Institucionální fakty jako intencionální předměty. K Searlově teorii institucionálních faktů

Pavla Toráčová

Příspěvek se zaměřuje na dva problémy, které se pojí se Searlovou teorií institucionálních faktů: problémem jednotné ontologie, tj. otázkou, jak mohou být fakty, jejichž existence je závislá na intencionalitě vědomých bytostí, součástí fyzikálního světa; a dále napětím, které v Searlově teorii vzniká kvůli Searlově požadavku převést intencionalistický popis na popis kauzalistický. Searlovy argumenty, které tento požadavek motivují, jsou v předkládaném textu odmítnuty a intencionalistický popis je dokonce radikalizován, v důsledku čehož jsou institucionální fakty popisovány jako intencionální předměty. Dále je v textu načrtnuta nová strategie přístupu k problému jednotné ontologie, která je založena Searlově distinkci mezi kauzálními a nekauzálními agentivními funkcemi.

Cílem Searlovy teorie institucionální reality je vysvětlit způsob bytí faktů, které existují díky tomu, že lidé v jejich existenci věří, rozumí jí, rozpoznávají ji apod. Není tedy divu, že se Searlova zkoumání z velké části zaměřují právě na tuto víru, rozumění a rozpoznávání, obecně řečeno na intencionální stavy, díky nimž institucionální fakty existují. Čtenář Searlovy knihy The Construction of Social Reality [1] může dokonce nabýt dojmu, že analýzy intencionálních stavů provedené z perspektivy první osoby, které odhalují obecné struktury a charakteristiky toho, co mají lidé skutečně „na mysli“, když se vztahují k institucionálním faktům, jsou jejím nejdůležitějším přínosem. [2] Searle sám se však důrazu na zkoumání daností z perspektivy první osoby brání, neboť je považuje za nedostatečné. Členové společenství, v jehož rámci institucionální fakty existují, sice tyto fakty vytvářejí a udržují v existenci prostřednictvím intencionálních výkonů, ale zároveň si těchto výkonů většinou nejsou vědomi, jsou pro ně takříkajíc neviditelné. Popis intencionálních výkonů tedy musí být možné převést na popis neintencionální, např. na popis schopností mozku. Tato strategie způsobuje, že se v Searlově výkladu skrývá vážný problém: na jedné straně trvá Searle na tom, že jednání, v jehož rámci se instituce konstituují, je určeno intencionalitou vědomých bytostí a že pouhé chování k tomu, abychom měli instituce, nestačí, na druhé straně je však podle něho možné, a dokonce nutné výklad z perspektivy první osoby opustit a nahradit jej výkladem, který tuto perspektivu nezahrnuje. [3]

K eliminaci intencionalistického popisu má Searle ještě jeden dobrý důvod: cílem jeho teorie společenské reality je ukázat, jak mohou institucionální fakty existovat ve fyzikálním světě (tj. ve světě, který popisuje fyzika, chemie, biologie a další přírodní vědy), jak mohou být přes svůj specifický, na intencionalitě závislý způsob bytí jeho součástí. Kdyby platilo, že institucionální fakty jsou konstituovány ve výkonech intencionality, které jsou určitelné pouze z perspektivy první osoby (tj. na základě toho, čemu bytost skutečně rozumí, co rozpoznává apod.), pak by bylo možné pochybovat, zda se Searlovi tento úkol jednotné ontologie podařilo úspěšně splnit. [4]

Cílem tohoto textu je ukázat, že analýza intencionálních stavů z perspektivy první osoby je neredukovatelným jádrem Searlovy teorie institucionálních faktů a že pro její redukci nejsou důvody. Součástí této teze je tvrzení, že struktury, které tvoří ontologii institucionálních faktů, ve skutečnosti nejsou neviditelné, jak tvrdí Searle, ale že jsou to obecné formy intencionálního obsahu. Searlovu teorii pak reinterpretuji tak, že z ní institucionální fakty vyjdou jako intencionální předměty, tj. jako předměty našich přesvědčení, přání, očekávání, vzpomínek apod., a jejich konstituce jako rozvinutí konstituce materiálních předmětů. Tato interpretace je podle mého názoru v souladu se Searlovým výkladem, a dokonce má mnoho společného s jeho nejnovějšími doplněními teorie institucí, v nichž institucionální fakty vysvětluje jako produkty jazykové intencionality, která je rozvinutím intencionality předjazykové. Vykládat institucionální fakty jako intencionální předměty se však může jevit problematické s ohledem na Searlův požadavek jednotné ontologie. Jeho teorie v CSR tomuto požadavku alespoň zčásti vyhoví tím, že institucionální realitu staví na fyzikální základ – institucionální fakty vznikají (alespoň na nejnižší úrovni) připsáním statusové funkce fyzikálnímu předmětu. To je však právě ten krok, který ve své interpretaci opouštím, čímž se již tak obtížné řešení úkolu jednotné ontologie ještě zproblematizuje. Pokusím se však ukázat, že tato problematičnost je jen zdánlivá a že Searlova teorie, a zejména jeho distinkce mezi kauzálními a nekauzálními agentivními funkcemi, nabízí dobrou strategii (odlišnou od té, kterou Searle v knize volí), jak se s tímto problémem vypořádat.

Budu postupovat následujícím způsobem: nejprve zradikalizuji Searlův intencionalistický výklad a představím institucionální fakty jako intencionální předměty. Poté načrtnu možné řešení problému jednotné ontologie, a nakonec prozkoumám Searlovu myšlenku backgroundu a podrobím kritice tvrzení, že intencionalistický výklad je nutné převést na výklad kauzalistický.

I. Institucionální fakty jako intencionální předměty

Zvláštní způsob bytí faktů, o jejichž ontologii Searlovi jde, je v CSR popsán takto:

„… existují části reálného světa, objektivní fakty v tomto světě, které jsou fakty pouze prostřednictvím dohody lidí. Jsou zde věci, které v jistém smyslu existují pouze proto, že věříme, že existují. Mám na mysli věci, jako jsou peníze, majetek, vlády, manželství. A přesto jsou mnohé fakty týkající se těchto věcí ‚objektivními‘ fakty v tom smyslu, že nejsou záležitostí vašich či mých preferencí, hodnocení či morálních postojů. Mám na mysli takové fakty, jako že jsem občan Spojených států, že kousek papíru v mé kapse je pětidolarová bankovka, že se má sestra 14. prosince vdala, že v Berkeley vlastním dům a že New York Giants v roce 1991 vyhráli baseballovou ligu. Tyto fakty se liší od faktů, jako je ten, že na vrcholku Mount Everestu je sníh nebo že atomy vodíku mají jeden elektron, což jsou fakty zcela nezávislé na jakémkoli lidském mínění.“ (CSR 1–2)

Fakty, které mají popisovaný způsob bytí – tj. existují díky tomu, že lidé v jejich existenci věří, uznávají ji, rozpoznávají ji atd., a přitom existují v uvedeném smyslu objektivně, tj. jejich existence nezávisí na subjektivních preferencích, hodnoceních a morálních postojích –, Searle nazývá institucionální fakty a staví je do protikladu k faktům hrubým (fakt, že na Mount Everestu je sníh nebo že atomy vodíku mají jeden elektron), které jsou na intencionalitě nezávislé. Již z této definice je zřejmé, že na existenci institucionálních faktů se podílí intencionalita, a je tedy nasnadě, že se Searlovo zkoumání z velké části týká jejího výkonu: je­-li existence institucionálních faktů závislá na intencionalitě, tj. na tom, že tyto fakty rozpoznáváme, věříme v ně, očekáváme je, toužíme po nich apod., pak otázka po existenci těchto faktů vede k otázce po tom, jakou má tato intencionalita obecnou strukturu, popř. které její aspekty jsou vzhledem k institucionálním faktům relevantní. Podle Searla můžeme intencionální stavy, které dávají vzniknout institucím, charakterizovat jako vykonávající přiřazení funkce podle konstitutivního pravidla a mající kolektivní charakter. [5]

Přiřazení funkce je výkon, který je běžnou součástí naší každodenní zkušenosti se světem kolem nás. Díky němu zakoušíme předměty ve světě jako mající nějakou funkci, jako k něčemu vhodné či dobré – zakoušíme je jako něco. Searle říká:

„Pokud jde o naši normální zkušenost neživých částí světa, nezakoušíme věci jako materiální předměty, víceméně soubory molekul. Zakoušíme svět židlí a stolů, domů a aut, přednáškových sálů, obrazů, ulic, zahrad atd. … Dokonce i přírodním fenoménům, jako jsou řeky a stromy, můžeme přiřadit funkci… V případě mnoha přirozeně se vyskytujících předmětů, jako jsou řeky a stromy, přiřazujeme funkci – estetickou, praktickou atd. – předchůdně existujícímu předmětu. Říkáme: ‚Ta řeka je dobrá k plavání‘ nebo ‚Tento typ stromu by se dal použít jako stavební materiál.‘“ (CSR 14)

Přiřazení funkce má podle Searla formu „X je Y“ či „X dělá Y“, kde Y je přiřazená funkce a X je předmět, jemuž je funkce přiřazena. Pro náš výklad je dále podstatné, že Searle funkce Y charakterizuje jako funkce agentivní, což znamená, že mají vztah k praktickým zájmům a cílům vědomých bytostí. Přiřazování agentivní funkce, tj. zakoušení předmětů jako k něčemu vhodných či dobrých, je proto vždy spojeno s možnostmi jednání. Vidět předměty v jejich funkcích znamená vztahovat se k možnému jednání, s nímž se tato funkce pojí: „… předmět je, v jistém smyslu, pouze pokračující možností činnosti,“ říká Searle (CSR 36). Funkci Y podle Searla přiřazujeme nějakému předchůdně existujícímu předmětu X, ať již je tímto předmětem přírodní jsoucno, nebo předmět za účelem splňování funkce vyrobený (CSR 14). ­Chceme­-li však zkoumat intencionalitu z perspektivy první osoby – a tento text stojí na tvrzení, že bez perspektivy první osoby Searlova teorie institucionální fakty nevysvětluje –, pak předchůdná existence předmětu X nestačí: aby bylo možné nějakému předmětu X intencionálně přiřadit funkci Y, musí být předmět X především nějak dán či zakoušen, bytosti k němu musí mít vědomý přístup. Intencionální stavy, v nichž zakoušíme předměty jako mající nějakou funkci, tedy musí obsahovat jak vztah k možnostem jednání (v návaznosti na naše zájmy a cíle), tak vztah k předmětu, který tuto funkci nese, tj. který ji splňuje. Tím ovšem nechci říci, že je nutné, aby byl předmět zakoušen jako existující nezávisle na přiřazené funkci, či dokonce předchůdně před ní, ale pouze to, že vztah k možnostem jednání a vztah k předmětu, který toto jednání – lépe nebo hůře – umožňuje, jsou dvěma různými, vzájemně neredukovatelnými vztahy, v jejichž součinnosti vzniká zkušenost předmětu; a že naši zkušenost s věcmi ve světě musíme nejobecněji popsat právě jako mající tyto dvě „složky“.

Zakouším­-li tedy například nějaký předmět jako židli, chápu jej jako předmět, který mi umožňuje jisté jednání – např. se na něj mohu posadit a odpočinout si –, a zároveň jej vnímám jako předmět jisté barvy, tvaru, velikosti, taktilních kvalit apod. Mám za to, že je plausibilní tvrdit, že smyslově vnímatelné kvality původně indikují vhodnost předmětu k splnění požadované funkce. Červené plody jsou například dobré k jídlu, určitý tvar zase dobře poslouží jako lehátko apod.

Oba způsoby danosti předmětu – jako poukazujícího k možnému jednání a jako majícího smyslově vnímatelné vlastnosti – jsou původními způsoby, jak zakoušíme věci ve světě. Ani jeden z nich přitom není původnějším než ten druhý a žádný z nich není z toho druhého odvoditelný či na něj redukovatelný: funkce je určena našimi zájmy a cíli a není z ní odvoditelné, jakou podobu (tj. jaké smyslově vnímatelné vlastnosti) má mít zkušenost předmětu, jenž tyto zájmy a cíle umožní dosáhnout; z barvy, tvaru či velikosti předmětu zase – za absence zájmů a cílů – nijak neodvodíme, jakou funkci bychom předmětu měli připsat.

Intencionální obsah přiřazení funkce tedy můžeme popsat takto: předmět, který identifikujeme prostřednictvím jeho smyslově vnímatelných vlastností, zakoušíme jako lépe či hůře splňující funkci, která poukazuje k možnostem jednání, jehož smysl je určen našimi zájmy a cíli. To, co z fyzikalistického hlediska [6] popisujeme jako jednu entitu (předmět nebo proces) – totiž předmět jako mající funkci –, to popisujeme z hlediska intencionalistického jako „složené“ ze dvou různých výkonů (nebo také dvou vztahů či dvou zaměření pozornosti). Intencionalistický popis tak obsahuje normativitu: předmět X je zakoušen jako lépe či hůře splňující funkci Y – funkce Y má vůči předmětu X normativní roli. V intencionalitě je totiž rozdíl mezi tím, jak je dán předmět a jak je dána funkce (přestože obě danosti spolu souvisejí a vzájemně se podmiňují).

Institucionální fakty vznikají právě ve výkonu přiřazení funkce, a to v takovém výkonu, který má kolektivní charakter. Ne každé kolektivní přiřazení funkce však dává vzniknout institucionálnímu faktu, v některých případech může jít pouze o fakt společenský (institucionální fakty jsou zvláštní podtřídou společenských faktů) – například když se několik lidí rozhodne použít společně nějaký předmět jako páčidlo nebo vystavět společně obrannou zeď. Na faktu, že něco je páčidlem nebo zdí, se pak podílí intencionalita podobné struktury jako na faktu, že něco je šroubovák nebo židle, rozdíl je pouze v tom, že v prvním případě má intencionalita kolektivní formu, formu „my“. Intencionalita, v jejímž výkonu se tvoří institucionální fakty, je pak navíc charakterizována konstitutivním pravidlem: institucionální fakty jsou fakty, které jsou vytvářeny kolektivním přiřazením funkce podle konstitutivního pravidla.

Konstitutivní pravidlo má podle Searla vždy formu „X je považováno za Y (v kontextu K)“, kde Y je agentivní funkce a X předmět, kterému je funkce přiřazena. To může na první pohled připomínat formu jakéhokoli přiřazení funkce, neboť přiřazení funkce má – jak jsme viděli výše – obecně formu „X je Y“ či „X dělá Y“. V případě konstitutivního pravidla je zde však klíčový rozdíl: prvek Y zde značí nikoli jakoukoli agentivní funkci, nýbrž agentivní funkci nekauzálního typu. [7] Nekauzální agentivní funkce je taková funkce, kterou předmět X nesplňuje na základě svých materiálních vlastností. Přiřadíme­-li např. předmětu funkci „židle“, pak to, zda a jak dobře předmět tuto funkci splní, závisí na jeho materiálních vlastnostech – předmět danou funkci splní kauzálně,a „židle“ je označením kauzální agentivní funkce. Přiřadíme­-li kolektivně předmětu funkci „lavice“, pak také platí, že za splňování této funkce jsou zodpovědné materiální vlastnosti předmětu. Avšak přiřadíme­-li nějakému předmětu funkci „lístek na tramvaj“, pak materiální vlastnosti předmětu k splňování funkce nestačí – toto splňování musí být kolektivně rozpoznáno.

Toto je klíčové místo v Searlově ontologiiinstitucionálních faktů: institucionální fakty jsou – podobně jako mnohé fakty typu „židle“ či „lavice“ – tvořeny intencionálním přiřazením funkce předmětu, tento předmět však – na rozdíl od faktů typu „židle“ či „lavice“ – tuto funkci nesplňuje na základě svých materiálních vlastností. Právě proto je přiřazení nekauzální agentivní funkce charakterizováno jako přiřazení podle konstitutivního pravidla – bez tohoto přiřazení totiž funkci Y a předmět X vůbec nic nespojuje. Searle říká:

„Takže například, tak jak tento vzorec [,X je považováno za Y v K‘ – P. T.] používám, není vyjádřením konstitutivního pravidla, když řekneme ‚předměty, které jsou navrženy a používány k sezení, jsou považovány za židle‘, protože splňování termínu X stačí ke splňování termínu Y pouze z definice slova ‚židle‘. ‚Pravidlo‘ kromě nálepky nic nepřidává, proto se nejedná o konstitutivní pravidlo. Konstitutivní pravidlo dále nevyjadřuje ani to, když řekneme ‚předměty jistého tvaru jsou považovány za židle‘, neboť přiřazená funkce může být přiřazena nezávisle na jakékoli shodě lidí. Jestliže to má jistý tvar, můžeme to použít jako židli bez ohledu na to, co si kdokoli myslí. Avšak když řekneme, že takové a takové kousky papíru jsou považovány za peníze, máme pravé konstitutivní pravidlo, protože splňování termínu X, ‚takové a takové kousky papíru‘, samo o sobě k bytí penězi nestačí, a není tomu ani tak, že by termín X specifikoval kauzální vlastnosti, které by stačily k tomu, aby věc bez dohody lidí fungovala jako peníze.“ (CSR 44)

„Přiřazení funkce podle konstitutivního pravidla“ tedy pouze jinými slovy vyjadřuje totéž, co „přiřazení nekauzální agentivní funkce“. Je ovšem otázkou, zda je mezi přiřazením kauzální a nekauzální funkce rozdíl také z hlediska intencionálního obsahu, tedy zda jde o distinkci, kterou zakoušíme. Searle se touto otázkou nezabývá, neboť fenomenologický popis zkušenosti považuje za nedostatečný. Zároveň je však z jeho výkladů zřejmé – a nejzřejmější je to tam, kde mluví o deontických mocích –, že rozumění možnostem jednání je klíčovou schopností, díky níž máme institucionální fakty.

Tím, čemu lidé především rozumějí, když rozumějí funkci předmětu, jsou totiž možnosti jednat. Rozumění nekauzálním funkcím, které je konstitutivní vůči institucionálním faktům, však vykazuje jistý specifický charakter: rozumím­-li možnostem jednání, jež se pojí s nekauzální agentivní funkcí, nerozumím jim pouze tak, že nyní mohu dělat to a to, nýbrž tak, že nyní mám právo dělat to a to, popř. mám povinnost dělat to a to; a že kdokoli jiný, bude­-li v tomtéž vztahu k předmětu-nositeli nekauzální funkce, bude mít toto právo či povinnost jednat. Možnosti jednání zde tedy nejsou prostými možnostmi, nýbrž tím, čemu Searle říká deontické moci, tedy např. právem, povinností, závazkem, privilegiem, nárokem, povolením, autorizací apod. (CSR 100 n.). Obsah rozumění funkci Y má pak následující formu: „Uznáváme (S má moc [S dělá A])“, kde S je individuum nebo skupina lidí a A je příslušné jednání (včetně jednání negativního, tj. zdržení se jednání). V případě peněz to může například znamenat: „Uznáváme, že S, držitel předmětu X, může prostřednictvím X nakupovat.“ Institucionální realita tedy může být viděna jako síť možností jednání, které mají deontický charakter a existují pouze potud, pokud jim společenství rozumí. Že je mezi rozuměním možnosti jednat a rozuměním právu jednat podstatný rozdíl, je zřejmé z následujícího příkladu:

„Představme si, že vycvičím svého psa, aby hledal dolarové bankovky a nosil mi je, za což mu dám jídlo. A přece si to jídlo nekupuje a bankovky pro něj nejsou penězi. Proč ne? Protože si není schopen reprezentovat relevantní deontické fenomény. Možná si je schopen pomyslet: ‚Když mu dám toto, on mi dá něco k jídlu.‘ Není si však schopen myslet: teď mám právo kupovat věci, a když někdo jiný bude mít tohle [tj. bankovky], bude mít také právo kupovat věci.“ (CSR 70)

Možnosti jednání jsou právem jednat či povinností jednat pouze tehdy, jestliže jim vědomá bytost jako právu či povinnosti rozumí – toto rozumění tedy musí být součástí obsahu intencionality. Je tedy na místě otázka: Jak se liší rozumění možnosti jednání od rozumění právu jednat? Obojí je součástí intencionálních stavů, jež jsme charakterizovali jako přiřazení funkce, přičemž to první odpovídá přiřazení kauzální funkce, a to druhé přiřazení funkce nekauzální. Mezi oběma typy přiřazení je však kontinuita: schopnost přiřazovat nekauzální funkce se podle Searla vyvinula ze schopnosti přiřazovat kauzální funkce, když bytosti, které mají schopnost kolektivně přiřazovat kauzální funkce, začnou přiřazovat funkce i tam, kde je předmět neplní na základě svých materiálních vlastností. Jedním ze Searlových příkladů je příklad hranice: představme si, že společenství lidí postaví kolem svého území vysokou a pevnou zeď, která brání nepříteli vniknout dovnitř a členům společenství nedovoluje opustit obývané území. Zeď se časem rozpadne, členové společenství i příslušníci cizích kmenů však její funkci dále uznávají – a tímto uznáváním vytvářejí institucionální fakt hranice (CSR 39–40). Jiný příklad se týká peněz: místo kousků vzácného kovu, který má hodnotu sám o sobě, lidé postupně začnou používat bezcenné papírky, jejichž hodnota je pouze uznávaná (CSR 42–43).

To, že lidé jsou schopni přiřazovat pravidelně funkci předmětu, kterou tento předmět sám o sobě (tj. na základě svých materiálních vlastností) nemá, je umožněno tím, že lidé takovému přiřazení rozumějí. Totéž lze nyní říci o deontickém charakteru možností jednání, jež se pojí s institucionálními fakty: deontické moci jsou výrazem téže schopnosti a téhož rozumění – kdyby tomu tak nebylo, tj. kdyby byla kritéria správnosti jednání v případě institucí intencionalitě vnější, pak by Searlův pes rozuměl bankovce jako institucionálnímu faktu, což Searle odmítá. Závěr tedy musí znít: lidé jsou schopni přiřazovat nekauzální funkce, protože jsou schopni porozumět nekauzálnímu typu splňování.

Nyní však stojíme před důležitou otázkou, jak toto rozumění různému typu splňování z perspektivy první osoby vypadá, čím se toto dvojí rozumění funkci a jejímu splňování liší. Struktura intencionálního obsahu odpovídající oběma výkonům je na první pohled táž: zahrnuje jednak danost funkce ve vztahu k možnému jednání a jednak danost předmětu, který tuto funkci splňuje. Když se však bytost zmýlí ohledně předmětu, který svou funkci splňuje kauzálně, její zkušenost tohoto nezdaru bude jiná, než když se zmýlí ohledně předmětu, jehož splňování je „pouze“ kolektivně uznáváno. Když se zmýlí v případě kauzální funkce, pak jí materiální vlastnosti předmětu nedovolí funkci úspěšně přiřadit a vykonat zamýšlené jednání – např. budu­-li považovat za židli něco, co nemá potřebnou pevnost, vhodný tvar a další vlastnosti, asi se mi nepodaří úspěšně se na takový předmět posadit. Když však budu přiřazovat předmětu funkci peněz, materiální vlastnosti předmětu (včetně dalších vlastností, které jsou identifikovatelné nezávisle na funkci, např. původ předmětu) mi samy o sobě požadované jednání neumožní. Přiřadíme­-li funkci špatně, žádné vlastnosti fyzikálního světa nás „neopraví“. Budeme však opraveni našimi bližními, členy téhož společenství, v jehož rámci jsou instituce vytvořeny a udržovány v existenci. Rozdíl v intencionálním obsahu tak bude zřejmě spočívat v tom, že vědomá bytost rozumí, že „korekce“, kterých se jí dostává od přírodních věcí, a „korekce“, kterých se jí dostává od druhých bytostí, mají podstatně jiný charakter – a že jednání v rámci nekauzálních funkcí (tj. jednání v rámci institucionálních faktů) je jednáním ve vztahu k druhým bytostem. Rozumění možnostem jednání jakožto deontickým mocím zahrnuje rozumění sobě samému i druhým jakožto bytostem, které jsou schopny být zodpovědné za své jednání, které jsou schopny jednat správně.

II. Projekt metafyzického monismu

Fakt, že Searle zakládá konstitutivní pravidla na intencionalitě a perspektivě první osoby, může znít uším metafyzických monistů problematicky, a to přesto, že se Searle považuje za jednoho z nich. Intencionalita je podle něj přírodní fenomén, identický s fyzikálními a biologickými procesy – intencionalistický popis je jen popis téhož procesu na jiné úrovni. Nakonec jedním ze Searlových cílů v CSR je vyložit institucionální fakty jako existující ve fyzikálním světě. Zda se mu povedlo tento úkol úspěšně splnit, zůstává předmětem pochybností. V následujícím textu se pokusím jeho metafyzický monismus obhájit.

Searle vykládá institucionální fakty jako vytvářené v intencionalitě, jejíž výkon může být charakterizován jako přiřazení nekauzální agentivní funkce, které má formu: „X je považováno za Y v kontextu K“. Tento výkon může být opakován a struktura „X je považováno za Y“ může být iterována, neboť prvkem X, jemuž přiřazujeme funkci Y, se může stát již přiřazená nekauzální funkce Y (CSR 80). Ve skutečnosti tak máme celé systémy vzájemně provázaných institucí, které tvoří vrstvu reality vytvořenou nad realitou fyzikální.

Soudržnost obou světů je podle Searla zajištěna tím, že poslední předměty X ve struktuře institucionální reality jsou hrubé fakty a že přiřazení funkce Y je výkon intencionality, která je přírodním fenoménem: ve fyzikálním světě existují živočichové, kteří mají vědomí a intencionalitu, přičemž existence těchto živočichů s jejich vědomím a intencionalitou je hrubým faktem – existují nezávisle na tom, zda se k nim někdo intencionálně vztahuje (má o nich nějaké přesvědčení, očekávání apod.). První tvrzení – tvrzení o hrubém X – bylo v reakcích na Searlovu teorii institucionální reality zpochybněno poukazem na fakty, pro něž to neplatí. [8] Naše interpretace dokonce pracuje nikoli s hrubým X, ale s jevícím se X (a pro náš výklad je tedy relevantní spíše způsob danosti X než to, zda je reprezentací materiálních vlastností předmětu). Poukázat však lze i na problematičnost druhého tvrzení, totiž tvrzení, že intencionalita jefyzikální povahy: je­-li totiž nejběžnějším výkonem intencionality přiřazení agentivní funkce, která je určena našimi zájmy a cíli, není zcela jasné, jak tato schopnost může existovat ve světě popsatelném fyzikou a dalšími přírodními vědami, neboť součástí tohoto světa žádné zájmy a cíle nejsou.

Odpověď na tuto námitku je podle mého názoru obsažena přímo v Searlově teorii institucí, i když pouze implicitně. Spočívá v Searlově rozlišení mezi agentivními funkcemi na funkce kauzální a funkce nekauzální. Vztah mezi schopností přiřazovat kauzální funkce a schopností přiřazovat funkce nekauzální je následující: schopnost přiřazovat nekauzální funkce se vyvinula ze schopnosti přiřazovat funkce kauzální a je z této schopnosti vysvětlitelná (nebo alespoň takto zní Searlova hypotéza, kterou by bylo třeba doplnit o detailnější zkoumání). Strategie vysvětlení, které zde nabízím, je dvojstupňová: nejprve by bylo třeba ukázat, jak může být intencionální výkon přiřazení kauzální funkce identický s materiálními (tj. fyzikálními, chemickými a biologickými) procesy, a následně by bylo třeba vysvětlit, jak se výkon přiřazení nekauzální funkce mohl vyvinout z přiřazení funkce kauzální.

Druhý stupeň tohoto vysvětlení je v Searlově teorii přesvědčivě naznačen, přestože některé podrobnosti zatím chybí. Prvního úkolu – tj. odpovědi na otázku, jak by bylo možné ukázat, že přiřazení kauzální funkce je identické s materiálními procesy – se lze zhostit následujícím způsobem: zvážíme­-li, jaký typ funkcí může být splňován kauzálně, můžeme stanovit hypotézu, že zájmy a cíle, jež určují kauzální funkce, lze redukovat na biologické potřeby organismu: tyto „zájmy“ se tedy týkají např. výživy, reprodukce, zajištění příhodných životních podmínek apod. Předměty pak mohou být viděny v odpovídajících kauzálních funkcích jako „něco k snědku“, „dobré k odpočinku“, „vhodné k vybudování přístřešku“ apod. Naturalizace té části intencionality, která je určena našimi zájmy a cíli, by tak neměla principiální překážky.

Druhá složka intencionality – danost předmětu X – může být v případě kauzálních funkcí naturalizována ještě přímočařeji. Je sice pravda, že intencionální předmět X není hrubým faktem, jak jej vykládá Searle, nýbrž spíše reprezentací hrubého faktu. V kauzální vrstvě intencionality však není problém vidět, že jevící se předmět je zároveň předmětem materiálním: předmět se nám jeví (tj. reprezentujeme si ho) jako splňující přiřazenou funkci, protože je však toto splňování kauzální, je reprezentovaný předmět ztotožnitelný s materiálními vlastnostmi fyzikálního předmětu.

Díky tomu, že Searlova teorie umožňuje vymezit v intencionalitě kauzální vrstvu, můžeme vidět, jak intencionální předmět, tj. předmět splňující přiřazenou funkci, může být zároveň předmětem reálným či materiálním. Kauzální vrstva intencionality může být popsána jak fyzikalistickým, tak intencionalistickým způsobem, přičemž ten druhý zachovává perspektivu první osoby, když popisuje intencionální strukturu tak, jak se nám jeví. Redukci nebo eliminaci intencionalistického popisu ve prospěch popisu fyzikalistického zde však – právě díky kauzálnímu charakteru přiřazené funkce – nic nebrání.

Intencionální popis však potřebujeme podržet k tomu, abychom mohli vysvětlit vývoj intencionality, který ústí v jednání podle konstitutivního pravidla a ve vznik práv a závazků. Ani existence této nekauzální vrstvy intencionality a její vztah k materiální přírodě pak není záhadou – nekauzální intencionalita je v Searlově teorii vyložena jako vyvinutá z intencionality kauzální, a to tak, že k ní není přidáno něco dalšího, nadpřirozeného nebo ne-fyzikálního, nýbrž spočívá v týchž schopnostech jako intencionalita kauzální – ve vědomém vztahu k možnému jednání a v identifikaci předmětu, jenž toto jednání umožňuje. Zároveň je zřejmé, že popis nekauzálních vrstev intencionality není redukovatelný či převoditelný na popis fyzikální, nebo přesněji řečeno že zákonitosti v nekauzální vrstvě nejsou popsatelné v rámci fyziky ani jiných přírodních věd. Důvodem této neredukovatelnosti však není normativita, jak se někdy tvrdí, normativita je totiž přítomná již v kauzální vrstvě, kterou redukovat lze: již zde předmět splňuje funkci lépe, nebo hůře a funkce může být předmětu přiřazena správně, nebo nesprávně. Autonomie intencionálních souvislostí a závislostí v nekauzálních vrstvách intencionality jde na vrub nekauzální normativity, kdy je kritérium správného jednání z podstatné části dáno tím, jak mu vědomá bytost rozumí, a není odvoditelné z procesů v materiálním světě nebo na tyto procesy redukovatelné.

III. Problém nevědomého řízení se pravidlem

Searlův výklad jednání podle konstitutivního pravidla umisťuje kritérium pro správné a nesprávné jednání ohledně nekauzálních funkcí do vědomí lidí: zatímco správnost či nesprávnost (v tomto případě tedy spíše úspěšnost či neúspěšnost) jednání, jehož vyjádřením je kauzálnífunkce, je určena materiálními vlastnostmi světa, správné a nesprávné jednání v rámci institucí je určeno tím, že jednotliví aktéři tomuto jednání jakožto správnému (či nesprávnému) rozumějí. Searle však poukazuje na to, že v běžné zkušenosti si lidé ani v těchto případech žádného pravidla nebývají vědomi – jak by tedy toto pravidlo mohlo hrát v jejich chování kauzální roli? (CSR 127) Řešením tohoto problému jsou podle Searla schopnosti backgroundu.

Důvod, abychom něco jako schopnosti backgroundu předpokládali, však Searle nachází nezávisle na zmiňovaném problému – je jím vlastnost intencionálních stavů, kterou bychom mohli nazvat „nedourčenost podmínek splnění intencionálním obsahem“. Searle poukazuje na to, že tato nedourčenost není jen charakterem všech smysluplných jazykových útvarů, ale vyznačuje se jí celý náš vědomý život. Na jazykových útvarech je však nejlépe patrné, co má Searle na mysli: doslovný význam věty neurčuje podmínky pravdivosti této věty. Jako příklad uvádí věty, jejichž součástí je anglické sloveso „cut“. Toto sloveso má ve větách jako „Sally cut the cake“, „Bill cut the grass“ nebo „The taylor cut the cloth“ stejný význam (Searle říká „stejný doslovný význam“), ale v každém z těchto příkladů určuje jiné podmínky pravdivosti, neboť to, co je považováno za „cutting“, se mění podle kontextu (CSR 130 n.). Jiným příkladem je věta „Podala mu klíč a on otevřel dveře“ – když této větě správně porozumíme, víme, že dveře odemkl podaným klíčem, ačkoli se to ve větě doslovně neříká. Searle poukazuje na to, že tuto nedourčenost vykazují všechny smysluplné věty. A právě tato nedourčenost je důvodem, proč musíme předpokládat něco jako schopnosti backgroundu:

„Nejjednodušším argumentem pro tezi backgroundu je, že doslovný význam jakékoli věty může určovat své pravdivostní podmínky či jiné podmínky splnění pouze na pozadí [background] schopností, dispozic, know-how atd., které samy nejsou součástí sémantického obsahu věty.“ (CSR 130)

Podobný argument platí pro intencionalitu smyslového vnímání: právě díky schopnostem backgroundu jsme schopni vidět věci jako něco. Searle připomíná známý obrázek králíka/kachny – i za tento fenomén je podle něj zodpovědný background: „Jsme schopni vidět figuru buď jako králíka, nebo jako kachnu, protože na hrubý vjemový stimul uplatňujeme soubor schopností backgroundu.“ (CSR 133) Tento aspekt je pak vlastní každému smyslovému vnímání: „Toto vidím jako židli, toto jako stůl, toto jako sklenici, jakýkoli normální případ vnímání bude případem vnímání jako…“ (tamt.) Background přitom neznamená samu schopnost vidět předměty jako něco, ale spíše umožňuje vybrat z mnoha možných „vidění jako“ (či „chápání jako“) ten konkrétní způsob, jakým věci vidíme či jak jim rozumíme. Vidění či chápání „jako“ s sebou nese tu vlastnost, že svět zakoušíme vždy pod nějakým aspektem, v nějakém smyslu, a tato charakteristika platí pro veškeré intencionální stavy. V celém (nebo téměř celém, nakolik existují vědomé stavy, které nejsou intencionální) vědomém životě tak musíme předpokládat schopnosti backgroundu. Tyto schopnosti jsou zodpovědné nikoli přímo za to, že naše zkušenost je strukturovaná, ale především za to, jak je tato zkušenost strukturovaná.

Nedourčenost intencionálního obsahu – „doslovný význam“ slova neurčuje, v jakém smyslu má být slovo pochopeno, smyslová danost neurčuje, jako co mám předmět vnímat, intencionální obsah neurčuje, pod jakým aspektem mu mám rozumět – tedy poukazuje na to, že je třeba předpokládat nějakou dodatečnou schopnost. Tato schopnost podle Searla není intencionální povahy, ale jde vposled o kauzální schopnosti mozku, které zatím neumíme popsat jinak než pomocí řeči o schopnostech:

„… když mluvíme o backgroundu, mluvíme o jisté kategorii neurofyziologické kauzality. Protože nevíme, jak tyto struktury na neurofyzio­logické úrovni fungují, jsme nuceni je popisovat na mnohem vyšší úrovni… Když například říkám, že jsem schopen mluvit anglicky, mluvím o kauzální schopnosti svého mozku.“ (CSR 129)

Tento závěr je však možná příliš ukvapený. Z faktu, že obsah intencionálních stavů neurčuje, o čem tento stav je, ještě neplyne, že je třeba předpokládat nějaké neintencionální schopnosti. Nejprve je třeba se podívat, co přesně míníme oním obsahem, k jehož „interpretaci“ je třeba nějaké další schopnosti, a konkrétněji na to, jakým způsobem je tento obsah jakožto obsah intencionálního stavu dán. Tento obsah může být dán buď jako prostá danost, jako jakési datum, a pak se samozřejmě klade otázka, co určuje, jakým způsobem bude tento obsah uchopen, jako co jej budeme vnímat či chápat, nebo se na obsah můžeme dívat tím způsobem, že do naší zkušenosti vstupuje jako to, co vyplňuje naše očekávání, jež je spojeno s našimi zájmy a cíli. Tedy jako to, co splňuje nějakou, našimi zájmy a cíli předem určenou funkci. V tomto druhém případě se otázka po tom, jako co předmět vnímáme, vůbec neklade – smysl předmětu je určen tím, jak jej hodláme použít, relativně k tomu, jaké máme zájmy a cíle. Není však nutné předpokládat, že jde o zájmy, jichž si nejsme vědomi. Náš mentální život je plný vědomých zájmů a cílů, které v něm mohou být přítomny v různém stupni určitosti a v různém modu pozornosti. Tím nechci říci, že naše zkušenost není třeba i z velké části ovládána zvykem a motivacemi, jichž si nejsme vědomi. Lze však celkem přesvědčivě tvrdit, že nedílnou součástí intencionality, jejíž předmět má nějaký smysl (je zakoušen jako něco), je vztah k budoucnosti – ať již ve formě zamýšleného jednání nebo očekávání vyplnění předem definované funkce.

Nedourčenost předmětu, k němuž se vztahujeme prostřednictvím intencionálního obsahu, však není jediným důvodem, proč Searle schopnosti backgroundu postuluje. Dalším, a v souvislosti s teorií institucionální reality tím hlavním důvodem je tzv. „neviditelnost“ konstitutivního pravidla. Searle vyložil ontologii institucionální reality jako spočívající v systému konstitutivních pravidel, ale zdá se mu, že v našem běžném životě si těchto pravidel často vůbec nejsme vědomi:

„Ve skutečnosti v mnoha situacích prostě víme, co dělat, prostě víme, co si počít. Neaplikujeme pravidla ani vědomě, ani nevědomě. Nezastavíme se a nemyslíme si, vědomě či nevědomě: ,Aha! Peníze jsou případem přiřazení funkce prostřednictvím kolektivní intencionality podle pravidla formy X je považováno za Y v K a vyžadují kolektivní shodu.‘ Spíše si vyvineme schopnosti, které této konkrétní institucionální struktuře odpovídají.“ (CSR 143)

A právě tento problém Searle řeší pomocí již dříve odvozené [9] hypotézy backgroundu. Backgroundové schopnosti nás vybavují dispozicemi, které jsou zodpovědné za to, že nějakému předmětu přiřadíme konkrétní funkci, a nikoli funkci jinou. Díky backgroundu jsme tedy schopni i nekauzální funkce přiřazovat správně. Vztah backgroundu a konstitutivních pravidel popisuje Searle následovně:

„Mezi funkcionální strukturou backgroundu a intencionální strukturou sociálních fenoménů, k nimž se backgroundové schopnosti vztahují, je paralelismus. Tento přísný paralelismus nám dává iluzi, že člověk, který je schopen zacházet s penězi, poradit si ve společnosti a mluvit nějakým jazykem, se musí nevědomě řídit pravidly. Zde tvrdím, že pravidla samozřejmě existují a často se jimi řídíme…, ale … ve skutečnosti v mnoha situacích prostě jen víme, co máme dělat, jen víme, jak se chovat v dané situaci. Neaplikujeme pravidla ani vědomě, ani nevědomě… Spíše si vyvíjíme schopnosti, které odpovídají této konkrétní institucionální struktuře.“ (CSR 142 n.)

Za to, že správně přiřazujeme funkci předmětu, jenž tuto funkci nesplňuje na základě svých materiálních vlastností, jsou tedy zodpovědné schopnosti, které jsme si postupem času vyvinuli. Správný předmět tedy podle Searla nevybíráme vědomě, nýbrž na základě neurofyziologické kauzality. Searle je přitom přesvědčen, že toto řešení se vyhýbá jak behaviorismu odkazujícímu k hrubé fyzikální kauzalitě, tak řízení se pravidlem na základě racionálního rozhodnutí a jeho následné aplikace (CSR 138 n.). Ani jedna z těchto možností totiž podle něj není přijatelná – hrubá fyzikální kauzalita nezakládá konstitutivní pravidla a model racionálního rozhodování neodpovídá naší zkušenosti. Background, jak jej Searle chápe, je jakýmsi mezistupněm: není intencionální, neboť intencionalita vykazuje nedourčenost, a nejde ani o hrubou fyzikální kauzalitu, neboť ta nemůže založit konstitutivní pravidlo. Background je struktura, která je relativní ke konstitutivním pravidlům – lidé si vyvinuli „sadu dispozicí které jsou citlivé a vnímavé ke specifickému obsahu těchto pravidel“ (CSR 142):

„… aby jeho jednání bylo v souladu s pravidly, nemusí člověk znát pravidla institucí a řídit se jimi; je prostě disponován chovat se jistým způsobem, tyto nevědomé dispozice a schopnosti však získal způsobem, který je citlivý na strukturu pravidel instituce.“ (CSR 144)

a také:

„… osoba, která se v rámci instituce chová dovedným způsobem, se často chová, jako by se řídila pravidly, ale nikoli proto, že se těmi pravidly nevědomě řídí, ani proto, že její chování je způsobeno nějakým nerozlišeným mechanismem, který náhodou vypadá, jako by byl strukturovaný pravidlem, ale spíše proto, že tento mechanismus se vyvinul přesně tak, že bude k těmto pravidlům citlivý. Tento mechanismus vysvětluje chování a tento mechanismus sám nemusí být systémem pravidel. Trvám zkrátka na tom, abychom do vysvětlení společenského chování jistého druhu přidali další úroveň, diachronickou úroveň.“ (CSR 146)

Toto řešení však vyvolává řadu otázek: Jak si lidé mohou vyvinout dispozice a schopnosti citlivé k obsahu pravidel, která před těmito schopnostmi a dispozicemi neexistují? Jak se může vyvinout nevědomé pravidelné chování tam, kde tato pravidelnost není podporována kauzálně (jako je tomu v případě přiřazování nekauzálních funkcí)? A kdyby tomu tak opravdu bylo, šlo by skutečně o jednání podle konstitutivního pravidla? Searle sám například tvrdí, že pouhé dispozice k chování nevysvětlí existenci deontických fenoménů, které se s jednáním podle konstitutivního pravidla pojí – lidé prostě nejen jednají nějakým způsobem (třeba na základě backgroundových schopností, které si vyvinuli), ale navíc chápou, že mají právo takto jednat či povinnost takto jednat apod. a že kdokoli za splnění týchž podmínek, jaké nyní splňuji já, by měl také právo či povinnost takto jednat (CSR 70 n.). [10]

Aby ilustroval své vysvětlení, přichází Searle s myšlenkovým experimentem: představme si kmen, ve kterém jsou děti vychovávány k hraní baseballu, aniž by jim byla vysvětlena pravidla. Výuka probíhá tak, že děti jsou odměňovány, chovají­-li se správně, a kritizovány, když něco udělají špatně. Podle Searla můžeme předpokládat, že děti brzy budou hrát baseball velmi dovedně. Cizí pozorovatel, např. antropolog zkoumající kmen, může jejich chování popsat jako chování podle pravidel baseballu. To však neznamená, že se členové tohoto kmene těmito pravidly vědomě či nevědomě řídí. Nicméně ve vysvětlení jejich chování hrají pravidla klíčovou roli, protože dispozice k danému chování tito lidé získali právě proto, že jsou to pravidla baseballu (CSR 144 n.).

Tento příklad však Searlovo vysvětlení příliš nevyjasňuje. Za prvé se nemusí zdát každému přesvědčivé tvrzení, že děti by tímto způsobem staly dovednými hráči baseballu, především však není jasné, že by skutečně hrály baseball. Podobně jako pes, který se naučí přinášet bankovky a dostávat za ně pamlsky, nenakupuje, a podobně jako opička, která se naučí chytat míč a házet jej do koše, neskóruje dvěma body. Chování učitele či trenéra zde vlastně supluje úspěch a neúspěch kauzálního přiřazení funkce: odměna jako uspokojení, když se nám podaří dosáhnout cíle v kauzálním světě (např. najít něco k jídlu či k pití), trest, když se nám cíle dosáhnout nepodaří (např. když se pokusíme posadit se na něco nedostatečně pevného a zřítíme se na zem). To sice může stačit k tomu, aby dítě pochopilo správné jednání, nestačí to však k tomu, aby možnost tohoto jednání pochopilo jako právo či povinnost.

Tato námitka je mnohem zřejmější, když si vybereme jiný příklad: instituci slibu. Motivovat dítě k dodržení slibu odměnou a trestem je sice možné, ale naprosto nedostatečné. Dítě musí pochopit, co to znamená slib. A naopak, není­-li tohoto pochopení schopno, žádné odměny a tresty zde nemají smysl – je například nesmyslné vyžadovat dodržení slibu u zvířat či u lidských jedinců, kteří jsou výrazně mentálně zaostalí.

Přesun břemene kritéria správnosti jednání na neintencionální schopnosti backgroundu nebrání takové interpretaci, která řízení se pravidlem ztotožní s iluzí řízení se pravidlem. Searle nakonec říká: „přísný paralelismus nám dává iluzi, že člověk … se musí nevědomě řídit pravidly“ (zvýraznění P. T.). A třebaže Searle tuto interpretaci sám důrazně odmítá, nemyslím si, že by se mu podařilo přesvědčivě popsat, jak background jakožto schopnost jednat podle konstitutivního pravidla funguje.

Na druhé straně je plausibilní, že něco jako backgroundové schopnosti se na strukturaci naší zkušenosti skutečně podílí, a to třeba i ze značné části. Jednání podle konstitutivního pravidla je však tímto způsobem nevysvětlitelné. Background se může ustavit tam, kde byla vědomá zkušenost často opakována nebo třeba v případech, kdy šlo o zkušenost sice ojedinělou, ale nějakým způsobem význačnou – vědomá zkušenost však v těchto případech předchází. Bez předcházející vědomé zkušenosti se dispozice možná mohly vyvinout tam, kde je přiřazení funkce determinováno biologickými procesy organismu, nedává však smysl uvažovat o tom, že se v organismu vyvinou dispozice k jednání podle konstitutivního pravidla.

Jsou konstitutivní pravidla v běžném životě opravdu tak neviditelná, jak Searle tvrdí? Zdá se, že když mluví o neviditelnosti konstitutivních pravidel v každodenním praktickém životě, má Searle na mysli nepřítomnost explicitního rozumění pravidlu jakožto pravidlu, což dokládá již citovaná věta:

„Nezastavíme se a nemyslíme si, vědomě či nevědomě ,Aha! Peníze jsou případem přiřazení funkce prostřednictvím kolektivní intencionality podle pravidla formy X je považováno za Y v K a vyžadují kolektivní shodu‘.“ (CSR 143)

Proti takové „neviditelnost“ by zřejmě nikdo nic nenamítal. Z toho, že neaplikujeme pravidlo, jemuž předchůdně rozumíme, na případ, s nímž se aktuálně setkáváme, však ještě neplyne, že toto pravidlo je zcela nevědomé či neviditelné. Pravidlo není v naší zkušenosti přítomno tak, že bychom si jej byli vědomi jakožto pravidla, ale tak, že je v našem vědomém životě uskutečňujeme tím, jak předmětu rozumíme. Tj. tím, že předmětu jistých vlastností rozumíme jako majícímu funkci, s níž se pojí možnost jistého jednání, přičemž tento předmět tuto funkci nesplňuje na základě svých materiálních vlastností, vytváříme pravidlo. Toto pravidlo zkušenosti nepředchází, nýbrž je v ní realizováno. A je v ní realizováno nikoli na základě nějakých fyzikálních nebo třeba neurofyziologických dějů, neboť ty právě nedovedou přiřadit předmět funkci jinak než na základě kauzálního splňování této funkce, nýbrž na základě rozumění funkcím ve vztahu k možnostem jednání a na základě rozpoznávání předmětu, který toto jednání umožňuje.

Přiřazení funkce předmětu – nebo přesněji vybírání předmětu k dané funkci – na základě rozumění se uskutečňuje již na kauzální úrovni intencionality. Vědomá bytost i zde přiřazuje funkci na základě rozumění. Toto přiřazení je však zálohováno kauzalitou materiálních procesů, které nedovolí přiřadit funkci nesprávně. Intencionalita kauzálních funkcí tak tvoří vrstvu, kterou lze popsat dvojím způsobem: jak v kauzalistických, tak v intencionalistických termínech. Avšak i v této vrstvě intencionality je třeba trvat na tom, že přiřazování funkce probíhá vědomě, že je to výkon mysli vědomých bytostí. Pouze tehdy je totiž možné, aby se intencionalita vyvíjela a vytvářela předmětnosti institucionálního typu a spolu s nimi jednání zcela nového typu: jednání nezávislé na kauzalitě materiálního světa a nesoucí charakter práv a povinností. [*]