Proces personalizace v díle Teilharda de Chardin

Františka Jirousová

Podle Teilharda de Chardin se všechny systémy zúčastněné v evoluci rozrůzňují pouze organizováním do větších celků. Na úrovni evoluce člověka je výrazem tohoto principu proces personalizace, proces stávání se jedinečnou osobou. Protože evoluce postupuje podle Teilharda především cestou pokusného tápání, objevuje se na lidské úrovni také to, co nazýváme zlem a co je v podstatě ztroskotáním personalizačního procesu. Vlastním tématem článku je vymezení pravidel, která určují správný postup personalizace v jeho třech fázích, včetně Teilhardovy teorie o původu zla v evolučním universu.

„Nic není blaženější než dosažená jednota; nic namáhavější než sjednocování.“ [1]

Rozsáhlé theologicko-filosofické dílo jezuitského kněze, evolučního teoretika a paleontologa Pierra Teilharda de Chardin (1881–1955) čítá 13 svazků a lze v něm od raných spisů vzniklých na bojištích první světové války až po spisy pozdní z padesátých let sledovat několik stále se opakujících motivů. V tomto článku se zaměřím na téma, které je jedním z nejdůležitějších, a o němž lze proto objevit zmínku snad v každém z Teilhardových textů. Je jím zákon diferenciace spojením (diferencujícího sjednocování, union de différentiation), podle Teilharda jeden z hlavních evolučních zákonů a centrální pravidlo tzv. procesu personalizace, stávání se jedinečnou osobou.

Tomuto zákonu, podle něhož se elementy zúčastněné v evoluci navzájem rozrůzňují pouze navazováním vztahů a organizováním do větších celků, jsou podle Teilharda podrobeny všechny systémy od anorganických celků, přes organické celky až po lidské organizace. Díky různým relacím se stávají stále více odlišnými, až na lidské úrovni dosahují stupně jedinečné nenahraditelné osobitosti každého příslušníka lidského druhu, skutečné personality, což je jeden z cílů, jehož dosažení radikálně mění další průběh evolučního procesu.

Protože evoluce postupuje podle Teilharda především cestou pokusného tápání, objevuje se na lidské úrovni také to, co nazýváme zlem a co je v podstatě ztroskotáním personalizačního procesu. Vlastním tématem článku je tedy vymezení pravidel, která určují správný postup personalizace, konkrétně „procesu našeho vnitřního sjednocování“ [2] na různých rovinách, a ukázání možných důvodů jeho ztroskotání, včetně Teilhardovy teorie o původu zla v evolučním universu.

Článek ponechává stranou širší souvislosti Teilhardova díla a jeho zařazení do kontextu současných přírodních a společenských věd. Stranou musely zůstat také některé theologické souvislosti, které jsou sice pro pochopení Teilhardova myšlení zásadní, nicméně je nebylo možné na omezeném prostoru zohlednit. [3]

I. Metafyzické předpoklady Stručný náčrt Teilhardova systému

Evoluce je podle Teilharda proces, ve kterém se z hmoty postupně vytvářejí stále komplexnější systémy za současného prohlubování jejich spirituální stránky a intenzity bytí. Komplexnější systém je obecně ten, který obsahuje více různorodých částí, jež jsou navzájem provázanější. Z tohoto důvodu dosahuje také vyšší duchovní (psychické) úrovně, protože podstatou spirituality je vztah, relace. Vzájemná závislost komplexity a stupně duchovnosti (vědomí) je podle Teilharda hlavním evolučním zákonem, z něhož se všechny ostatní evoluční principy odvozují. Teilhard ho nazývá zákon komplexnosti a vědomí (loi fondamentale de Complexité – Conscience).

Při překročení určitého kritického prahu komplexity, při němž se síť vazeb v systému radikálně přeuspořádává, se mohou objevit zcela nové typy vazeb, kterými se syntetizující evoluční proces zintenzivňuje. Podle stupně komplexity rozeznáváme tři dosud vzniklé evoluční sféry – geosféru, biosféru a současnou noosféru, z nichž každá vznikla po takovém emergentním skoku. Hlavním úkolem každé evoluční sféry je dovést pomocí vlastních druhů vazeb, které má k dispozici, evoluci na vyšší stupeň, vytvořit dokonaleji organizovaný systém. Teilhardovým úmyslem je ukázat, že evoluce pravděpodobně směřuje k vytvoření jediného komplexního systému, v němž by se všechny elementy v tomto procesu zúčastněné mohly objevit ve své největší různorodosti a zároveň v nejvyšší míře propojenosti, intenzitě a dokonalosti bytí. Tento cílový stav světa je totožný se sjednocením dokončeného světa s Bohem. „Bůh je jméno dané člověkem dovršenému bytí.“ [4] Okamžik setkání Boha a dokončeného světa je v Teilhardově díle nazván známým termínem bod Omega. [5]

Bytí jako sjednocování mnohosti

V souladu s procesuální filosofií, mezi jejíž zakladatele společně s Whiteheadem patří, chápe Teilhard bytí především jako určitou činnost. Být znamená tvořit, „tvořit znamená sjednocovat“. [6] A sjednocovat znamená spojovat určitý typ mnohosti pomocí různých typů vazeb, což je jediná cesta k vytvoření nových kvalit bytí. Ontologická přednost relace před substancí je jedním ze znaků procesuální filosofie, ve které „vztah není kvalita bytí, jak myslel Aristotelés; je to bytí. Být znamená totéž co vztahovat se“. [7] Kde není vztah, není ani bytí, „bytí“ bez vztahu se rovná nicotě.

Podle Teilharda je možnost relace vůbec ontologicky založena ve vztahu Boha k jeho stvoření. O stvoření a počátku evoluce uvažuje jako o stejnorodé, nespojené mnohosti, blízké nicotě. „Ježto je mnohost (to jest ne-bytí v čirém stavu) jediná racionální forma stvořitelné (creabile) nicoty, lze si tvůrčí akt představit jedině jako postupný proces pořádání a sjednocování.“ [8] Zárodečné bytí se tak už od počátku nachází v rámci tohoto původního tvůrčího vztahu, který působí jako neustálý impuls k pohybu a zaměřuje mnohost ke sjednocení s Bohem. Bytí samo je tímto neklidným pohybem ke své plnosti, a je mu proto nevyhnutelně uloženo tvořit.

Vlastním úkolem stvoření je podílet se na božském procesu tvoření cestou sjednocování uvnitř Bohem stanovených vztahových rámců, tedy různých vazeb, které nicméně právě proto, že otevírají různé možnosti a typy spojení, aniž by nutně určovaly jejich realizaci, zajišťují velkou míru svobody a spontaneity. Svobodné sjednocování Teilhard zároveň chápe jako „výzkum“ (la Recherche) neboli „zaměřené tápání“ (tâtonnement). „Výzkum definovaný jako tápavá snaha o objevování stále lepších biologických uspořádání je jednou ze základních vlastností živé hmoty.“ [9] Na nižších úrovních evoluce má podobu pouhé náhody (hasard). „Po celé nesmírně rozsáhlé období předživota [geosféry] bylo utváření prvních komplexů, pokud můžeme soudit, věcí čisté náhody.“ [10] Na úrovni biosféry náhoda stále převládá, byť je to náhoda zaměřená, [11] až na úrovni noosféry začíná sjednocování probíhat především v konkurenční soutěži různých pravidel a ideálů, výtvorů lidské kreativity, tedy formou „reflektovaného tápání“. [12]

Sjednocovat lze pouze pomocí provázání nesjednocené mnohosti na základě určitých vazeb. Vazba znamená obecně vztah, při kterém dva libovolné systémy něco sdílejí či si něco vzájemně vyměňují. Souhrnným pojmem vazby či vztahu označuje Teilhard na úrovni geosféry škálu vazeb od jaderných sil až ke všem typům vazeb chemických. V biosféře sem patří nejprve pravidla, kterými se řídí buněčný metabolismus, tedy genetická informace; jejich podstatu nelze podle Teilharda redukovat na chemické vazby. Na úrovni vyšších živočichů je to pak smyslové vnímání, jímž si živé bytosti zprostředkovávají vztah ke svému okolí.

A nakonec, po průchodu hranicí lidského vědomí, které bylo umožněno rozvojem nervové soustavy primátů, se na úrovni noosféry objevují nejvyšší a nejmocnější druhy vazeb. Schopnost reflexe (reflexion) spojená se schopností jazyka a vytvářením pojmů je dosud nejvyšším projevem emergentní vlastnosti vědomí (conscience). Další důležitou vazbou je láska (charité), ústřední typ vztahu z hlediska procesu personalizace, protože způsobuje přitažlivost nikoli kvůli podobnosti, ale kvůli specifické zvláštnosti či výlučné jedinečnosti. A nakonec je to víra (foi), lidská modifikace spontaneity, která se projevuje jako schopnost vytváření ideálů, přičemž jejím projevem jsou jak vášeň pro vědecký výzkum, tak schopnost náboženské víry. [13]

Problém dualismu, tedy pohledu na ducha (esprit) a hmotu (matière) jako dvě rozdílné substance s odlišným původem a působením, pochází podle Teilharda z jejich pojmového zpředmětňování. „Jsou neslučitelné, pokud jsou izolované a znázorněné ve formě abstraktních, fixních pojmů.“ [14] Duch a hmota jsou podle Teilharda dva způsoby pohledu na totéž, látku vesmíru, ducha-hmotu (l´Esprit-matière). Duch, definovaný jako „schopnost syntézy a organizace“, [15] není substance, ale určitá činnost. Pohlížíme-li na systém z hlediska hmoty, díváme se na jeho prostorovou strukturu, části, z nichž se skládá. Z hlediska ducha zkoumáme vazby, jimiž tyto části interagují. „Čistý duch“, stejně jako „čistá hmota“, jsou sporné pojmy, protože nelze najít relaci bez toho, co je spojováno, a zároveň nelze najít žádný celek, který by byl bez jakéhokoli vztahu ke svým částem či k jinému celku, a tedy by zcela postrádal spirituální složku. [16] Důležité pro porozumění Teilhardovým textům je, že namísto pojmu „duch“ užívá často termín „energie“ (énergie). Vlastní význam pojmu energie je pro Teilharda zdroj pohybu, aktivity, tedy vlastně dosud neuskutečněná potenciální vazba.

Zákon rekurence

Personalizaci definuje Teilhard jako „proces našeho vnitřního sjednocování“, [17] což je vlastní činností duše. Sám pojem duše (âme) přitom má u Teilharda zvláštní význam. Duše je princip jednoty systému, konkrétně „princip jednoty obklopující seskupení dřívějších jednotek“. [18] Rozdíl mezi duchem a duší spočívá v povaze jejich činnosti. Duch je jakýkoli vztah spojující dvě jednotky, duše soustřeďuje části kolem jednoho centra. „Žádný duch (dokonce ani Bůh, nakolik může být předmětem naší zkušenosti) neexistuje, ani by nemohl existovat jako struktura bez nějaké mnohosti, která by k němu byla přidružena, tím méně jakožto centrum bez nějaké okolní sféry nebo oběžnic.“ [19]

Duše ve vlastním slova smyslu není tedy jakákoli vazba, nýbrž centrovaný vztah, v němž se určitá mnohost pomocí různých vazeb shromažďuje kolem svého ohniska, jako kolem řídícího centra, které produkuje pravidla (Teilhard by spíše užil termín vzory, protože používá většinou geometrická přirovnání), na jejichž základě se části kolem ohniska uspořádávají. To znamená, že stejně jako existují v rámci každého komplexního celku složeného z částí nějaké vazby mezi těmito částmi, a lze proto říci, že celek má nějakou formu ducha, má také každý komplexní systém duši (ne každý však nesmrtelnou, jak bude ukázáno dále).

Rozdíl mezi dušemi spočívá v jejich složitosti, konkrétně v jejich postavení v evoluční hierarchii. Postupné sjednocování evolučních elementů popisuje zákon rekurence, jejž Teilhard zmiňuje na mnoha místech svého díla, [20] například takto: „První mnohost je následována prvním sjednocením; a na každé následující úrovni vědomí se vytváří nová mnohost k formování vyšší syntézy.“ [21] V knize Vesmír a lidstvo se tato ústřední myšlenka o evoluci jako stupňování intenzity bytí a vědomí pomocí sjednocujících syntéz objevuje pod heslem: „Být více znamená více se spojit.“ [22]

Přesné vyjádření tohoto principu pak nacházíme v § 26 systematického spisku Centrologie a v eseji z pozdní fáze Teilhardova díla Má základní vize. [23] Zde nejprve rozlišuje dva aspekty bytí: aktivní a pasivní. Být znamená „sjednocovat sebe sama nebo druhé (aktivní forma); být sjednocen a sjednocován druhými (pasivní forma)“. Pod čarou pak latinsky uvádí kritérium pro rozlišení stupně bytí: Plus esse = plus plura unire. Plus esse = plus a pluribus uniri. (Být více = více sjednocovat mnohé. Být více = být více sjednocen z mnohého).

Každý vyšší systém je ve své činnosti závislý na již ustavené a časem prověřené komplexitě evolučně starších rovin, kterou v sobě zahrnuje a o jejichž činnost se nemusí starat. Právě proto je ale vůči nim pasivní: neprovádí aktivně sjednocování jejich částí, byť do jisté míry ovlivňuje jejich činnost, a zároveň je závislý na jejich funkčnosti. Přitom se může každý systém stát součástí systému ještě vyššího, být do jisté míry podřízen jeho pravidlům a zároveň se stát jeho nepostradatelným orgánem, od něhož je vyžadována určitá míra autonomie.

Mezi komplexními systémy se proto nutně ustavují složité hierarchické vztahy nadřízenosti a podřízenosti, aktivity a pasivity, a fungování organismu či organizovaných společenství bude posuzováno také podle správné součinnosti těchto rovin, z nichž ty nižší jsou nejvíce ceněny právě tehdy, když se jejich skladbou nemusí vyšší roviny vůbec zabývat, protože správně plní svou služebnou funkci ve prospěch funkce nadřazené. Být více tedy znamená obsahovat více správně uspořádaných hierarchických úrovní a být správně zařazenou částí vyššího systému. Kritéria této správnosti by se měla ozřejmit až při rozboru konkrétních fází samotného procesu personalizace.

Zákon diferenciace spojením

Dalším evolučním principem důležitým pro postup personalizace je již zmíněný zákon diferenciace spojením. Tento princip se týká všech forem jednoty, které vedou ke zdůraznění jedinečnosti. Také tento princip je různými způsoby vyjádřen na mnoha místech Teilhardova díla [24] a podobně jako u ostatních principů ho nejprve nacházíme formulovaný v jednom z esejů válečných: „Podobně jako vzájemné setkání molekul podněcuje jejich skryté vlastnosti, tak se lidské bytosti navzájem obohacují a dovršují tím, že navazují vztahy.“ [25] Teilhard často opakuje, že „skutečná jednota své prvky nedusí ani nesměšuje“ [26] a že pouze ve společenství „může jednotlivec doufat v dosažení toho nejzazšího a nejhlubšího ze svého vlastního bytí“. [27]

Zákon diferenciace spojením se projevuje na všech evolučních rovinách. Např. všechny druhy atomů v geosféře se skládají ze stejných částí (protonu, neutronu, elektronu), ale díky množství těchto částí a druhu jejich spojení se atomy výrazně liší svými vlastnostmi. Teilhardovým oblíbeným příkladem jsou proteiny, [28] které díky nesčetné variabilitě svých forem (rozdílnému uspořádání vztahů mezi stejnými typy svých částí) dokážou vázat mnoho dalších sloučenin a díky tomu fungovat jako základní stavební kameny celé biosféry včetně lidských těl. Dalším příkladem diferenciace spojením je specializace buněk a orgánů v mnohobuněčném organismu, kde tyto subsystémy právě díky své specializaci získávají podíl na fungování celého těla. Patří sem obecně jakákoli relace, která vede ke zvýšení komplexity a odlišnosti celého systému od ostatních, díky jeho obohacení o další část či vlastnost, která rozhojňuje možnosti navazování dalších vztahů. V případě noosféry nabývá podle Teilharda tento princip na zásadní důležitosti, protože proces personalizace zde vrcholí v možnosti nalezení jedinečného nenahraditelného úkolu každé lidské bytosti a nezastupitelného obrazu světa.

Zlo jako nezvládnutý chaos

Na základě dvou výše zmíněných principů lze v Teilhardově pojetí za správný směr zvýšení komplexity považovat nárůst hierarchické provázanosti částí systému při současném zdůrazňování jejich nezastupitelné funkce. Tento směr k vyšší duchovnosti lze v Teilhardově etice nazvat dobrem. Nyní je třeba ještě stručně ukázat, jak lze při takovém chápání evoluce uvažovat o zlu. [29] Stejně jako je bytí proces, nikoli substance, ani zlo nemá podle Teilharda substanci, ale je určitým procesem postupujícím proti směru nárůstu komplexity.

Původ a podstata zla je jedno z Teilhardových životních témat. Je to dáno patrně tím, že pro jeho dílo byla určující zkušenost první světové války. [30] Ve válečných zákopech prožil také první hlubokou osobní krizi, při které se poprvé tázal po zdroji lidských životních sil. Toto téma tzv. „aktivace energie“ se následně stalo hlavním tématem jeho etiky. Válku chápal jako „krizi růstu“ [31] a dokázal i v těchto „letech temnoty“ [32] vnímat i jiné podněty než jen všudypřítomné utrpení. Studoval projevy lidské energie, její nesmírné znásobení vlivem nebezpečí a působení velkých lidských celků propojených společným úsilím. „Během války člověk bezpochyby dosáhl (alespoň na pár chvil) oblasti vyšší spirituality, ve které byly jeho individuální schopnosti zesíleny a povýšeny díky účasti na společném úkolu.“ [33]

Teilhard tvrdí, že ve vesmíru, o kterém se předpokládá, že vyšel dokonalý ze stvořitelových rukou, je otázka teodiceje, tedy vzájemného usmíření dobrého, všemocného Boha a existence zla, neřešitelná. Naproti tomu ve vesmíru ve stavu geneze tento „problém už neexistuje“. [34] To platí, pokud přijmeme Teilhardovy premisy, že tvoření postupuje cestou tápavého výzkumu, který je podmínkou kreativity, a že kreativita spočívající také v jisté nezávislosti při vytváření pravidel sjednocování je největším božím darem. Z toho důvodu může Bůh „pokračovat ve stvoření pouze jediným způsobem: musí uspořádávat (…) s použitím obrovského množství pokusných operací“. [35] Původní neorganizovaná mnohost se proto „při postupu k jednotě naprosto nemůže vyhnout zlu, které se občas objeví, a to z důvodu statistické nutnosti“. [36]

Pokud se mnohost uspořádává metodou pokusu a omylu, jak Teilhard v podstatě tvrdí, je statisticky nutné, že se objevuje lokální a dočasný nesoulad, protože nelze dopředu s určitostí říci, zda konkrétní typ provázání mnohosti povede k rozhojnění komplexity, nebo naopak. „V systému, který se pořádá, dochází spontánně k fyzikálním a mravním výkyvům a bude k nim docházet tak dlouho, dokud se tento systém plně neuspořádá,“ [37] to znamená až do konce evolučního procesu. Z toho důvodu nacházíme „fyzické disharmonie nebo rozklad v oblasti předživého; utrpení v oblasti živého; hřích v doméně svobody“. [38]

V každé sféře se nepořádek projevuje jiným způsobem. Geosféra netrpí, pouze se zde vyskytují různé typy nesouladu. Utrpení v podobě bolesti se vyskytuje až na úrovni biosféry. Táž bolest, která zabíjí a rozkládá, „je pro bytosti nezbytná, pokud mají žít a stávat se duchovními“. [39] Bolest je nástrojem evoluce: „Je to nakonec bolest, která automaticky trestá všechny přestupky proti zákonům života.“ [40] Bolest představuje způsob, jak je komplexní systém složený z mnoha subsystémů varován před poškozením a rozkladem jak zvenčí, tak zevnitř. Tato účelná bolest není zlem, ale naopak funkcí nepostradatelnou pro přežití organismu a zachování jeho struktury.

Bolest a utrpení nejsou tedy podle Teilharda pouze nástroje přežití, jsou to také nevyhnutelné průvodní jevy na cestě k vyšší jednotě. Čím komplexnější, a proto také křehčí systém, „tím více příležitostí k nepořádku a o to větší jejich závažnost“. [41] Teilhard vlastně netvrdí, že známe odpověď na otázku, proč musí být evoluce občas tak drastickým procesem. Jako vždy vychází při formulování ontologických zákonů ze zkušenosti, která nás učí, že evoluce se děje pouze cestou transformace. Jedná se o drsný ontologický zákon vesmíru ve stavu sjednocování: „Kolik jednoty, tolik utrpení. Toto pravidlo ekvivalence řídí všechny transformace ducha-hmoty.“ [42] Nové druhy bytostí se tvoří proměnou těch starých. Za těchto podmínek můžeme ale říci, že utrpení je skutečně nutné, protože každý nový řád předpokládá narušení či zničení řádu starého, rozrušení vazeb v systému, který je transformován. To je obecný zákon růstu.

Výživa našeho těla (a obecně všech živých bytostí) předpokládá rozklad mnoha systémů a jejich transformaci v energii a stavební kameny organismu. A každé sjednocování je námahou, prací, provázenou určitým nepohodlím. Na druhou stranu je námaha sjednocování vyvážena pocitem rozhojnění sil a růstu při úspěšném dosažení nové jednoty. „Nic není víc oblažující než dosažená jednota, a nic namáhavější než činnost sjednocování.“ [43] Kromě toho nemůže žádný systém růst donekonečna pouhým přidáváním částí. V určitém předem nepředpověditelném bodě je nutno přeuspořádat vazby mezi částmi, aby se systém nerozpadl a jeho růst mohl pokračovat: „Žádná fyzikální entita nemůže proto, podle našeho poznání, růst donekonečna; vždy v určitý moment dosáhne … kritického bodu, ve kterém mění stav.“ [44]

Změna je od úrovně komplexnějších živočichů provázena bolestí či strachem, pokud naznačuje nebezpečí rozpadu celého systému. Podstatou zla není ani bolest, ani nutný chaos provázející přeuspořádání vazeb v systému, ale nezvládnutý přechod od chaosu k vyšší komplexitě. „To zlé ve zlu spočívá nikoli v bolesti, ale v pocitu umenšení skrze bolest.“ [45] Zlo znamená umenšení komplexity při neúspěšné transformaci. Ze samé povahy procesu nelze ale dopředu říci, jak nakonec dopadne.

II. Proces personalizace Zdokonalení lidstva

Podle Teilharda se lidstvo – dosud plně nerozvinuté – může vyvinout v „jakési nadlidstvo, mnohem vědomější, mocnější a jednomyslnější, než je lidstvo dnes“, [46] které by dosáhlo možnosti přímého sjednocení s Bohem, a tím také podílu na plnosti bytí. Předpokladem pro ukončení evoluce je zdokonalení lidstva jako druhu. Lidstvo se teprve vyvíjí a ve skutečnosti je „velmi vzdáleno od dospělosti – není ani zdaleka plně stvořeno“. [47]

Cíl, který by mělo sledovat lidské jednání na cestě k vyššímu stupni evoluce, je rozhojnění komplexity systému, a tím i energie, kterou disponuje. „Samo rozvíjení naší energie (jímž se projevuje jádro naší autonomní osoby) je v podstatě jen poslušností vůči vůli být a růst.“ [48] V témže významu jako „energie“ používá Teilhard také pojem „síla“, která je pro něho „klíč a symbol vyššího bytí“. [49] Jednoznačným kritériem duchovního růstu, tedy znakem zvýšení komplexity, je tzv. chuť žít (goût de vivre), vášeň pro život i za cenu námahy, která provází každou náročnější transformaci, za cenu utrpení a rizika ztroskotání. Teilhard, jak bude z dalšího zřejmé, uvádí různé ctnosti potřebné pro správné rozvíjení komplexity, a celek těchto pravidel někdy nazývá morálkou pohybu (mouvement) nebo také evoluční morálkou. Jeho přesné pojetí morálky či etiky zde ale ponecháme stranou.

Duchovní růst znamená v případě lidské bytosti především dosažení a prohloubení nenahraditelné jedinečnosti, což je nutná podmínka dalšího postupu evoluce. Teilhard ve svém eseji Úvahy o štěstí [50] z roku 1943 rozděluje proces personalizace na tři fáze: centraci, decentraci a supercentraci, což jsou pojmy, které lze vztáhnout na několik příbuzných témat z jeho dalších textů týkajících se personalizace. Jejich názvy jsou odvozeny od činnosti duše spočívající právě v centrování, tedy sjednocování kolem určitého ohniska. V první fázi personalizace, centraci, máme nejprve vnitřně sjednotit sebe samé, ve druhé fázi decentrace vyjít ze sebe a soustředit se v druhém, a nakonec ve třetí fázi supercentrace najít plný střed v něčem větším, než jsme my sami. [51] Ve skutečnosti nelze tyto fáze od sebe oddělit, protože se neustále prolínají. Pro systematizaci Teilhardovy nauky je ale třeba pokusit se vymezit podstatu káždé z nich zvlášť.

Centrace

Duše není nezávislá entita s vlastním zdrojem energie. Ke své činnosti musí využívat energie ze systémů, které nevytvořila, ale zdědila z minulosti. Pod tyto podřízené systémy je nutné zařadit jak orgány mající na starosti bazální životní funkce, jakou představuje metabolismus, tak i různé psychické celky.

„V člověku jako zoologické skupině pokračuje všechno najednou: sexuální přitažlivost se zákony reprodukce; sklon k boji o život i soutěživost; potřeba se živit i chuť uchvátit a pozřít; zvědavost vidět i radost ze zkoumání; přitažlivost ke sbližování a životu pohromadě. Ale každé z nich se také, právě jakožto evolutivní, při průchodu reflexí přetváří. A vychází odtud obohaceno novými možnostmi, novými barvami, novou plodností.“ [52]

Situace v každém neustáleném celku, jakým je právě člověk, je konfliktní. „Lidské duše jsou v podstatě zástup, a to zástup neukázněný,“ [53] píše Teilhard. Přesnější by bylo říci, že lidská duše je řídící jednotka, která má celý tento zástup na starosti. Každý z mnoha subsystémů organismu je totiž určitým typem duše, provádějícím své vlastní centrování. Má svůj vlastní typ zaměřenosti, svoji vlastní mnohost, o kterou chce být rozšířena. „V určitém smyslu nejsem nic víc než místo, kde se setkávají a vzájemně střetávají.“ [54] Činnost lidské duše spočívá v jejich sjednocení: „Abychom byli plně sebou samými, musíme po celý život pracovat na svém organizování – to znamená musíme vnášet stále více řádu a jednoty do svých myšlenek, citů, do svého chování.“ [55] Tento proces vede ke „štěstí z vlastního růstu – v silách, v citlivosti, v sebeovládání“. [56]

Teilhard přesně nevysvětluje, jak toto organizování, jehož synonymem je centrování, probíhá. Cílem organizace duše nemůže však být nakonec nic jiného než usměrnit toky energií poskytovaných podřízenými systémy a transformovat je tak, aby mohly být využity pro rozvoj dosud neustálených, vyvíjejících se lidských schopností. Klíčovými lidskými schopnostmi jsou vědomí (a pojmové myšlení) a schopnost lásky a víry (či výzkumu), neboť pouze tyto vazebné síly jsou schopny pozvednout lidskou bytost na vyšší úroveň, zajistit duchovní růst. Hlavním cílem centrování je tedy rozšířit duši „intelektuálně a emocionálně“. [57]

Lidská duše „i nadále potřebuje hmotu jako fyziologické prostředí, ze kterého čerpá výživu“. [58] Aby mohly typicky lidské vazby vůbec fungovat, musí kromě své vlastní „výživy“ (což jsou pro myšlení výsledky jiného myšlení, pro lásku přítomnost milované bytosti a pro víru různé druhy ideálů a vzorů) využívat ke svému „pohonu“ celou kaskádu evolučně starších „hmotných“ vynálezů. Vlastní činnost duše pak zřejmě spočívá v rozdělování potravy pro četné orgány celého systému takovým způsobem, aby ty evolučně starší byly vždy jen prostředkem a poskytovatelem energie pro rozvoj těch evolučně mladších a nestaly se samoúčelem. Teilhard to shrnuje takto: „Duch – pracně vybudovaný skrze hmotu a přes ni – centrace.“ [59]

Cesta k jednotě duše spočívá v ctnosti čistoty, která podle Teilharda „sjednocuje monádu v ní samé“. [60] Duše bývá „zatížena spoustou obnošených elementů“ a „parazitických větví“, [61] které ztěžují průchodnost komunikačních cest mezi systémy nebo žádají přísun energie, aniž by svou funkcí přispívaly k růstu celku. Správná funkčnost spočívá ve schopnosti všech subsystémů podílet se společně na sledování jednoho cíle, což s „parazitickými“ či nepružnými oblastmi, které nereagují na potřeby celku ani nejsou ovlivnitelné příkazy vyšších funkcí, není možné. Jednou z možných cest, jak komunikační čistotu obnovit, je radikální zásah ve smyslu odříznutí potravy takovým oblastem. Obecné pravidlo udává, za jakých okolností je radikální zásah přípustný. „Ve vesmíru, o němž jsme poznali, že je ve stavu duchovní transformace, je obecným a nejvyšším zákonem morálky: omezovat sílu (pokud to není za účelem získání ještě větší síly) je hřích.“ [62] Askeze pro askezi samotnou je hřích.

Díky činnosti centrace vzniká v duši podle Teilharda jedinečný, v žádné jiné bytosti neopakovatelný vzor uspořádání a hierarchie různých funkcí. Teilhard to výslovně zdůrazňuje v případě vědomí, které kolem sebe (díky paměti) uspořádává zástupné znaky impulsů přicházejících v podobě smyslových dojmů, řeči, textů, obrazů, hudby apod. „Každý z nás v sobě buduje úplně původní střed, v němž se vesmír odráží jedinečným a nenapodobitelným způsobem. Právě své já, svoji osobu.“ [63] Takto se také projevuje zákon diferenciace spojením. Jednak je zjevné, že bez neustálého zásobování různými druhy duchovní potravy z okolí by duše neměla co pořádat a byla by co do svého obsahu zcela prázdná, jednak je ale způsob uspořádání její vlastní výkon, přičemž uspořádání duševních „prvků“ nabývá kvality jedinečného neopakovatelného vzoru, což je podle Teilharda vůbec to nejcennější, co v evoluci vzniká.

Cílem procesu personalizace je dosáhnout takové pružnosti vnitřní organizace, aby byla schopna radikální proměny, tedy reorganizace vazeb a hierarchie funkcí, což je občas nutné podstoupit pro umožnění dalšího růstu. Jako příklad může sloužit občasná nutnost změny přesvědčení či „světonázoru“. Lze ji přibližně ilustrovat na příkladu nutnosti přepsání již hotového textu do nové komplexnější formy. To znamená upravit nebo předefinovat hlavní pojmy, odstranit některé dřívější pasáže a zbývající reorganizovat, a zařadit tak všechny pojmy do nové hierarchie podle jejich příslušnosti k nadřazeným pojmům. Jak známo vyžaduje taková činnost mnoho energie a bývá spojena s velkou námahou. Výsledkem však může být komplexnější, byť kratší text, protože pojmy jsou nyní lépe propojeny, a umožňují tak snadnější „růst“ textu ve smyslu jeho interpretovatelnosti a schopnosti podněcovat dialog a vznik textů dalších.

Aplikujeme-li toto schéma na lidskou duši, při jejíchž transformacích se dostávají do hry různé emoce, je pochopitelné, že lidská bytost se radikálním změnám spíše vyhýbá, a pokud je už musí podstoupit, existuje značné nebezpečí, že se nepodaří najít novou formu řádu, přičemž návrat k té původní bývá možný jen zčásti nebo vůbec ne. Aby byl člověk ochoten proces transformace zahájit, setrvat v něm a úspěšně ho dokončit, musí zde být podle Teilharda nějaká hnací síla, která se stane zdrojem energie v průběhu celého procesu a zároveň poskytne přitažlivý vzor ovlivňující podobu nového řádu. Podle Teilharda je touto silou jedině láska, tedy osobní přitažlivost ve svých různých podobách. Samotný proces centrace tedy nemůže stačit ke skutečnému růstu duše, protože jednotlivá osoba často není v situaci rozpadu starého řádu schopna poskytnout si sama ze sebe dostatečnou motivaci a vzor nového uspořádání.

Decentrace

Teilhardova metafyzika je vpravdě metafyzikou lásky. „Láska je nejuniversálnější, nejstrašnější a nejtajemnější ze všech kosmických sil.“ [64] Láska je podle Teilharda „esenciální energie světa“, [65] vyvěrá od Boha k vyvíjejícímu se stvoření, uvádí ho do pohybu a zajišťuje možnost všech dalších vazeb. Je základem všech relací. Její působení si lze představit jako určitou vibraci, vyzařování. To se stupňuje a mění podle míry dosažené komplexity každého systému, který je touto vibrací uváděn do neklidného pohybu a jako hudební nástroj ji podle své komplexnosti rozhojňuje do dalších vibrací, barev, zvuků a vůní, které mají sloužit jako lákadla pro jiné bytosti.

„Zpěv ptáků a jejich peří – divoké bzučení hmyzu – neúnavné kvetení květin – nepolevující činnost buněk – nekonečná práce semen klíčících v zemi“, [66] to vše je podle Teilharda výrazem této vibrace. Svůj počátek v ní má také lidské umění, které je přirozeným pokračování estetiky přírody, a v podstatě opět lákadlem pro jiné bytosti. V každé podobě této vibrace lze rozpoznat „základní a kreativní roli erotické přitažlivosti“. [67] Zřetelného vyjádření nabývá na úrovni biosféry v podobě nesčetných způsobů sexuálního chování zvířat. A nakonec po vstupu do oblasti noosféry se nachází ve stavu neustálené síly, jejíž kultivace je úkolem lidské duše. „Ovládat tyto zděděné charakteristiky na vyšší rovině je … tajemství ,vyššího života‘.“ [68]

Čistota (Chasteté) je ctností monády sjednocené v sobě samé, láska (Charité) je naopak ctností, která „pobízí bytosti, aby se neuzavíraly v sebestředném vlastnění svých energií, ale uvolnily se, otevřely, vydaly sobě navzájem. – Našly svůj střed mimo sebe“. [69] Láska mezi mužem a ženou je vzorovým a nejvyšším příkladem této lásky, proto ji Teilhard používá k vysvětlení podstaty decentrace. Láska dává duším plodnost, což čistota sama nedokáže. Postoupit od procesu centrace k decentraci je nutné právě proto, že organizace vnitřního prostředí duše, centrace, nemůže sama tuto plodnost zaručit.

Zdá se, že od určité úrovně biosféry (a snad i geosféry), zcela jistě však od vzniku pohlavního způsobu rozmnožování, neexistují z pohledu hnací síly evoluce skutečné monády, pouze „dyady“. Lidská jednotka je „dualita, zahrnující společně mužské a ženské“. [70] Jako potenciálně dvoučlenná potřebuje lidská duše ke svému růstu najít protějšek, který jí dokáže dát nejen tělesnou, ale také duševní plodnost tím, že ji rozšíří o stránku, kterou si nemůže sama žádným způsobem poskytnout.

Těžko si představit, co by mohla znamenat plodnost na úrovni geosféry, kde ještě neexistují individua v pravém slova smyslu, primitivní „duše“ však ano. Při troše fantazie sem můžeme přiřadit například krystalizaci. Od úrovně biosféry a objevu DNA je však zjevné, že plodnost znamená vznik nového individua kombinací rodičovské DNA. Až do velmi komplexního stavu života se sexualita zdá být funkcí určenou pouze pro plození. „Bytosti se setkávají, aby prodloužily ne sebe, ale to, co získaly,“ [71] říká Teilhard a má tím na mysli právě genetický kód, jehož zkombinování v rodičovských pohlavních buňkách vede ke vzniku nového jedince.

Situace se podle Teilharda mění na úrovni noosféry. „Kdyby byli muž a žena zásadně pro dítě, potom by se role a síla lásky zmenšovala, jakmile bylo jednou dosaženo lidské individuality a hustota obyvatelstva na zemi dospěla do bodu nasycení.“ [72] Teilhard chce naopak ukázat, že rozmnožování a sexuální uspokojení se na úrovni noosféry stávají podřízenými funkcemi ve službách funkce vyšší, která nabývá postupně na významu. To samozřejmě neznamená, že by měly být odsunuty stranou. Stejně jako v případě ostatních vyšších duševních funkcí, i zde ty nižší dodávají vyšším energii a své zabarvení. Kromě toho zdokonalení lidstva není možné bez plození nových jedinců. Situace se na úrovni člověka mění proto, že přitažlivost mezi pohlavími již není založena především na druhové příslušnosti, ale na jedinečnosti bytosti, která přitahuje. Milovaný člověk nepřitahuje pouze proto, že patří k druhu člověk, ale především proto, že je to právě tento konkrétní člověk a žádný jiný.

Duchovní plodnost je synonymem kreativity a spočívá ve vzájemném těsném kontaktu duší. „Vzájemný kontakt myslí spíše než těl; … Puzení směrem ke vzájemné empatii a doplnění, při které se starost o zachování druhu postupně rozplyne ve větším opojení dvou lidí tvořících svět.“ [73] Láska umožňuje všechny myslitelné druhy kreativity. Tělesné plození a výchova dítěte patří i nadále k těm nejvyšším, jen jsou na lidské rovině modifikovány o nelehkou povinnost respektu k osobní jedinečnosti. Mezi další druhy kreativity patří jakékoli nové vytváření vazeb a vzorů uspořádání ať už čehokoli, tedy například všechny typy umělecké, akademické, ale i řemeslné činnosti, pokud je v nich přítomen osobní vklad. Za přestupek proti lásce považuje Teilhard upřednostňování tělesného styku před kontaktem myslí a dále především egoismus, který uzavírá dvojici světu ve vzájemném žárlivém vlastnění, ačkoli vlastním úkolem lidského páru je pokračovat v tvoření světa. To je hřích, protože takové páry „promarňují, z nedbalosti nebo chtíče, vesmírné rezervy personalizace“. [74]

Na příkladu lásky se také nejlépe ukazuje význam diferenciace spojením. Působení lásky lze přirovnat k slunečnímu svitu, díky němuž se jako rostlina pod slunečním světlem rozvinou oblasti duše, o nichž člověk dosud neměl tušení. Kromě toho milujeme druhého nikoli navzdory jeho chybám a nedokonalostem, nýbrž často se hodny lásky zdají být právě tyto nedokonalosti či podivnosti. Láska tak může působit jako nejmocnější druh sebepoznání, což je podmínka duševního růstu, protože vynese na povrch i ty nejmenší dosud skryté rysy osobnosti, se kterými je pak možné nějakým způsobem pracovat. „Pravá láska existuje jen mezi dvojicí, jejíž vášeň vede oba, jednoho skrze druhého, k plnějšímu vlastnění jejich bytí.“ [75]

Vzájemné oplodnění duší vyžaduje schopnost transformace a zahrnuje jisté nebezpečí. Podle Teilharda je láska „dobrodružné dobývání“. [76] Duši zajatou touto emocí si lze představit jako vystavenou silným vibracím, které přeskupují její strukturu, aby se mohla spojit s duší druhou a vytvořily dohromady jeden komplexní celek. Nebo lze působení lásky přirovnat ke sloučení dvou nástrojů do jednoho, který nakonec zmůže více než předchozí dva samostatně, ale každý z nich musí být kvůli sloučení více či méně upraven. Abychom se „sjednotili s druhým, musíme se změnit, vydat se, dát sami sebe; a toto násilí na nás samých připomíná bolest“. [77]

Podstatou lásky je odvaha umístit centrum svého života do jiné bytosti „a v jistém smyslu se tímto Druhým stát“. [78] Pokud to dvě bytosti učiní vzájemně, už se vnitřně neorganizují každá zvlášť, ale nechávají se vzájemně organizovat, měnit a ovlivňovat. To zpětně zvyšuje pocit vlády nad sebou, protože schopnost nechat se ovlivnit je známkou pružné duševní formy. Duše to vše podstupuje i za cenu ztroskotání, protože silná láska překonává strach ze změny. Pokud se celý proces podaří, je duše nesmírně rozšířena i za cenu, že se musela něčeho vzdát, aby se stala větší. V extrémních případech může láska vést až k obětování života, protože tento Jiný, jehož jsem částí, může mít pro mne větší hodnotu než můj vlastní život.

Láska mezi mužem a ženou je nejvyšší formou lásky a darem, který si nelze nijak vynutit. Ostatní podoby lásky, jako láska mateřská, přátelství, vášnivé zaujetí nějakým úkolem, láska k bližnímu apod., jsou s ní příbuzné v tom, že také zde se duše dobrovolně nechává měnit někým či něčím a přesouvá centrum svého bytí do bytí jiného, které ji přitahuje kvůli své nenahraditelné jedinečnosti. Právě tato schopnost „vzdát se“ vlastního já (a tím ho nakonec rozšířit) je pro evoluci podstatná a duše jí může nabýt účastí na různých formách lásky, nikoli nutně ve vztahu mezi mužem a ženou.

Supercentrace

Pro pokračování vývoje lidského druhu nestačí dosáhnout pouze jednoty vlastní duše nebo jednoty dvou duší, ale je zapotřebí dosáhnout jednoty celého lidstva. Není jiné cesty k vyššímu stupni evoluce než pokračovat v organizování lidstva, tedy v postupném komunikačním propojování s cílem prohloubení diferenciace jak skupin, tak jednotlivců v nich.

Osobní nesmrtelnost

Aby byl člověk vůbec ochoten vzít za svůj tak namáhavý a nejistý úkol jako osobní podíl na sjednocování lidstva, musí mít důvod věřit, že to, co za život získal a vytvořil v duševní oblasti, zůstane v nějaké podobě zachováno navždy. Pouze víra v osobní nesmrtelnost může podle Teilharda něco takového zaručit. Naděje vložená do přežití nějakého díla či potomstva nestačí. Teilhard ve svém díle často polemizoval s tvrzením některých vědců, že nakonec, jak lze odvodit z přírodních zákonů, celý vesmír skončí v tzv. tepelné smrti, ve které zaniknou všechny typy komplexity a ustane veškerý pohyb. Tím by zanikly také všechny vyšší vazby, jako je myšlení či láska, které se zdají mnohem křehčí než např. vazby mezi atomy.

V rámci Teilhardova systému však není důvod, proč by to tak mělo být. V rámci jeho pojetí evoluce jako stupňování komplexity bytí jsou vyšší relace vždy silnější než nižší, byť jsou při svém působení na nižších závislé. Jak si lze představit nesmrtelnou duši, tedy vlastně systém vazeb, odtržený od nižších subsystémů, které dosud organizovala, je otázka, jež by vydala na samostatné zkoumání a Teilhard na ni neodpovídá zcela jasně. Nicméně se zdá, že Teilhard pokládá myšlení za skutečnost s tak vysokou mírou komplexnosti, že vazby, které myslící duše tvoří, přetrvají i po rozpadu těla. Také schopnost decentrace může duši posílit tak, že v ní vytvoří nezničitelné vazby. „Neboť ve skutečnosti budou zachráněni ti, kdo se odvážili umístit centrum svého bytí mimo sebe, kdo se odvážili milovat Jiného více než sami sebe.“ [79] Učiní duši v jistém smyslu plastickou natolik, že odolá i smrti těla, které dosud organizovala. Lidská duše podle Teilharda čeká po rozpadu těla v nedokončeném vesmíru na jeho dokončení, aby mohla zaujmout své jedinečné místo v jediném komplexním organismu, jehož vytvoření závisí na práci duší na Zemi. Nezbytnou podmínkou tohoto završení sjednocování lidstva je rovněž schopnost lásky, tentokrát ve své nejvyšší formě, v níž se jednotlivci nechají přeměnit ve funkční jednotku většího celku, aniž by se v něm rozplynuli a ztratili svou jedinečnost. Jedině tato forma lásky ve své nejvyšší podobě může vést k propojení jednotlivých lidských korpuskulí v konvergentní svět planetárně sjednoceného lidstva: k vytvoření jednoho jediného celku spojujícího celé lidstvo v jeho nejvyšší diferenciaci.

Evoluční Tělo Kristovo

Podmínkou pokračování evoluce lidstva je tedy láska k lidstvu a evoluci vůbec. A co víc: Vesmír se podle Teilharda musí stát osobní, aby byl hoden lásky, protože neosobní věc milovat nelze. „Na základě pravidel jednoty se sdružené elementy personalizují pod vlivem vyspělejší dominantní osobnosti.“ [80] V případě centrace jsou to různé idoly a vychovatelé, v případě lásky osoba druhého, do které umísťujeme svůj střed, ale jakou osobu můžeme najít v celku vesmíru? Skutečným jádrem Teilhardova poselství, kolem něhož se rozvíjí celé jeho dílo, je snaha ukázat, že tou osobou je Kristus.

V dílech, jako je Vesmír a lidstvo či dalších, které chtěl nabídnout vědecké kritice, Teilhard tuto myšlenku neuvádí, v jeho theologických textech je ale vždy ústřední. Vyskytuje se hned v prvním válečném eseji z roku 1916, v němž Teilhard mluví o „tvořivé činnosti Boha, jehož ruce nepřestaly, od počátku vesmíru, modelovat lidskou hlínu určenou k formování Těla jeho Syna“. [81] A např. v Božském prostředí říká zcela explicitně: „Počínaje od všech duchovních sil rozptýlených nebo pouze naznačených ve světě vzniká jediná věc: Kristovo mystické tělo.“ [82] Teilhardovým úmyslem je ukázat, že tak jako se evoluční systémy stále více diferencují, přičemž ty komplexnější vznikají transformací méně komplexních, vzrůstá nezastupitelnost jejich částí. Dokonalý systém by byl potom ten jediný, vzniklý transformacemi veškerého evolučního materiálu, ve kterém by každá jeho část byla jedinečná a nenahraditelná. Právě lidské bytosti se svým jedinečným nezastupitelným obrazem světa jsou takovými částmi určenými pro budoucí Kristovo kosmické tělo, které se v evoluci vytváří a jehož je už teď vzkříšený Kristus řídící hlavou.

Podobně jako v případě lásky jsou duše vzájemným oplodněním rozšířeny, také pokud se lidstvu podaří propojit takovým způsobem, že dojde ke kontaktu duší ve velkém, ke „spiritualizujícímu dovršení (pod Kristovým vlivem) v nějakém lidském super-organismu“, [83] lze očekávat pozvednutí schopností na úrovni celého lidského druhu. Teilhard říká, že ačkoli je „jakýkoli pokus představit si konkrétní podobu takové vzdálené reality … zcela marný“, [84] lze přece jen odhadnout, čeho by se to mohlo týkat: „neomezené možnosti intuice a komunikace“, „skupina nových vlastností“, „přímější způsoby vnímání a jednání“. [85] A především možnost úniku duší z jejich izolace, protože neprolomitelná izolace našich vnitřních světů je výrazem lidské nehotovosti a nedokonalosti, nikoli něčím přirozeným.

A podobně jako se musí jednotlivá duše nejdříve posílit různými transformacemi, aby mohla překonat osobní smrt, musí se lidstvo posílit ve vzájemné spolupráci jako druh, aby mohlo završit evoluci a vejít do přímého kontaktu s Bohem. „Čím větší bude člověk, čím jednotnější bude lidstvo a čím více si bude vědomo své síly a čím více ji bude ovládat – tím také bude stvoření krásnější, adorace dokonalejší, Kristus najde pro své mystické rozšíření tělo tím hodnější zmrtvýchvstání.“ [86]

Právě neosobní chápání společenské organizace je podstatou omylu totalitních systémů. Těmto formám organizace je podle Teilharda společné, že „všechny považují jednotlivce za něco druhořadého a pomíjivého“. [87] Přirovnává je k termitišti nebo obrovským společenským strojům bez ducha. V celcích, které díky nim vznikají, je člověk zajat v „umělých a vynucených vazbách, které neplodí nic duchovního“. [88] Z předchozího je zjevné, že jsou to takové vazby, které místo aby duši rozšiřovaly a činily plodnou a schopnou transformace, naopak ji utiskují a činí křehkou, zlomitelnou po každém větším nárazu.

Podstatou svobodné společnosti je pro Teilharda naopak maximální respekt k možnosti sebeurčení každého člověka, který je bytostně závislý na co největší dostupnosti informací a možnosti svobodného výběru z nich. Teilhard dokonce uvažuje o jakýchsi budoucích specialistech v oblasti ducha, kteří by měli na starosti duchovní formaci. „Konečnou starostí všech duchovních specialistů … pokud se budou zabývat lidskými jednotkami, které podstupují jakýkoli druh transformace pod jejich vedením, je ponechat jim možnost sebeurčení a svobodu sebediferenciace, obojí až k nejzazším mezím.“ [89]

Každá lidská osoba je již potenciálně jedinečnou částí tohoto těla, aktuálně se jí ale může stát jen nalezením svého speciálního úkolu ve světě, kterým se má sama podílet na evoluci. Konkrétní forma tohoto úkolu není a ani nemůže být ve vesmíru založeném na kreativním tápání nezměnitelně dána. Úkolem každé bytosti je spíše objevit, či vymyslet, čím by mohla ona sama přispět jako svým nezastupitelným dílem. Obecná kritéria takové činnosti jsou jasná. „Sladit své elementární dílo s dílem všech dělníků okolo sebe,“ [90] říká Teilhard. To znamená, že dílo musí přispívat k růstu komplexity celku, tedy vzájemnému lepšímu propojení jeho částí uvnitř i navenek s ostatními systémy při respektu k jedinečnosti každé části.

To předpokládá skutečnou lásku k lidstvu. Ale jak je možné milovat lidstvo? „S výjimkou některých výjimečných případů, ,jiný‘ se obvykle jeví jako nejhorší nebezpečí, se kterým se naše personalita v průběhu svého vývoje setkává.“ [91] A kromě toho, jakékoli dílo, které děláme s respektem k celku, bývá spojeno s námahou a často nutností vzdát se něčeho z vlastního já – abychom někde získali více –, ale takový zisk nelze předem zaručit. Proto je zdánlivě bezpečnější zůstat v izolaci vlastního já a dělat jen to, u čeho je zisk bezpečně zaručen. Teilhard se ptá: „Jaké moci je vyhrazeno rozbít obaly, v nichž žijí a jimiž se úzkostlivě snaží izolovat naše individuální mikrokosmy?“ [92] Je to podle něho jedině láska pozvednutá na ještě vyšší evoluční úroveň, než je láska mezi mužem a ženou. Láska k vyvíjejícímu se osobnímu vesmíru, v jeho díle nazvaná kosmický smysl (sens cosmique), ctnost potřebná pro fázi supercentrace.

K tomu abychom byli schopni skutečné práce pro celek, je třeba „systematické rozvíjení takového ,kosmického smyslu‘“. [93] Jedná se o dosud málo rozvinutý lidský smysl, spočívající v zostřeném a prohloubeném vnímání, který byl dosud přiznáván jenom mystikům. Teilhardovi byl znám již od dětství a své zralosti u něho dosáhl právě na bojištích první světové války. Až do konce života se mu potom stávalo, že viděl všechny věci jakoby ozářené skrytým světlem, viděl za nimi „prosvítat“ utvářející se Boží tělo.

Tento kosmický smysl je patrně důsledkem nejvyšší formy lásky, a jeho působení si lze proto do jisté míry představit. Tak jako milujícímu člověku připadá, že všechny předměty, které používá milovaná osoba, získávají zvláštní, skoro až posvátný význam a jsou náhle samy hodné lásky, obdivu či ochrany, byť byly předtím lhostejné a obyčejné, tak i kosmický smysl umožňuje rozpoznat tuto zář významnosti nejen v každém člověku, ale také na každém předmětu ve vyvíjejícím se universu. A to dokonce i na věcech nepodařených, nevyvinutých či škodlivých, opět podobně jako v případě lásky, která jediná může narovnat pokřivené a přimět k růstu zakrnělé, právě proto, že v nich spatřuje jedinečnou krásu a hodnotu.

K rozvoji kosmického smyslu může člověka přivést také evoluční pohled na svět a uvědomění si vzájemné souvislosti a závislosti všech věcí, včetně těch nejmenších. Jako může mít jeden atom nesmírně široký záběr působnosti, když od svého vzniku koluje miliony různých těl a podílí se na jejich energii, tak jediný lidský čin či slovo může mít vliv ještě mocnější. A také drobné, zdánlivě nepatrné práce, jako šití či kopnutí motykou, se mohou stát součástí evoluční linie, která vede k větší plnosti bytí a k Bohu. „Živý a vtělený Bůh nám není vzdálen, není mimo hmatatelnou oblast, nýbrž očekává nás v každém okamžiku naší činnosti, v díle přítomného okamžiku. V jistém smyslu je přítomen na špičce mého pera, mého rýče, mého štětce, mé jehly – mého srdce a mé myšlenky.“ [94]

Závěr

Jaký z toho učinit závěr, pokud jde o kritérium, které by umožnilo rozhodnout, zda proces personalizace (a tím i evoluce) postupuje správným směrem? Toto kritérium musí umožnit posouzení míry komplexity systému, protože správný směr procesu personalizace je totožný s nárůstem komplexity. Komplexnější typ jednoty je ten, který vede k větší diferenciaci svých částí při současném nárůstu jejich provázanosti a spolupráce. Jinak řečeno, vyšší stupeň komplexity má ten systém, který rozrůzňuje své části tak, aby se mohly více podílet na jeho činnosti jako nadřazeného celku a byly si tohoto celku určitým způsobem vědomy.

Sjednocení lidstva v jediné komplexní společnosti je podle Teilharda předpokladem jeho postupu na vyšší evoluční rovinu až ke konečnému završení v plnosti bytí při sjednocení s Bohem. Nutným předpokladem postupného sjednocování celku je schopnost proměny jeho částí, neboť podmínkou vzniku komplexnějšího řádu je narušení řádu starého, rozpuštění starých vazeb. Fáze přechodu od starého k novému řádu bývá provázena chaosem. Pokud se nezdaří proměnit chaos v nový řád, vznikají různé formy zla, umenšení komplexity, jehož důsledky přetrvávají v čase a ztěžují postup evoluce. Různé podoby lásky na každé ze tří úrovní personalizace jsou předpokladem dokončení přechodu od chaosu k novému řádu, protože láska je energie, která díky osobní přitažlivosti zvýrazňuje jedinečnost účastníků vztahu, udává cíl transformace, dokáže překonat strach ze změny, a tím působit jako hnací síla k završení i těch nejnáročnějších proměn.