Poznámka 22

Analogie má za úkol „spojit nespojitelné“, totiž neredukovatelnou mnohost politična a individuální duši, která směřuje k úplné jednotě. Dialektičnost jejich spojení probleskuje i v proslulé větě o královských filosofech, jež se nachází v samém středu dialogu (Resp. V,473d): bídnost lidských poleis (tj. jejich mnohost související s mnohostí lidských žádostí) volá po skutečných filosofech (tj. po vnitřně sjednocených vládcích). Místo, kde se jednota a mnohost setkávají, není pochopitelně aritmetický střed ve smyslu jakéhosi zprůměrování kvantitativně chápané jednoty a mnohosti. Hloubka analogie tkví naopak v tom, že se v ní může setkávat jednota a mnohost v jisté sobě vlastní krajnosti: na jedné straně politično, které je i v božském kontextu neredukovatelně mnohé a v empirickém provedení současných poleis podléhá dokonce takovému rozrůznění, jež hraničící s úplnou anomií (Resp. IX), na druhé straně filosofická moudrost, jejíž vzor a cíl se nachází v jednu–dobru (Resp. VI). Je dokonce pravděpodobné, že zde nevystačíme ani s geometrickým středem a úměrností. Neboť zatímco empirická mnohost je živena vznětlivostí, a má tudíž vždy charakter jakéhosi automatismu („nutnosti“), politická jednota je něčím, co vyžaduje úsilné zasahování (třeba v podobě zákonodárné techné). Proto je na úrovni dialogu neustálé zdůrazňována jednota obce – nikoli jako stav věcí, nýbrž jako cíl. V každém případě bude mít uvažovaný střed vždy podobu sjednocené mnohosti.