Duch a matérie. Dialog

Konrad Cramer - Jürgen Stolzenberg

A: Neuronální filosof

B: Já

A: A zde vidíte ten přístroj! Na jeho obrazovce – zde vpravo – vzápětí uvidíte svůj mozek. Přirozeně to, co zde vzápětí uvidíte, není Váš mozek. Ten se nachází ve Vaší lebce, nikoliv na obrazovce. To je samozřejmé. Avšak náš přístroj, abych tak řekl, jsem spojil s Vaším mozkem dráty takovým způsobem, aby jste jej mohl vnímat na obrazovce ve znázornění, které perspektivně reprodukuje jeho trojrozměrnou strukturu. Máme přirozeně i modely mozků konstruované jako skutečná tělesa. Tyto modely jsou velmi velké a do této místnosti bychom je vůbec nevměstnali.

B: Mohl by v nich pobíhat Leibniz?

A: Co znamená tato otázka? Pro mě za mě třeba Leibniz nebo někdo jiný! Takový model bychom mohli zkonstruovat také tak, aby nebyl jen modelem libovolného lidského mozku, ale aby byl modelem Vašeho mozku. Avšak takový model k tomu, co nyní s Vámi zamýšlíme, nepotřebujeme. Každopádně Vás prosím, abyste si uvědomil, že nyní nebudu simulovat libovolné stavy vašeho mozku, ale že znázorním samotné tyto stavy. Přirozeně bych mohl ukázat v detailu i jednotlivé oblasti Vašeho mozku. Měl byste však vědět, že nakonec je vždy stav mozku jako ucelený systém zodpovědný za to, co nazýváte svými prožitky. Kdybyste tomu víc rozuměl, okamžitě byste viděl, jak jsou vystavěny vaše neurony a závratná mnohost jejich spojů, jež zajišťují různé druhy synapsí. Bylo by vám také nápadné, že mezi jednotlivými prostorovými úseky jsou velké rozdíly v uspořádání a síle materiálu. Zde byste mohl vidět tento druh neurotransmitérů, zde na vedlejší obrazovce je grafické znázornění proudů v mozku! Jaká je to změť změn! Musely by Vám být také nápadné vzory aktivit mezi velkými skupinami buněk a jak důležité jsou tyto vzory pro synchronizaci a časový posun aktivit pro celé to dění, které uvidíte.

A nyní k našemu experimentu! Jakmile řeknu „teď“, ucítíte ve špičce malíčku své pravé ruky lehkou bolest – jako kdybyste se do ní píchnul. – Teď!

B: Au!

A: Takže cítíte bolest, jak jsem předpovídal?

B: Vskutku! – Není to zrovna příjemné. Očekávané a přesto neočekávané.

A: Jakmile opět řeknu „teď“, bolest ustane. – Teď!

B: Skutečně! Bolest je pryč!

A: A nyní se podívejte na obrazovce na stav svého mozku, je označený červenou čárou, díky ní je tento stav podržen. V tomto stavu se Váš mozek nacházel, když jste cítil bolest. Srovnejte nyní prosím tento stav se znázorněním toho stavu, v němž Váš mozek je, když tuto bolest již necítíte! Vidíte ten rozdíl? – Nyní však posuneme náš experiment na další úroveň, abyste již neměl žádné pochybnosti o jeho významu. Jakmile řeknu opět „teď“, všimněte si svého pocitového stavu a změny na obrazovce. – Teď! – Co vidíte?

B: Cítím opět stejnou bolest! A znázornění na obrazovce odpovídá přesně Vašemu předchozímu náčrtu.

A: Vidíte! Nic jiného jsme ani neočekávali. Nyní Vás opět zbavím Vaší bolesti.

B: Dík! Děkuji mockrát. Je skutečně obdivuhodné, co dokážete. Velmi působivé, bezesporu.

A: Ach, to nic není! Na své obrazovce právě vidím, že momentálně myslíte na to, jak byste mohl ještě uplatnit svá dualistická přesvědčení proti evidencím neurologie. To Vás překvapí! Mohu číst Vaše myšlenky! Pro mě na tom není nic překvapivého. Tato myšlenka není nic jiného než stav Vašeho mozku. Proto ji mohu přečíst. Ostatně: Přejete si ještě jinou bolest? Nebo raději stav příjemné ospalosti?

B: Ne, ne. Ale to mě nezaráží! Podivuji se ve skutečnosti něčemu jinému. A toho se týká moje otázka, kterou bych Vám chtěl položit: Co přesně jste zde vlastně přečetl? Která, jak říkáte, dualistická přesvědčení jste zde spatřil? Jak přesně se Vám zde znázorňují tato přesvědčení?

A: Přesně znázorňují? Tak daleko ještě nejsme. Určité individualizované myšlenky nedokážeme v současnosti ještě znázorňovat. Zatím se nám to daří jen s typy myšlenek, takříkajíc s weberovskými ideálními typy myšlenek. Avšak děláme pokroky, děláme pokroky! Ze svého znázornění Vaší myšlenky mohu vyčíst jen to, že stále ještě trváte na něčem takovém, jako je neredukovatelná diference mezi materiálními stavy a procesy ve Vašem mozku a tím, co nazýváte svými „prožitky“, nebo, chcete-li, „duševními“ či „duchovními“ nebo také „psychickými“, či jak bychom dneska raději řekli, „mentálními“ stavy, v nichž se nacházíte. Co tím přesně myslíte, to nemohu zatím poznat. Ostatně víte sám nejlépe, jaký typ dualistického zájmu Vás přitom vede. Nějak to bude souviset s myšlenkou ikony všech dualistů, s Descartovou myšlenkou ontologické diference, ba dokonce nezávislosti duše a těla, ducha a matérie, fyzického a psychického. Avšak zde Vás prosím, abyste rovnou uvážil následující: Kdyby neexistovalo toto tělo, které nazýváte svým, s jeho druhově specifickou materiální výbavou vzniklou evolucí, neexistoval byste ani Vy, a tedy byste neexistoval ani jako to, co snad nazýváte subjekt vlastnící toto tělo, a ani jako subjekt, který si připisuje nějaké duševní nebo tělesné vlastnosti jako své. Připomeňte si prosím následující: Již Pierre Gassendi mohl proti úvahám, jimiž se Descartes pokusil zavést dualismus těla a ducha, matérie a vědomí, na základě dobrých důvodů namítnout, že Descartes v žádném případě nedoložil, že existence té entity, které si je nezpochybnitelným způsobem jistý, když si je jistý sám sebou jakožto res cogitans, jež je kvalifikovaná vědomím a sebevědomím, ve skutečnosti nezávisí na existenci materiální věci, o které by zároveň muselo platit, že on sám by musel být touto věcí, aby vůbec mohl být věcí myslící. A Thomas Hobbes šel ještě o krok dál: proti Descartovi prohlásil, že Descartovy úvahy v žádném případě nevyloučily, že to, jako co se Descartes zná, když se zná jako myslící věc, ve skutečnosti není identické s určitým materiálním tělem, ba dokonce že je tomu nepochybně tak, že to, co Descartes nazývá „duch“, není ničím jiným než pohybem materiálních částic v určité části organického těla, které Descartes nazývá svým, totiž v jeho mozku.

B: Otevřeně přiznávám, že stejně nerozumím tomu, jak můžete stejně jednoduše jako Hobbes tvrdit, že bolest, kterou jste způsobil určitým vzruchem nervových vláken C v mém centrálním nervovém systému, není ničím jiným než tímto vzruchem. Není antidualistická, tedy monistická a konkrétně materialistická teze, že mentální stavy a události v nějaké osobě jsou stavy a událostmi v mozku této osoby, které je třeba popisovat a vysvětlovat neurofyziologicky, resp. neurobiologicky, tedy fyzikalisticky – není tato teze vystavena následující námitce? Pociťování bolesti je mentálním stavem, neboť pocity jsou mentální stavy. Nyní mohu nepochybně vědět, že mám bolesti – a to vím, když je pociťuji –, aniž bych věděl, že můj mozek je v nějakém stavu. Miliony lidí pociťovaly a budou pociťovat bolesti, aniž by věděly, že jejich mozek je v určitém stavu, a aniž by věděly, že jejich mozek je vůbec v nějakém stavu, ba dokonce aniž by věděly, že vůbec mají nějaký mozek ve zde relevantním významu centrálního nervového systému. Tato nepopiratelná skutečnost však ukazuje, tak zní ona námitka, že pociťování bolesti nemůže být stavem mozku. Kdyby totiž bylo stavem mozku, pak by ten, kdo ví, že má bolesti, musel také vědět, že jeho vlastní mozek je v nějakém stavu. Protože tomu tak není nebo je tomu tak jen zřídka, musí být teze, že stavy bolesti jsou stavy mozku, nesprávná.

A: Jestli dovolíte, musím se divit, že k tomu, abyste obhájil své dualistické intuice proti mým přesvědčením, podle kterých vám způsobená bolest není ničím jiným než stavem vytvořeným ve Vašem centrálním nervovém systému, chcete používat právě předložený slabý, a přesně vzato dokonce scestný argument. S tímtéž typem argumentu byste totiž mohl usuzovat na to, že výpovědi „Voda je H₂O“ nebo „Teplota je míra průměrné kinetické molekulární energie“ jsou nesprávné. Přirozeně mohu vědět, že kamna jsou horká, aniž bych věděl, že průměrná kinetická molekulární energie té části matérie, jíž jsou kamna, je vysoká. Kinetická teorie tepla nás však poučila o tom, že to, co nazýváme teplem, je průměrná kinetická molekulární energie. Stejně tak nás poučuje neurofyziologie o tom, že pociťování bolesti je určitým mozkovým procesem, bez ohledu na to, zda někdo, kdo ví, že má bolesti, to ví nebo ne. Co onen chybný argument proti neurofyziologické redukci mentálních stavů pouze ukazuje, je následující: z toho, že mohu vědět, že mám bolesti a mohu o nich mluvit, aniž bych věděl, že můj mozek je v určitém stavu, plyne, že pojem „mít bolesti“ užívaný v naší hovorové řeči není stejný jako pojem určitého mozkového stavu. Ale neplyne z toho, že pociťování bolesti nemůže být mozkovým stavem. Koneckonců, náš pojem tepla a teploty zavedený v hovorové řeči také není stejný jako pojem průměrné kinetické molekulární energie. Fyzika však odhalila, že teplo je takovou průměrnou molekulární energií a že teplota je mírou této energie. Teplo a teplota nejsou ničím jiným než tímto. Zrovna tak není náš hovorový pojem vody stejný jako pojem spojení dvou atomů vodíku a atomu kyslíku. Ale voda je H₂O a nic jiného. Tudíž neexistuje synonymita mezi naším hovorovým výrazem „voda“ a formulí pro chemické spojení, jež je vodou. Stejně jako naši předci můžeme i nadále mluvit o vodě, aniž bychom mluvili o vodě jako o H₂O. Ale víme nebo alespoň můžeme vědět, že libovolná část čisté vody je H₂O. Stejně tak můžeme i nadále mluvit o svých bolestech, aniž bychom mluvili o stavech mozku či procesech v mozku. Ale víme nebo alespoň můžeme vědět, že pociťování bolesti je procesem v mozku a nic jiného. Výpověď „Pociťovat bolesti je procesem v mozku“ a její zobecnění „Mentální stavy jsou stavy mozku“ se proto nechápe jako teze o nepřeložitelnosti pojmů našeho mentalistického diskursu do pojmů našeho fyzikalistického diskursu, nýbrž jako výpověď definovaného empirického výzkumného programu: programu neurofyziologie a neurobiologie, které interpretují mentální skutečnost jako proces v matérii, a tím teprve zpřístupňují zkoumání podle standardů přírodovědecké tvorby pojmů. Neurofyziolog neprovozuje žádnou materialistickou metafyziku a ani žádnou jazykově-analytickou teorii významu, nýbrž zjišťuje, že a jakým způsobem jsou mentální stavy stavy mozku. To je jeho program.

B: Děkuji za toto poučení! Ale upřímně řečeno, argument, jehož scestnost jste mi předvedl na základě poukazu k vědeckému pokroku v kinetické teorii tepla a chemii přírodních látek, jsem předložil spíše jen proto, abych vás poněkud vyprovokoval, a ne proto, že bych byl přesvědčen o jeho platnosti. Proti výzkumnému programu neurofyziologie, jak jste jej právě upřesnil, mohou totiž velmi snadno znovu ožít mé dualistické intuice. Z vědecké strany bylo totiž poukázáno na to – a to je Vám jistě také známo –, že všechny prognózy, které mohou být odvozeny ze spojení neurofyziologických zákonů s výpověďmi typu „Stavy bolesti jsou stavy mozku toho a toho druhu“, mohou být zrovna tak dobře odvozeny ze spojení těchto zákonů s výpověďmi zcela jiného typu, totiž s výpověďmi typu „Stavy bolesti jsou korelovány se stavy mozku toho a toho druhu“. A tudíž neexistují metodicky kontrolovaným způsobem ověřitelné důvody pro tvrzení, že stavy bolesti jsou stavy mozku, na rozdíl od tvrzení, že stavy bolesti jsou korelovány se stavy mozku. To, že naše mentální stavy jsou v korelaci 1:1 s určitými, byť v současnosti ne zcela známými stavy mozku, toto pojetí zastáváme snad všichni; a v tomto smyslu jsme všichni minimálními materialisty jako Gassendi. Avšak korelace není identita. Jestliže A může vystupovat jen spolu s B a B jen s A, a tudíž A i B mohou vystupovat jen spolu, pak to ještě neznamená, že A je totéž co B. Avšak právě to chtějí někteří neurofyziologové a neurobiologové tvrdit. Nechtějí tvrdit, že určitý mentální stav se objevuje pouze tehdy, objevuje-li se určitý stav mozku, a naopak. Chtějí spíše tvrdit, že mentální stavy jsou stavy mozku, to znamená, že jsou s těmito stavy identické. Chtějí o našich mentálních stavech tvrdit něco podobného, co tvrdí fyzik o světle. Ten netvrdí, že to, co nazýváme světlem, je korelováno s elektromagnetickým vlněním takovým způsobem, že světlo se objevuje vždy, když se objevuje něco zcela odlišného od světla, totiž elektromagnetické vlnění; on naopak odhalil, že světlo je elektromagnetické vlnění. Výpověď: „Světlo je korelováno s elektromagnetickým vlněním“ by implikovala otázku: „Co je to světlo, není-li identické s elektromagnetickým vlněním?“ a implikovala by i další otázku: „Co je příčinou toho, že světlo invariantně doprovází elektromagnetické vlnění?“ Takové otázky se nekladou, pokud jsme nahlédli, že světlo není nic jiného než elektromagnetické vlnění. (Přirozeně „světlo“, je-li interpretováno takto, není „světlé“.) Podobně má právě tvrzení, že pocity bolesti jsou stavy mozku, vyloučit z katalogu smysluplných otázek otázky typu: „Co je to bolest, není-li totéž co stav mozku?“ a „Co je příčinou toho, že bolest tento stav mozku invariantně doprovází?“. Chcete to skutečně tvrdit?

A: Na tuto otázku chci nejprve odpovědět takto: má pozice nechce vlastně tvrdit, že duševno, jak se to kdysi nazývalo, psychično staré klasické psychologie, či mentální skutečnost, jak tomu říkáme dnes, neexistuje. Přirozeně rovněž netvrdím, že naše hovorové pojmy mentální skutečnosti mohou být identifikovány s našimi profesionálními neurofyziologickými či neurobiologickými výzkumnými programy. My neurofyziologové ochotně připouštíme, že i nadále můžeme používat výrazy našeho mentalistického jazyka tak, jak je právě používáme, to znamená, aniž bychom je identifikovali a zaměňovali s výrazy našeho fyzikalistického jazyka. Tudíž netvrdíme sémantickou či logickou identitu mentální a materiální skutečnosti, přírody a ducha, nýbrž jejich jen takzvanou kontingentní identitu. Netvrdíme, že mentalistický popis jako: „Petr má halucinace“ je stejný jako fyzikalistický popis: „Petrovy synapse jsou zaplaveny LSD“. Netvrdíme tedy, že oba popisy mají stejný smysl, a netvrdíme ani, že první popis může být přeložen do druhého. To, co tvrdíme, je spíše následující: Z toho, že svými mentalistickými popisy míníme něco jiného než svými fyzikalistickými popisy, neplyne, že mentální fenomény jsou něco jiného než fyzikalistické fenomény. Tvrdíme, že takový úsudek je zcela nezdůvodněný, a svým zdůvodněním tohoto tvrzení zároveň explikujeme smysl, který má naše teze o identitě vědomí a mozkového procesu. Pohled na dějiny vědy nás učí, že její pokroky spočívají často právě v odhalení toho, že dva fenomény, které jsme nejprve rozlišovali dvěma diferentními popisy jako numericky dvě entity, jsou ve skutečnosti vztaženy k jedné a téže entitě. Skutečnost neobsahuje, což ukazuje vědecký pokrok, tolik rozdílných entit, kolik existuje pravdivých popisů s různým obsahem smyslu. Dva jazykové výrazy mohou být velmi různé deskriptory, a přesto referovat jen k jednomu a témuž předmětu. Zde ostatně velmi známý příklad: Výrazem „jitřenka“ se vztahujeme k hvězdě, která se před východem Slunce ukazuje na obloze jako poslední světle svítící, výrazem „večernice“ k hvězdě, kterou je po západu Slunce vidět na večerní obloze jako první světle svítící. Pokrok astronomického bádání nás však poučil o tom, že se v případě jitřenky a večernice jedná o tutéž hvězdu, totiž o planetu Venuši. Zatímco jsme si kdysi mysleli, že oba vzájemně odlišené deskriptory „jitřenka“ a „večernice“ jsou vztaženy k numericky odlišným entitám ve světě – Phosphorus a Hesperus –, nyní jsme se naučili, že jednu a tutéž entitu ve světě známe pod dvěma různými popisy. Zrovna tak se nyní učíme, že mentalistické popisy našich prožitků se vztahují k témuž jako naše fyzikalistické popisy neuronálních stavů našeho mozku.

B: Promiňte prosím: Známe nyní jednu a tutéž entitu pod dvěma různými druhy popisů, totiž mentálního a materiálního, zatímco dříve jsme se domnívali, že oba druhy popisů se vztahují ke dvěma odlišným sortám entit ve světě, totiž duší a těl, ducha a matérie. Ale jaký předmět je to vlastně, jehož identita je postulována, když se říká, že mentalistické a neurofyziologické popisy jsou rozličnými popisy téhož?

A: Inu, tak jako ve výrazech „jitřenka“ a „večernice“ máme různé popisy, které, jak nyní víme, referují k jednomu a témuž předmětu, totiž k planetě Venuši.

B: Ano, ale odkud to vlastně víme? Přece jen proto, že kromě deskriptorů „večernice“ a „jitřenka“ máme k dispozici ještě další deskriptory. Těmito dalšími deskriptory jsou mimo jiné denní rotace Země kolem své osy a roční rotace Země kolem Slunce a určení dráhy planety Venuše. Toto a mnohé další dává dohromady poznatek, že výraz „jitřenka“ popisuje určité postavení této planety na obloze a výraz „večernice“ popisuje vůči tomuto postavení odlišné postavení téže planety; a jen proto můžeme říci, že večernice a jitřenka jsou tatáž hvězda. Takové další deskriptory však k obhájení teze, že naše prožitky jsou totéž co stavy mozku, právě k dispozici nemáme. Tato teze by měla říkat, že náš mentalistický diskurs a náš neurofyziologický diskurs poskytují různé popisy jednoho a téhož předmětného oboru. Nyní však kromě těchto dvou typů diskursu nemáme žádné další empiricky platné typy diskursu, které by nám zde mohly pomoci. A tudíž nevíme, co zde máme vlastně rozumět identitou tohoto předmětného oboru. Chybí nám zde planeta Venuše a její oběžná dráha, jež by nám dovolily poznat jitřenku a večernici jako tentýž předmět. Co bychom potřebovali, by byla empiricky platná rovina popisu, jež by byla neutrální vůči našemu mentalistickému a fyzikalistickému slovníku, abychom smysluplně mohli říci, že mentální a materiální popisy jsou popisy jednoho a téhož předmětu. Avšak takovou rovinu popisu neznáme.

Je zde však třeba vznést ještě jednu námitku: Identita je symetrická relace. Jestliže je A identické s B, pak je také B identické s A. Jestliže jsou mentální stavy de facto identické s jistými stavy mozku, pak jsou také jisté stavy mozku de facto identické s mentálními stavy. Náš zastánce de facto-identity mentální a materiální skutečnosti nemůže mentální skutečnost takříkajíc zkrátit na jejích právech a tvrdit, že o svých mentálních stavech máme, či dokonce musíme mluvit jen v termínech neurofyziologie a neurobiologie. Jinak řečeno, neprovedl přesně vzato žádnou materiální identifikaci našeho mentálního života. Neukázal nám, že naše mentalistické popisy jsou nahraditelné neurofyziologickými popisy. Ve mně se však probouzí podezření, že teoretik identity by chtěl ukázat přesně toto, totiž že takzvané mentální stavy ve skutečnosti nejsou ničím jiným než neurofyziologicky explikovatelnými stavy mozku. Abychom použili náš příklad: Vy jste nechtěl říci, že jitřenka je tatáž hvězda jako večernice, nýbrž že jitřenka „vlastně není nic jiného než“ večernice, to však takovým způsobem, že z toho již neplyne, že večernice je také jitřenka. Co tedy chcete vlastně říci, jestliže musíme předpokládat, že teze o sémantické či logické redukovatelnosti mentálních pojmů na materiální pojmy nám nemůže interpretovat vztah ducha a matérie, a jestliže zcela jinak formulovaná teze o kontingentní čili de facto-identitě ducha a těla je z výše uvedených důvodů neméně nesrozumitelná? Co tedy máte vlastně proti dualistické tezi zmírněné vůči klasickému kartesianismu, která svým způsobem vychází z toho minimálního materialismu, který uplatnil Gassendi proti Descartovi a který připouští, že mentální fenomény existují pouze tehdy, existují-li materiální skutečnosti, jež jsou kauzální základnou oněch fenoménů?

A: Ptáte-li se mě takto, musím se Vám přiznat, že jsem spíše ochoten škrtnout mentální skutečnost, která je pojata jako samostatná entita z oboru toho, co je, než si nechat vzít program jednotné vědy o tom, co ve světě je, podle měřítka standardů fyzikalisticky postupujícího vědeckého vysvětlení.

B: To tedy znamená, že byste byl ochoten následovat tezi takzvaného eliminativního materialismu? Ten tvrdí, že výpověď, že mentální stavy nejsou nic jiného než stavy mozku, přesně vzato znamená, že mentální stavy neexistují. Náš mentalistický jazyk se nevztahuje k ničemu skutečně existujícímu a všechny mentalistické popisy jsou přesně vzato nesprávné. Ve skutečnosti neexistují žádné bolesti, žádný strach, žádné sny, žádné myšlenky, žádná mínění. Máme spíše chápat své navyklé vztahy k mentálním fenoménům jako common-sensuální přesvědčení krmené veskrze metafyzickými, obzvláště dualistickými předsudky, které bude v budoucnosti nahrazeno teorií, ve které se bude mluvit již jen o neurofyziologických a neurobiologických fenoménech. „Co lidé kdysi nazývali bolestmi, není nic jiného než…“ a na prázdné místo nastupují predikáty sofistikované neuronální vědy. Předtím jste sice řekl, že nechcete popírat, že mentální skutečnost existuje, ale tím míníte zjevně jen to, že existuje jen jako částečný obor materiálního světa, a tedy neexistuje vlastně jako mentální skutečnost, nýbrž správně interpretována jako něco materiálního.

A: Jistě, dnes používáme mentalistický slovník a lidé přirozeně také věří, že se jeho prostřednictvím vztahují k existujícím entitám. Avšak tato víra se může brzy projevit jako pouhá folk psychology. Uvažte přece následující: veskrze rozumní lidé věřili ještě v 17. a 18. století, že existují čarodějnice, a existovala vypracovaná teorie vlastností, podle kterých se čarodějnice nezpochybnitelně poznávaly. Takže, tak jako jsme si odvykli věřit, že existují čarodějnice, jednou si také odvykneme věřit, že existuje mentální skutečnost jako samostatný obor existujících entit. Naše mentalistické výrazy se pak budou k něčemu vztahovat již jen v tom smyslu, jak se termíny překonaného pojetí světa vztahují k něčemu, totiž k tomu, o čem toto překonané pojetí hovořilo. Mentální entity budou pak staromódními entitami zastaralého způsobu myšlení. A tudíž se již neklade otázka, jak můžeme identifikovat mentální fenomény se stavy mozku a co to konkrétně znamená. To, co neexistuje, nemůže a následně ani nemusí být identifikováno s něčím, co existuje. Je-li tomu tak, mohou být, což je nezměrná teoretická výhoda, všechny popisy a vysvětlení stavů a chování osob formulovány ve fyzikalistickém slovníku přirozeně extrémně komplikovaným způsobem. Tím eliminativní materialista opět netvrdí, že mentalistický slovník může být přeložen do fyzikalistického. A neprovozuje ani žádnou jazykově-analytickou teorii významu. Co tvrdí, je, že náš mentalistický slovník bude jednou nahrazen fyzikalistickým, protože jen ten referuje k předmětům ve světě, onen však nikoliv.

B: Teze eliminativního materialisty, že mentální fenomény – jako takové – jsou staromódní fenomény jako čarodějnice nebo flogiston, se mi sama zdá být pochopitelně reductio ad absurdum této teze. Cítíme přece své bolesti, trpíme přece svým strachem, máme počitek červené a modré. Všechny tyto a další stavy našeho mentálního života, jež souhrnně nazýváme našimi prožitky, mohou velmi dobře doznat neurofyziologického popisu své materiální základny a ve vztahu k této základně kauzálního výkladu svého zjevování. Tím však přece nezmizí ze světa. Jak by mělo být možné, abychom se, jsou-li naše mentalistické výpovědi o nás vlastně nesprávné, mýlili o nás v tak horentním rozsahu, totiž tak, že si připisujeme něco jako své prožívající nitro, co je ve skutečnosti jen čarodějnickým sabatem?

A: Navrhuji, abychom dali stranou tyto vysoce abstraktní úvahy a obrátili se ještě jednou k bolestem, pro mě za mě k bolesti, kterou jsem Vám dal pocítit manipulativním zásahem do akčního potenciálu Vašeho mozku.

B: S tím jsem zcela srozuměn a začnu rovnou takto: Předtím jste řekl, že Vámi způsobený stav mého mozku je má bolest, to znamená, že je s tímto stavem identická. Ale já jsem ještě nepochopil, proč je tento stav mého mozku identický s tím, že prožívám tento stav jako bolest, a to přece tvrdíte. Proč je tomu tak, že to pro mě nějak je, totiž nepříjemné, že se to pro mě takříkajíc určitým způsobem pociťuje, když je můj mozek v onom stavu? Nebo chcete říci, že se to pro můj mozek sám nepříjemně pociťuje, je-li v onom stavu?

A: Nevím, kam s takovými otázkami míříte. Já jsem přece právě ve Vašem mozku vytvořil dostatečné, a ostatně, jak Vám mohu snadno dokázat, i nutné podmínky pro to, abyste ve špičce prstu své pravé ruky pocítil mírnou bolest. Tento stav Vašeho mozku je tím, co nazýváte pociťováním bolesti. Mluvíte o svém pocitu bolesti. Ale – dovolíte-li – to jen tak mluvíte! Já vím, co to je, co nazýváte svým pocitem bolesti! Co vlastně víte o bolestech? To, že je pociťujete! Já vím, jak dochází k tomu, že je pociťujete, proč je pociťujete. A proto mohu ve Vás tento pocit bolesti způsobit, totiž tím, že Váš mozek uvedu do určitého stavu. Dokážete to Vy?

B: Ó, nikoliv, to nedokážu! Každopádně ne takto! Já bych se musel píchnout do prstu. Ale pořád ještě nerozumím, proč Vámi způsobený neuronální stav mého mozku pociťuji jako bolest, ale nějaký jiný stav jako příjemnou ospalost. Molekulám mého mozku je přece úplně jedno, v jakém stavu se nacházejí. Mně ale ne!

A: Přece jsem Vám teď vysvětlil, proč máte bolest, kterou jste právě cítil. A stejným způsobem bych Vám vysvětlil, proč máte pocit příjemné ospalosti. Totiž právě proto, že Váš mozek je v jednom případě v tomto určitém stavu, v jiném případě v jiném. Co vlastně požadujete od vědeckého vysvětlení? Chcete ode mě vědět, proč právě cítíte bolest a nemáte pocit příjemnosti, když je Váš mozek v určitém stavu? Pokud chcete vědět toto, zneuznáváte zjevně podstatu empirického výzkumu. Ten přece může popisovat jen skutečně existující souvislosti a může se pokoušet pochopit jejich invariantnost prostřednictvím výpovědí o zákonitostech. To, že takové souvislosti a zákony, jimž podléhají, mají charakter nutnosti, přece vůbec netvrdíme. Vezměte si například Newtonův gravitační zákon. Ten říká, že přitažlivost, kterou na sebe vzájemně vykonávají dvě části matérie, je v přímém poměru k jejich hmotnosti a v opačném poměru čtverce jejich vzdálenosti. Avšak Newton tím přece nechtěl tvrdit, že přitažlivost těchto částí má sama charakter nutnosti. Mohly by se od sebe také vzdalovat! To, že tak nečiní, je vlastně factum brutum. Zdá se mi, že Vaše otázky předpokládají metafyzický pojem nutnosti, který moderní přírodověda vůbec nezná. Přečtěte si jednou Davida Huma!

B: Toto doporučení je vždycky dobré, ale to vlastně nebyl můj problém. Nechtěl jsem od Vás vědět, jak dochází k tomu, že v tomto stavu svého mozku pociťuji právě tuto bolest a nemám pocit příjemnosti. Nechci vůbec popírat, že máte neurofyziologické nebo také neurobiologické kauzální vysvětlení pro objevení se nějaké události, kterou nazývám svou bolestí, totiž vysvětlení toho druhu, že vždy, když je můj mozek v onom určitém stavu, objeví se taková událost a že se tato událost objeví také pouze tehdy, je-li můj mozek v onom stavu. Co mě však stále znepokojuje, je něco jiného, totiž jak dochází k tomu, že je to nějak pro mě, když je můj mozek v onom stavu.

A: Tomu nerozumím! Stejně tak dobře byste mohl od nějakého neurofyziologa, který se zabývá procesy a stavy mozku netopýrů a přiřazuje je k jejich pozorovatelnému chování, požadovat, aby Vám také vysvětlil, jaké to je být netopýrem. Ten, kdo se zabývá mozky netopýrů, o tom neví vůbec nic. Není přece netopýr!

B: No právě!

A: Co zde znamená: „právě“? Nechme stranou netopýry. Můžete mi přece říci nebo nějakým jiným způsobem – například výkřikem, jako předtím – ukázat, že máte bolesti; a já budu vědět, za jakých podmínek máte bolesti. Ostatně sám také vím alespoň přibližně, jaké to pro Vás je mít bolesti. Občas mívám také bolesti! Já však znám neurofyziologii bolesti. Nevidíte ten zásadní rozdíl ve znalostech, které máte Vy a já o bolestech?

B: Samozřejmě. Ale když Vám svým chováním nenaznačím či neřeknu, že jsem skutečně cítil tuto bolest ve špičce svého prstu, mohl byste pak vůbec vědět, že Vámi způsobený stav mého mozku byl touto bolestí, jak říkáte?

A: Ale ano! Kdybyste mi naznačil či řekl něco jiného, věděl bych, že jste lhal. Nejste přece prvním, koho zkoumám.

B: To jistě ne! Ale ti první, které jste zkoumal, Vám přece museli ze své vlastní vnitřní perspektivy svého prožívání přístupné jen jim něco říci nebo jiným způsobem naznačit, že cítili bolesti, když byl jejich mozek ve stavu, který jste znázornil. Kdyby tomu bylo jinak, nepřišel byste přece vůbec na myšlenku, že tento stav mozku je zodpovědný za to, že zkoumané osoby cítili bolest.

A: Ale ne, tak to nebylo! Nejprve jsme zkoumané osoby přirozeně píchli do prstu a pozorovali jsme, co se přitom odehrává v jejich mozku. To proběhlo zcela beze zpráv či náznaků o tom, co nazýváte vnitřním životem našich zkoumaných osob. Potom jsme způsobili tento neuronální děj v dalších zkoumaných osobách, aniž bychom je píchli do prstu. Přitom pravidelně pociťovali přesně tu bolest, kterou jsme nyní očekávali.

B: Odkud to vlastně víte? A když jste své první zkoumané osoby píchnul do prstu, nevycházel jste z toho, že při tom pociťovaly bolest?

A: Samozřejmě jsme z toho vycházeli. Z toho vychází přece každý, kdo někoho píchne do prstu.

B: No právě! Představte si jednou, že vidíte jen svá znázornění mozkových stavů a nemáte vůbec žádné informace o tom, které by šly nad to, co vidíte. Mohl byste potom tvrdit, že tento stav mozku je bolest a onen myšlenka? Abyste mohl říci něco takového, potřebujete – alespoň ponejprv – poukazy k nebo zprávy o vnitřní sféře prožitkového či myšlenkového světa osob, jejichž mozkové stavy zkoumáte. A takové poukazy či zprávy mohou být poskytovány jen osobami, jejichž mozkové stavy zkoumáte, nikoliv mozkovými stavy. A takové zprávy či poukazy se – jako takové – vůbec nevztahují k mozkovým stavům. Když říkáte, že tato určitá bolest není nic jiného než onen určitý stav mého mozku, pak právě opouštíte perspektivu specifické skutečnosti, že to, čím bolest je, je bolest pouze tehdy, jestliže ji někdo pociťuje, v našem případě já. Mé prožívání bolesti není ve Vašem znázornění mozkového stavu právě vůbec zobrazeno.

A: Samozřejmě opouštíme tuto subjektivní perspektivu, jak to nazýváte! Nechceme přece zjistit, jaké je to pro Vás mít bolesti, nýbrž co to je mít bolesti. Vaše bolesti nás vlastně vůbec nezajímají. Nejsme přece žádní kliničtí lékaři. Váš mozek nás vlastně také nezajímá. Nás jako humánní neuronální vědce zajímá lidský mozek jako ta část světa, jejíž specifické funkce mají základní význam pro výkony toho organismu, který patří přírodnímu druhu Homo sapiens sapiens. Že to tak je, nebudete přece chtít popírat!

B: Samozřejmě že ne! Avšak základní význam pro tento organismus podle všeho, co o něm víme, má právě to, že je takovým organismem, pro který to nějak je, že je. Přesněji: Tento organismus je pouze tehdy tím, čím je, má-li prožívající vztah k něčemu, totiž k něčemu, čím není, nebo k sobě samému. A tento vztah nezávisí na znalosti tohoto organismu o sobě jakožto organismu, přestože nepochybně závisí na jeho organizovanosti.

A: Co tím chcete říci?

B: Míním tím, že lidské bolesti – abychom se jich přidrželi – jsou tím, čím jsou, pouze tehdy, jestliže to pro lidi nějak je, že je mají. Bez subjektivní perspektivy, kterou někdo zaujímá k bolestem, pokud je pociťuje, neexistují žádné lidské bolesti.

A: Ale to přece nikdo nepopírá!

B: Ano, ale právě proto stejně jako předtím nerozumím tomu, jak můžete říci, že bolesti nejsou nic jiného než určité stavy mozku. Nepopíráte sice, že bolesti jsou tím, čím jsou, pouze jako pociťované, ale o tuto subjektivní prožitkovou kvalitu bolesti se ve skutečnosti právě vůbec nezajímáte. Redukujete bolesti na stavy mozku, aniž byste adekvátním způsobem zohledňoval specifickou kvalitu tohoto fenoménu, který tímto způsobem redukujete. Redukujete prožitkovost bolesti, tedy přesně to, že pro prožívající bytosti, jimiž jsme, to nějak je mít bolesti. To jsem měl předtím na mysli s netopýrem. A totéž provádíte s prožitkovými kvalitami všech ostatních prožitků, které známe jako své.

A: Nechápu, co po mně chcete! Přece jsem Vám právě ukázal, co jsou nutné a dostatečné neurofyziologicky explikované podmínky toho, že máte bolesti. A to jste nepopřel! Zdá se, že nad to ode mě požadujete také ještě vysvětlení toho, že pro Vás, jak to vyjadřujete, to nějak je mít bolesti. To byste ode mě mohl rovnou také požadovat, abych Vám vysvětlil nejen to, co jsou neurofyziologické a neurobiologické základy toho být člověkem, ale abych Vám také vysvětlil, jaké to je pro Vás být člověkem. Pro to přece nemá žádný člověk vysvětlení!

B: Právě! Ale abych to řekl poněkud paradoxní formulací: Vy mi vysvětlujete, proč mám bolesti, ale nevysvětlujete mi skutečnost, že bolesti pociťuji jako bolesti. To je ten problém!

A: Tak? To je ten problém? Dobře, a Vy pro to máte nějaké vysvětlení?

B: Samozřejmě že ne!

A: Právě!

B: Co zde znamená toto „právě“? Ne vše je vysvětlitelné! Zatímco Vy jste toho názoru, že mentální můžete vysvětlovat z materiálního nebo jako materiální identifikovat, zastávám já pojetí, že takové pokusy fenomén ducha nevysvětlují, nýbrž v jeho fenomenologickém statusu nechávají zmizet. Ale snad si to ani neuvědomujete. [2]

Přeložil Jindřich Karásek