímco každé říkání má obvykle nějaký obsah, nějaký intencionální korelát, není tomu tak vpravdě u zjevné tautologie, jaká se naskýtá zde. Tím, že je vůbec formulována nějaká věta, vznáší se nárok, že se něco říká. Je-li však věta už ve své vnější podobě tautologická, pak tomuto nároku nelze dostát.

Proto se ve třetím stupni rezignuje na predikátový termín, který vede k tautologii. Tím vzniká věta: „Bytí je.“ I v této větě je však bytí jako subjekt stále ještě odlišné od bytí jako predikátu. V předmětné formě věty tedy stále ještě přetrvává rozdíl, jehož neexistence má být právě vypovídána. Proto je třeba vzdát se ještě i predikátu, a tím formy věty vůbec. Dospívá se tak ke čtvrtému stupni: „Čisté bytí, čili spíše jen bytí; nevětně bez tvrzení nebo predikátu. Čili tvrzení se navrátilo do mínění.“ [10] Tento stupeň se vyznačuje tím, že bytí je už jen zmíněno. [11]

Tímto postupem však, přísně vzato, není začátek logiky vyvozen – ani ve smyslu formální logiky, ani ve smyslu spekulativního „důkazu“. Tento začátek však byl učiněn přijatelným. Po těchto úvahách se tak stalo srozumitelné, že systematická souvislost podání v Hegelově logice nemůže ve skutečnosti začít nějakou větou nebo tvrzením, už vůbec ne nějakým obsahovým určením, nýbrž jedině nevětnou zmínkou první kategorie, totiž právě čistého neurčeného bytí. Reflexe ukazuje, že s každou větou, kterou o tomto bytí můžeme utvořit, se míjíme jejím předmětem nikoli jen z obsahových důvodů, nýbrž již proto, že se vůbec jedná o větu. Máme tedy, smíme-li zde aplikovat dnes obvyklé rozlišení, metodicky co dělat s protikladem mezi sémantickým zřetelem na jedné straně, a pragmatickým zřetelem na straně druhé. Ukázalo se, že každý zde zkoumaný výraz byl sám něčím jiným, než co mínil a intendoval; tím, že formulujeme věty uvedeného druhu, činíme něco jiného, než co zamýšlíme: [12] Chceme vyjádřit neurčenost čistého bytí, a přesto nemůžeme zabránit tomu, abychom toto bytí právě prostřednictvím tohoto pokusu neurčovali.

Tím se ještě nestalo srozumitelným, proč za tohoto stavu věcí mohou vznikat potíže. Proč nenecháme jednoduše stranou diskrepance, které můžeme snadno zbavit jejich síly rozlišením mezi předmětně-jazykovým a meta-jazykovým zřetelem? Z dobrých důvodů jsme si dnes totiž navykli předpokládat, že právě přesné rozlišení různých úrovní řeči je nejspíše způsobilé k tomu, aby se zabránilo inkonsistencím a aby se zdánlivé rozpory staly rozpoznatelné jako takové. Proč však Hegel přiznává takovým rozlišením jen relativní oprávnění a proč musí ve svém systému klást důraz na to, že čisté bytí není subjektem možných predikátů? Proč se má to, co nějaká věta vypovídá – v protikladu ke všemu, co je jinak v užívání jazyka běžné –, shodovat s tím, co se v ní „naskýtá“?

Hegel je ve své logice na stopě pojmu, který je sám tím, co intenduje. Jedná se zde tudíž o pojem, k jehož definici patří, že ony diferenciace jsou vzhledem k němu irelevantní, čili přesněji: že obsahy, které vyplývají z předpokladu takových diferenciací, konvergují. Tohoto pojmu je, jak známo, dosaženo až v závěru logiky, totiž v kategorii „absolutní ideje“. Teprve zde máme před sebou pojem, který již nemůže být ve svém intencionálním korelátu odlišen, protože s ním spadá vjedno. Pouze vzhledem k tomu mluví Hegel o „pojmu“. V protikladu k tomu jsou kategorie ve sférách bytí a bytnosti pojmy nanejvýš ve smyslu tradiční logiky rozvažování; v těchto určeních je „pojem“ obsažen pouze ve formě, která vyžaduje další rozvedení. [13]

Nepředpokládáme tím však nelegitimně závěr Vědy o logice pro výklad všeho toho, co mu v řádu tohoto díla předchází? Nepochybně by bylo nepřípustné, kdybychom se při výkladu jednotlivých kategorií Hegelovy logiky chtěli pokusit o výslovné použití jiných kategorií, které v řádu systému ještě nejsou rozvinuty. Obešli bychom tak systematický řád myšlenky a degradovali jej na nezávaznost nějakého čistě didaktického uspořádání. Takové ze systematického hlediska vždy „pozdější“ kategorie také skutečně nemají být vůbec výslovně používány. To ovšem nevylučuje, aby tyto kategorii nebyly jako implikované vždy již ve hře i tam, kde ještě nemohou být výslovně předpokládány. Reflexe je může používat i tam, kde ještě nejsou tématem. Ani u Hegela nedochází prostřednictvím pouhého používání řeči, která tyto kategorie již obsahuje, k žádnému systematickému předjímání. Jestliže však reflexe tyto kategorie již používá, podržuje tím neustále na zřeteli materiál, z něhož je pojmový systém konstruován.

Jestliže toto aplikujeme na začátek logiky, znamená to, že Hegel zde v žádném případě nepředpokládá nějaký pozdější pojem, aby vzhledem k němu jako měřítku poměřoval pojmová určení začátku. Kdybychom přijali existenci nějakého takového předpokladu, stal by se postup myšlenky zcela nesrozumitelným. Pro pochopení tohoto postupu je však přitom podstatné, že nedostatečnost kategorií, které jsou ze systematického hlediska dřívější, lze sice vykázat i pomocí vnější reflexe, tedy třeba srovnáním s pojmem absolutní ideje, ale postup myšlenky lze vynutit pouze tehdy, jestliže se tato nedostatečnost u každé jednotlivé kategorie ukáže sama i bez těchto předpokladů.

Náš postup, vyčerpávající všechny možnosti, je pěkným příkladem této metody: Není výslovně předjímáno nic z toho, co teprve přinese nauka o pojmu, ale je ukázáno, že kategorie bytí je něčím jiným, než co označuje – a něčím jiným, než co znamená, jestliže ji použijeme, nebo ji dokonce tematizujeme. Míníme něco neurčitého a nerozlišeného; avšak toto nerozlišené určujeme a rozlišujeme už jen tím, že o něm tvoříme výpovědi, lhostejno zda chceme, aby k tomu došlo či nikoli. Vykázání takové diskrepance tedy stačí k tomu, aby byl postup vynucen. Naproti tomu není žádoucí – a v našem případě ani možné –, aby spolu s kategoriemi, které jsou rozvinuty v příslušném stupni, mohla být vysvětlena diskrepance jako taková a nutnost jejího překonání. Že bytí není pojem, který se vztahuje k sobě samému, lze nahlédnout, aniž bychom si brali na pomoc odpovídající výslovné předpoklady. Že však kategorie bytí je vůbec takové zkoušce podrobena, nelze učinit srozumitelným, nebudeme-li mít na zřeteli cíl logiky. Bytí je bez určení a druhá kategorie, kategorie nic, zprvu jen signalizuje nepřítomnost veškerého určení. Zde se žádná kategorie v nějakém systémově imanentním smyslu nepředpokládá. Jistě se však v pragmatickém ohledu předpokládá, že jsme podnikli pokus čisté bytí nějak určit. Teprve výsledek tohoto pokusu poskytuje systematickému postupu kategorii nic.

Není pak tedy nutné mít po ruce rekonstrukci myšlenek z pozdějších částí Logiky, chceme-li rozumět pohybům logiky bytí. Jakého druhu jsou však nyní předpoklady Hegelovy logiky, které jsem zde označil jako pragmatické? Co Hegel předpokládá – v tomto smyslu u toho, kdo studuje logiku –, je dostatečné filosofické vzdělání na výši své doby, a sice jak v systematickém, tak v historickém ohledu. Takové vzdělání se již také muselo naučit zacházet bez námahy se všemi prostředky filosofické reflexe. Tato schopnost reflexe se bude muset zprvu osvědčit v poznámkách, přísně oddělených od hlavního textu, které pak nepatří do souvislosti systému samého, nýbrž přiznaným způsobem a výslovně splňují úkol reflexe. Je však také třeba si všimnout, že ani podání systému v hlavním textu se nikdy nemůže reflexe zcela vzdát – již proto ne, že jsou neustále, přinejmenším v předběžném smyslu, používány pojmy, které nebyly v systému dosud zavedeny. [14]

V pozadí koncepce a podání takového myšlenkového postupu proto mohou stát záměry a cíle, které se mohou v podání samém všemožně ukazovat, ale o kterých v něm přesto není řeč. V našem případě to znamená: že se na nějakou kategorii, jako je čisté neurčené bytí, obracíme a zkoumáme ji, zda ona a věty, které jsou o ní formulovány, samy také jsou tím, co míní, je motivováno konečným systematickým cílem logiky. Tento cíl přitom nemusí být předjímán, chceme-li přiměřeně rozumět obsahu myšlenkového postupu, jenž má ukázat, že v případě čistého bytí nemáme rozhodně co dělat s pojmem, který je sám tím, co míní, a který je sám sobě předmětem. Cíl, spočívající v konstrukci takového pojmu, není v průběhu logiky nikde výslovně předpokládán; nevstupuje jako prvek do žádné z pojmových operací. Tomu přesto neodporuje, že se výběr těchto operací tímto cílem řídí a lze jej motivovat pouze z něj. Je však zcela odlišné, chceme-li takovému myšlenkovému postupu jako takovému rozumět z jeho imanentních logických vztahů, nebo chceme-li – ve zcela jiném ohledu – rozumět jeho motivaci.

Také z tohoto neplyne, že bychom vnější postup a výstavbu Vědy o logice směli považovat jen za výsledek nějaké dodatečné didaktické úvahy. Nejde zde totiž o to, že by se chtělo postupovat k výsledku, o němž by bylo smysluplné mluvit v zásadě i nezávisle na cestě, která k němu vede. Na této cestě jsou po sobě v systematickém řádu rekonstruovány kategorie, které vytvářejí obsah logické vědy. Přísně vzato zde lze skutečně hovořit jen o jedné rekonstrukci, neboť ve znění textu jsou od začátku používány v principu všechny kategorie. Právě proto však tvoří rozhodující rozdíl, jestli byly příslušné kategorie na určitém místě již rozvinuty, nebo jestli ještě patří do onoho předpolí řeči a reflexe, z něhož výstavba logického systému bere svůj materiál. Pocházejí z něho i všechny pomůcky k porozumění, které vždy potřebuje rovněž filosofující konečné vědomí. Toto konečné vědomí totiž nikdy nemůže zaujmout „stanovisko“ logiky. Logično vždy spíše zůstává jeho předmětem; čisté myšlení není možností, kterou by mohl uskutečnit konečný duch. Takto se konečný duch, rozvíjí-li vědu o logice, nestaví na stanovisko Boha; právě necháváme-li se vést známou Hegelovou metaforou, je třeba uvážit, že logika může poskytnout pouze podání Boha, „jak je ve své věčné bytnosti, před stvořením přírody a nějakého konečného ducha“. [15] Toto podání se přesto pohybuje zcela v oblasti konečnosti a její nahodilosti.

Hegelova logika chce být logikou absolutna. To se ukazuje na tom, že sice nestaví pojem absolutna na systematický začátek pojmotvorby, ale získává z něj kritérium, které prostředkuje vhled do nedostatečnosti jednotlivých kategorií. Postup je vynucen vhledem, rozvinutým na každém stupni jiným způsobem, že příslušná kategorie ještě neposkytuje adekvátní podání absolutna. Takové konstatování v jeho abstraktní obecnosti lze přirozeně učinit pouze před reflexí, která se nepojímá jako přísně vázaná na příslušný stav pojmového rozvoje. Konkretizace prokázání neabsolutnosti jednotlivých kategorií má na každém stupni pokaždé jinou podobu. V našem případě, totiž s ohledem na kategorii čistého, neurčeného bytí, se tak, jak známo, stalo, jestliže se prokázalo, že tato kategorie je něčím jiným, než co míní. Neurčenost bytí je právě jako taková určením zvláštního druhu. [16]

Předmětem Hegelovy logiky je sice absolutno, ale není spekulací, která by mohla vznášet nárok, že stojí na stanovisku absolutna. Jedná se spíše o podnik konečného ducha, v němž jde o rozvinutí a uchopení kategorií, jež jsou nutné k přiměřenému výkladu absolutna. Na této rovině konečného ducha se pohybuje podání logiky. Tato rovina není v rámci tohoto podání nikdy tématem; právě proto však také nemusí být opuštěna. Problémy Hegelovy logiky se nestanou srozumitelnými, jestliže tuto skutečnost pustíme ze zřetele. Pro „vědu o logice“ totiž, jako pro veškerou filosofii, platí, že je možná a nutná pouze na základě toho, že jsme konečnými bytostmi. [17]

To se ukazuje již na několika jednoduchých skutečnostech, od nichž se příliš snadno odhlíží: Hegelova Věda o logice je knihou, která byla napsána určitou řečí určité doby. Především je však knihou, v níž jsou pomocí právě této řeči určitá tvrzení formulována s nárokem na pravdu. Ať už je obsah těchto tvrzení jakkoli vzdálen od oboru obvykle přiřazovaného běžné řeči a ať už lze logické vztahy, které panují mezi větami této knihy, zpřesnit často jen velmi namáhavou prací, přesto zůstává skutečností, že ani pro Hegela není zanedbatelný materiál běžné řeči, jde-li o to, vypracovat pojmové určení absolutna.

Je známo, že Hegel sám měl výhrady k formě běžné věty, když tvrdil, že není schopna vyjádřit onu vlastní, totiž spekulativní pravdu. Tato Hegelova zásada patří, jak známo, k nejčastěji citovaným pasážím z Hegelova myšlení. Co má však nastoupit na místo věty? Hegel se nikdy nepokouší vyvinout nějakou novou umělou řeč, nebo dokonce nějaké nové mimojazykové organon filosofie. Neexistuje žádná cesta, kterou by bylo možné se dostat za zpředmětnění, dosažené v podobě věty. Z toho však nyní neplyne, že jeho kritiku věty by nebylo třeba brát vážně. Přinejmenším stejnou váhu má však okolnost, že Hegel nadále, a sice i v Logice, vždy používá formu věty, jejíž sféru ani nemůže, ani nechce opustit – odhlédneme-li od jediné výjimky, kterou představuje začátek logiky. I spekulativní věta se co do své vnější podoby jeví jako běžná věta. Pouze pro zacházení s ní platí zvláštní pravidla, totiž potud, že vyžaduje neustálé korektury. Avšak ani zde není nikdy opuštěn obor běžných jazykových výrazových prostředků. V tomto smyslu formuluje Věda o logice s pomocí vět běžné řeči výpovědi o absolutnu, které jsou neustále podrobovány revizi. I z tohoto hlediska jde přitom o pokus, podniknutý právě konečným duchem, učinit absolutno určitelným ve sféře v jazyce se vyjadřujícího abstraktního pojmu. V sobě spočívající a sobě dostačující absolutno by nepotřebovalo žádnou logiku. [18]

Hegelova logika však přesto není teorií o konečném duchu, jenž se řídí absolutnem; zůstává vědou, kterou provozuje konečný a své konečnosti si vědomý duch, jehož obsahem je absolutno. Tento rozdíl je zprostředkován až na posledním stupni logického rozvoje, totiž na stupni absolutní ideje: „Dosud jsme měli my ideu za předmět v rozvoji skrze její různé stupně; nyní je však idea předmětná sobě samé.“ [19]

Hegel se snaží různými cestami objasnit logické kategorie. Jedna z těchto cest vyplývá z možnosti chápat příslušnou kategorii jako definici absolutna. [20]

V těchto případech je třeba dbát na to, že se v nich vposled jedná o pomůcku k porozumění. To vyplývá jednak už z toho, že takové poukazy se nacházejí jen v oddílech, které mají charakter dodatků. Navíc Hegel v takových souvislostech neříká, že kategorie musíme pojednávat jako definice absolutna, nýbrž pouze, že tak můžeme činit. Především je však třeba mít na zřeteli, že podle Hegelovy vlastní nauky, rozvinuté ve třetí knize Vědy o logice, definice nikdy nepředstavuje konečnou formu vědění. V každé definici je totiž to, co má být definováno, prvkem, který zůstává ve sféře představy a který není povznesen k pojmu. Hegel tedy právě nepředpokládá, že by bylo možné absolutno pochopit pomocí nějaké definice, a že by proto měla existovat nějaká „správná“ definice absolutna. Právě proto lze formu definice bez nebezpečí použít tehdy, jestliže funguje pouze jako pomůcka k porozumění; neboť v takovém případě jde o udání oněch hranic příslušného kategoriálního určení, které se ukazují tehdy, jestliže se od něho požaduje, aby adekvátně vyjádřilo absolutno. Volbou nějaké pomůcky k porozumění typu „… je definice absolutna“ tak vždy zůstává potvrzen vztah všech logických kategorií k absolutnu; vedle toho je však tím, že se přitom necháváme vést formou definice, zajištěno, že žádné takové určení není konečné, ale pouze označuje pozici, která je kritizovatelná a vyžaduje kritiku, a takto činí nutným další postup. – Každý z hodících se pojmů je zkoumán za předpokladu, že je adekvátním vyjádřením absolutna. Přesto se zdá, jako by byl tento předpoklad uveden jen kvůli jejich falzifikaci. Tak je vždy jen ukázáno, že u kategorií, které jsou vzaty v potaz, se jedná pouze o konečné kategorie. Hypotéza absolutnosti zde má pouze funkci vykázat konečnost konečného.

Jiná pomůcka k porozumění, kterou Hegel nabízí, vychází ze vztahů, které jsou k dispozici běžné řeči. Kategorie logiky, které vystupují s nárokem, že jsou predikáty či definicemi absolutna, jsou zároveň myšlenkovými určeními, „která všude používáme, která nám v každé větě, kterou vyslovujeme, vycházejí z úst“. [21] U kategorií, které probírá logika, se tedy nejedná o něco vzdáleného, nýbrž o předměty, s nimiž jsme vždy již určitým způsobem obeznámeni. Již předtím než uplatníme logickou reflexi, disponujeme jejich pragmatickou znalostí. V tomto smyslu má logika co dělat s něčím, co je obecně známé. [22] Z toho však plyne: Jestliže logika považuje veškeré kategorie zároveň za určení absolutna, stojí absolutno od začátku jen zdánlivě proti nám, vpravdě je však vždy již známo. „Má se běžně za to, že absolutno musí být někde daleko a mimo, avšak ono je právě naopak to zcela přítomné, jež máme jako to, co myslí, i když bez výslovného vědomí o něm, vždy s sebou a používáme je.“ [23]

Takto se ukazuje jako nepřípustný každý výklad logických kategorií, který by jim podsouval nějaký „vyšší“ smysl, lišící se od toho běžného. Přesto se Hegel nespokojuje s tím, že by předložil pouhou analýzu určitých funkčních výrazů nějaké řeči, naskýtající se nahodile jako předmět, která by pak jako taková musela být bez výhrad vzata v potaz. Co do svého nároku na pravdu je logika nezávislá na pozitivitě nějaké faktické řeči; takto ani proces abstrakce na bázi přirozené řeči, jenž označuje formální genezi, není tím, pomocí čeho by vznikaly kategorie jako takové, nýbrž platí pravý opak. Logika, třebaže se vždy musí manifestovat v nějaké faktické řeči, přesto není pouhou funkcí této řeči. Přestože může řeč sloužit jako pomůcka k porozumění a přestože se při rozvoji a výkladu logických kategorií určité výrazy řeči nabízejí takřka samy od sebe – pouhá analýza řeči jako řeči nemůže logiku nikdy nahradit. Řeč čistě jako taková zůstává sterilní, není-li dáno stanovisko, z něhož má být dotazována a analyzována. Jestliže v řeči hledáme a nacházíme logická určení, pak je to idea logiky, která k tomu vytváří předpoklad. Zda je tedy nějaký výraz vhodný k tomu, aby poskytl substrát pro nějakou logickou kategorii, nelze nikdy rozhodnout jen na základě řeči.

Jak se označení pro logické kategorie nabízejí v řeči takřka samy od sebe, jestliže jednou dojde k objasnění logické struktury, to dobře dokumentuje dodatek k výkladu kategorie bytí v encyklopedické Logice:

„Nemáme, když začínáme myslet, nic než myšlenku v její čisté neurčenosti, neboť k určení patří již jedno a nějaké jiné; na začátku ale ještě nemáme žádné jiné. To neurčené, jak je zde máme, je bezprostředno, nikoli zprostředkovaná neurčenost, nikoli zrušení veškeré určenosti, nýbrž bezprostřednost neurčenosti, neurčenost před jakoukoli určeností, neurčené jako to ze všeho první. To však nazýváme bytím.“ [24]

Vysvětluje se zde tedy nejprve smysl první kategorie. K tomu patří, že začátek vědy se nutně vyznačuje bezprostředností a neurčeností. Pro tento amorfní útvar, který předchází veškerému systematickému řádu, se nabízí jméno „bytí“. Nejedná se zde tedy o koneckonců svévolnou terminologickou fixaci; spíše se hledá výraz přirozené řeči, jehož sémantika by již sama od sebe zahrnovala znaky, které vypracovává logická analýza. Podobnou strukturu má myšlenkový postup počáteční kapitoly (S čím je třeba začít ve vědě?), která předchází výkladu prvních kategorií. V této kapitole jde o to získat začátek logiky jen z pojmu začátku. Hegel v ní chce ukázat, jak začátek logiky u neurčené bezprostřednosti bytí vyplývá sám od sebe reflexí o smyslu „začátku“.

Odkazy k dějinám filosofie – další z Hegelem nabízených pomůcek k porozumění – mají podobnou funkci. Je známo, že Hegel se domníval nalézt v postupu dějin filosofie postup logiky takřka jako jejich kostru. Tím však není implikována jakákoli historizace logiky. Neboť souvislost zdůvodnění je zde – podobně jako u příkladu řeči – jednoznačná a nelze ji převrátit; logika nevzniká procesem abstrakce, jemuž by byl podřízen historický materiál; spíše obráceně poskytuje logika měřítko, zda a nakolik se dějiny vyvíjely rozumně. V tomto smyslu je to Parmenidés, jehož pozice odpovídá pozici čistého bytí na začátku logiky. Přesto vedle tohoto přiřazení existuje ještě důležitější vztah mezi logikou bytí a dějinami filosofie. Logika bytí totiž věcně vzato obsahuje kritiku všech filosofií počátku, tj. všech filosofií, které svůj úkol spatřují v tom, že hledají a chtějí obsahově určit princip veškerého vědění stejně jako všech věcí. Hegel se snaží ukázat, že mezi nárokem a skutečným výkonem těchto filosofií existuje diskrepance: Pokud se totiž jen pokoušejí spojit se svým principem nějakou obsahovou představu, není vlastně nic vysvětleno, protože ona obsahová představa přesto zůstává vnější. Vzhledem k systému se v těchto případech ještě nepostoupilo za stupeň čistého bytí, tehdy totiž ne, jestliže princip sám může být pouze jmenován, ale nikoli rozvinut. Za stupeň čistého bytí lze tedy vpravdě postoupit, pouze je-li učiněn pokus dosadit na místo abstraktního a neurčeného bytí bohatší a diferencovanější princip. Ať už klademe na začátek cokoli, logická funkce každého takového principu může být, pokud se jedná o začátek, vždy jen funkcí bytí, které lze pouze jmenovat.

Poučná je v této souvislosti zvláště kritika, kterou Hegel obrací proti principům Fichtovy a Schellingovy rané filosofie: „Jestliže se Já = Já, nebo také intelektuální názor, vpravdě bere pouze jako to první, pak to není v této čisté bezprostřednosti nic jiného než bytí, stejně jako čisté bytí je naopak jako nikoli již toto abstraktní bytí, nýbrž bytí, obsahující v sobě zprostředkování, čistým myšlením či nazíráním.“ [25] Tím není řečeno nic jiného než toto: Logický obsah těchto principů, tedy to, co je v nich oproti představě myšleno navíc, je vždy jen obsah čistého bezprostředního bytí. Viděno z jiné strany: Já, má-li být použito jako princip, nemůže být vůbec žádným skutečným principem, neboť je v něm vždy ještě předpokládáno logické určení bytí. [26] Co se tyto principy zdají obsahovat ještě nadto, patří již do oboru představy, nikoli však do oboru logična. Jako začátek a princip neobsahuje intelektuální názor nic víc než čisté bytí; co se v něm zdá být obsaženo nadto, se již každopádně netýká jeho funkce začátku.

Vezmeme-li takové myšlenkové postupy vážně, pak budeme každý spor o obsahové určení principů považovat za zbytečný. Neboť co je začátek, to se na základě Hegelovy úvahy určuje výlučně z předpokladu, že se jedná o začátek. „Co takto má být o bytí vysloveno nebo v něm obsaženo, v bohatších formách o absolutnu nebo Bohu, to je na začátku jen prázdné slovo a jen bytí; tato jednoduchost, která jinak nemá žádný další význam, toto prázdno je tedy absolutní začátek filosofie.“ [27] Kdo se snaží přijít s nějakým určením jako začátkem či principem, ten vpravdě přece jen již implicitně předpokládal smysl začátku vůbec. Musí si nechat zadat fundamentální logická určení, chce-li přednést svou teorii. Všechny filosofie počátku tudíž mohou poskytovat příklady struktur, o nichž pojednává začátek logiky. Přesto je v těchto případech zapotřebí zvláštní reflexe, která musí ozřejmit, že pro čisté bytí, přísně vzato, nemůže existovat vůbec žádný příklad; od všeho toho, co za věcná určení vykazuje nějaký příklad, je právě třeba odhlédnout, chceme-li rozumět funkci absolutního začátku: začátek může být vždy jen jmenován, přesto jej nelze, nakolik je absolutním začátkem, nikdy určit.

Tohoto druhu jsou tedy pomůcky k porozumění, které Hegel nabízí, aby učinil zřetelným obsah logických kategorií. Svou funkci tyto pomůcky přesto splňují jen za předpokladu, že nahlížíme jejich principiální nedostatečnost. Tak nebudeme – jako právě u kategorie čistého bytí – usilovat o vysvětlení tam, když není k vysvětlení nic než právě tato nevysvětlitelnost.

Vždy znovu se opakovala domněnka, že Hegelově logice lze rozumět v protikladu k tradiční logice jako takříkajíc vyšší logice, která již nepřebírá určité základní zákony tradiční logiky. Přesto mezi Hegelovou logikou a tradiční logikou není ve skutečnosti žádný konkurenční vztah. Hegelova snaha konstruovat pojem, který je sám tím, co míní, nemá žádný protějšek v oboru klasické logiky, k jejíž teorii Hegel zformuloval důležité příspěvky, které si ještě i dnes zaslouží pozornost. Nemusí nás pak překvapit ani to, že v podání, které Hegel své logice dává, tedy v knize nazvané Věda o logice, není revokována žádná nauka klasické logiky. Žádná interpretace této knihy tudíž nepochybí, vyjde-li z hermeneutické hypotézy, že v Hegelově logice klasická logika nadále platí.

Přeložili Jiří Chotaš a Jan Kuneš