Filosofie sousedí s krásou. In memoriam Iva Tretery

Věra Schifferová

Plný text (PDF): Filosofie sousedí s krásou. In memoriam Iva Tretery

(22. 5. 1933–7. 1. 2012)
V pátek 13. ledna 2012 se ve velké obřadní síni Strašnického krematoria konalo poslední rozloučení s Ivem Treterou. Zemřel po těžké nemoci v sobotu dne 7. ledna 2012.

Ivo Tretera se narodil 22. května 1933 v Praze. Po maturitě na Akademickém gymnáziu (1951) studoval historii a filosofii na FF UK. V době studií, kdy u nás filosofie byla zaměňována za ideologický surogát, kdy universitní prostředí bylo otráveno všelijakými „zblblými stalinistickými horlivci“, nejvíce k jeho filosofickému formování přispěl „lord na stalinistické fakultě!“ profesor J. B. Kozák, jenž mu ukázal, „že nejen za Platóna, Schopenhauera, Nietzscheho sousedila filosofie s krásou, že filosofování je radostnou událostí, že živlem filosofie je humor a duchaplnost“. [1] I. Tretera ukončil studium diplomní prací Gnoseologické otázky pedagogiky. [2] V srpnu roku 1955 se stal asistentem, později odborným asistentem katedry filosofie. Nejprve přednášel pro filologické obory FF UK a na Právnické fakultě úvod do filosofie, od počátku šedesátých let obecnou systematickou filosofii, tj. ontologii a gnoseologii, od poloviny šedesátých let se soustředil především na gnoseologii. Kromě toho pro nefilosofické obory přednášel dějiny evropské filosofie. Zaměření na gnoseologii a dějiny filosofie trvalo až do definitivního zákazu výkonu povolání universitního učitele.

Na šedesátá léta, jež přinesla v politickém a ideologickém ohledu jisté uvolnění, I. Tretera vzpomínal jako na nejkrásnější léta svého života. Katedru filosofie v letech 1959–1971 vedl liberálně založený prof. Ludvík Svoboda, jenž dovedl svých diplomatických schopností, své prozíravosti a autority odborné i politické výtečně využít, aby katedru zaštítil a ochránil před útoky komunistických funkcionářů, „ideologických dohlížitelů“, byrokratů a jiných malicherných snaživců a vytvořil z ní pracoviště, kde se dalo vcelku svobodně a volně dýchat. [3] I. Tretera se v této době seznámil „s nejgeniálnějšími lidmi, Janem Patočkou a Bohumilem Hrabalem“, kteří v jeho životě „přivodili převratný zlom“. [4] „Unikátní setkání s Janem Patočkou“, fenomenologické přednášky a v sedmdesátých letech i nelegální bytové semináře profesora Patočky byly výtečnou průpravou pro jeho pozdější zaměření na filosofii existence. Jak I. Tretera vzpomíná, bylo pro něho „Patočkovo dílo stále přitažlivější úměrně tomu, jak se vzdaloval své původně spíše scientistické filosofické orientaci“. [5]

Zvláštní význam mělo pro I. Treteru setkání s Bohumilem Hrabalem, s nímž ho pak pojilo dlouholeté přátelství. Ve svých Vzpomínkách I. Tretera setkání s Hrabalem označil jako událost axiální, jež jeho život rozdělila na dobu před Hrabalem a na dobu s Hrabalem. Hrabal ho uvedl do prostředí nanejvýš uměleckého, jež mu pomohlo zbavit se „extrémně jednostranného, vyprahlého, vyzáblého a studeného racionalismu“ a překonat „akademicky zabedněnou ,serióznost‘“. [6] S Hrabalem ho mimo jiné pojila záliba v surrealismu, existencialismu, Henry Millerovi, Jaroslavu Haškovi, Franzi Kafkovi a Ladislavu Klímovi.

V r. 1966 I. Tretera obhájil na FF UK disertační kandidátskou práci Pravda a intuice. [7] V letech 1966–1967 studoval v Nancy (Centre Européen Universitaire) obor Études des Civilisations. Měl tak příležitost poznat přední francouzské profesory: na prvním místě jmenujme Jeana Hyppolita a Paula Ricœura, dále pak Jeana Wahla, Vladimira Jankélévitche, Emmanuela Lévinase, Henriho Lefèbvra, Jacquese Lacana, Raymonda Arona, Clauda Lévi-Strausse aj.

Hned na počátku tzv. normalizace, v r. 1970, mu bylo zakázáno přednášet. Tento zákaz byl sice po půl roce odvolán, avšak jeho přednášky o gnoseologii byly postupně omezovány a nakonec zcela zrušeny, neboť „přednášky ze systematické filosofie zařazené do povinného ideologického rámce tzv. dialektického materialismu byly považovány za jednu z výsad tzv. nomenklaturních pracovníků“. [8] I. Tretera se v této době přednostně, badatelsky i pedagogicky zaměřil na dějiny filosofie. Pro studenty FF UK vydal několik skript věnovaných dějinám filosofie. [9] Skripta se u studentů několika generací těšila velké oblibě. [10] Vzhledem k značně zúženým publikačním možnostem začal – podobně jako jiní filosofové v té době – překládat polskou filosofickou literaturu. [11] Navázal spolupráci s Institutem průmyslového designu, pro který napsal práce Gnostické procesy v biomechanice práce s ručním nářadím, Filozofické a sociologické problémy volného času a Filozofické aspekty průmyslového designu.

V době pokračující „normalizace“ byl I. Tretera „na podkladě řady vnitrofakultních denunciací a jakýchsi nikdy blíže neobjasněných ,vnějších tlaků‘ zařazen na seznam těch, kteří mají jako oběť ,kádrové přestavby‘ z fakulty odejít“. [12] Po dobu několika let na něho byl vyvíjen nátlak, který měl jeho odchod uspíšit. Byly mu zakazovány cesty do zahraničí, [13] znemožňováno publikovat atd. [14] Na počátku osmdesátých let byla katedra marxisticko-leninské filosofie [15] zařazena mezi tzv. nomenklaturní pracoviště, což znamenalo, že vyučovat tu mohli pouze členové KSČ. Pro ty, kteří tuto podmínku nesplňovali, a tudíž nesměli vyučovat, byl při katedře filosofie zřízen zvláštní kabinet. V případě I. Tretery, jenž, jak bylo konstatováno v tzv. komplexním hodnocení, „nesplňoval kádrové předpoklady“, však byla učiněna výjimka: na rozdíl od jiných pracovníků katedry do kabinetu převeden být neměl, nýbrž bylo rozhodnuto o jeho definitivním odchodu z fakulty. Děkan FF UK Václav Ráb ho nutil k přechodu na katedru metodologie přírodních věd na přírodovědecké fakultě UK. [16] I. Tretera se proti tomu odvolal, neboť by byl převeden na pracoviště, kde by se měl zabývat metodologií přírodních věd, v níž se cítil být diletantem, které by vzhledem k jeho astmatu pro něj bylo zdravotně nevhodné a především: které mělo být v dohledné době zrušeno. [17] Záležitost byla předána rektoru Zdeňku Češkovi, jenž se s I. Treterou nakonec dohodl na přeložení do Archivu UK. Zde I. Tretera působil jako vědecký pracovník od 1. 12. 1983 do 29. 8. 1990. Pokud si někdo z tehdejších stranických funkcionářů dělal naděje, že I. Tretera bude takto potrestán pobytem v prostředí prašném, pro astmatika vražedném, byly to naděje marné. V Archivu UK tehdy pracovali výteční lidé a I. Treterovi tu bylo umožněno, aby se plně věnoval vědecké práci. [18] V této době napsal rozsáhlou monografii J. F. Herbart a jeho stoupenci na pražské univerzitě [19] a řadu studií o české a německé universitní filosofii, např. o E. Machovi, T. G. Masarykovi, J. B. Kozákovi aj. [20]

Po listopadu 1989 byl I. Tretera politicky rehabilitován a mohl se vrátit na fakultu. [21] 15. 6. 1990 se stal docentem a 1. 5. 1995 byl jmenován profesorem pro obor dějiny filosofie. Přednášky I. Tretery o dějinách filosofie a o moderní francouzské filosofii se těšily veliké oblibě, svědčí o tom mimo jiné obrovský počet posluchačů, přihlášených do jeho kurzů.

Jeho nejvýznamnější publikací bylo v této době přepracované a rozšířené vydání někdejších skript o dějinách filosofie. Kniha Nástin dějin evropského myšlení. Od Thaléta k Rousseauovi se stala filosofickým bestsellerem, a v letech 1996–2006 byla vydána dokonce šestkrát. [22] I. Tretera k ní pro studenty andragogiky napsal ještě metodický doplněk Dějiny filosofie. [23]

Po návratu na FF UK I. Tretera publikoval i řadu statí věnovaných české filosofii: o Komenském, G. H. Schauerovi, J. Durdíkovi, T. G. Masarykovi, J. Patočkovi aj. [24] Z angličtiny přeložil dílo německého evangelického theologa Rudolfa Bultmanna Ježíš Kristus a mytologie. [25] V posledním roce života vydal Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec, v nichž způsobem sobě vlastním, to jest s vtipem a v lehkém tónu, vypráví o svých setkáních s význačnými osobnostmi z akademického prostředí, s politiky, se spisovateli, básníky, výtvarníky, herci, hudebníky. Jeho memoáry poskytují unikátní příležitost dozvědět se mnoho zajímavého o českých dějinách od německé okupace po období bezprostředně po převratu v roce 1989, o politickém, vědeckém a kulturním klimatu této doby. Zvláštní pozornost tu je věnována českým filosofům: L. Klímovi, J. B. Kozákovi, J. Popelové, L. Tondlovi, K. Kosíkovi, M. Machovcovi, J. Patočkovi, I. Svitákovi, s nimiž se – samozřejmě s výjimkou prvně jmenovaného L. Klímy – I. Tretera osobně znal. I. Tretera tu jako první detailně a zasvěceně líčí průběh ideologicky motivovaných „veřejných poprav“ L. Tondla, K. Kosíka a I. Svitáka, které pro tyto filosofy měly závažné následky.

Ivo Tretera byl výtečným vypravěčem, měl velký smysl pro humor, nadsázku a ironii. Měl i odvahu „lehkovážně riskovat, vyjít ze své ulity“, [26] vyslovit za katedrou, v hospodě, v rozhovoru pro časopisy a noviny, napsat ve stati či v knize i to, co se takzvaně říkat nebo psát nesluší. Nesnášel přetvářku, konformismus, podřizování se oficialitě, pravidlům, stereotypům, konvencím, upachtěnou honbu za kariérou, stupidnost masového konzumentství, aroganci mocných.

S tím souvisí i jeho pojetí filosofie. I. Tretera filosofii chápal jako výsostně svobodné, nezávislé a kritické myšlení, které se nezastavuje před žádným tabu a také si nedá ničím imponovat. „Filosof hodný svého jména je ex definitione člověkem nonkonformním a nezávislým“, pravil v jednom rozhovoru. [27] „Filosofovi, jenž je hoden toho jména, je cizí jakékoli vyznavačství, neboť je osobou myšlenkově autonomní… Pokládám i samotnou příslušnost k nějaké škole či nějakému směru nebo -ismu za něco, co se příčí zásadní nezávislosti kritického myšlení.“ [28] Proto také doporučoval, aby universitní výuka filosofie byla zaměřena co nejvíce encyklopedicky, a za nejvhodnější uvedení do filosofie považoval studium dějin filosofie, při němž se studenti seznámí „s co nejširší škálou filozofických názorů, aby si každý mohl informovaně a svobodně vybrat, co jeho individualitě nejvíce odpovidá“. [29] Tento přístup je patrný i v jeho textech o dějinách filosofie, v nichž, jak to explicitně vyjádřil, nechtěl čtenáře indoktrinovat vlastním názorem, nýbrž chtěl ho seznámit s pluralitou rozmanitých filosofických názorů, aby pak čtenář sám svobodně uvážil, co je a co není blízké jeho neopakovatelné individualitě. [30]

Kritickou funkci filosofie I. Tretera uváděl do souvislosti s humorem: „Moudrost jaksi humor zahrnuje, humor v despotických totalitních společnostech působí rozkladně, ba přímo eruptivně. Svévolní a arogantní vládci všech dob se nejvíce obávali smíchu a spolu s nimi i všichni ostatní nadutci a hlupáci.“ [31] K jeho filosofickým oblíbencům náleželi na prvním místě kynikové, útočící smíchem na nabubřelou, strnulou a neživotnou vážnost. [32]

I. Tretera byl – jak známo – člověk společensky založený a rád navštěvoval plzeňské pivnice. Jeho filosofování mělo vedle dimenze akademické i dimenzi bohémskou. [33] Neměl rád suchopárnou, nudnou, od života odtažitou filosofii. Hlásil se k Fichtovu výroku „Každý má takovou filosofii, jakým je sám člověkem.“ „Filosofii pěstují živí lidé, a nevezmeme-li na vědomí tento triviální fakt, nepochopíme z ní vůbec nic,“ [34] upozorňoval v jednom rozhovoru. A dodal k tomu: „Bez toho by filosofie neměla koule, mohu-li použít této poněkud neslušné metafory používané umělci výtvarnými i hudebními.“ [35] Ve svých textech o dějinách evropské a české filosofie věnoval velkou pozornost biografii jednotlivých myslitelů, s porozuměním pro nejrůznější výstřednosti, jichž se filosofové všech dob dopouštěli, pro „diogenovské bláznění bez současné rezignace na rozumnost“. „Téměř všichni filosofové… byli nebo jsou do té či oné míry osobami poněkud vyšinutými, chcete-li, často i psychopatickými… Drobné psychopatické zvláštnůstky dobrému filozofování nejsou na překážku… Ti takzvaně ,normální‘ nikdy nic nového nevymysleli,“ pravil v rozhovoru Všichni filozofové jsou poněkud vyšinutí. [36] I. Tretera se v textech pojednávajících o dějinách filosofie snažil proniknout i k tomu, co prostřednictvím minulosti promlouvá k naší dnešní přítomnosti. Leckdy byl jeho způsob vyjadřování jinotajný a je tu zapotřebí „číst mezi řádky“.

Filosofie byla pro Iva Treteru „radikálním průnikem k bytostnému určení všeho jsoucího, přechodem od ,míti‘ k ,býti‘“. [37] I. Tretera se hlásil k sókratovské „péči o duši“, v níž spatřoval jeden „z opěrných sloupů naší středomořské kultury“. Rád citoval Sókratův výrok, který tento řecký filosof pronesl při pohledu na zboží vystavené k prodeji na athénském tržišti: „Kolik je věcí, které já nepotřebuji.“ [38] Trápilo ho, že v současné době „u nás lidé spěchají vstříc jařmu nové nesvobody“, že masově podléhají ideologii konzumní společnosti a nechávají se řídit zvnějšku stupidní reklamou, že rezignují ze svého „býti“ ve prospěch „míti“. [39] Upozorňoval na to, že „aktuální naléhavost Sókratova vystoupení u nás stále vzrůstá úměrně s tím, jak stále méně dbáme Masarykova varování ze samého počátku jeho prezidentování, abychom nepodlehli americkému kultu zlatého telete, v němž odumírá duchovno“. [40] „Řekl-li kdysi Vančura, že naše kultura potřebuje deset tisíc Donů Quijotů, můžeme dnes podobně říci, že naše doba potřebuje deset tisíc Sókratů,“ řekl v rozhovoru v r. 1997. [41]

Odchod Iva Tretery, s nímž mne pojilo třicet let trvající přátelství, je pro mne velkou osobní ztrátou. Je to ztráta i pro naše akademické prostředí, do něhož pan profesor svým šarmem, vtipem a nadhledem vnášel jakýsi lidštější rozměr. Je velká škoda, že mu nebylo dopřáno, aby ke svým vzpomínkám napsal dodatek, v němž by rozšířil vzpomínky na Bohumila Hrabala a Karla Maryska a v němž by se vyjádřil i k uplynulému dvacetiletí. Velice mne mrzí, že mu nebylo dopřáno napsat pokračování Nástinu dějin evropské filosofie, v němž by svým osobitým, odlehčeným a čtivým stylem pojednal i o filosofech 19. a 20. století.