Pojednání v Humově reflexi

Hynek Janoušek

Text, který zde nabízíme v českém překladu a který sám čítá pouze dvacet stran, zasluhuje stručný úvod ze dvou důvodů: prvním je dlouhá diskuse kolem autorství textu, druhým pak fakt, že Výtah není shrnutím Humova Pojednání (Treatise), nýbrž diskusí a částečným poopravením toho, co Hume krátce po vydání očividně považoval za hlavní myšlenkovou souvislost své knihy. Čtenáři je tak nabídnuta možnost seznámit se s první Humovou veřejnou reflexí vlastního myslitelského výkonu.

1. Autorství výtahu, aneb není Smith jako Smith

Výtah vyšel anonymně v březnu roku 1740 poté, co Hume vydal první dva ze tří dílů svého Pojednání, aniž by tím vzbudil větší zájem veřejnosti (třetí díl Pojednání, nazvaný O morálce, vyšel několik měsíců po Výtahu,v říjnu roku 1740). Jak známo, Hume tento nezájem těžce nesl, a rozhodl se proto podpořit přijetí a v neposlední řadě i prodej svého díla publikací kratšího textu, který měl na Pojednání upozornit učenou veřejnost. Myšlenky, že by měl k vytištění připravit jakési stručné shrnutí Pojednání, se Hume, jak vysvítá z jeho korespondence s přítelem a mentorem Henry Homem, již dlouho předtím vzdal:

„K mé velké lítosti nejsem s to uspokojit Vaši zvědavost a zprostředkovat Vám celkovou představu o rozvrhu, podle kterého jsem postupoval. Mé myšlenky, a dokonce i některé termíny, které jsem nucen používat, jsou však natolik nové, že jsem nemohl pomýšlet na to, abych nějakým zkrácením dodal svému systému dojem pravděpodobnosti, či jej alespoň srozumitelně představil. Již jednou jsem se zde o to marně pokoušel na výzvu jistého pána, který se domníval, že by mu pomohlo pochopit a posoudit mé pojmy, kdyby je měl naráz všechny před sebou.“ [1]

Z těchto důvodů se Hume rozhodl, že vydá pouze zkrácenou verzi hlavního argumentu svého díla a doplní jej krátkými odkazy na ostatní pasáže prvních dvou knih Pojednání. Ani tento přístup ale svůj účel nesplnil a očekávanou diskusi a zájem týkající se Pojednání nevyvolal, jak dosvědčuje fakt, že text Výtahu, o jehož existenci se vždy vědělo, byl navzdory tomu, že vyšel v pěti stech výtiscích, [2] dlouho považován za ztracený. Teprve roku 1933 jeden z původních výtisků náhodou objevil a zakoupil John Maynard Keynes. Světoznámý ekonom pak spolu se svým přítelem, italským ekonomem a podobně zapáleným bibliofilem Pierrem Sraffou vydal i první „moderní“ přetisk Výtahu a napsal k němu předmluvu. Posléze se našly ještě dva další exempláře prvního vydání a je příznačné, že oba dlouhá desetiletí ležely bez povšimnutí v knihovních regálech. [3] Tyto objevy pak vedly k přehodnocení domněnek o tom, kdo je autorem Výtahu.

Jak bylo řečeno, Výtah vyšel anonymně a sám Hume se k jeho autorství nikdy nepřiznal. V celém svém díle se o něm zmiňuje pouze jedinkrát, a to způsobem, který později vyvolal celou řadu zmatků. Inkriminované místo nalezneme v Humově dopisu významnému skotskému filosofovi Francisi Hutchesonovi, profesorovi na universitě v Glasgow:

„Vydavatel poslal moji knihu panu Smithovi. Doufám, že knihu i Váš dopis obdržel. Zatím jsem o tom, jak s Výtahem naložil, neobdržel žádné zprávy – možná jste se něco doslechl Vy sám? Nechal jsem jej vytisknout v Londýně, avšak ne v Dílech vzdělanců, jelikož v nich, ještě než jsem Výtah odeslal, vyšel o mé knize poměrně zlovolný [somewhat abusive] článek. [4]

Citovaná zmínka vyvolala u některých interpretů dojem, že autorem Výtahu je Adam Smith, který byl v té době Hutchesonovým studentem. Autorovi Bohatství národů, který měl později patřit k Humovým věrným přátelům, [5] však v té době bylo pouze šestnáct let a Huma osobně neznal. Hypotézu o Smithově autorství zdánlivě posílil jeho životopisec John Raes tvrzením, že Hutcheson nechával talentované studenty pořizovat výtahy z právě vydaných knih. [6] Smithův výkon pak měl být podle Raye tak velkolepý, že jej Hutcheson poslal Humovi, který jej měl nechat přetisknout. Od chvíle, kdy byl nalezen originální text, je však Smithovo autorství považováno za nepravděpodobné, Humovo pak za téměř jisté. Již Keynes se Sraffou upozornili na to, že Výtah nejenom cituje z již vydaného textu Pojednání, nýbrž explicitně předjímá – a shody jsou to skutečně značné – i místa z Dodatku, který vyšel teprve v třetí knize Pojednání půl roku po vydání Výtahu. Tak například argument dokazující, že víra (belief) není ideou, protože pak by ji šlo v obraznosti připojovat k jakékoliv další ideji či komplexu idejí, a mohli bychom tak věřit čemukoliv, což je absurdní, se v hlavním textu Pojednání takto nevyskytuje a objevuje se až v Dodatku. Styl Výtahu se navíc plně shoduje s charakteristikami Humova stylu a některé myšlenky Výtahu později nalezneme i v jiných Humových dílech: čtenář například v prvním odstavci hlavního textu Výtahu, kontrastujícím starověké a současnéfilosofy, snadno rozpozná myšlenku z úvodních pasáží Zkoumání o lidském rozumu. Je velmi nepravděpodobné, že by Hume tuto svou oblíbenou tezi opsal od šestnáctiletého Adama Smithe, který by ji musel přidat do Výtahu,aniž by pro ni nacházel oporu v excerpovaném textu. [7]

Po nastíněném zvratu nastala jakási „honba na Smithe“, tedy hledání jiné osoby s tímto vskutku častým jménem. Keynes se Sraffou se jej pokusili nalézt v Johnu Smithovi, vydavateli Hutchesonových filosofických spisů z Dublinu, který měl Humovy spisy obdržet za účelem zvažovaného druhého vydání Pojednání. Tuto variantu poměrně věrohodně vyvrátil John Nelson, jeden z mála zastánců autorství Adama Smithe, který upozornil na to, že ve stejném dopise se Hume Hutchesona ptá, zda nezná nějakého věrohodného vydavatele, s nímž by mohl druhé vydání dohodnout. [8] Silného a dosud nezpochybněného kandidáta se nakonec podařilo najít Davidu Raynorovi, a sice v Hutchesonovu příteli Williamu Smithovi, který tou dobou sídlil v Amsterodamu, kde vydával periodikum nazvané Bibliothèque raisonnée. [9] Na jaře roku 1840 totiž v tomto časopise vyšla recenze prvních dvou knih Humova Pojednání, která je, jak Raynor podotýká, v podstatě překladem Humova Výtahu. Zdá se tedy, že Hutchesonův pravděpodobně přímluvný dopis, obě Humovy knihy a Výtah byly poslány za účelem sepsání této recenze do Amsterodamu. Tímto zjištěním dospělo hledání Smithe ke konci, stejně tak jako diskuse o autorství Výtahu. Humovi jej dnes připisuje drtivá většina badatelů.

2. Pojednání jakožto předmět Humovy reflexe

Text samotného Výtahu lze zařadit na počátek dlouhé cesty, na níž se Hume vyrovnával se svým Pojednáním. Jak známo, ke konci svého života Hume své rané dílo zavrhl, a byť za tímto postojem lze vidět Humovu snahu ohradit se proti dobové kritice nesledující jeho Zkoumání o lidském rozumu, zásadní Humovu nespokojenost se svou prvotinou popírat nelze. Výtah patří do prvního období tohoto vývoje, kdy se Hume domníval, že chyby Pojednání lze připsat především jeho stylu, a ještě se nevzdal myšlenek na jeho druhé vydání. Na druhé straně však již pochopil, že není schopen strukturu svéhodíla stručně a přehledně vyložit a že některé jeho části nejsou ani po obsahové stránce vypracovány zcela uspokojivě. Jak uvádí známý humovský interpret Norman Kemp Smith, Hume si záhy uvědomil různorodost a těžkou slučitelnost svých jednotlivých dílčích projektů, inspirovaných tak různými mysliteli, jako je Locke, Newton a Hutcheson. [10] Tato situace Huma musela dovést k novému pohledu na filosofickou hodnotu uvedených projektů a Výtah stojí na počátku tohoto procesu. Oproti Dodatku, který Hume připojil na konec svého Pojednání, je však tón Výtahu přeci jen optimističtější a žádná přiznání filosofických přehlédnutí se v něm zatím neobjevují. Po kratičkém shrnutí myšlenek z úvodu k Pojednání a nezbytném představení terminologie (percepce, imprese, ideje) a na nich založeného systému filosofické analýzy smyslu termínů přistupuje Hume k tématu, které v době psaní Výtahu považoval za centrální složku své filosofie: jde o ukotvenost praktického života a veškerého teoretického uvažování (reasoning) ohledně faktů (matter of fact) ve vztahu příčiny a účinku. Právě tato teze, jež není ve Výtahu nijak zdůvodněna, [11] vede k požadavku filosofické analýzy vztahu příčiny a účinku, které se Hume vzápětí ujímá. Následuje zkrácená verze analýzy kausality z Pojednání. Hume rovnou udává vztahy soumeznosti, předchůdnosti a vztah sdružení jako jediné pozorovatelné relace v případě smyslové prezence obou členů kausálního vztahu. Poté se obrací k situacím, v nichž je dán pouze jeden z členů tohoto vztahu, a ukazuje, že ani pomocí dedukce, ani pomocí pravděpodobných důkazů nelze z danosti jednoho členu rozumově vyvodit minulou či budoucí existenci členu druhého. [12] Podle Huma lze jasně ukázat, že takovéto vyvozování postrádá charakter přísné nutnosti, kterou se vyznačují deduktivně založené závěry, neboť opak závěru je vždy představitelný. Ukazuje se, že k pojetí chybějícího členu nevede čistě rozumová úvaha, nýbrž opakovaná zkušenost, která ustanovuje zvyk. Ukázat lze také, že z danosti příčiny nelze pouhým rozumem vyvodit účinek ani s pravděpodobnou platností, neboť pravděpodobnost v tomto případě vždy předpokládá shodu mezi minulým a budoucím průběhem přírodních procesů a tento předpoklad nelze podle Huma dokázat (rozumovou úvahou), nýbrž pouze přijmout na základě dosavadního průběhu zkušenosti, který sám o sobě žádný důkaz neposkytuje.

Naše zkušenost se pak podle Huma vyznačuje tím, že účinek si nejen představujeme, nýbrž v něj i věříme. Tak jsme dovedeni k důležité otázce, co je tato víra (belief). Následující dva argumenty, z nichž jeden jsme již uvedli na začátku tohoto textu, mají dokázat, že víra k představovanému obsahu nic nepřidává, a není proto ideou, nýbrž způsobem pojetí předmětu, který je pociťován jinak než při pouhém představování. Tento pocit, jenž je primitivní daností, je sice možno opsat výrazy jako „silnější“, „živější“, „intenzivnější“ pojetí předmětu, nelze jej však dále analyzovat.

Nakonec se Hume ještě na chvíli vrací k otázce po možnosti zakoušet (za prvé) nutné spojení mezi příčinou a účinkem a (za druhé) účinnou sílu na straně příčiny, což jsou okolnosti, které ve vztahu příčiny a účinku vždy předpokládáme. V předmětech samých není možné požadované imprese síly a nutného spojení nalézt. Odhalit lze jedině zvykem založené donucení mysli k přechodu od účinku k příčině – a to je také podle Huma jediný zkušenostní základ, který pro zmiňované termíny máme. Zbytek Výtahu pak tvoří již jen krátké exkurse k problému mysli jakožto substance, měřítka přesnosti v geometrii a shrnutí Humova postoje k problému svobodné vůle, což je také jediné téma, které do Výtahu proniklo z druhé knihy Pojednání.

Zeptáme-li se, v čem spočívá posun Výtahu oproti Pojednání, není odpověď na první pohled zřejmá. Analýza kausality se ve Výtahu v ničem zásadním neodlišuje a náš text zachovává známou podvojnost, s kterou se natrápilo tolik interpretů: že kausalita se tu na jedné straně popisuje „objektivně“, tedy tak, že předmět podobný příčině (tedy předmět, který na základě podobnosti spadá pod obecný termín A) bude pokaždé následován předmětem podobným účinku (tedy předmětem, který na základě podobnosti spadá pod obecný termín B), na straně druhé je kausalita uchopena čistě „subjektivně“, čili jako zvyk, který naši mysl nutí přejít od faktu, že je dán předmět spadající pod A, k očekávání, že bude dán předmět spadající pod B. Přesto chceme zastávat názor, který jako moment své interpretace spíše bezděčně zmiňuje Norman Kemp Smith [13] a který v domácím kontextu vědomě a podrobnou analýzou textu Pojednání a Dodatku založil J. Moural, [14] totiž že v textu Výtahu dochází k jistému trvalému odklonu, pokud jde o chápání zkušenostní víry. Zatímco v Pojednání se Humepřes všechnu kolísavost vyjádření podle všeho kloní k tomu, že pojem víry lze redukovat na sílu a živost percepcí, ve Výtahu je tento druh chápání víry – který s sebou nese některé absurdní důsledky – již opatrně popřen. Zkušenostní víra je představena jako pocit nepopsatelný slovy, který pramení v dále neanalyzovatelném způsobu pojetí percepcí a pro který lze podat jen metaforické opisy. Tím se pro filosofii otevírá bohatství nových, Humem zdaleka nevyčerpaných problémů týkajících se struktury našeho rozumění skutečnosti, jejichž řešení opouští Humův původní, silně psychologisticko-mechanistický slovník. [15]