Walter Burley o supozici termínů
Studie se zabývá sémantickou teorií supozice pozdně středověkého myslitele Waltera Burleyho. Vychází především z delší verze jeho stěžejního logického díla De puritate artis logicae, v některých ohledech však bere v potaz také jeho rané pojednání De suppositionibus. Cílem tohoto článku je především pokus o podrobnou interpretaci části teorie supozice, která bývá v literatuře posledních desetiletí označována jako „vlastní teorie supozice“. Druhotným cílem je poukázat na některé problémy, se kterými se Burleyho varianta teorie supozice potýká a případně i nabídnout jejich řešení.
V rámci filosofie jazyka Waltera Burleyho bývá přisuzována stěžejní role teorii supozice. Podobně jako u jiných myslitelů druhé poloviny 14. století lze i u něj snadno vysledovat rozdvojenost této teorie. Ve svém textu se zaměřím především na tu její část, která je v literatuře posledních desetiletí označována jako „vlastní teorie supozice“. Ta v případě Burleyho zahrnuje níže popsané dělení supozice na nevlastní (včetně poddruhů) a vlastní, distinkci mezi supozicí materiální a formální, a nakonec distinkci mezi supozicí prostou (včetně všech poddruhů) a personální. Pojem „supozice“ v tomto smyslu bývá považován (s jistými výhradami) za zaměnitelný s pojmem „reference“. Uvedená analogie však může sloužit pouze pro účely prvního přiblížení této středověké sémantické teorie, neboť mezi oběma pojmy existují nepřehlédnutelné odlišnosti. C. Dutilh Novaesová nedávno upozornila na nejzásadnější z nich: Zatímco „teorie reference“, jak je rozvíjena ve 20. a 21. století, si klade přednostně za cíl prozkoumat mechanismus reference, jedním ze zřejmých cílů středověkých teoretiků supozice byla snaha určit, jaké okolnosti musí nastat, aby jistý termín suponoval za konkrétní věc či věci. Tato „neuchopitelnost“ středověké supoziční teorie z perspektivy současné filosofie může být vnímána jako překážka, jak však upozorňuje Novaesová, lze v ní také spatřovat výzvu pro systematickou filosofii, neboť poukazuje na jisté dnes pozapomenuté aspekty filosofie jazyka a logiky. [1] Druhou teorii supozice – tzv. „teorii modů personální supozice“ či „teorii sestupu a výstupu“ – ve svém textu ponechávám stranou, neboť zřejmě žádným způsobem nepřispívá k sémantické teorii vlastní teorie supozice (či k objasnění jakékoliv jiné sémantické vlastnosti termínů). [2]
Burley svou teorii supozice rozvinul ve dvou textech. První z nich, známý pod názvem De suppositionibus, vznikl pravděpodobně v roce 1302 jako součást kursů logiky, které Burley vyučoval během svého působení na universitě v Oxfordu. [3] Druhým dílem, tentokrát mnohem rozsáhlejším, je delší verze jeho stěžejní práce z oblasti logiky z let 1325–1328 De puritate artis logicae: Tractatus longior. [4] Jelikož vlastní teorie supozice hrála velmi důležitou roli v pozdně středověkém sporu o universálie, [5] většinou se soudí, že tento druhý text vznikl v reakci na nominalistické názory Viléma Ockhama a jeho kritiku Burleyho realistické nauky obsažené (mimo jiné) také v díle De suppositionibus. I proto je v mnoha ohledech propracovanější a důslednější. Tento text bude vycházet především z druhého z těchto děl. Bude-li to však – např. kvůli nejasnostem či významnějším posunům v Burleyho pojetí supozice – nezbytné, bude zmíněno i učení obsažené v De suppositionibus.
Cílem tohoto článku je především podat podrobnou interpretaci Burleyho teorie supozice, která v současné odborné literatuře zabývající se myšlením tohoto autora zatím chybí. [6] Cílem druhotným je poukázat na některé problémy, s nimiž se Burleyho varianta teorie supozice potýká, a případně i navrhnout jejich řešení. V první kapitole načrtnu a vysvětlím tři definice supozice, které Walter Burley ve svých textech předložil. V další kapitole se pak zaměřím na dělení supozice do jednotlivých poddruhů, přičemž některé z nich (supozice nevlastní, materiální, prosté a personální) budou probrány v samostatných podkapitolách.
1. Vymezení supozice
Walter Burley uvádí na začátku své kapitoly pojednávající o supozici hned tři definice. Jednu z nich lze považovat za universální, další dvě jsou jí podřazeny. Na nejobecnější úrovni je supozice definována následujícím způsobem:
„Řečeno obecně, supozice je přijetí termínu za něco – tj. za věc, výraz či pojem.“ [7]
Z této definice lze vyčíst přinejmenším dvě věci. Za prvé, supozice je sémantickou vlastností termínu. Na termín je zde pohlíženo jako na výraz, který má tu vlastnost, že může něco zastupovat. Tím, co může být termínem zastupováno, mohou být tři věci: buďto extra-mentální entita, jazykový výraz, nebo pojem.
Za druhé, někteří badatelé upozorňují na to, že Burley v této své definici nezmiňuje, že termín může suponovat pouze v kontextu propozice. [8] Na druhou stranu, pokud bychom takové čtení skutečně přijali, museli bychom uznat, že je teorie popisovaná v De puritate nekompletní, protože Burley v tomto textu dále buduje sémantickou koncepci, která je již čistě kontextuální. [9] Nicméně v De suppositionibus Burley přímo tvrdí, že supozice je vlastností termínu, která mu náleží pouze v kontextu propozice. [10] Není proto důvod domnívat se, že by v De puritate svůj názor změnil.
Situace se vyjasní, jakmile se podíváme na další dvě definice, které jsou definici první podřazeny a které lze chápat jako specifikaci supozice pro účely tohoto díla. Burley totiž tvrdí, že supozici můžeme dále chápat v dvojím smyslu, širším a speciálním. První vymezení je následující:
„Supozice pojatá široce je vlastností termínu vztaženého k jinému termínu v propozici. A v tomto smyslu náleží supozice subjektu stejně jako predikátu, a dokonce i slovesu či konsignifikovaným [11] částem slovesa. V tomto smyslu budeme supozici používat na mnoha místech první části.“ [12]
Ačkoli tato definice v textu předchází definici první, je zřejmě jejím rozšířením. Propojíme-li obě definice, můžeme tvrdit, že Burley v De puritate chápe supozici jako přijetí termínu (či jeho konsignifikující součásti) za něco tehdy, je-li tento termín součástí propozice.
Poslední vymezení supozice je následující:
„Supozice ve vlastním slova smyslu je vlastností subjektového termínu ve vztahu k predikátu.“ [13]
V souvislosti s tímto užitím supozice Paul Vincent Spade hovoří o supozici v gramatickém slova smyslu. Burley zde sice na rozdíl od jiných myslitelů (kupříkladu Jana Buridana či Lamberta z Auxerre) tento druh nenazývá gramatickým, přesto se ve svém pojednání o supozici v De puritate k tomuto vymezení nehlásí a dává přednost vymezení striktně logickému, v němž supozice náleží jak subjektovému termínu, tak i predikátu. [14] Paralelou k Walterově zmínce o této definici může být pasáž v Ockhamově Sumě logické, kde se taktéž hovoří o dvojím pojetí supozice, širokém a úzkém. [15]
2. Dělení supozice16
Teorie supozice, jež se objevuje v De puritate, se vyznačuje tím, že je vystavěna kolem komplikovaného dělení supozice, které zde Burley zavádí. To ovšem není nijak nezvyklé, neboť s obdobným přístupem se můžeme setkat snad u všech jeho současníků. Přesto je možné povšimnout si několika zvláštností, které v dané době nebyly až tak typické. Většina problémů, které kolem teorie supozice vyvstávají, se pak týkají především konkrétních druhů supozice, zejména supozice prosté a personální, resp. jejich poddruhů.
Hned na první úrovni dělení Burley zavádí nepříliš obvyklou distinkci, konkrétně mezi vlastní supozicí (suppositio propria) a nevlastní supozicí (suppositio impropria). O vlastní supozici se jedná tehdy, když termín suponuje za něco, za co může suponovat doslova (de virtute sermonis). Naopak supozice je nevlastní tehdy, když termín suponuje za něco v přeneseném slova smyslu či podle užití v běžné řeči. [17] V následující podkapitole se zaměřím nejprve na dělení supozice druhého typu.
2.1 Nevlastní supozice
Na neobvyklost toho, že se Burley ve svém díle zaobírá nevlastní supozicí, poukazuje mnoho badatelů. Spade ve svém úvodu k pozdně středověkým logickým a sémantickým teoriím uvádí výčet několika myslitelů, z nichž k tomuto fundamentálnímu rozdělení sahají jen dva – konkrétně Burley a Vilém Ockham. [18] Jak bylo ukázáno výše, Ockham se v této záležitosti inspiroval právě Burleyovým raným pojednáním De suppositionibus, v němž je tato distinkce rovněž přítomna. [19] Taktéž Laurent Cesalli ve svém článku o Burleyho sémantice termínu přichází s tvrzením, že jde o velmi pozoruhodnou distinkci, která nebyla u pozdně středověkých myslitelů nikterak obvyklá. Zmiňuje přitom krátký seznam těch, kteří toto rozlišení nezaváděli (Petr Hispánský, Vilém ze Sherwoodu, Roger Bacon, Lambert z Lagny), a těch, kteří ji ve svém díle naopak zmínili (Vilém Ockham, Pseudo-Campsall, Jan Buridan, Richard Brinkley, Jan Viklef). [20]
Z těchto dvou seznamů by se mohlo zdát, že Burley byl snad prvním myslitelem, který nevlastní supozici bral v potaz. [21] Opak je však pravdou. Pravděpodobně nejranější pojednání o tomto druhu supozice můžeme nalézt v díle známém jako Logica „Cum sit nostra“ z konce 12. století. V oddílu věnujícím se supozici neznámý autor zmiňuje její různé druhy, mezi nimiž lze nalézt poddruhy nevlastní supozice, které uvádí i Burley – supozici antonomastickou (suppositio antonomatica), supozici metonymickou (suppositio metonomatica) a supozici synekdochickou (suppositio sinedochica). Kromě toho tento autor uvádí ještě zvlášť supozici nevlastní (suppositio impropria), kterou ale nenadřazuje třem výše zmíněným druhům. [22]
Je pravděpodobné, že právě z tohoto textu Burley vycházel, když se rozhodl do svého díla vložit pojednání o nevlastní supozici. O možné inspiraci svědčí dvojí: Za prvé je to fakt, že Burley zmiňuje totožně nazvané tři poddruhy nevlastní supozice. Za druhé pak to, že minimálně v jednom případě (u supozice antonomastické) uvádí totožný příklad. [23]
Pokud jde o nevlastní supozici, lze přesto Burleymu připsat alespoň trojí prvenství. Za prvé můžeme předpokládat, že ve svém století jako první vzbudil zájem o tento druh supozice termínů u intelektuálů zabývajících se problematikou filosofie jazyka, neboť jeho příkladu podle všeho následovalo hned několik myslitelů. [24] Za druhé jako první rozčlenil jednotlivé poddruhy a ve svém „supozičním stromu“ je podřadil supozici nevlastní, kterou odlišil od supozice vlastní. Za třetí pak nejspíš jako první použil při definování nevlastní supozice slovní spojení de virtute sermonis, které pak bylo běžně užíváno dalšími mysliteli. [25]
Pokud jde o vymezení nevlastní supozice, Burley uvádí hned dvě. První z nich při zavedení distinkce mezi vlastní a nevlastní supozicí, druhé už přímo v samostatné kapitole, ve které se zabývá tímto druhem supozice. Podle první z nich termín suponuje nevlastně tehdy, když suponuje za něco v přeneseném smyslu (ex transsumptione) či na základě řečového užití (ex usu loquendi). [26] Druhou z nich lze chápat jako rozvedení pojmu „přenesení“, neboť podle Burleyho termín suponující tímto způsobem suponuje za něco, za co by nesuponoval, pokud bychom jej brali v jeho doslovném smyslu. [27]
Jak je ale možné, že nějaké slovo může být použito pro suponování k něčemu jinému, než je užíváno při vlastní supozici? Při odpovědi na tuto otázku je třeba vzít v úvahu dvě další věci – signifikaci [28] a akt ustanovení (impositio). Podle Burleyho je sice možné, aby nějaké slovo signifikovalo dvě věci, vždy však v určitém pořadí – jeden signifikát konkrétního termínu je primární, druhý sekundární. Akt ustanovení termínu však může být vždy pouze jeden. Burley se brání uznání možnosti dvojího aktu ustanovení, protože v případě jejího přijetí by se dostal do problémů při vysvětlování tzv. prosté supozice. [29] Podle něho tedy nemůžeme říci, že ke zmíněnému transferu významu došlo tak, že byla signifikace termínu ustanovena dvakrát o dvou různých věcech, neboť by to znamenalo, že by zmíněné dva signifikáty termínu byly na stejné úrovni. Termín sice může signifikovat dvě věci, pouze jednu ale signifikuje prostřednictvím ustanovení, druhou přeneseně (ex transsumptione). K tomuto přenosu pak dochází na základě podobnosti mezi dvěma věcmi – mezi tou, se kterou je svázán prostřednictvím vztahu ustanovení, a tou, na kterou je přenesen. Přenos je uskutečňován mluvčím, který užije termín záměrně tak, aby v propozici suponoval nevlastně. [30]
Pro přiblížení dané teorie může posloužit příklad s termínem „noha“: Burley by pravděpodobně řekl, že tento termín signifikuje primárně nohy živočichů. Na základě podobnosti mezi funkcí nohou u živočichů a např. nohou u židle (noha živočichů funguje jako jejich opora – takže mají-li funkční nohy, můžeme říci, že stojí; stejně tak platí: noha u židlí funguje jako jejich opora – takže mají-li židle funkční nohy, můžeme říci, že stojí) dochází ke zmíněnému přenosu, který se ukotví v řeči. [31]
Nevlastní supozice je Walterem dělena do tří poddruhů, konkrétně na antonomastickou, synekdochickou a metonymickou. [32] Těm se Burley věnoval velmi stručně, neboť jednotlivá vymezení nejspíš nepovažoval za příliš kontroverzní. Dané definice jsou následující:
1) Antonomastická je supozice tehdy, suponuje-li termín přesně za to, co většinou zastupuje, ačkoliv doslova suponuje za něco jiného. Příkladem může být věta „Tak pravil Apoštol“ – zde jméno „Apoštol“ suponuje za svatého Pavla z Tarsu. Dalším příkladem může být propozice „Filosof je autorem Politiky“, kde termín „Filosof“ suponuje přesně za Aristotela. Pokud bychom v této propozici termín „Filosof“ brali doslova (tj. tak, že by suponoval ve vlastní smyslu), pak by byla podle Burleyho platná následující inference: „Filosof je autorem Politiky; proto každý filosof je autorem Politiky.“ To je však zřejmě nepravdou, a proto termín suponuje nevlastně. [33]
2) Synekdochická je supozice tehdy, když termín suponující doslova za část nějaké věci suponuje za tuto věc jakožto celek. Burley uvádí příklad „Příď je na moři“, v němž termín „příď“ suponuje za celek lodi, ačkoliv doslova suponuje pouze za její část. [34] Současným příkladem by mohla být věta „Velká Británie je evropský stát“, kde termín „Velká Británie“, suponující za konkrétní ostrov, suponuje za celý stát (tj. Spojené království).
3) Metonymická je supozice tehdy, když termín suponující doslova za něco, co něco obsahuje, suponuje za samotný obsah. Burley v De puritate neuvádí příklad, v De suppositionibus však ano. Za metonymicky suponující považuje termín „pohár“ ve větě „Vypij pohár!“, ve které tento termín suponuje zřejmě za obsah poháru, nikoliv za něj samotný. [35] Současným příkladem by mohla být věta „Česká republika zvítězila ve fotbalovém utkání“, kde termín „Česká republika“ suponuje za hráče, kteří se účastnili daného utkání, nikoliv za stát takto nazývaný.
2.2 Materiální supozice
Co se týče vlastní supozice, ta se dále dělí na dva druhy – konkrétně na supozici materiální (suppositio materialis) a formální (formalis). [36] Stejně jako u nadřazené distinkce i v tomto případě platí, že v dané době nebyla příliš obvyklá. Pokud jde o Burleyho předchůdce, s totožnou distinkcí se můžeme setkat u Viléma ze Sherwoodu, jehož lze proto považovat za možný inspirační zdroj. [37] Pokud jde o Burleyho současníky a myslitele pozdější, stejné rozlišení zavádí např. pseudo-Campsall či Jan Viklef. Zcela bez této distinkce se naopak dokáží obejít autoři jako Petr Hispánský (jenž dokonce nebral v potaz ani samotnou materiální supozici), Roger Bacon, Lambert z Auxerre, Vilém Ockham (ten vlastní supozici rozdělil rovnou na prostou, materiální a personální) či Jan Buridan. [38]
Zatímco v případě nadřazené distinkce předkládá Burley řádnou definici pro oba druhy supozice (tj. pro supozici vlastní i nevlastní), v tomto případě uvádí pouze definici supozice materiální, kdežto supozici, kterou označuje jako formální, pouze dále rozděluje. Přesto je možné pokusit se o jistou interpretaci rozlišení, zejména na základě definice supozice materiální, která má následující podobu:
„Supozice je materiální, když výraz suponuje sám za sebe nebo za jiný výraz, který mu není podřazen.“ [39]
Materiální supozici nelze chápat čistě jako autoreferenci termínu v propozičním kontextu. Pokrývá naopak mnohem širší škálu způsobů reference. Autoreferenci je ale možné považovat za nejjednodušší typ tohoto druhu supozice. Příkladem mohou být věty: „Člověk je dvojslabičný“ či „Stůl je podstatné jméno“, v nichž termíny na pozicích subjektu suponují za sebe samé v psané podobě, přičemž je o nich něco predikováno. Adjektivum „materiální“ má tedy zřejmě naznačovat, že daný termín reprezentuje svou látku, tj. to, z čeho je složen, ať už v psané či mluvené podobě. K vymezení formální supozice pak můžeme přistoupit jednoduše negativně – když řekneme, že jde o případy, kdy termín nesuponuje tímto způsobem, a je tak užit nemateriálně, nebo pozitivně, řekneme-li, že termín suponuje formálně, je-li užit s ohledem na to, co reprezentuje.
Burley uvádí celkem pět poddruhů či spíše modů materiální supozice, tentokrát ovšem bez toho, že by jim připsal nějaká jména. [40] Jednotlivé druhy pak blíže popisuje a demonstruje na příkladech. Podle tohoto popisu se o materiální supozici jedná v následujících případech:
1) Psaný termín suponuje za sebe v psané podobě, resp. mluvený termín suponuje za sebe v mluvené podobě. Příklad: „Člověk je vysloven“ (mluvená propozice). Mluvený termín „člověk“ suponuje za sebe v mluvené podobě. Propozice je pravdivá tehdy, když opravdu někdo vyslovil daný termín.
2) Mluvený výraz suponuje za sebe v psané podobě – Burley zde sice neuvádí opačný případ, totiž že psaný výraz suponuje za sebe v mluvené podobě, ten se však přímo nabízí. Příklad: „Člověk je vysloven“ (psaná propozice). Psaný termín „člověk“ suponuje za sebe v mluvené podobě. Propozice je pak pravdivá za stejných podmínek jako v předchozím případě.
3) Výraz suponuje za jiný výraz, který mu není podřazen. Příklad: „,(to,) že člověk je živočich‘ je oznamovací věta.“ Zde subjektový termín „(to,) že člověk je živočich“ (hominem esse animal – tzv. dictum) [41] suponuje podle Burleyho za jiný výraz, konkrétně za „Člověk je živočich“ (Homo est animal). Daná propozice pak bude pravdivá tehdy, když subjekt (tj. hominem esse animal) suponuje za větu Homo est animal. Pokud by suponoval sám za sebe, šlo by naopak o větu nepravdivou, protože latinský obrat Hominem esse animal není oznamovací věta. Klauzule „… který mu není podřazen“, jež je součástí vymezení tohoto druhu materiální supozice (i materiální supozice jako takové), vyřazuje případy jako „Každé jméno je slovo“, kde termín „jméno“ suponuje za něco, co pod něj spadá, [42] tj. za všechna existující jména, a tudíž jde spíše o supozici personální.
4) Výraz suponující jedním způsobem suponuje sám za sebe při jiné supozici. Příklad: „Člověk suponuje personálně v propozici A.“ Zde termín „člověk“ suponuje materiálně za termín „člověk“ vyskytující se v jiné propozici označené jako A (např. věta „Každý člověk běží“), ve které suponuje personálně. Daná propozice pak bude pravdivá tehdy, když bude termín v propozici A suponovat opravdu personálně.
5) Výraz suponující jedním způsobem suponuje sám za sebe jako neschopného suponovat. Burley uvádí poměrně nejasný příklad: „Bílý nemůže suponovat“ (Albus non potest supponere). Tato propozice je podle něho pravdivá tehdy, když je termín „bílý“ (albus) brán substantivně (ačkoliv nejde o substantivum) a suponuje za sebe jako za adjektivum. Adjektivum „bílý“ v mužském rodě nemůže v latině stát ve větě bez příslušného substantiva, což jinými slovy znamená také to, že zde tento termín nemůže suponovat. Podobná situace nastává i v češtině. Věta „Bílý Sókratés je dvounohý“ zajisté smysl dává, věta „Bílý je dvounohý“ však nikoliv. Pokud bychom tedy slovo „bílý“ brali v propozici „Bílý nemůže suponovat“ adjektivně, nebyla by daná věta pravdivá. Z toho důvodu je nutné brát daný termín substantivně s tím, že takto suponuje materiálně za stejný termín v adjektivní podobě ve větě, ve které suponovat nemůže, kupříkladu v „Bílý je
dvounohý“. [43]
2.3 Prostá supozice
Supozice formální se dále dělí na supozici personální (suppositio personalis) a prostou (simplex). Na rozdíl od distinkcí předchozích lze toto rozlišení nalézt u většiny myslitelů dané doby, ačkoliv i zde je možné shledat jisté výjimky. Prostá supozice není vůbec přítomna např. u Jana Buridana či Pavla z Perugie. [44] Stejné rozlišení zavádí v Sumě logické také Vilém Ockham, oba druhy supozice se však v jeho vymezení výrazně liší od toho, jak je definuje Burley. [45] Právě kolem vymezení dvou poddruhů formální supozice se točí jejich spor týkající se supozice obecných jmen. [46]
Co se týče definice prosté supozice, Burley v De puritate uvádí tři podobná vymezení, která se však v některých ohledech výrazně liší:
1) Supozice je prostá, když termín suponuje za svůj signifikát. [47]
2) Supozice je prostá, když obecný termín, nebo agregovaný singulární [48] termín suponuje za to, co signifikuje. [49]
3) Supozice je prostá, když obecný termín suponuje za svůj první signifikát nebo za to, co je pod prvním signifikátem obsaženo, nebo když singulární konkrétní termín nebo singulární složený termín suponuje za svůj celý signifikát. [50]
Ve srovnání s tím, jak Burley definoval supozici na nejvyšší úrovni, je nápadný následující rozdíl: Kromě toho, že dané definice nijak neoznačuje, lze mezi nimi nalézt problematický nesoulad. Je proto pravděpodobné, že zmíněná rozrůzněnost definic nebyla autorem zamýšlena. První z těchto definic je podle všeho pojata universálně, bez toho, že by se snažila o jakékoliv rozlišení toho, jaký termín může suponovat. Je zde pouze řečeno, za co musí daný termín suponovat (tj. co musí být jeho supozitem v logickém slova smyslu), přičemž tímto něčím je zde signifikát daného termínu. Jinak je tomu v definici druhé, kde je zachováno supozitum termínu v podobě signifikátu, na druhou stranu je v ní určeno, jaké druhy termínu mohou suponovat prostě – konkrétně jde v tomto případě o termín obecný (terminus communis) a agregovaný singulární termín (terminus singularis aggregatus). Tyto dvě definice mají kromě toho další společnou vlastnost – obě totiž zmiňují jako možné supozitum pouze signifikát termínu. V tomto ohledu se výrazně liší definice třetí, která dodává, že supozitem termínu může být za jistých okolností také to, co je pod prvním signifikátem termínu zahrnuto, což je možnost, která se ukáže být důležitou při dalším dělení prosté supozice na další poddruhy. Burley navíc v této definici neužívá spojení „agregovaný singulární termín“. Místo něho hovoří o singulárním složeném termínu (terminus singularis compositus), což je ovšem podle všeho pouze jiný název pro totéž. Kromě toho ovšem Burley poukazuje na další možnost. Nově totiž tvrdí, že suponovat prostě může dokonce i singulární konkrétní termín (terminus singularis concretus).
Z těchto tří definic vyplývají čtyři možné případy (či kritéria) prosté supozice:
1) Suponuje-li obecný termín za svůj primární signifikát.
2) Suponuje-li obecný termín za to, co je pod primárním signifikátem zahrnuto.
3) Suponuje-li singulární složený (či agregátní) termín za svůj celý signifikát.
4) Suponuje-li singulární konkrétní termín za svůj signifikát. Tento případ může být redukován na případ předchozí. Singulárním konkrétním termínem je zde totiž myšleno konkrétní adjektivum, např. „bílý“ (v kontrastu k abstraktnímu jménu jako „bělost“), jehož neutrum může v latinské větě figurovat i bez substantiva. Příklad, který bude uveden dále pro třetí možnost, tj. Sortes albus est ens per accidens (Bílý Sókratés je akcidentální jsoucno), může být převeden na možnost čtvrtou jako Album est ens per accidens (Bílá [věc] je akcidentální jsoucno).
Příkladem první možnosti může být věta „Člověk je druh“, ve které suponuje prostě obecný termín „člověk“ za svůj signifikát, jímž je obecná přirozenost či universálie.
Možnost druhá odkazuje k propozicím jako „Substance je správně definována“. Pokud by zde obecný termín „substance“ suponoval za svůj první signifikát, byla by celá propozice nepravdivá, ať už by tímto signifikátem byla singulární věc, nejvyšší rod (tj. kategorie substance) či pojem v duši, neboť ani jedno z toho nemůže být správně definováno. Je-li tedy daná věta pravdivá, musí termín „substance“ suponovat za to, co je prvnímu signifikátu (tj. nejvyššímu rodu) podřazeno. [51] Tento poddruh prosté supozice (tzv. speciální komparovaná prostá supozice) bude rozebrán později.
Co se týče třetího (a tedy i čtvrtého) případu, lze jej považovat za nezvyklý, a to hned z několika důvodů. V sekundární literatuře zabývající se pozdní středověkou filosofií jazyka se často nachází tvrzení, že prostá supozice náleží pouze obecným termínům, a týká se tak jen reference k universáliím. [52] Jakkoliv lze toto tvrzení aplikovat na většinu myslitelů třináctého a čtrnáctého století, Burley je zřejmě v tomto ohledu výjimkou.
V souvislosti s možností prosté supozice singulárních termínů si musíme položit přinejmenším dvě otázky: 1) Co je to „singulární složený termín“ či „singulární agregovaný termín“? 2) Co znamená slovní spojení „celý signifikát“ a co tímto signifikátem může být?
Pokud jde o první otázku, je třeba zmínit, že Burley v De puritate nikde jasně neukazuje, co má přesně na mysli, když hovoří o singulárních složených termínech. Jistou zmínku, ačkoliv terminologicky mírně odlišnou, lze nalézt v jeho raném pojednání De suppositionibus:
„… diskrétní termíny jsou jednak jednoduché, jednak složené. Termín nenazývám jednoduchým proto, že je to jednoduchý výraz, nýbrž proto, že je jednoduchý [jeho] signifikát.“ [53]
Označení „diskrétní termín“ lze považovat za ekvivalent označení „jednoduchý singulární termín“. V citovaném úryvku je zřejmé, co má Burley na mysli pod „jednoduchým singulárním termínem“. Je jasné, že nejde o termín, který je jednoduchý syntakticky. Jeho vymezení je naopak ontologického rázu, neboť souvisí s tím, jaké přirozenosti je to, co je jím signifikováno, o čemž je v daném případě řečeno, že musí jít o entitu jednoduchou. Příkladem jednoduchého singulárního termínu tak může být jakékoliv vlastní jméno, např. „Sókratés“ či „Platón“, ale také určitá deskripce, jako např. „autor textu O vyjadřování“. Z tohoto vymezení pak můžeme odvodit alespoň negativní definici složeného singulárního termínu, jímž musí být nutně takový výraz, jehož signifikát není jednoduchou entitou. A to lze s největší pravděpodobností považovat za důvod toho, proč Burley hovoří v souvislosti s prostou supozicí těchto termínů v De puritate o „celém signifikátu“.
Tím je také zodpovězena přinejmenším první část druhé otázky, tj. co znamená slovní spojení „celý signifikát“. Odpověď může poskytnout propozice, kterou Burley nabízí v De puritate jako příklad: „Bílý Sókratés je akcidentální jsoucno.“ [54] Pokud je daná věta pravdivá, složený singulární termín „bílý Sókratés“ zde podle Burleyho musí suponovat prostě za svůj celý signifikát. Co však tímto signifikátem je, Burley nenaznačuje. Z příkladu je zřejmé minimálně to, že termín nemůže suponovat pouze za Sókrata. V takovém případě by totiž byla daná propozice nepravdivá, neboť Sókratés zajisté není akcidentálním jsoucnem, ale spíše (první) substancí. Signifikátem tedy bude zřejmě jisté spojení dvou věcí – kvality (bělosti obecně) a první substance (Sókrata).
Jelikož tento složený signifikát (bělost a Sókratés) není obecnou entitou (druhem či rodem), je nezbytné nazvat jej singulárním. Z toho nutně vyplývá, že Burley připouští to, že singulární termín může suponovat prostě, ale také to, že prvním signifikátem termínu je složená singulární věc. Jako krajně zarážející pak může působit jeho zmínka z De suppositionibus, na základě které se zdá, že Burley uznává dokonce i možnost prosté supozice jednoduchého singulárního termínu, např. vlastního jména, resp. že v případě takových termínů nelze supozici prostou rozlišit od supozice personální. [55] Distinkce mezi prostou a personální supozicí je tedy podle všeho v případě vlastních jmen zbytečná. Ve větě „Sókratés běží“ tak termín „Sókratés“ suponuje prostě za Sókrata, neboť ten je prvním signifikátem daného termínu, zároveň ale suponuje také personálně, [56] neboť suponuje za to, co pod tento termín spadá, tj. za Sókrata. [57] Burley ovšem danou tezi v De suppositionibus dále nerozvádí. V De puritate naopak tuto možnost přímo vylučuje, když tvrdí, že suponování za jednoduchou singulární věc (či více takovýchto singulárních věcí) spadá pouze pod supozici personální. [58]
Zajímavé je, že Walter Burley prostou supozici dále rozděluje. To sice činí i jiní myslitelé (např. Roger Bacon či Vilém ze Sherwoodu), [59] avšak zcela odlišným způsobem. Na první úrovni Burley zavádí distinkci mezi supozicí absolutní (suppositio absoluta) a komparovanou (comparata), kterou v De puritate přičítá jistým „starým logikům“. Dohledat však zdroj, k němuž zde touto formou odkazuje, se dosud nepodařilo, ačkoliv existují náznaky, že by jím mohl být Richard Rufus z Cornwallu. [60] Možné je nicméně i to, že Burley takto odkazuje ke svému ranému pojednání De suppositionibus, v němž tuto distinkci také zavádí. Svědčil by pro to i fakt, že se v jistém aspektu liší od dělení, s nímž se můžeme setkat v De puritate, kde Burley svou původní distinkci (resp. její založení) nepřímo odmítá.
Burley v De suppositionibus zakládá danou distinkci na dvou možnostech, jak pohlížet na universálie či obecné entity. O universáliích totiž můžeme tvrdit, že jsou tím, co je obsaženo v mnohém, tj. co přísluší mnohému, nebo že jsou tím, co se vypovídá o více věcech, tedy co je o mnohém predikovatelné. [61] Prostou supozici pak nazývá absolutní, suponuje-li termín za obecnou entitu jako obsaženou v mnohém. Tehdy termín suponuje za svůj absolutní signifikát. Na druhou stranu, pokud termín suponuje za obecnou entitu jako za to, co je o mnohém predikováno, jde o supozici komparovanou. Tak termín suponuje za svůj signifikát ve srovnání s jeho supozity. [62]
Příkladem absolutní supozice může být termín „člověk“ v propozici, kterou uvádí Burley: „Člověk je nejdůstojnějším stvořením mezi stvořeními.“ Tato věta může sloužit také jako příklad motivace, kterou zřejmě Burley měl pro zavedení dané distinkce. Sám totiž dochází k následujícímu poznatku: Pokud bychom řekli, že se jedná jen o prostou supozici, termín „člověk“ by suponoval za svůj první signifikát, jímž je podle definice obecná entita – druh člověk. [63] K prokázání absurdnosti této možnosti by stačil jednoduchý sylogismus: „Člověk je nejdůstojnější stvoření mezi stvořeními; člověk je druh; proto nejdůstojnější stvoření mezi stvořeními je druh.“ Vyvození daného závěru je podle Burleyho nemožné, protože termín „člověk“ ve druhé premise suponuje komparovaně, a tedy jinak než v premise první, kdy jde o supozici absolutní. Je však otázkou, nakolik je tato argumentace pádná, jelikož zmíněné dva druhy supozice se neliší v tom, za co daný termín suponuje, nýbrž pouze v tom, jakým způsobem za to suponuje. Pokud se podíváme na uvedený sylogismus, zjišťujeme, že termín „člověk“ suponuje v obou premisách za totéž, tj. za svůj signifikát, jímž je universální entita „člověk“. Z toho, co Burley sděluje, přitom není vůbec zřejmé, proč by měla být daná inference neplatná pouze proto, že jde o jiný způsob supozice k témuž. Jak bude ukázáno dále, Burley se svého závěru o neplatnosti inference v De puritate vzdal, přičemž je možné, že tak učinil právě na základě popsaného problému.
Zmíněná druhá premisa, tedy propozice „Člověk je druh“, je uváděna jako příklad supozice komparované. Liší se v ní supozice termínu „člověk“ nějak výrazněji od supozice téhož v premise první? Jak bylo ukázáno výše, patrně se neliší v tom, za co je v tomto případě suponováno. Podle výkladu této distinkce, který ve svém článku předložil Paul Vincent Spade, nám může být nápomocná Burleyho teze, že termín suponuje komparovaně tehdy, když suponuje za svůj signifikát ve vztahu k jeho supozitům. V případě věty „Člověk je druh“ tak můžeme brát v potaz otázku jako „Druh čeho?“, na niž bychom odpověděli např. „Druh singulárních, individuálních lidí“. Analýzou této propozice tak můžeme dojít k závěru, že všichni jednotliví lidé jsou na základě své příslušnosti k jednomu druhu v jistém vztahu, tj. že jsou srovnatelní v tom, že jsou všichni lidmi. O první premise však nelze říci totéž. [64]
V pasáži z delší verze De puritate zabývající se tímtéž problémem Burley nejprve danou distinkci zdůvodňuje stejným způsobem jako v De suppositionibus. Toto zdůvodnění, které, jak již bylo řečeno výše, přisuzuje „starším logikům“, sice přímo neodmítá, nicméně záhy zavádí zcela nové, jehož se v následujícím textu podle všeho drží. Prostá supozice je nyní považována za absolutní tehdy, když termín suponuje absolutně za svůj signifikát, bez vztahu ke svým supozitům, a tedy bez jakékoli závislosti na tom, zda se tento signifikát nachází v mnohém či zda se vypovídá o mnohém. Sama distinkce již tedy nemá vůbec nic společného s těmito dvěma možnostmi, jak pohlížet na obecné entity. Prostá supozice je pak komparovaná tehdy, když obecný termín suponuje za svůj signifikát ve srovnání s jeho supozity nebo za něco, co je tomuto signifikátu podřazeno a co zároveň má supozita. [65]
Další změna, kterou Burley v daných vymezeních provedl, se týká toho, jaký termín může suponovat absolutně či komparovaně. V alternativní definici absolutní supozice totiž tentokrát neuvádí, že se týká pouze obecných termínů. Tato skutečnost zůstává platnou pouze v případě supozice komparované. Na rozdíl od rozlišení uvedeného v De suppositionibus tak daná distinkce zřejmě počítá se singulárními termíny, které mohou v propozicích také suponovat prostě, a lze ji tedy označit za vyčerpávající. O jakémkoliv termínu, který suponuje prostě, tak nyní můžeme říci, zda suponuje za svůj signifikát absolutně (tj. bez vztahu ke svým supozitům), či komparovaně (tj. buďto ve srovnání se supozity, či za něco, co je pod daným signifikátem zahrnuto a má svá supozita).
Příklady, které Burley v De puritate uvádí, jsou totožné s těmi z De suppositionibus. V případě absolutní supozice jde o propozici „Člověk je nejdůstojnějším stvořením mezi stvořeními“, u supozice komparované slouží jako příklad propozice „Člověk je druh“. [66] Co se týče první z těchto propozic, Burley opět zmiňuje problém týkající se toho, o jaké entitě je predikováno, že je nejdůstojnějším ze stvoření. Tentokrát je však jeho řešení odlišné. Jelikož termín „člověk“ suponuje absolutně za svůj signifikát, jímž je obecná entita, tj. druh „člověk“, je podle něho nutné říci, že je tato obecná entita také tím, čemu je v dané větě přisuzováno „bytí nejdůstojnějším stvořením mezi stvořeními“. [67] Zároveň se brání tomu, že by mohla jakákoliv jednotlivina, která spadá pod určitý druh, obecnou entitu v tomto ohledu předčit. Řekneme-li totiž o nějakém člověku, např. o Sókratovi, že je důstojnější než jiní lidé z toho důvodu, že v sobě zahrnuje jak dokonalost druhu „člověk“, tak i svou vlastní dokonalost, jedná se podle Burleyho o neplatnou inferenci, neboť jednotlivina (v tomto případě Sókratés) se od druhu reálně liší. Sókratés v sobě sice obsahuje dokonalost druhu „člověk“, obsahuje ji však pouze nahodile, nikoliv jako část sebe sama, „neboť když Sókratés zemře, není již člověk“. [68] Druh „člověk“ je tak vždy důstojnější než jakýkoliv jedinec pod něj spadající. [69]
Další distinkce, kterou Burley ve svém díle zavádí, se týká konkrétně komparované prosté supozice. Ta může být buďto obecná (suppositio generalis), nebo speciální (specialis). K obecné supozici dochází tehdy, suponuje-li termín komparovaně (tj. ve vztahu ke svým supozitům) za svůj signifikát, ale ne za tato supozita. Suponuje-li naopak obecný termín speciálně, suponuje komparovaně za to, co je jeho signifikátu podřazeno a co má zároveň svá supozita.
V obou probíraných spisech, tj. v De suppositionibus i v De puritate, Burley dané rozlišení popisuje obdobně, přičemž tvrdí, že se týká především rodových termínů. V druhém z těchto textů nicméně přidává omezení, že je daná distinkce zavedena hlavně vzhledem k rodům nejobecnějším (tj. k deseti Aristotelovým kategoriím). [70] Burley v obou dílech vskutku uvádí příklady, v nichž užívá jako termín, který jedním ze dvou popsaných způsobů suponuje, termín nejvyššího rodu. Není však zřejmé, proč by se daná distinkce nemohla týkat i rodů nižších. Burley navíc při rozboru substance jakožto nejvyššího rodu ve svém posledním komentáři ke Kategoriím, který vznikl až po De puritate, [71] zmiňuje dané rozlišení bez tohoto omezení, obdobně jako v De suppositionibus. [72] P. V. Spade z daného faktu vyvozuje, že jsou přidaná slova z De puritate, která tuto supozici přisuzují pouze nejvyšším rodům, pravděpodobně jistou chybou, kterou Burley nezamýšlel. Daný dodatek proto podle jeho názoru můžeme vypustit. [73] Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu také fakt, že nepřítomnost daného dodatku v komentáři ke Kategoriím může být vysvětlena také tím, že je daná distinkce zmiňována v kontextu analýzy jednoho z nejvyšších rodů – substance. Autor tudíž mohl považovat za samozřejmé, že se distinkce týká právě těchto případů, a proto se o daném omezení nezmínil. V tomto případě by však motivace pro zavedení tohoto omezení zůstala skrytá.
Jako příklad obecné prosté supozice lze uvést propozici „Substance je nejobecnějším rodem“. V této větě termín „substance“ suponuje za svůj signifikát (tj. za kategorii substance). O substanci je zde ale predikováno, že jde o nejobecnější rod. Tím dochází ke srovnání tohoto signifikátu s jeho supozity, přičemž právě proto jde o supozici komparovanou, a nikoliv absolutní. V případě speciální prosté supozice může sloužit jako příklad propozice „Substance je správně definována“, ve které tímto způsobem suponuje taktéž termín „substance“. Ten podle všeho nemůže suponovat absolutně ani obecně, tj. pouze za svůj signifikát, neboť v daném případě by suponoval za nejvyšší rod, což by vedlo k tomu, že bychom museli danou větu prohlásit za nepravdivou, neboť nejvyšší rod zajisté definovat nelze. Proto je třeba říci, že daný obecný termín suponuje za nějakou druhou substanci, která je substanci jakožto nejvyššímu rodu (a signifikátu tohoto termínu) podřazena a která má zároveň svá vlastní supozita. Tou může být např. druhá substance „člověk“, „stůl“ atd.
2.4 Personální supozice
Podobně jako u prosté supozice lze i v případě supozice personální nalézt v De puritate větší množství definic. [74] Jelikož některé z nich se od sebe navzájem výrazně liší a žádnou z nich nelze považovat za vyčerpávající, je nutné je vzít v úvahu v jejich rozmanitosti:
1) Supozice je personální, suponuje-li obecný termín za něco, co je mu podřazeno, ať už za věc, výraz či pojem. [75]
2) Supozice je personální, když termín suponuje za své supozitum či supozita nebo za něco singulárního, o čem je akcidentálně predikován, ať jde o složený singulární termín či konkrétní singulární termín. [76]
3) Supozice se nazývá personální, když obecný či singulární termín suponuje za nějakou jednu jednoduchou singulární věc nebo za více takových singulárních věcí nebo když obecný termín suponuje za to, co je mu podřazeno, ať už je tím, co je mu podřazeno, něco singulárního či obecného. [77]
Na rozdíl od obdobné rozrůzněnosti v případě definic prosté supozice se zde lze setkat především s nejednoznačnostmi terminologického rázu. Např. v první a třetí definici se hovoří o tom, že obecný termín suponuje personálně tehdy, když suponuje za to, co je mu podřazeno. V druhé z nich je namísto tohoto opisu užit výraz „supozitum“ (či supozita) jako označení toho, co „pod něco spadá“ či „je něčemu podřazeno“. Zároveň je v ní ve stejné souvislosti vynecháno adjektivum „obecný“, které je v první a třetí definici přidruženo k substantivu „termín“. V druhé definici taktéž chybí výčet věcí, za které takto může obecný termín suponovat – ten se pak nachází v jedné podobě v definici první (věc, výraz či pojem), v další v definici třetí (něco singulárního či universálního). Přesto ani jednu z těchto definic nelze považovat za vyčerpávající. Pouze v druhé z nich je např. zmíněna možnost, aby složený singulární termín suponoval personálně za to, o čem je akcidentálně predikován. Nicméně pokud bychom byli odkázáni pouze na toto vymezení, personální supozice by se netýkala jednoduchých singulárních termínů suponujících za jednoduchou singulární věc, neboť tato možnost je zmíněna pouze v definici třetí.
Z daných vymezení je možné získat soubor několika kritérií, na jejichž základě lze určit, zda termín suponuje personálně. Tato kritéria jsou následující:
1) Suponuje-li obecný termín za něco obecného, co pod něj spadá.
2) Pokud obecný termín suponuje za nějakou singulární věc či více singulárních věcí, které pod něj spadají.
3) Suponuje-li jednoduchý singulární termín za nějakou singulární věc.
4) Když složený (či agregovaný) singulární termín suponuje za to, o čem je akcidentálně predikován.
Příkladem první možnosti může být propozice „Každý druh spadá pod rod“, ve které obecný termín „druh“ referuje ke svým supozitům, tj. ke všem druhovým obecným entitám, a nikoliv k tomu, co primárně signifikuje.
Druhý případ je odlišný. Tak např. v propozici „Každý člověk je živočich“ referuje obecný termín „člověk“ taktéž ke svým supozitům, těmi jsou však singulární entity, zde konkrétně všichni minulí, přítomní i budoucí lidé. Obdobně tomu je v propozici „Každé jméno je výraz“, ve které personálně suponuje stejným způsobem obecný termín „jméno“. Obecný termín však může suponovat personálně i za jednu singulární věc. Tak je tomu např. v propozici „Tento člověk běží“, kde je obecný termín „člověk“ užit k referenci k jedné konkrétní singulární věci.
Třetí možnost se týká především vlastních jmen. Jako příklad lze uvést propozici „Sókratés je člověk“, ve které suponuje personálně vlastní jméno „Sókratés“ za jednu jednoduchou singulární entitu, tj. za Sókrata. Co se týče supozice jednoduchých singulárních termínů, Burley v De puritate vylučuje svou tezi z De suppositionibus, totiž že je prostá supozice od personální nerozlišitelná. Vlastní jméno tak podle něho suponuje vždy nutně personálně.
Poslední případ týkající se personální supozice složených singulárních termínů lze vysvětlit pomocí termínu „bílý Sókratés“. Jak bylo řečeno výše, suponuje-li termín tohoto druhu za svůj celý signifikát, tj. za reálné spojení dvou věcí – kvality (bělosti) a druhé substance (Sókratés) –, jedná se o prostou supozici. K tomu podle Burleyho dochází např. v propozici „Bílý Sókratés je akcidentální jsoucno“. Daný termín se však může vyskytnout i v jiných propozicích, v nichž zřejmě suponuje odlišným způsobem. Tak např. ve větě „Bílý Sókratés je substance“ termín „bílý Sókratés“ nemůže suponovat za zmíněný komplex, neboť ten zajisté nelze pokládat za substanci. A jelikož je tomu tak, nemůže se jednat o supozici prostou. Stejně tak je třeba vyloučit to, že by tento termín suponoval za bělost, neboť ta samozřejmě není substancí, ale kvalitou. Pokud tedy má být daná propozice pravdivá, pak tím, za co termín „bílý Sókratés“ suponuje, musí být sám Sókratés, jehož jediného lze z celého signifikátu (tj. daného reálného komplexu) považovat za substanci. Termín „bílý Sókratés“ tak v případě vět tohoto typu slouží v jistém smyslu jako zástupný termín za vlastní jméno „Sókratés“, a to proto, že je o Sókratovi jakožto o substanci akcidentálně predikován.
Závěr
Burleyho teorie supozice, alespoň ta její část, která je známá pod názvem „vlastní teorie supozice“, se snaží vysvětlit čistě extenzionální sémantickou vlastnost termínů. Z širší definice supozice, kterou je možné nalézt v jeho textu De puritate, lze navíc odvodit, že podobně jako jiní myslitelé dané doby chápal i on tuto vlastnost jako čistě kontextuální.
Klasifikace supozice, která se objevuje v obou jeho textech, je značně komplikovaná. To je však zřejmě důsledkem toho, že se v ní odráží jeho realistické názory týkající se problematiky existence obecných entit, včetně snahy o řešení problémů s nimi spojených a o konzistentnost vlastní nauky. S tím je také spojena originalita některých jeho tezí a argumentů, ať už jde např. o – pro danou dobu neobvyklé – rozdělení supozice na vlastní a nevlastní nebo o dělení prosté supozice do dalších poddruhů.
Za povšimnutí stojí i fakt, že Burleyho teorie supozice obsažená v jeho dvou textech doznala značných změn. V raném pojednání De suppositionibus se vyskytuje jeho tehdejší umírněně realistická koncepce týkající se supozice obecných termínů. V pozdějším De puritate lze naopak rozeznat do značné míry úspěšný pokus o revizi a vyostření této koncepce, jenž byl zřejmě iniciován kritikou, která se na jeho umírněný realismus snesla ze strany Viléma Ockhama. Není proto divu, že je značná část kapitoly zabývající se supozicí termínů v Burleyho De puritate věnována jednak snaze odpovědět na námitky proti realistické koncepci, jednak ještě větší snaze o předvedení nominalistické nauky jako teorie, která nutně vede k mnoha neodstranitelným absurdním důsledkům. Je přitom zřejmé, že k naplnění těchto snah již koncepce přítomná v De suppositionibus v mnoha ohledech nedostačovala.
Změny, kterých doznala Burleyho realistická koncepce obecných entit, se ovšem nedotkly pouze jeho teorie supozice. Problematika obecných entit vyžaduje řešení dílčích otázek a témat v rámci filosofických disciplín, jako je teorie poznání či metafyzika. [78] Sama teorie supozice je v tomto ohledu velice úzce svázána s Burleyho koncepcí signifikace, kterou je nutné chápat primárně jako epistemologicko-psychologickou. [79] Burley by se sice s Ockhamem shodl na tom, že ve větě „Člověk je druh“ má termín „člověk“ jednoduchou supozici, neshodl by se s ním však již na tom, za co tento termín tímto způsobem suponuje. Zatímco Burley by trval na tom, že tento termín suponuje za svůj první signifikát, kterým je podle jeho názoru právě obecná entita, Ockham by tvrdil, že suponuje za pojem v duši. Termín by přitom podle něj za svůj signifikát suponoval v případě, pokud by šlo o personální supozici. [80] V tomto ohledu lze tedy ústřední otázku ve sporu mezi Burleyem a Ockhamem částečně redukovat na „Co je (prvním) signifikátem termínu?“. To, jakým způsobem Burley a Ockham na uvedenou otázku odpovídali a co je k tomu vedlo, však již není tématem tohoto článku. [81]
Příloha: Burleyho supoziční strom
Zpětné odkazy: Reflexe 48