Poznámka 4

Jedna z otázek, která by si zasloužila podrobný rozbor, jíž se ale v tomto článku věnovat nebudu, se týká Schelerova a von Hildebrandova vztahu ke Kantově etice. Scheler svou etiku nechápe jako návrat „před“ Kanta (tzn. k Aristotelově „etice statků a cílů“), nýbrž jako pokus jít „za“ Kanta, a tedy vlastně vyjít z Kantova etického projektu a osvobodit jej od jeho (údajných) jednostranností. V této souvislosti výslovně odmítá, že by jeho etika mohla být „syntézou antické a novověké etiky“, popř. východiskem pro návrat k „statickému objektivismu statků“, k němuž „směřuje jinou cestou katolická scholastika“. Viz M. Scheler, Der Formalismus in der Ethik und die materiale Wertethik, Bonn 2000, str. 20. Scheler tedy nechápe svůj filosofický projekt ani jako návrat k Aristotelovi, ani jako pokus o syntézu Aristotela a Kanta, neboť zcela sdílí důvody, na jejichž základě Kant Aristotelovu etiku zavrhuje (tamt.). Zdá se, že něco podobného platí v zásadě i o von Hildebrandově etice, která v tomto bodu ze Schelera velmi čerpá. Tuto otázku by ovšem bylo třeba podrobně prozkoumat.