Poznámka 3
K tomu viz paralelní výklad v Met. X,2,1053b16–1054a11. Aristotelés tu ukazuje, že ἕν nemůže být substancí, ale jen predikátem něčeho jiného (κατεγόρημα μόνον). Právě toto ἕν je však principem počtů, i když samo počtem není – spíše své věcné určení vždy bere z předmětů, které je třeba spočítat. To platí pro kvantitativní, ale i kvalitativní oblast, a pokaždé je tedy nutno se ptát, co je v daném případě oním ἕν (ἐπείπερ ἐν τοῖς ποιοῖς ἐστί τι τὸ ἓν καί τις φύσις, ὁμοίως δὲ καὶ ἐν τοῖς ποσοῖς, δῆλον ὅτι καὶ ὅλως ζητητέον τί τὸ ἕν, 1053b25 nn.). Například mezi barvami je tedy jednotkovou mírou bílá. – Predikativní povaha jedna i počtu vůbec vychází zvláště zřetelně najevo v řádcích 1053b32 nn.: počet je totiž vždy počet něčeho, nikdy není samostatný, a každé ἕν je nějaké určité ἕν (ἐν ἅπασιν ὅ τε αριθμὸς τινῶν καὶ τὸ ἓν τὶ ἕν, 1054a7); i kdyby všechno jsoucí bylo barvou, byl by počet nadále počtem barev a ne něčím samostatným. – Postřehnutí predikativní struktury tvoří i zde základnu, z níž Aristotelés kritizuje své předchůdce (zde Platóna a pythagorejce) a formuluje vlastní stanovisko.
Zpět na článek: Reflexe 41:Počet čas a duše