Jean Hyppolite, čtenář Hegela
Jean Hyppolite (1907–1968) je v českém kontextu znám pouze zprostředkovaně – nikoli díky svému dílu, ale pouze díky těm, kteří na jeho filosofickou práci odkazují. [1] Větší pozornost věnovaná tomuto autorovi by přitom byla na místě. Upozorněme nejprve, že právě Hyppolite – generační souputník Jeana-Paula Sartra, Maurice Merleau-Pontyho a Raymonda Arona – bezprostředně ovlivnil řadu autorů, kteří formovali francouzskou filosofii v druhé polovině 20. století a kteří získali určitý věhlas také za hranicemi Francie (mezi jeho posluchače patřili např. Michel Foucault, Gilles Deleuze nebo Jacques Derrida). Stejně tak platí – a tato skutečnost je možná důležitější –, že právě Hyppolita lze pokládat za jednoho z průkopníků moderní filosofické interpretace. Řada textů, jimiž se autor zabývá, je svérázným způsobem aktualizována a zpřístupněna novému čtení.
Na jednu stranu lze tvrdit, že rozpětí Hyppolitova badatelského zájmu je velmi široké – jeho bibliografie čítá studie o Fichtovi, Marxovi, Bergsonovi, Bachelardovi, Heideggerovi, ale také eseje o literatuře nebo výtvarném umění. [2] Zároveň však platí, že těžištěm Hyppolitovy filosofické práce vždy zůstávaly hegelovské interpretace. Hyppolite představuje spolu s Alexandrem Kojèvem jednu z hlavních postav francouzské recepce Hegela, která nabývala na síle od počátku třicátých let minulého století a jejíž akmé spadá do období těsně po konci druhé světové války. [3] V této souvislosti je třeba vyzdvihnout nejen Hyppolitovy interpretace věnované hlavním tématům Hegelova myšlení, [4] nýbrž také Hyppolitovu práci překladatelskou. Právě překlad Fenomenologie ducha (1. sv. 1939, 2. sv. 1941) představuje ve francouzské recepci Hegela určitý zlom. Zčásti proto, že zavádí nové překladatelské standardy, ale především proto, že dále formuje přístup k Hegelovi, který se ve Fenomenologii rýsuje podstatně jinak než jako filosof systému.
Panuje obecná shoda v tom, že Hyppolitovy hegelovské interpretace představují jakýsi pendant k výkladům zmíněného A. Kojèva, jenž o Hegelovi přednášel v letech 1933–1939 na École des Hautes-Études (Hyppolite se těchto přednášek účastnil jako asistent). Snad se nedopustíme zjednodušení, když řekneme, že Kojève bere Hegelovu Fenomenologii především jako inspirační zdroj pro rozvinutí svébytného filosofického stanoviska. Jednotlivé analýzy historického vědomí, jak je nacházíme v Hegelově spise, jsou mu pouze oporou pro formulaci tvrzení, která v mnohém odpovídají očekáváním tehdejších marxistů a existencialistů. Mohli bychom tak souhlasit s výrokem Pierra Machereye, podle kterého Kojèvovy výklady vykazují „excesivní volnost“ vzhledem k vykládaným textům. [5] Jeho interpretace lze spíše chápat jako součást vlastního filosofického projektu, nikoli jako příspěvek k hegelovskému bádání v přísném slova smyslu.
Poněkud odlišně se to má s hyppolitovskými výklady, které skutečně představují protějšek, nikoli jednoduchý protiklad Kojèvových interpretací. V daném případě totiž nejde o to, že by Hyppolite na rozdíl od Kojèva byl věrný liteře Hegelova díla. Nejedná se o to, že by místo aktualizace Hegela preferoval historickou rekonstrukci smyslu, který bychom pokládali za vlastní smysl hegelovských spisů. Řekněme spíše, že v Hyppolitově čtení se Hegelovy texty znovu otevírají jako pole, na němž si současný čtenář může smysluplně klást rozmanité filosofické otázky. Hegel tedy není představen jako autor určité historické nauky, kterou lze z uctivé vzdálenosti pozorovat, ani jako pouhý předchůdce aktuálních filosofických směrů. Hyppolite spíše postupuje tak, že modernímu čtenáři – čtenáři, kterému je apriori podezřelá každá filosofie absolutna a který spíše nedůvěřuje filosofii prezentované na způsob přísné soustavy pojmů – v Hegelových textech znovu otevírá prostor pro vlastní filosofickou úvahu. [6]
Tento interpretační výkon bývá nezřídka spojován s tím, že Hyppolite jednoznačně preferuje „jistého“ Hegela, totiž Hegela jako fenomenologa sui generis, jako pečlivého pozorovatele konkrétních podob historického vědomí, nikoli jako proponenta systému, jak ho známe z Encyklopedie či Vědy o logice. Bernard Bourgeois – v současnosti přední hegelovský interpret ve Francii – v tomto smyslu poznamenává, že Hegel odhalený Hyppolitem již není „dogmatický, sebejistý, triumfující“ filosof, ale „živý Hegel“, jak ho odhalují mladické spisy a právě Hyppolitem přeložená Fenomenologie. [7]
Tento pohled na Hyppolita jako zastánce „nesystematických“, „fenomenologických“ momentů Hegelovy filosofie skutečně dokládají některé vlastní autorovy výroky. Např. v textu Humanismus a hegelianismus Hyppolite jednoznačně poznamenává, že „na Hegelovi [ho] nezajímá ani systém, ani absolutní idealismus, nýbrž mladické spisy a Fenomenologie…“ [8] Na jiném místě pak se stejnou rozhodností dodává, že v případě Fenomenologie ho „nevábí její místo v systému, který se vposledku uzavírá do sebe a který přehlíží vlastní historickou situaci, nýbrž konkrétní, existenciální vztah, jaký rozvíjí mezi rozmanitými zkušenostmi…“. [9] Právě zde však musíme upozornit, že pokud Hyppolite zdůrazňuje u Hegela to, co ještě není „systematické“, nečiní tak proto, aby jednoduše postavil Hegela jakožto fenomenologa proti Hegelovi Encyklopedie. Hyppolite neklade veškerý důraz na analýzy konkrétních zkušeností, ale spíše prezentuje Hegelův filosofickým systém v napjatém vztahu k tomu, co ještě systémem není, ale co může být pojmově, ba systematicky artikulováno. Zkrátka řečeno, Hyppolite zdůrazňuje tu dimenzi myšlení, která ještě nemá podobu přísné pojmové soustavy, kterou však zároveň nelze spojovat s čirou předfilosofickou zkušeností, zcela uzavřenou vůči systematizaci.
Tento rys hyppolitovských interpretací dobře vystihuje Michel Foucault, který se ve své řeči, pronesené v lednu 1969 na vzpomínkovém večeru věnovaném Hyppolitovi, pokusil obecně popsat charakter jeho filosofické práce. Foucault zde poznamenává, že Hyppolite se vždy snažil ve filosofických dílech uchopit dynamický vztah „mezi zkušeností a přísností, mezi bezprostřednem a formou“, šlo mu o to popsat určitou „tenzi mezi sotva patrným světlem počátku a architektonickou přesností“. [10] V tomto ohledu lze Hyppolitovo dílo srovnat s dílem jeho dvou významných současníků, s fenomenologickým projektem Maurice Merleau-Pontyho a epistemologií Martiala Gueroulta. Zatímco prvního charakterizuje snaha o „originární artikulaci smyslu“ a druhého „axiomatická analýza“ filosofických soustav, Hyppolite se vždy snaží vyznačit moment, „v němž tragika života nabývá smysl prostřednictvím logu“. Hyppolitovy výklady tedy nelze číst ani jako fenomenologii „predřečové zkušenosti“, která se systematickému uchopení vymyká, ani jako „epistemologii filosofických systémů“, která od původní zkušenosti odhlíží. Jde spíše o popis těch momentů zkušenosti, které se již otevírají přísnějšímu filosofickému myšlení, tzn. – řečeno s Foucaultem – o svéráznou „fenomenologii filosofické přísnosti“. [11]
Tyto charakteristiky lze velmi dobře vztáhnou k Hyppolitovým výkladům Hegela, které jsou v tomto ohledu exemplární. Pokud Hyppolite například ve svém textu o Hegelově logice poznamenává, že se pokusí věc podat „jednodušším způsobem“, resp. že ve svém výkladu „nebude respektovat přísnost hegelovských pojmů“, [12] nelze to chápat tak, že by se snažil přiblížit příslušné texty jinými, jednoduššími slovy. Z toho, jakým způsobem se výklad odvíjí, je patrné, že jde spíše o určitý přesun na rovině analýzy: Hyppolite se nyní v Hegelově díle zaměřuje na originární významové intence, které mohou být systematizovány, resp. které jsou již přístupné přísnějším filosofickým formulacím.
Ostatně právě zde se můžeme obrátit k textu, v němž se sám Hyppolite pokusil charakterizovat svůj přístup k dějinám filosofie. V závěrečné části své inaugurační řeči na Collège de France poznamenává, že dějiny filosofického myšlení se mají zabývat právě „vztahy filosofie a ne-filosofie, mají se zabývat tím, čím se zkušenost … stává, když je reflektována v mysli filosofa. Veškeré filosofické systémy, třebaže zpochybňovaly nevinnost přirozené zkušenosti, [totiž] pokaždé směřovaly k setkání mezi myšlením a bytím, pokaždé pátraly po tom, co je nutně pravdivé ve vrtkavé [sféře] existence“. [13] Právě toto „setkání“ se Hyppolitovi – nejen jako hegelovskému interpretovi – často daří zachytit a náležitým způsobem popsat. Důkazem snad mohou být texty, které zde předkládáme českému čtenáři.
Zpětné odkazy: Reflexe 46