Poznámka 11

Jinými slovy, do rozvrhování možností jednotlivého subjektu ve světě vstupují druzí tak, že k sebekladení vlastní svobody příslušného subjektu navíc přistupuje vůle, aby byla svoboda druhých; srv. P. Ricoeur, Před morálním zákonem: etika, in: Reflexe,5–6, 1992, str. 1.3. Tato skutečnost v jistém smyslu omezuje možnosti subjektu, avšak nikoli ve stejném smyslu jako „fakticita“ nezávislá na jeho vůli, neboť jde o sebeomezení vlastní svobody subjektu ve prospěch druhých. Je však otázkou, zda lze v tomto případě vůbec hovořit o omezení svobody, či zda se jedná spíše o ustavující akt, jímž subjekt svou svobodu ve vlastním smyslu teprve zakládá. K tomuto pochopení svobody jakožto konstituované svým sebeomezením v závazku vůči druhému srv. S. Kierkegaard, Entweder / Oder, II, přel. E. Hirsch, Düsseldorf 1957,str. 46–48; 64–65; E. Lévinas, Totalita a nekonečno, přel. M. Petříček – J. Sokol, Praha 1997, str. 173–176. Pro Kierkegaarda představuje právě toto nedílné sepětí závazku a svobody jednu z významných forem syntézy mezi nutností a možností, jak se uskutečňuje v etické formě existence. Srv. k tomu výše, pozn. 10.