Poznámka 36

Nauka o nekonečnu jako „beztvarosti“ se odráží v Dionysiově typicky platónském pojetí zla, které je apeiron, je nedostatkem určení, vymezení, náležité determinace (viz závěrečné pasáže De div. nom. IV). Tomáš konstatuje, že Dionysiův pojem nekonečna znamená nevymezeno (indeterminatum) (In De div. nom. 4,8). Jestliže Dionysios hovoří o ne-jsoucnu, které tíhne k dobru, aby od něj přijalo formální určení (De div. nom. IV,18), pak Tomáš toto ne-jsoucno identifikuje s první látkou (In De div. nom. 4,2.4.14). Té patří „privativní“ nekonečno, neboť látka vyžaduje vymezení, aniž by je sama ze sebe měla. Naproti tomu v Bohu nelimitovanost není nedostatkem, Bůh je tedy „negativně“ nekonečný (In Sent. I,3,1,1, ad 4, I,43,1,1, co., IV,49,2,1, ad 12; Summa contra gent. I,43,3, III,54,13; De ver. 2,2, ad 5; 9, ad 7; De pot. 1,2, co.; Summa theol. III,10,3, ad 1). Tomáš od jakéhokoli „materiálního“ nekonečna–nevymezena, které má „ráz nedokonalosti“, odlišuje „formální“ nekonečno, jež má „ráz dokonalosti“. V tomto smyslu pak je Bůh nekonečný – dokonalý (Summa theol. I,7,1; 12,1, ad 2; 86,2, ad 1). Bytí je „forma“ (= určující akt) par excellence. Bohu náleží nekonečnost, nakolik je bytím nelimitovaným žádnou receptivní potencí (I,25,2).