Poznámka 7

Můžeme zjednodušeně říci, že pohyb (nejen místní) je vždy pohybem od něčeho k něčemu jinému a v tomto smyslu je přechodem z možnosti do skutečnosti (srv. Met. IX,6,1048b18–35; Eth. Nic. X,5,1174a14–1174b13). Zdrojem Karáskovy interpretační teze bude patrně Hegelův výklad pasáže Met. XII,7,1072a24–26 pojednávající o „středu“, který ovšem i vydavatel Hegelových přednášek považuje za pochybný (srv. G. W. F. Hegel, Dějiny filosofie II, přel. J. Cibulka – M. Sobotka – J. Tomin, Praha 1965, str. 213; komentář vydavatele srv. tamt. v poznámce pod čarou; autor na tuto Hegelovu interpretaci odkazuje na str. 108). Konečně by bylo možné namítnout, že myšlení jakožto spojování či diskursivitu (dianoein, legein) by sice bylo možno metaforicky považovat za pohyb (srv. 79), v dané souvislosti je ale řeč o božském noein jakožto bezprostředním myšlení myslitelného, jemuž nemůže být vlastní žádná diskursivita. K rozdílu lidského noein a legein (resp. dianoein) srv. Eth. Nic. VI,2,1139a6–15; Eth. Nic. VI,6,1140b30–1141a8; Eth. Nic. VI,9,1142a26–30.