Poznámka 2

Na tomto místě přirozeně nejde o libovolné předmětné vědění, nýbrž o vědění podstatné pro životní zdar, tj. o pochopení celkového zaměření lidského života a jeho onto-kosmologických souvislostí, v nichž se má rozvíjet. Z tohoto hlediska lze také rozřešit interpretačně poněkud přetíženou otázku, jak může poznání dobra motivovat k ctnostnému jednání (srv. G. Vlastos, Socrates. Ironist and Moral Philosopher, Ithaca 1991, kap. 2–3), jež vznikla zřejmě propašováním moderní obavy z „naturalistického omylu“ do interpretace Platóna. Platónova teze, že ctnost je věděním, ve skutečnosti nevypovídá nic o vztahu mezi objektivní znalostí stavu věcí a její subjektivní motivační silou, ale jen o základní struktuře lidského chtění. Tato struktura se ukazuje právě v onom onto-kosmologickém kontextu směřování všeho k dobru, jehož poznání znemožňuje vědomou chybu v obecném rozvrhu vlastního života. Tím přirozeně není dotčena nesprávnost jednání v běžných životních situacích; nepřipouští se však možnost jednat proti svému vlastnímu nejhlubšímu zájmu – dobru. Je to tedy tato fundamentální struktura chtění, a nikoli habituální poznání správného způsobu sledování dílčích cílů a životních strategií, proti níž se nikdo nemůže dobrovolně postavit; problém motivace jednání tím vlastně odpadá.