Poznámka k Heideggerovu určení bytí

Aleš Novák

V rámci myšlení Martina Heideggera představují třicátá léta 20. století přelomovou dobu při jeho snaze určit smysl bytí, jímž má být čas. Je to rovněž doba, která je vzhledem k jeho dílu přinejmenším v tuzemsku málo probádaná. Po selhání projektu spisu Bytí a čas Heidegger hledal temporální význam pojmu bytí v dějinném zamyšlení, ve kterém dospěl k přesvědčení o zapomenutosti na bytí a opuštěnosti jsoucna bytím. Právě v této eschatologické perspektivě se objevuje pokus uchopit v pojmu Anlage temporální význam pojmu bytí tak, jak to odpovídá myslitelské zkušenosti po konci metafysiky. V pojmu Anlage Heidegger, jak se snaží demonstrovat předkládaná studie, promýšlí a akcentuje motivy kladení (pozitivity), trvalost a trvanlivost, přítomnost a vyskytování se, které podle něho vystihují metafysicky určený pojem bytí ve smyslu „ustavičná přítomnost“. Ale i toto významové přiblížení významu pojmu bytí nakonec sloužilo jenom k odrazu směrem k radikální fenomenologii světa pojatého jakožto součtveří nebe a země, božských a smrtelných.

Následující text je pokusem zcela konkrétně specifikovat jednu z odpovědí na otázku po bytí, kterou Martin Heidegger považoval za vůdčí nejen v rámci své filosofické práce, ale především v rámci celé tzv. západní metafyziky. Heidegger sám totiž nikdy žádnou jasnou odpověď nepodal, anebo přinejmenším žádnou odpověď nepovažoval za závaznou či „vyčerpávající“, nakolik ve filosofii může být cokoli podáno způsobem vyčerpávajícím a definitivním.

Rámcovou otázkou našeho následujícího pokusu je: Jaké konkrétní významové určení „pravdy“ či „smyslu“ bytí podává Heidegger v epoše přechodu z pozice fundamentálně-ontologické (již reprezentují spisy Bytí a čas, pojednání Vom Wesen des Grundes a habilitační přednáška Co je metafyzika?) na pozici tzv. obratu (die Kehre) z poloviny třicátých let, kterou Heidegger vepsal do rukopisného konvolutu Beiträge zur Philosophie (Vom Ereignis)?

Chceme se pokusit vykázat, že tímto konkrétním významovým určením pravdy/smyslu bytí v období mezi lety 1930 a 1935 je pojem die Anlage. Heidegger v něm chce myslet radikalizovaný silový či(li) mocenský charakter pojmu bytí. V tomto pojmu má podle Heideggera docházet k zastření či specifické transformaci temporálního významu pojmu bytí. Tento temporální význam pojmu bytí podle Heideggerovy problematicky vykázané a zdůvodněné teze o tom, že „čas“ je smyslem/pravdou bytí určeného – podle něho – metafyzikou do určení „přítomnost“ (úsia, substantia, das Anwesen), přichází ke slovu v minimálně třech aspektech pojmu Anlage, jak ho Heidegger chápe a myslitelsky aplikuje. Pojem Anlage Heidegger posléze použije pro první verzi určení bytostné povahy (das Wesen) techniky, v níž se podle jeho pojetí má odehrávat právě samo bytí ve své pravdě.

Náš pokus usiluje o vykázání kontinuity v rámci Heideggerova transformujícího se myšlení, o vykázání genetických souvislostí kladení a zodpovídání otázky po bytí, která – podle Heideggera – má určovat každou filosofickou pozici a každou opravdu filosofickou práci.

1.

Martin Heidegger je známý jakožto filosof, jenž ve svém spisu Bytí a čas z roku 1927 [1] znovu zažehl otázku po bytí, která charakterizuje v různých obměnách celou jeho myslitelskou dráhu. Téměř na jejím konci, v roce 1962, Heidegger pronesl úmyslně obráceně nazvanou přednášku Zeit und Sein (Čas a bytí), [2] aby tím zdůraznil oblouk, který jeho myšlení prodělalo a který ho drží pohromadě.

V uvedené přednášce podá následující neobvykle jednoznačnou, byť jen jakožto postulát předpokládanou charakteristiku významu pojmu bytí:

„Bytí, jímž se vyznačuje každé jsoucno jako takové, znamená přítomnost (Anwesen). Přítomnost myšlená vzhledem k tomu, co je přítomné (das Anwesende), se ukazuje jakožto ,připouštění (nechávání), které připouští, aby (něco) bylo přítomné‘ (Anwesenlassen). Nyní je však třeba promyslet samotné toto ,připouštění, které připouští, aby (něco) bylo přítomné‘ (Anwesenlassen), totiž promyslet je, pokud jde o to, že je připouštěna přítomnost (něčeho). Co je vlastní tomuto připouštění (tj. připouštění toho, aby něco bylo přítomné), se ukazuje v tom, že toto připouštění přivádí (něco) do neskrytosti (tj. činí něco neskrytým). Připouštět, aby (něco) bylo přítomné (Anwesen lassen), znamená: odkrývat (Entbergen), přivádět (něco) do otevřenosti (ins Offene bringen). V odkrývání se odehrává jakési skýtání (ein Geben), totiž poskytování, které tím, že připouští, aby (něco) bylo přítomné, dává (tomuto přítomnému) (jeho) přítomnost, tzn. bytí.“ [3]

Heidegger zde v několika lapidárních tezích, které tezemi i zůstanou, vysloví naráz jednak svou interpretaci toho, co sám považuje za „dějiny metafyziky“ od Platóna po Nietzscheho: bytí se rovná „přítomnosti“ (das Anwesen). Heideggerova další s tím související, ovšem v přednášce nevyslovená teze zní: toto metafyzické a metafyziku jako takovou v jejím bytostném jádru charakterizující určení (bytí = přítomnost) metafyzika nepostřehla a ono se jí a pro ni skrývá, pro což Heidegger razí označení „zapomenutost bytí“ (die Seinsvergessenheit), jež se podle něho stupňuje až do podoby „opuštěnosti (jsoucna) bytím“ (die Seinsverlassenheit).

Dále v uvedeném citátu vysloví to, co považuje za vykázání temporálního významu pojmu bytí, který se tají v jeho obratech „skýtání“ (das Geben), „přivádění (něčeho) do otevřenosti/neskrytosti“, „rozkrývání“ (das Entbergen), a především „připouštět, aby (něco) bylo přítomné“ (das Anwesen-lassen).

Nehodláme zde rozvíjet Heideggerovu problematickou, paušalizující, a proto hojně kritizovanou tezi o „dějinách bytí“, o jeho zapomenutosti či o opuštěnosti jsoucna bytím. Nehodláme ani interpretovat Heideggerovu přednášku Čas a bytí, ani uvedený citát, který jsme zmínili jen proto, abychom odtud mohli spatřit, kterak Heidegger v třicátých letech 20. století v určité fázi své filosofické cesty určuje temporální význam pojmu bytí jsoucího ve smyslu „přítomnosti“ (das Anwesen) toho, co je přítomné (das Anwesende) s velmi specifickým a konkrétním obsahem. V této fázi své myslitelské cesty určuje význam pojmu bytí jsoucího ve smyslu „přítomnost přítomného“ jako to, pro co razí označení die Anlage – což bychom mohli tlumočit asi jako „zařízení“. [4]

Bytí jakožto „přítomnost“ (das Anwesen) připouští,abyjsoucno jako to, co je přítomné, co je v přítomnosti (das Anwesende), bylo tímto přítomným na způsob „zařízení“ (die Anlage). Význam „Anlage“ (zařízení) je podle Heideggera konkrétním obsahovým určením významu bytí jsoucího ve smyslu „Anwesen“ (přítomnost něčeho přítomného). Přítomnost přítomného, bytí jsoucího má spočívat v tom, že jsoucí je do svého a ke svému bytí přivedeno na způsob „zařízení“.

V následujícím tedy budeme hledat odpověď na následující otázku: Co vedlo Heideggera k tomu, že metafyzické významové určení pojmu „Anwesen“, které má v metafyzice postihovat temporální význam pojmu bytí (jsoucího) a které je tím, co přivádí jsoucno k bytí a do bytí jako cosi přítomného, obsahově určuje právě jakožto „Anlage“?

Tuto otázku lze ještě blíže specifikovat v následujícím, vlastně převráceném znění: Jaký temporální význam v sobě zračí anebo tají pojmové určení „Anlage“, takže může podle Heideggerova pojetí z třicátých let sloužit ke konkrétnímu obsahovému určení samotného pojmu bytí (jsoucího) v jeho metafyzickém určení jakožto „Anwesen“?

2.

Nejprve však musíme vyjasnit zásadní terminologické rozlišení samotného pojmu bytí tak, jak s ním Heidegger operuje. To se zároveň ukáže jako svého druhu „metodické“ nasazení celého jeho pojetí určování významu pojmu bytí.

Heidegger totiž rozlišuje mezi „Bytím samým“ (das Seyn) a „bytím“ (das Sein) jsoucího, s nímž pracuje metafyzika, jež je definována Aristotelovou otázkou po určení „jsoucna jakožto jsoucího“, [5] a které tedy podle něho má významovou ražbu „přítomnosti“ (das Anwesen). Metafyzické „bytí“ je pro Heideggera vždy určeno výhradně vzhledem ke jsoucímu, a potud je jako ono samo – tzn. jako Bytí samo – zastřeno a zapomenuto.

Naproti tomu Bytí samo (das Seyn) je tím, co Heidegger během své myslitelské cesty hledá a promýšlí, chtěje ho určit fenomenologicky bez ohledu na jsoucí pouze jako ono samo.

Celý Heideggerův myslitelský výkon má smysl pouze potud, pokud přijmeme jeho předpoklad, že bytí (das Sein) jsoucího dospívá do významové ražby „zařízení“ (die Anlage) jen tehdy, je­-li bytí v metafyzice určeno právě jakožto „přítomnost“ (das Anwesen). Bytí samo (das Seyn) je naproti tomu tím, co toto jakožto přítomnost/Anwesen určené metafyzické bytí a bytí metafyziky nechává být tímto jakožto přítomnost/Anwesen určeným bytím – přesně v intencích výše uvedeného citátu z přednášky Čas a bytí. Bytí samo (das Seyn) je ­vzhledem k metafyzice a jejímu určení bytí (das Sein) jakožto přítom­nost/Anwesen tím, co je v uvedeném citátu označeno jako „připouštět, aby (něco) bylo přítomné“ (das Anwesen-lassen).

Bytí samo (das Seyn) podle Heideggera nechává metafyzické bytí (das Sein) vystoupit jakožto přítomnost (das Anwesen), přičemž samo jako tato ontologická přítomnost určeno není. Obsahové určení bytí jsoucího jakožto zařízení (die Anlage) se vůbec ne(do)týká určení Bytí samého, byť právě z něho pochází.

Týká a dotýká se jen metafyzicky určeného bytí jsoucího, a to opět jen restriktivně takovým způsobem, nakolik toto metafyzické „bytí“ a „bytí“ metafyziky ve smyslu a jakožto „přítomnost“ (das Anwesen) vystupuje vůči jsoucímu a pro ně coby to, co je jako takové a právě jako takové (tzn. jakožto jsoucí) – řečeno Heideggerovými slovy z uvedeného citátu – „vyznačuje“, tzn. „nechává je být“ jsoucím ve smyslu toho, co je přítomné (das Anwesende). Jsoucno je to, co jakožto přítomné prodlévá nablízku a v blízkosti, co se člověka do-týká.

Významové určení Anlage/zařízení tedy pro Heideggera označuje zcela konkrétní obsahové, metafyzické (a jen v jejím rámci pochopitelné) určení bytí jsoucího tak, jak toto jakožto přítomnost/Anwesen určené bytí metafyziky vystupuje vzhledem ke jsoucnu. Čili významové určení Anlage/zařízení je spíše ontickým, tzn. s ohledem na jsoucno kladeným významem určení bytí jsoucího a je jednou z nejpozdnějších odpovědí na Aristotelem formulovanou základní otázku metafyziky jakožto teoretické vědy (epistémé theóretiké): čím se vyznačuje jsoucno jakožto jsoucí čili co je jsoucno jako takové?

Pro Heideggera je určení bytí jsoucího ve smyslu zařízení/Anlage nejzazší, extrémní podobou odpovědi na tuto metafyzickou otázku a chápe ji právě jen jako odpověď metafyzickou. Určení bytí jsoucího jakožto Anlage/zařízení pro něho není pozitivním, tzn. „autentickým“ významovým určení způsobu bytí jsoucího, které není metafyzické, stejně jako určení pravdy (metafyzického) bytí se pro něho nepostihuje, a proto ani nevyčerpává v určení přítomnosti/Anwesen.

V této fázi své myslitelské cesty Heidegger – velmi stručně řečeno – pozitivně, tzn. autenticky určuje Bytí samo (das Seyn) jakožto „svár“ (der Streit), což vypracoval a vyslovil ve slavných přednáškách o původu uměleckého díla. [6] Ve shodě s tím v této fázi své myslitelské cesty říká, že pozitivní, autentické určení toho, co metafyzika považuje za jsoucno, je „dílo“ (das Werk). Jeho cesta k tomu, aby Bytí samo určil jakožto Ereignis a aby to, co metafyzika určovala jakožto jsoucno, pochopil ve významu „věc“ (das Ding), je v této fázi ještě dlouhá.

3.

Po těchto důležitých „metodologických“ upozorněních a významových restrikcích se můžeme vrátit k položené otázce: Co vedlo Heideggera k tomu, že specifikuje metafyzické určení pojmu bytí jsoucího jakožto Anwesen/přítomnost – a to právě jen vzhledem k tomuto (tj. metafyzicky určenému) jsoucnu – konkrétním obsahovým určením Anlage/zařízení?

Heidegger charakterizuje význam metafyzického pojmu bytí ve smyslu Anwesen/přítomnost jakožto Anlage/zařízení v epoše „dějin bytí“, kterou označuje jakožto Machenschaft – totální zhotovenost. Potud je nutné myslet „totální zhotovenost“ striktně jakožto význam ontologický. [7] Pří-tomnost/An-wesen coby bytí se podle Heideggera v této epoše člověka (do)týká (již jen) tak, že je An-lage: doslova pří-loha, pří-klad, pří-pad (jednak aby zněla aluze na pří-tomnost, jednak aby znělo kladení a ležení).

Pojem Anlage totiž v sobě téměř doslova zahrnuje to, co zní v řeckém slovese tithénai, od něhož je odvozeno substantivum thesis, což latiníci převedli do pojmů ponere a positio (positum). A to je rys kladení a pozitivity, jež v němčině vystihují substanciální slovesa das Stellen, das Setzen a das Legen, jež konečně přímo zní ve slově die Anlage.

Heidegger zde hraje na to, že slovo Anlage na konci metafyziky přesně a do extrému vynáší na světlo a přivádí ke slovu to, co se na jejím samotném počátku etablovalo jakožto vůdčí významové určení základního pojmu metafyziky bytí. A tím je rys vyjevovat se do neskrytosti jako cosi stabilního a stálého, co má svůj (vnější i vnitřně-významový) obrys/konturu, jako cosi teprve takto identického se sebou, a proto zároveň diferentního vůči jinému, jako cosi teprve a jedině takto přítomného.

Takto totiž Heidegger interpretuje Platónovi připisovaný pojem eidos/idea, který klade na samý začátek/Beginn (nikoli však počátek/Anfang) metafyziky jakožto závazné určení významu pojmu bytí jakožto „ustavičné přítomnosti“ (die beständige Anwesenheit). Z tohoto pak Heidegger „odvodí“ celou koncepci „dějin bytí“ (die Geschichte des Seins, die Seinsgeschichte), jež vyústí do významového určení takto stanovené „přítomnosti“ ve smyslu Anlage v epoše, kterou označuje jako die Machenschaft – totální zhotovenost.

3.1.

V pojmu Anlage za prvé zaznívá genetický (či archaický od pojmu arché/počátek) rys původu, počátku, zakládání, iniciace, fundace, protože slovesný tvar anlegen označuje právě akt fundace, založení, např. založit/vysadit vinohrad, přiložit ruce k dílu, zúčastnit se, pomáhat apod. Bytí totiž jsoucímu pomáhá přicházet do přítomnosti (neskrytosti) a udržet se v ní jako právě to či ono jsoucí. Bytí jsoucího je tím, odkud toto jsoucí nabývá svou významovou ražbu „být“ právě tímto a právě takto jsoucím. Bytí vůči jsoucímu vystupuje jako jeho původ či počátek, odkud a skrze co nabývá své bytí, jež je jeho přítomností. V pojmu Anlage tak Heidegger slyší ten významový rys pojmu bytí, který spočívá v tom, že přivádí jsoucno do bytí neboli do přítomnosti (do neskrytosti). V pojmu Anlage pro Heideggera zaznívá vzdálené echo určení bytí jakožto počátku či původu (arché) jsoucího, který Heidegger hledá a nachází ve své interpretaci předsókratovského pojmu fysis. [8]

3.2.

Pojem „An-lage“ v sobě pro Heideggera za druhé obsahuje statický rys „vyjevování se (do neskrytosti)“, které je prodléváním, jež zní v prefixu An-. „Být při…“ znamená pro něho „být tu“ (německy das Da-), které udělá díky Heideggerovi kariéru v pojmu das Dasein. Ten zde raději nebudeme překládat. „Být při…“ akcentuje temporální i prostorové určení „přítomnost“, a hodí se tak pro vystižení ontologického určení bytí jakožto „přítomnosti“ ve smyslu: nepomíjivost, ustavičnost, stálost, trvání, které stojí v protikladu proti nastávání, dění, proměnlivosti, pomíjení a nestálosti. Anlage v tomto významu představuje cosi prodlévajícího tak, že je to trvale rozpoloženo v čase i prostoru. Nejlepším příkladem užití je německé slovo Burganlage, které lze tlumočit jako hradní komplex, jeho situovanost v krajině, jeho prostorové uspořádání, rozložení a rozprostranění.

3.3.

A konečně v pojmu „An-lage“ Heidegger slyší dynamický moment „vzcházení (do neskrytosti)“, které je „kladením (sem do neskrytosti)“, jež zní v slovesném kmeni uvedeného pojmu: das Legen, die Lage (die Lage přímo znamená „pozici“, „stav“). Jsoucno již nevzchází do zjevnosti (a tudíž nepřichází do bytí čili do přítomnosti) nějakým svým vzmachem (jak Heidegger tlumočí řecký pojem fysis), ale je do ní jakožto do určení ergon/dílo přiváděno na způsob zhotovování v aktech poiésis a techné, což je posun v dějinách metafyziky, který zase Heidegger připisuje Aristotelovi.

Anlage v dynamickém aspektu rovněž odkazuje k „mentálnímu“, nikoli – jako ve výše uvedeném příkladu hradního komplexu“ – k prostorovému „rozpoložení“, odkazuje k náladě či k momentální (silové) pozici, situaci, ke stavu, kdy hovoříme o tom, že „jsem ve stavu učinit to či ono“ či „dnes nejsem ve stavu, abych…“. Anlage tak může označovat letoru, základní charakter či povahový rys. Představuje silovou disponovanost k…, potenci, uzpůsobenost anebo schopnost k… (ve smyslu dynamis tú poiein), čímž se dynamický aspekt pojmu Anlage ve smyslu „stav“ prolíná s aspektem genetickým ve smyslu „fundace“ (založení). Existuje slovo, které oba významy shrnuje, a to je slovo nadání: jednak nadání jakožto charakteristická vlastnost „být schopen k…“ (např. „mít nadání na jazyky“), jednak nadání „finanční“ (fundace), kdy se věnují prostředky pro založení a rozvíjení toho či onoho (např. v tuzemsku známé Nadání Marie, Zdeňky a Josefa Hlávkových).

Ontologické „kladení“ jsoucna do „přítomnosti“ jakožto cosi „přítomného“ opět shrnuje dohromady jak temporální, tak prostorový význam „být při…“, „být tu“, a to právě tak, že (jsoucí) leží neskryté, je kladné (pozitivní), tzn. není ničím, odporuje zániku. Ontologický rys „kladnosti“ („bytí“ jsoucího) se tak ukazuje pouze jakožto určení negativní, které spočívá v tom, „odporovat zániku“ a „nebýt žádným nic“.

Metafyzické určení pojmu bytí jakožto přítomnost/Anwesen v sobě tají – a pro Heideggera „zastírá“ – původ tohoto určení nejen v temporálním, ale i v prostorovém významu. Samotný význam bytí jakožto přítomnost je pouze relativní, a potud negativní vůči určení „nestálost, proměna, zánik“. Potud je přítomnost coby určení významu bytí určením nesamostatným a neautentickým, neurčeným z Bytí samého (das Seyn).

A rovněž určení Legen/kladení je jen dílčím a nesamostatným momentem, který se určuje a odehrává jen kvůli významu přítomnosti jakožto stabilitě, stálosti, trvalosti a trvání, kterážto přítomnost je určena jen kvůli jsoucnu, jehož zániku se má odporovat. Tato dvojvrstvá negativita, relativita, nesamostatnost je pro Heideggera spolu se zastřením temporálního (ale i prostorového) původu a určení pojmu bytí jakožto přítomnosti přesným obsahem „dějin metafyziky“, v nichž dochází k postupnému a ustavičnému sebe-odpírání bytí až do polohy „opuštěnosti jsoucna bytím“, které „je“ – tzn. je „přítomno“ – již jenom jakožto zařízení/Anlage.

4.

Myšlenku toho, jak v epoše charakterizované „zapomenutostí bytí“ čili „opuštěností jsoucna bytím“ je jsoucno jsoucí, tzn. „přítomné“, však Heidegger v pozdějších, poválečných letech ještě radikalizuje. Protože bytí je v metafyzice určeno jakožto „ustavičná přítomnost“, jíž je dosaženo ontologickým kladením (Legen, Setzen, Stellen), není toto kladení garantem ani principem oné ustavičnosti, která je tím bytostným určením „přítomnosti“ jako toho, co je „při…“, neboli bytí jsoucího, kvůli kterému se ontologická skladba odehrává. Samo kladení je zavázáno principu se-stávání (německy das Bestehen). Jsoucno je podle Heideggera jsoucí (přítomné) tak, že sestává, stojí (v neskrytosti). Potud je jsoucno určeno jakožto „to přítomné“ ve významu der Bestand – stav, zdroj. [9]

A proto je rys Anlage Heideggerem radikalizován a prohlouben do významu der Bestand (stav, zdroj), který je pro něho v rámci chodu „dějin bytí“ tím opravdu nejzazším významovým určením bytí ve smyslu přítomnost/Anwesen. Bytí čili přítomnost přítomného se pak podle Heideggera odehrává v dynamice označované jako „das Bestellen von Beständen“ – disponování zdroji, poroučení stavům. Tomu však u Heideggera odpovídá spíše odlišná ontologická epocha či konstelace nežli „totální zhotovenost“, a to konstelace nazývaná das Gestell, která přímo souvisí s již zmíněným autentickým určením bytí jakožto Bytí samého ve smyslu das Ereignis. [10]

5.

Na výše položenou otázku tedy můžeme odpovědět toto:

Bytí určené metafyzicky jakožto přítomnost (das Anwesen) charakterizuje Heidegger v rámci představy „dějin bytí“ jako zařízení (die Anlage) proto, že v pojmu Anlage zní základní charakteristiky určení bytí jakožto přítomnosti.

Ty spočívají: 1) v „přivádění do neskrytosti“, což je rys genetický v odkazu na Heideggerem zajištěné a interpretované pojmy arché/fysis; 2) „býti při…“, což je rys temporálně a prostorově statický, který Heidegger nalézá, když interpretuje pojmy eidos/idea; 3) a konečně v ontologickém „kladení“ a pozitivitě, což je rys temporálně a prostorově dynamický. Ten částečně odkazuje (protože jej konkrétně realizuje) na rys genetický, neboť „přivádění do zjevnosti“ neboli původ/arché se odehrává právě jenom jakožto kladení do této zjevnosti. V tom zní odkaz k Heideggerem zajištěným a interpretovaným pojmům dynamis/energeia.

Pojem Anlage v sobě tají určení temporální i prostorové, které podle Heideggera musí pojem bytí vždy charakterizovat, a proto se hodí pro konkrétní reprezentaci metafyzického určení bytí ve smyslu Anwesen v epoše Heideggerem ontologicky určené jakožto „totální zhotovenost“.

Temporální význam pojmu bytí jakožto přítomnosti/Anwesen určené ve smyslu Anlage se zračí v kladení (das Legen) a ležení (das Liegen) v neskrytosti (das An-).

Jakožto určení nesamostatné a pouze negativní však není Anlage ani nejzazším, ani vyčerpávajícím, a už vůbec ne autentickým významem pojmu bytí jakožto Anwesen. Potud chce náš text být pouhou, byť rozhodně ne marginální poznámkou na cestě k – ve smyslu Heideggerova „unterwegs zur…“ – autentickému určení pojmu samotného Bytí.