Za Giovanni Realem

Martin Cajthaml

La Stampa, La Repubblica i Corriere della Sera přinesly 15. října 2014 zprávu: dnes v ranních hodinách zemřel filosof Giovanni Reale, emeritní profesor Katolické university Svatého Srdce v Miláně, velký interpret Platóna.

Všechny tři nekrology sice shodně na prvním místě připomněly Realeho coby spoluautora středoškolské učebnice filosofie Il pensiero occidentale, které se v Itálii prodalo přes 100 000 výtisků a které se mezi studenty italských klasických gymnázií říkalo prostě „Reale“. [1] Neopomněly ale zdůraznit ani Realeho odborné vědecké práce, kterými si získal respekt, obdiv, a ovšem i oponenty nejen mezi badateli na poli dějin antické filosofie, ale i v širších kruzích odborných filosofů. Patří k nim především objemné monografie o Platónovi, [2] a Aristotelovi, [3] pětisvazkové, [4] později desetisvazkové dějiny antické filosofie, [5] stejně jako překlady a komentáře celé řady Platónových dialogů a Aristotelovy Metafyziky. [6]

Není obvyklé, aby všechny hlavní deníky velké evropské země věnovaly takovou pozornost úmrtí odborníka z oblasti humanitních věd a aby manželce zesnulého osobně kondoloval prezident republiky. U Realeho se tak stalo nepochybně proto, že se mu podařilo odborný základ položený ve výše zmíněných pracích přetavit a zpřístupnit širšímu okruhu čtenářů a přitom ukázat, v čem je filosofující antika pro dnešního člověka stále aktuální. [7]

Do souvislosti této širší, kulturně-osvětové činnosti patří Realeho pravidelné příspěvky do kulturní přílohy Sole 24 Ore deníku Corriere della Sera. Patří sem i jeho editorská práce. I na tomto poli, podobně jako v oblasti publikační, je přitom možné vysledovat postupné a zcela nenásilné přerůstání původně čistě akademicky odborné práce v činnost, která měla širší dopad na italskou kulturu a společnost. [8] Jedním z edičních projektů, který dokumentuje toto širší kulturně-duchovní působení, je např. první souhrnné vydání všech filosofických a literárních děl Karola Wojtyły. [9]

Zpráva o Realeho smrti mě zastihla na cestě z Olomouce do Prahy. Shodou okolností právě v Pendolinu, tedy vlaku, který pod názvem Cisalpino v minulém desetiletí obsluhoval trať mezi Milánem a Curychem. U tohoto vlaku jsem coby mladý asistent, později Assistenzprofessor, vyzvedával váženého a trochu obávaného profesora Realeho, když – zpravidla jednou za semestr – přijížděl přednášet na Mezinárodní akademii pro filosofii v Lichtenštejnsku, kde vedl Centrum pro studium Platóna a platónských kořenů západního myšlení.

Práci šoféra, asistenta a jakéhosi „Leporella“ jsem získal z velké části proto, že jsem ještě jako student v magisterském programu jednou neprozřetelně (nebo prozřetelně?) přišel po přednášce za panem profesorem a upozornil ho na to, že řada věcí, které právě přednášel o Sókratovi, vykládá jinak, ale stejně zajímavě český filosof Jan Patočka. Reale Patočku vůbec neznal. Požádal mě tedy, abych mu o něm něco řekl a přinesl jeho bibliografii. Chvíli v ní listoval, až zahlédl titul Platón a Evropa. Když zjistil, co je obsahem spisu, kategoricky prohlásil: „Tuto knihu přeložíte do italštiny!“ Ten šok si dodnes živě pamatuji. Snažil jsem se mu vysvětlit, že něco takového nezvládnu, vždyť jsem v italštině pouhý samouk. Reale však pokusu o začínající diskusi o praktické uskutečnitelnosti svého „rozkazu“ učinil přítrž další ráznou větou: „Giuseppe Vám pomůže!“

Tak jsem se zčista jasna stal „členem týmu“ prof. Realeho. Nebyl to žádný tým ve smyslu dnešních badatelských projektů s placenými úvazky, výkazy práce atd. Přesto tento neoficiální „tým“ vyprodukoval pod Realeho neformálním, ale o to přísnějším vedením během poměrně krátké doby neuvěřitelné množství překladů, edic, komentářů k různým postavám dějin filosofie. Jakýmsi obecným ideovým základem tohoto „týmu“ a jeho práce byla Platónova myšlenka „druhé plavby“ (deuteros plús). [10]

Onen výše zmíněný „Giuseppe“ byl Giuseppe Girgenti, v té době Realeho nejbližší spolupracovník. Nezbylo tedy než se společně pustit do práce. Dílo se především díky Giuseppeho erudici a zvolenému modu operandi nakonec podařilo. [11] Patočkova intepretace sókratovské a platónské podoby péče o duši coby duchovního základu Evropy Realeho velmi oslovila. Později ji z velké části recipoval. [12] Úspěch Platóna a Evropy, a to i komerční – kniha vyšla v nákladu dvou tisíc exemplářů v únoru 1997, přesto už v r. 1999 vyšla podruhé – nás přivedl k záměru přeložit od Patočky ještě jiný text k problematice péče o duši. Volba padla na přednášky z r. 1947 o Sókratovi. Při realizaci překladu jsem opět spolupracoval s Girgentim. Vznikl tak prvopřeklad tohoto textu, který vyšel jako bilingva s úvodem, bibliografií a stručným výkladem klíčových ­pojmů. [13]

Období spolupráce s Realem završil rok 2005, kdy mi v Oikúmené vyšel překlad jeho výše uvedené monografie o Platónovi. [14] V témže roce Reale vystoupil na pražském Symposium Platonicum věnovaném dialogu Symposion. V rámci programu jsme s Alešem Havlíčkem uspořádali prezentaci tohoto překladu. Když jsem sestupoval do sklepa, v němž se nachází restaurace U Básníka pánve, kde se měla prezentace konat, zmocnily se mě velké obavy, jak bude Reale na volbu místa reagovat. Temný podzemní prostor, který Aleš pro prezentaci knihy vybral, připomínal spíše pašerácké doupě než důstojný prostor pro prezentaci knihy slavného profesora. Obával jsem se, že nastane skandál nebo alespoň nepříjemnost, neboť něco podobného jsem již jednou s Realem zažil na konferenci pořádané společně s International Plato Society v r. 2000 v lichtenštejnském Gaflei.

Ukázalo se však, že jsem se tentokrát v Realem zmýlil. Neoficiální, až lehce konspirativní ráz místa se mu, jak mi po prezentaci řekl, naopak líbil. Hlavně se mu zamlouvalo, že je to místo, kde se dobře cítí mladí, a byl velmi rád, že tam byli právě oni. Tehdy jsem si uvědomil, že Reale přes určitý starosvětský ráz své povahy a přístupu k lidem kolem sebe (vykal např. i své ženě, všem svým asistentům a bývalým žákům včetně těch nejstarších jako Maurizio Migliori nebo Roberto Radice) není milovníkem oficialit a že mu záleží hlavně na tom, aby se filosofické myšlenky dostaly do myslí a srdcí mladých lidí.

Naposledy jsem se s Realem setkal v červnu 2007, kdy jsem se vracel z Lichtenštejnska zpět do Česka, respektive do Olomouce. Dostal jsem od něj tehdy na památku stříbrnou misku, která je uvnitř ozdobena květinovým vzorem, prý abych si ji dal na svůj pracovní stůl a jedl z ní karamelky. První intenci dárce jsem splnil, druhou zatím ne. V misce mám místo sladkostí drobné kancelářské potřeby. Je to škoda a tak trochu metafora mého vztahu s prof. Realem v posledních letech. Několikrát jsem se jej chystal při svých cestách do Itálie nebo Lichtenštejnska navštívit – bydlel v Luinu, městečku ležícím na Lago Maggiore, v domku obklopeném květinami, keři a stromy, o které spolu se svou ženou vlastnoručně pečoval. Z návštěvy však nakonec vždycky sešlo. Převážil pocit, že je málo času na to, aby si člověk dopřál „sladkost“ přátelského posezení a zavzpomínání na to, co bylo. Mrzí mě, že už to nenapravím. Nevím už ani, jestli prof. Reale dostal knihu, kterou jsem mu několik dní před oním 15. říjnem poslal a k níž jsem přiložil dopis – první po několika letech. Kniha se jmenuje Europe and the Care of the Soul, Evropa a péče o duši. Její základní myšlenka se zrodila už před lety a její název vlastně vymyslel on. Myslím, že z misky konečně vyhodím ty svorky a papírky a dám do ní karamelky.