Jsou lidská práva přirozená?

Aleš Havlíček

Novodobé pojetí lidských práv je spojováno s myšlenkou přirozených práv, jež sahá až do 5. století př. Kr. O lidských právech se velmi často hovoří v souvislosti s právy občanskými. Rozdíl mezi nimi je v tom, že lidská práva jsou – jak již jejich označení napovídá – přiznána člověku jako člověku, kdežto občanská práva náležejí člověku jako občanovi. Práva občanská jsou kulturně podmíněná a platí pouze v určitém společenském a politickém uspořádání, tedy jsou uvedenými faktory vymezená. Se změnou politického uspořádání se taková práva mohou změnit, a tudíž mohou být právě platná nebo ještě platná práva těmi, kteří mají politickou moc, zcizena, lidem odňata. Aby k takovému zcizení nedošlo, byla hledána práva, totiž lidská práva, jež nebudou podmíněna změnou politického uspořádání, kulturního prostředí či náboženského názoru, budou universálně platná, nezcizitelná, a tedy budou náležet všem lidem.

Lidská práva patří k základním pilířům současné západní civilizace. Přitom však panuje zásadní nejasnost, co je zdrojem jejich legitimity. Od dob osvícenství jsou tato práva tradičně označovaná jako „přirozená“. Může však být přirozenost zdrojem práva? Je člověk skutečně přirozeně nadán právy? Platnost lidských práv má být nezávislá na kulturních, dějinných, společenských či politických podmínkách, tedy má být universální. Ale ohledně práv, jež nejsou v rukou člověka, tj. jsou nezcizitelná a universálně platná, vyvstává otázka: Jsou přirozená, nebo mají jiný zdroj legitimity?

Myšlenka přirozených práv nemusí nutně znamenat, že příroda mi dává nějaká práva, nýbrž že práva, která mi druzí přiznají, jsou založena v přírodě či v lidské přirozenosti, tzn. že souvisejí se základními lidskými možnosti a že nejsou výsledkem diskuse nebo jejich libovolným rozhodnutím. To, zda lidé taková práva druhým přiznávají či nikoli, nesouvisí s podstatou přirozených práv, nýbrž pouze s vůlí či nevůlí druhých lidí. Na druhé straně „přirozenost“ práv vyjadřuje jejich charakter, tedy že jsou universálně platná a nezcizitelná. To, že přiznáme druhým lidem nějaká práva, znamená, že se k něčemu zavazujeme. Bereme na sebe jisté povinnosti.

Podívejme se nyní do historie. V antice proti sobě stály dva nesmiřitelné přístupy vykládající povahu věcí, jeden byl založený na fysis, druhý na nomos. Ten první byl na rozdíl od druhého chápán jako pohled nepodléhající libovůli člověka, pohled založený na přirozenosti, která se může rozvíjet na základě vlastních zákonitostí. V Platónově dialogu Nomoi je tento střet obsažen v úvodní otázce, kdo je původcem zákona, zda bůh, nebo člověk. Tedy proti sofistickému pohledu, který původ zákona vidí v lidském rozhodování, je postaveno božské, jež zákon zakládá v tom, co je na rozhodnutí člověka nezávislé.

Jak víme, úloha boha byla nezpochybnitelná od klasického řeckého období (s výjimkou sofistů) až po pozdní středověk. V novověku je pak Bůh stále více nahrazován přírodou. V době osvícenství nebylo totiž možné mluvit o Bohu jako garantovi rovných práv a svobod, tato garance byla připisována přírodě. To znamená, že práv a svobod nabývá každý člověk při svém narození. Tato myšlenka předpokládá, že se lidé rodí se stejnými právy a se stejnou důstojností. Pokud tedy někdo tvrdí, že se člověk rodí „vybaven“ základními svobodami a právy, brání se vlastně proti chápání práv jako něčeho, co člověku uděluje, resp. přiděluje společnost nebo stát.

Za předpokladu, že spolu s Hobbesem rozlišíme přirozený stav a stav občanský, můžeme se v přirozeném stavu dovolat přirozeného práva, jež je právem na všechno. Hobbes ve XIV. kapitole Leviathana píše: „Přirozené právo, které myslitelé obvykle nazývají ius naturale, je svoboda každého člověka uplatňovat svou moc, jak sám chce, k zachování své vlastní přirozenosti, to znamená svého vlastního života, a tedy k tomu, aby dělal cokoli, co podle vlastního úsudku a rozumu bude považovat za nejvhodnější prostředek k tomuto cíli.“ Tedy přirozeným právem je podle Hobbese právo na život. Vstupem do občanské společnosti sice „autorizuji a vzdávám se svého práva na sebevládu ve prospěch“ (XVII,13) suveréna, jehož pravomocí je stanovit pravidla vlastnictví a jednání neboli politické zákony (XVIII,10), ale podržuji si přirozené právo na život (srv. XV,22).

Přirozené právo je právo uplatňovat svou moc k zachování své vlastní přirozenosti, svého vlastního života, a to i v občanské společnosti. Trochu jiný pohled na přirozenost, potažmo přirozená práva, nacházíme u Aristotela. Ten nehovoří o přirozenosti jen v souvislosti se zachováním života, ale také v souvislosti s životem dobrým, tedy s hodnotami. Ve své Politice uvádí, že obec existuje na základě přirozenosti a že vzniká pro přežití, ale trvá pro život dobrý (1252b30). V tomto smyslu lze tvrdit, že hodnoty jako dobro či spravedlnost patří k fysis či bytnosti člověka, jenž je zóon logon echon, tedy živočich, který „má“ řeč. Přitom řeč (logos) je určena k objasňování toho, co je dobré a zlé či spravedlivé a nespravedlivé. Podle Aristotela tedy k přirozenosti člověka patří základní možnost či „právo“ realizovat dobrý život. Touto možností je „právo“ nejen na pouhý život, nýbrž také na život dobrý, a to dobrý život jedince v rámci dobrého života celku společnosti.

V návaznosti na výše uvedené myšlenky si položme otázku: „Na co má člověk jakožto člověk právo?“ Odpověď nalezneme teprve poté, když budeme vědět, co míníme přirozeností člověka, tedy co míníme člověkem jakožto člověkem, kdy se „člověk“ stává člověkem, či kdy narozená živá bytost je již člověkem. Jak jsme viděli u Aristotela, život sice brání svou existenci, ale ta není v případě člověka tím posledním cílem. Život jednotlivce má také svou kvalitu, která souvisí s tím, že si člověk smrt uvědomuje jako integrální složku života. Podobně i politický život se liší od biologického právě úlohou vědomí. Člověk se teprve skrze vědomí konstituuje jakožto člověk a zároveň se tak konstituuje politický život. Ale i když je člověk určen žít v polis či ve státě, bude-li zbaven života, nebude tu ani život politický. Je tedy základním právem právo na život, nebo právo „žít politicky“, tedy svobodně se rozhodovat a žít život dobrý? Odpověď by měla znít: Obojí patří k základním právům, neboť bez života by nebyl žádný život v obci a bez svobody by se „člověk“ nemohl stávat člověkem.

Vraťme se ještě k myšlence práv, která nejsou udělována druhými lidmi. Najdeme ji u některých současných českých autorů, jako např. u Ladislava Hejdánka či Jakuba Trojana. Oba uvedení autoři jsou zastánci myšlenky lidských práv, ale odmítají je chápat jako práva přirozená. Jaké tedy nabízejí řešení, má-li být zachována universálnost a nezcizitelnost lidských práv? Podle Hejdánka je na první pohled zřejmé, že jakékoli konstatování práv či svobod, daných již „od narození“, a tedy od „přírody“, je v rozporu s vykazatelnou skutečností, že se „všichni lidé rodí jako malé, nemohoucí děti, odkázané na péči rodičů a společnosti“. [1] K svobodnému životu musí být každý člověk výchovou teprve připraven. K svobodě musí být člověk péčí vyzýván či za pomoci druhých lidí povolán. [2] Do života ve svobodné společnosti musí být člověk uveden. Svobodnými se lidé teprve stávají, nerodí se jimi. Na základě přirozenosti mají lidé základní možnost (dynamis) být svobodní, která jim umožňuje být k svobodnému životu „povolán“. Takové povolání ale není jejich přirozeným vybavením, nýbrž je věcí společnosti, která živého tvora uvádí do světa a do svobodné společnosti. Formulace, že se lidé rodí svobodní a sobě rovní v důstojnosti a právech, má podle Hejdánka následující smysl: „je to závazek dospělých, že budou stát při svých narozených dětech, a je to také závazek silných, že budou respektovat důstojnost, práva a svobody slabších, aby tak proti přirozené nerovnosti postavili společnost ne-přirozenou a ne-přírodní, ale zato lidskou.“ [3]

Právě v této souvislosti navazuje Hejdánek na Emanuela Rádla, který podle něj učinil cosi základně významného. Rádl ve svém posledním spisku, v Útěše z filosofie, vztah mezi pravdou a člověkem proti běžnému chápání obrátil: „nemáme pravdu, řekl bych, nýbrž pravda má nás.“ [4] Rádl užívá tohoto „obratu“ v souvislosti s otázkou „morálnosti“, o které říká: „morálnost … jistojistě jest; je dříve, než ji lidé formulují.“ Z jeho předválečných Dějin filosofie se také dozvídáme, že právě to, co „má být“, je skutečnější než to, co „jest“.

A je to právě Rádlova myšlenka nadřazenosti toho, co „býti má“, nad to, co je pouze „dané“, a tedy jeho nové pojetí „skutečnosti“, které to, co „má být“, má za skutečnější než to, co „jest“, na kterou navazuje Ladislav Hejdánek i Jakub Trojan. Každý z těchto myslitelů svým způsobem a vlastní terminologií potom hovoří o lidských právech, která „nemáme“, ale která „mají nás“, jichž nejsme „původci, ale jen účastníky“. [5] Taková práva neustanovujeme, nýbrž rodíme se do nich, „jsou tu dříve, než jsme se narodili“. [6] Podle Hejdánka tak lidská práva, pravda, spravedlnost atd. spočívají v tom, že jako výzvy přicházejí z budoucnosti, na které my lidé máme a musíme odpovídat. Všechno pozitivní právo je jen lidskou odpovědí na výzvu k aktivnímu respektu k přicházejícím a každou naši aktivitu předcházejícím základním ­právům.

Úloha budoucnosti souvisí s Hejdánkovým pojetím události. K události patří jak to přítomné, konstatovatelné, tak to minulé, jež bylo konstatováno, i to budoucí. Právě to budoucí činí událost nerozhodnutou a zajišťuje, že se „děje“. Jako každý pravý celek i událost se děje tak, že budoucí se stává přítomným neboli nepředmětné se zpředmětňuje. Pokud nepřihlédneme k nepředmětné stránce události, přestane být událost událostí, zbude tu podle Hejdánka „něco bez budoucnosti“, tedy něco jako „mrtvola“. V tomto smyslu má vše, co se děje či přichází z budoucnosti, prioritu před tím, co tu je jako dané.

Společenské zvyklosti a tzv. pozitivní právo přiznávají­ každému člověku nějaká práva a nějaké svobody (anebo je některým lidem nepřiznávají nebo odpírají). To pak můžeme popiso­vat jako „danou skutečnost“, jako cosi jsoucího. Toto jsoucí, tato daná skuteč­nost se v různých kontextech může jevit jednou jako žádoucí, jindy jako pouze přijatelná a zase jindy jako zcela nepřijatelná, něco, co je třeba naprosto odmítnout a buď napravit, nebo zrušit. Proti „daným“ právům a svobodám (přiznávaným nebo nepřiznávaným určitým jednot­livcům nebo skupinám) tu však stojí práva, která nejsou atributem člověka, nýbrž výzvou a závazkem jak pro něho, tak i pro „ty druhé“. Tato práva a tyto svobody jsou nezcizitelné již proto, že nejsou majetkem ani jednotlivců, ani společenství. Jejich uplatnění může být sice omezeno, potlačeno, nebo dokonce znemož­něno, což je vždy podmíněno dobou a okolnostmi, ale to vše jen přechodně či spíše relativně: protože však jejich pravost je zakotvena v budoucnosti, jsou tato práva i svobody mocnější než okolnosti i doba, a zejména mocnější než jakákoli potlačitelská vnitrospolečenská a vnitrosvětská instance.

Jako největší chyba se v onom pochopení práva, svobody a pravdy jako našeho „vlastnictví“, tedy jako něčeho, co „máme“, resp. můžeme „mít“, jeví Hejdánkovi chápání pravdy jako toho, co jest, neboť pravda je to, co přichází. Taková pravda „jest“ dříve, než „přijde“ jako „jsoucno“, neboť jakožto jsoucno by tu již byla a nemusela by přicházet. „Pravda ,je‘ přicházející, veritas adveniens, nikdy definitivně přišlá, nikdy neztotožnitelná s nějakou lidskou formulí.“ [7] A právě tato z budoucnosti přicházející pravda „má“ nás a vládne nám, jak říká Hejdánek, „nikoli mocí, ale skrze rozum, tj. prostřednictvím porozumění, tedy také nikoli na základě nějakého konstatování ,fakt‘“. Totéž platí nejen o pravdě, ale také o spravedlnosti. A Hejdánek tuto myšlenku aplikuje i na právo, tedy na ona práva, která nebyla dána ani ustanovena lidmi, ale „jsou tu dříve, než jsme se narodili“. V návaznosti na Rádla pak prohlásí: „Nemáme základní lidská práva, ale práva mají nás; neustanovujeme je, nýbrž rodíme se do nich. Také tato primární a nezadatelná práva nejen přicházejí, ale dokonce nás předcházejí, tak jako nás předchází pravda.“ Takovéto pojetí svobody, pravdy či práv má svůj výraz také na české standartě, kde stojí „pravda vítězí“, nikoli „pravda zvítězí“. [8]

Hejdánek tedy myšlenku lidských práv jako práv přirozených odmítá, přesto ale usiluje o vykázání lidských práv jako práv nezcizitelných a fundamentálních, a to ve smyslu výzvy, jež přichází z budoucnosti a jež je pro náš život primární či základní.

Vrátíme-li se k našemu problému, tedy zda jsou lidská práva přirozená, můžeme na základě úvah Ladislava Hejdánka a Jakuba Trojana konstatovat, že spíše než přirozená jsou lidská práva nezcizitelná a universálně platná. V novověké tradici jsou sice lidská práva považovaná za přirozená, avšak v současné době je důraz kladen na jejich nezcizitelnost a universální platnost. Proto nemohou být lidská práva pouze výsledkem mocenského rozhodování. Náš život by tak byl stále jen v rukou druhých lidí a nás by nečekalo nic dobrého. Na druhé straně s myšlenkou nezcizitelných a universálně platných práv vyvstává problém jejich legitimity. Jak lze ospravedlnit práva, jež nejsou v rukou člověka, ale stávají se důležitým předpokladem jeho života? Zní to podobně jako Böckenfördova věta, „že svobodný, sekularizovaný stát žije z předpokladů, jež není s to sám garantovat“. Hejdánek na tuto otázku odpovídá, jak bylo uvedeno výše, navázáním na Rádla a o takových právech říká, že je nemáme, ale že ona mají nás, a to právě tím, že přicházejí z budoucnosti jako výzvy, jež jsou pro náš život rozhodující.

Důležité je v této souvislosti podotknout, že jde o předpoklady našeho života, a to života dobrého, nikoli jen pouhého života. V této souvislosti zaráží obava některých autorů z myšlenky založení práv či státu na předpokladech, jež by mohly mít morální charakter a jež nejsou jasné či neproblematické a plně v rukou člověka. Tyto předpoklady jsou samozřejmě svou podstatou problematické a nemůže tomu být ani jinak. Předpoklady tohoto druhu, podobně jako hodnoty obecně, jsou svou podstatou sporné. Nelze je jasně a jednoznačně vymezit. Podobně nelze legitimnost zdůvodňovat legalitou. Ale to neznamená, že se o ně nebudeme opírat, že s nimi nebudeme počítat v našem životě. Je tedy třeba stále znovu a znovu odpovídat na výzvy, které k nám přicházejí, a formulovat práva, jež budou nezcizitelná, ale zároveň je podrobovat kritické reflexi.

Na závěr lze říci, že filosoficky nemůže pojetí „přirozenosti“ nějakých práv či svobod obstát. Politicky se však vždy znovu ukazuje myšlenka nezcizitelnosti a universální platnosti práv jako nesmírně důležitá. Je třeba v nějaké podobě nadále držet tuto myšlenku, neboť v opačném případě se ocitneme v čistém právním pozitivismu, kdy moc bude předcházet právu.